Thomas Bernhard | Reflex.cz
reklama
nahoru

Thomas Bernhard

Lukáš Kašpar14. listopadu 2005 • 15:39

Nazývali ho katastrofickým umělcem, virtuosem ve spílání, mistrem v přehánění, patriarchálním despotou i radikálním negativistou, který své dílo doslova napěchoval hněvem. Jeden z nejvýznamnějších rakouských spisovatelů, Thomas Bernhard, probouzí u řady spoluobčanů odmítavé reakce i patnáct let po smrti. Nikdo jim nenadával tak sveřepě, brutálně a vtipně jako on.

reklama

"Ve Vídni je dnes víc nacistů než v osmatřicátém," pronese 4. listopadu 1988 hlavní postava Bernhardovy hry Náměstí Hrdinů a premiérové publikum poněkolikáté pískotem, řevem a aplausem přeruší hru. Burgtheater je obklopen policejními jednotkami, které zadržují dav lidí protestující proti uvedení hry na počest stého výročí postavení divadla.
Thomas Bernhard dal totiž jasně najevo, že je především připomínkou padesátého výročí největší rakouské ostudy, kdy celý národ oslavoval anšlus. "Překvapuje mě, že celý rakouský národ ještě nespáchal sebevraždu," říká hlavní hrdina hry. Zverbovaní sedláci zatím vyklápějí před divadlem tři valníky výkalů a hnoje.
Rakousko žilo v té době už řadu týdnů největším mediálním skandálem své novodobé historie. Novinářům se podařilo získat úryvky utajované hry a někteří ji začali recenzovat dřív, než byla uvedena. Rozpoutali nepříčetné běsnění. Herci ze strachu vraceli role, režisér hry Claus Peymann byl několikrát fyzicky napaden, těžce nemocný Bernhard zavalen stohy výhrůžných dopisů a své rozčilení dal najevo i prezident s premiérem. "Rakousko je jeviště, na němž vše zpustlo a zchátralo, se šesti a půl miliónem opuštěných, debilních a smyslů zbavených statistů, kteří volají po režisérovi, ten přijde a svrhne je s konečnou platností do propasti," prorokoval Bernhard spoluobčanům, s nimiž na závěr života zinscenoval komedii, do které zapojil úplně všechny, a vyřídil si navždy účty s rodnou zemí a s její nacistickou minulostí a antisemitismem.

STARÝ MISTR

Thomas Bernhard se "rozhodně a s definitivní platností přihlásil na svět" 9. února 1931. Jeho svobodná matka mu stále vyčítala, že jí narozením zničil život, a za trest ho posílala pro pět marek podpory, aby viděl, jak malou má cenu. Naštěstí se ho ujal děd, neúspěšný spisovatel Johannes Freumbichler, jenž byl pevně přesvědčen, že jednou napíše zásadní dílo světové literatury, a nemilosrdně podřídil své vizi celou rodinu, kterou musela držet nad vodou jeho manželka a dcera, pracující jako švadleny, služky, kuchařky i chůvy. Dědeček se stal pro Bernharda předobrazem hrdinů, již jsou nepochopeni, neúspěšní a osamělí, ale také cílevědomí a panovační a své okolí brutálně terorizují.
Dalším podstatným motivem, jaký se objevuje v Bernhardových dílech, je blízkost smrti. Odmalička trávil kvůli plicní chorobě měsíce v nemocnicích a nikdy se prý nemohl pořádně nadechnout. Život považoval za "nevýslovné utrpení" a byl neustále pronásledován děsivou myšlenkou na to, že ztratí inspiraci nebo že se udusí. Nenáviděl lékaře a nemocnice, které označoval za čekárny na smrt, zatímco školu nazýval mučicím strojem a katastrofálně znetvořující mašinérií. Zážitky z pobytu v těchto institucích byly tak úděsné, že se několikrát pokusil o sebevraždu.
Později prohlásí jeden jeho románový hrdina, že si "odepisuje sebevraždu od těla".
V roce 1947 ukončil Bernhard předčasně salcburské gymnázium a stal se učedníkem v malém obchodě. I Salcburk pro něj znamenal "smrtelně choré město, jehož obyvatelé uboze hynou na architektonicko-arcibiskupskonacionálně socialisticko-katolické smrtící půdě". Měl sice obchodní talent, jak ukázal později při jednání s nakladateli, ale nadevše miloval umění a snil o dráze operního pěvce, kterou mu znemožnila nemoc.
Po pobytech v nejrůznějších plicních sanatoriích začal studovat v salcburském Mozarteu zpěv, později i dramaturgii a herectví, ač je podle něj veškeré umění smrtelné, protože je nemyslitelné bez možnosti totálního ztroskotání. Smrt či šílenství jsou totiž nutným důsledkem přiblížení k absolutní dokonalosti.

PŘEŽÍT SÁM SEBE

V roce 1951 se dvacetiletý Thomas Bernhard seznámil se sedmapadesátiletou bohatou vdovou Hedwigou Stavianicekovou, jež se stala jeho nejbližší přítelkyní a nahradila mu zemřelou matku a dědečka. "Patnáct let mě živila teta, která mi každý den dávala kapesné.
Večer jsem chodil někam, kde bylo něco k pití a k jídlu," popisuje své bohémské začátky spisovatel, jenž měl jinak k ženám velice rezervovaný postoj. "Ženu do postele bych chtěl i já, ale jinak bych se s ní určitě kvůli všemu ostatnímu pohádal, takže bych ji hned druhý den vyhnal. Žena pro mě neexistuje." Ke konci života ale prohlásil, že měl vztahy se ženami i s muži. Jeho texty jsou často považovány za patriarchální literaturu, protože hlavními hrdiny jsou muži, kteří odsuzují ženy k doživotnímu mlčení, a jejich názory jsou stejně misogynní jako názory jejich autora. Ten považoval například spisovatelky za směšné, protože "ženy situacím, kde je potřeba trochu duševní námahy, v zásadě nedorostly".
"Teta" zajistila Bernhardovi přístup do vyšší společnosti a kontakty v uměleckých kruzích. "Vypadal jako hladový vlk. Hubený jako lunt, v obličeji samá vyrážka, zkažené zuby. Potom se můj úděs zvolna změnil v soucit," líčí první setkání spisovatelka Jeannie Ebnerová. Bernhard se v kruhu avantgardně orientovaných přátel dovzdělal a nabyl takového sebevědomí, že začal prohlašovat, že chce mít vlastní kamenný pomník.
Byl rozhodnut přežít sám sebe a na památníku začal pracovat velice cílevědomě. Tvrdil, že do dvaceti let dostane Nobelovu cenu, stýkal se s vlivnými lidmi, snažil se o vydávání svých knih, bydlel u avantgardního skladatele Gerharda Lampersberga, s nímž zinscenoval několik představení "divadla zcela nového typu". Po několikaletém psaní básní se mu konečně podařilo prorazit románem Mráz, na nějž napsal respektovaný spisovatel Carl Zuckmayer v roce 1963 pochvalnou kritiku. Bernhard ho několik týdnů předtím sám vytrvale žádal o kladné přijetí díla.
Když získal první finanční odměnu, propadl euforii, zadlužil se a koupil obrovský statek. Brzy následovaly další domy. "Nákup domů a dluhy považuji za dobrodružství, jehož se mi jinak nedostává." Bernhard posedle skupoval vedle nemovitostí starožitný nábytek, desítky postelí, stovky anglických obleků a tisíce párů bot, které nikdy nenosil. Aby měl na takové investice prostředky, požadoval zálohy za díla dříve, než vůbec začal psát. To ho nutilo horečně pracovat a do konce života musel psát třeba i šestnáct hodin denně. Sám sebe považoval za hrabivce a za svá díla požadoval horentní sumy. Když nabyl dojmu, že mu z Ameriky chodí malé příjmy, objížděl americká divadla a osobně vymáhal tantiémy za své hry.

ZTROSKOTANEC

Bernhardovy texty jsou natolik originální, že je nemožné jejich autora spojovat s určitým literárním směrem. Právě rozbíjení tradičních forem románu a svébytný způsob vyjadřování z něj udělaly světového tvůrce. Fiktivní příběhy jsou prostoupeny životopisnými momenty a je těžké najít rozdíl mezi postavou románu a autorem.
Své mládí vylíčil Thomas Bernhard v pěti autobiografiích, jež v Čechách vyšly souhrnně jako Obrys jednoho života. V šedesátých a sedmdesátých letech vydal romány Vápenka, Rozrušení a Korektura, které se vyznačují stejně jako následující díla precizní gradací a neustálým opakováním již řečeného. Jedná se většinou o strhující monolog jediného hrdiny, jenž čtenáře nutí přečíst vše najednou. V dalších románech Beton, Ztroskotanec, Mýcení či Vyhlazení Bernhard naprosto minimalizoval dějovou složku a soustředil se na formu důkladně promyšlených litanických textů, v nichž je opakování slov a vět zkomponováno jako rytmická hudební skladba.
Umanutí protagonisté v nich pronášejí radikální soudy a zesměšňují nedotknutelné ikony. Jedná se většinou o fyzicky či duševně postižené umělce a vědce, kteří prahnou po moci a tyranizují své okolí. Vystupují jako zatrpklí společenští vyděděnci snažící se protrhnout izolaci, jenomže poznají, že život je jen bolest a tragický konec je nevyhnutelný. Bernhardova díla jsou sice pesimistická a drsně pravdivá, ale vždy v nich je obsažen absurdní černý humor. Každá myšlenka je sdělena s takovou vážností a tak radikálně, že působí v důsledku směšně. Přehánění je podstatným principem Bernhardových prozaických i dramatických textů. "Kdyby nám chybělo umění přehánět, byli bychom odsouzeni k příšerně nudnému životu, k existenci, jakou by ani nestálo za to žít. Já jsem své umění přehánět dovedl k nebetyčným výšinám."

DIVADELNÍK

"Nazývá se to divadlo, ale je to jen slabomyslnost a sviňárna, ubohost bezradných mimů. Na všech scénách vládne království diletantismu a z jeviště není cítit nic jiného než zápach z hub byrokratů," napsal spisovatel Bernhard, který vytvořil osmnáct divadelních her a je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů poválečné dramatiky. Sám pokládal divadelní hry jen za odpočinek od psaní románů a za lukrativnější literární činnost. Navíc neměl rád publikum, herce považoval za hlupáky a rakouskými divadly pohrdal. "Píšu pouze pro vybrané herce, nikdy ne pro publikum, vždy proti publiku, protože to je zeď, již musím neustále napadat." Permanentní nespokojenec našel ideálního spolupracovníka v německém režisérovi Clausi Peymannovi, jenž inscenoval třináct premiérových uvedení jeho her v Hamburku, Bochumu, Stuttgartu a v Salcburku. Vídeňský Burgtheater Bernhard nepovažoval za důstojné místo pro své hry snad i proto, že zde neuspěl se svou kandidaturou na post ředitele.
V roce 1970 se konala premiéra prvního Bernhardova dramatu - Slavnost pro Borise -a autor od té doby dokázal napsat každý rok jednu hru až do uvedení svého posledního kusu v roce 1988.
Všechna dramata se vyznačují spojením fyzické nehybnosti a jazykové artistnosti.
Nehybnost spílajících figur je základním konceptem her, který je zdůrazňován stísněným prostředím, neumožňujícím pohyb, či invaliditou postav, jež symbolizuje duševní zmrzačenost a deformující společenský systém. Postavy se soustředí daleko víc na sebe než na komunikaci s okolím a vedou děsivě dlouhé monology. Formální rozdíly mezi romány a dramaty jsou tak malé, že se často inscenují i prózy jako Beton, Ztroskotanec či Staří mistři.

VIRTUOS SPÍLÁNÍ

V Bernhardově tvorbě jsou nejpopulárnější všudypřítomné nenávistné výpady proti Rakousku,Vídni, Salcburku, katolicismu, socialismu, nacismu, společenským institucím, politice, kultuře či bývalým přátelům. Bernhard nešetřil ani Matku Terezu či Alberta Schweitzera, Goetha, Heideggera,Thomase Manna a další umělce, které nenapadal kvůli dílu, ale kvůli jejich prodejnosti a měšťáckému životu. Autor se sice v žádném textu neidentifikuje s perspektivou vypravěče, ale nelze tvrdit, že by se od svých postav jednoznačně distancoval a nadávky a zběsilé útoky byly jen umělecká stylizace. I svými názory a veřejným vystupováním dokazoval, že je člověkem nekompromisním, posedlým a nesmiřitelným vůči všem a všemu. V brutálním rituálu spílání viděl legitimní prostředek umělecké tvorby. "Svět je plný nadávek a útoků, pokud neútočíte, pak neznamenáte nic. Jsem šťastný, když mi někdo nadává, protože mu pak můžu nadávat třikrát tolik."
Přestože Bernhard vydráždil výroky typu "v každém Rakušanovi se skrývá masový vrah" řadu lidí k nepříčetnosti a musel počítat s odvetou, nesmírně trpěl neustálými útoky na svou osobu. S masochistickou zálibou si každé ráno kupoval sedm deníků a vyhledával v nich zmínky o sobě. Kritika mu často nebyla příliš nakloněna a označila například jeho román Příčina za "národní rekord v rakouské sebedestrukci". Jindy novinář Ludwig Ficker napsal, že Bernhardovi "celý svět slouží jako rekvizita pro potřeby tragické domýšlivosti", a další recenzenti poukazovali na fašistický tón jeho děl, který dláždí cestu rakouským neonacistům.
Bernhard celý život vzbuzoval obrovský společenský odpor. Už roku 1955 byl za divadelní článek odsouzen na týden do vězení, protože napsal, že salcburské divadlo je prasárna. V roce 1966 označil veřejně svou vlast za národ bezcharakterních diletantů a v roce 1984 policie zabavila celý náklad románu Mýcení, v němž se vypořádal s někdejšími přáteli z uměleckých kruhů. Téměř každá premiéra jeho hry znamenala skandál, následný autorův příkaz stáhnout hru, stovky rozhořčených dopisů, zanícené kritiky pro nebo proti a rázné odmítnutí politickými špičkami. Ty si s ním nevěděly rady především tehdy, když mu měly předat nějakou cenu. V roce 1968, poté, co mu byla udělena Rakouská literární cena, šokoval publikum svým útočným protirakouským projevem a ministr školství rozezleně prchl ze sálu.
Další ocenění už mu raději bylo posláno poštou. Přijal ještě Büchnerovu a Grillparzerovu cenu, ale všechny další odmítl. Když byl navržen na Nobelovu cenu, prohlásil, že by se stejně zachoval i v tomto případě, takže si švédská Královská akademie věd raději skandál ušetřila.

U CÍLE

Nástup Clause Peymanna do Burgtheateru v roce 1986 znamenal pro Bernharda labutí píseň. Peymann zde inscenoval jeho tři poslední a asi nejlepší kusy Divadelník, Ritter, Dene,Voss a Náměstí Hrdinů, po jehož skandální premiéře se spisovatelův stav kriticky zhoršil. Psychické a fyzické vyčerpání bylo tak velké, že teprve osmapadesátiletý autor 12. února 1989 zemřel. Ač bylo jeho spílání Rakousku v poslední hře definitivní, neodvolatelné a kompletní, zůstal i na smrtelné posteli nesmiřitelný. V poslední závěti sepsané tři dny před smrtí učinil ještě jedno gesto osobní vzpoury tím, že v Rakousku zakázal jakékoliv uvádění svých her a vydávání svého díla. "Výslovně zdůrazňuji, že s rakouským státem nechci mít nic společného, a ohrazuji se proti jakémukoliv vměšování či jen přiblížení rakouského státu k mé osobě i mé práci kdykoli v budoucnu."

Lukáš Kašpar


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama