Večerníček | Reflex.cz
nahoru

Večerníček

RADEK DIESTLER15. listopadu 2005 • 11:29

Může se zdát, že po skoro celoročních oslavách jeho čtyřicetin už o něm víme všechno. Od ledna, kdy před znělkou s panáčkem střídajícím dopravní prostředky jak zločinec na útěku přibylo hlásání "Večerníček má narozeniny", byla mu věnována péče odpovídající významu jednoho z nejcennějších pokladů Veřejnoprávních hor. Ale víme o Večerníčku víc než stokrát omletou drť dat, názvů nejvypečenějších pohádek a jejich tvůrců? Nechybí ještě něco?

S Večerníčkem se to má jako se závislostí na alkoholu: jednou infikováni často neseme následky až do konce našich dní. S tou výhodou, že tento návyk škodí jen nezřetelně. Řečené platí především u těch, kdo se s vynalezením vlastního potomka vracejí po vlastních stopách zpět. Ale upřímně, ten adikt si udržíte i bez něj: na příslušných internetových diskusních fórech, útěše osamělých, identifikoval jsem několik známých - bezdětků projevujících bohaté znalosti pořadu, který by na veřejnosti zapřeli jak Petr Mistra svého.
Večerníček navíc vybízí k výkladům, hrám, úpravám, persiflážím, které jsou tím lepší, čím méně jsou brány vážně. I ty pak ve druhém plánu svědčí o síle pouta s něčím, co k našemu dětství patří jako dudlík, pískoviště, vroubkované punčocháče nebo učitelka hovořící zvýšeným hlasem s rodiči.
Causa bývá obvykle koncipována jako příběh, který běží po proudu času, s mírnými úskoky vpřed či vzad. Tohle téma si ovšem s časovou posloupností příliš nerozumí, budiž ta dnešní tedy poněkud rozvolněná.

OPAKOVÁNÍ S PŘÍDAVKEM


V úvodu se však bez opakování neobejdeme. Čtyři z pěti autorů skládání o Večerníčku uvádějí, že předchůdcem byly nedělní pohádky, vysílané od roku 1963 pod hlavičkou Stříbrné zrcátko. Večerníček, tj. pořad s pravidelnou stopáží a časem vysílání, přišel až v roce 1965. Otcem názvu a celého pořadu byl šéfdramaturg Milan Nápravník, surrealista od roku 1969 usídlený v Německu. Pro ty, kdo znají jeho text Zpívá, zhudebněný Plastiky ("na scénu přichází první a vraždí třetího, jenž
Foto
vraždí druhého, jenž vraždí prvého, jenž vraždí sebe samého" a tak pořád dokola), to je možná překvapivé, rozhodně však pikantní.
"Velmi erudovaný pán,Ž říká o něm Marie Kšajtová, dramaturgyně, scenáristka a vůbec jedna z klíčových postav v pozadí pořadu. Do televize přišla v roce 1974, ještě ne pozdě na to, aby se paměť na začátky Večerníčka ztratila: ostatně jej připravovala osmadvacet let, a navíc jí v těchto dnech o historii pořadu vychází kniha.
"Už před rokem 1965 byla dramaturgie pověřená, aby vymyslela pohádku pro děti, takovou, jako byl rozhlasový Hajaja. V té době byl Hajaja na vzestupu a televize si řekla: Ano,my chceme taky pohádku na dobrou noc,Ž vzpomíná. Začátky Večerníčku byly velmi pionýrské: ve studiu v Kubelíkově ulici na Žižkově "byl k dispozici jenom stůl, herec a loutka a loutkoherec seděl pod stolemŽ.
Dobře je to vidět na první sérii Karafiátových Broučků, prvním seriálu, který hned sklidil velký sukces. "Libuše Koutná do toho angažovala nejlepší herce - Smolíka, Marvana - a nikomu nevadilo, že to byly voděné loutky a že tam občas byly vidět provázky.Ž Takřka vzápětí se objevily první kreslené seriály: v roce 1968 první řada Rumcajse, Štaflík a Špagetka a Pohádky ovčí babičky. Úspěch prvních animovaných seriálů byl výsledkem šťastné shody několika faktorů, jaké Večerníček od počátku dostal do vínku. Za prvé angažmá Václava Čtvrtka ("Jeho autorství se na tom hodně podepsalo, ty texty získaly i literární hodnotu. Čtvrtek byl autor unikátní, pro TV napsal asi třináct seriálů a z toho jen jeden nebo dva neúspěšný.Ž) a kvalitních režisérů v čele s Václavem Bedřichem a Zdeňkem Smetanou z líhně Krátkého filmu. Určitou protiváhou "KraťasuŽ bylo studio animované tvorby v Československé televizi. Marie Kšajtová: "... tam byl Eduard Hofman, Josef Lamka ...chtěli se vyrovnat Krátkému filmu, což se ovšem nikdy nepodařilo. Až se dramaturgie dostala do rozporu, protože ve studiu animovaného filmu nám vyčítali, že jim dáváme špatné scénáře.Ž
Státní instituce poskytovala znamenité podmínky. "Ačkoli panoval totalitní režim, peněz bylo dost a tam, kde je dnes jeden dramaturg, nás bylo šest. Což samozřejmě byla do jisté míry výhoda. Nejenže jsme si záviděli úspěchy, ale skutečně jsme se strašně snažili, přetahovali si autory a myslím, že to nebylo na škodu věci, i když to pro televizi bylo drahé ... Při množství, jež se dělalo, byly i průměrné scénáře, ale na průměr se rychle zapomnělo. Celou dobu existovala strategie vysílání, že se sedmidílný nepodařený seriál vzal a obložil těmi úspěšnými -těch bylo naštěstí dost. Po Čtvrtkově smrti (1975, pozn. aut.) se zdálo, že bude pauza, ale pak vlastně každý rok vznikl seriál, který byl něčím zajímavý." Diváku, natožpak dětskému, zůstával ukryt jeden možná překvapivý aspekt věci: večerníčkový seriál, respektive jeho příprava znamenala běh na dlouhou trať. "Krátký film byl v takovém postavení, že čekal, až na něj přijde řada. Takový seriál čekal na režiséra Václava Bedřicha třeba pět let. A ta látka ležela. Vím, že byly seriály, které se dělaly třeba deset let."

BORDELÁŘ, PIRÁT SILNIC A HAZARDÉR


Neodmyslitelnou součástí Večerníčku je jeho znělka. Přežila všechny, které byly v Československé a posléze České televizi vysílány, a počínání panáčka s papírovou čepicí dokáže v kostce popsat snad každý (a možná si vzpomene na vousatý totalitní humor, ano, ten, v němž "zašili Večerníčka, protože rozhazoval protistátní letáky). Někteří se dopouštějí i vcelku pronikavých analýz: jednu takovou nalézáme na serveru Svíce, v níž její autor Aleš Janda na večerníčkových úkonech včetně metání papírů za jízdy různými dopravními prostředky a s tím souvisejícím porušováním pravidel silničního provozu s nadsázkou dokládá, že "ten malý kluk je bordelář, pirát silnic a hazardérŽ. Jediný večerníčkovský atribut, jemuž nevěnoval pozornost, je jeho papírová pokrývka hlavy. V jejích popisech se zhusta setkáváme s paušálním odkazem na "čepici z Rudého práva nebo z čeho". Následné odhalení možná potěší ctitele Rostenových spisů o p. Hymanu Kaplanovi: na čepici se nachází čtvero dětských říkanek, mimo jiné ta, v níž zajíc seče Ottawu / liška pochrupuje ...
Večerníček je jednou z čestných výjimek, na níž se prakticky nepodepisuje skřetí doba, v níž vznikal. Oblíbené hledání dobových úliteb v některých seriálech bývá spíše přáním, které je otcem myšlenky. Jistě, i zde existovaly tlaky na ideologicky hodnotná dílka: Marie Kšajtová vzpomíná, jak "si nás jednou zavolala náměstkyně Balašová a říkala nám, proč ještě není Večerníček o Gagarinovi. My jsme ztuhli, protože nás nikdy nic tak blbého nenapadlo, až tedy kolegyně řekla, že Gagarin obletěl Zemi jen jednou, a my těch příběhů potřebujeme víc.Ž V kritických datech - výročí, úmrtí stranických pohlavárů apod. - probíhaly projekce, při nichž příslušný dohlížecí orgán hledal místa, která by mohla být vykládána dvojznačně. Pokud byl nalezen, stávalo se, že byl příslušný díl seriálu vyřazen a nahrazen jiným z jiného Večerníčku. "Teď si člověk říká, že se to odehrálo na jiné planetě, a vidí, jakým blbostem se musel podřizovat, aby mohl dělat pohádky pro děti. Někdy se za to až stydí.Ž
Na druhou stranu se pod různými pseudonymy skrývaly osoby, které nebyly úplně košer. "Vím, že Rákosníčka psali pod pseudonymem Vlček Jaromír Kincl a Vladimír Branislav (šéf dětského pořadu Vlaštovka, po osmašedesátém vyhozený, pozn. aut.). Když Daniela Fischerová nemohla pracovat v divadle, oslovila jsem ji a ona pro nás napsala Pohádky z Větrné Lhoty. A nic se nestalo: na divadle nemohla, ale v televizi ano."
Obecně platí věta z bakalářské práce režisérky Márie Procházkové (i Večerníček může být předmětem seriózního bádání): "...v totalitní době se velmi lpělo na tom, aby v televizi běžel dobrý Večerníček, protože jinak by se občané nedívali na Televizní noviny.

JAK HAJNÝ ROBÁTKO NEVYPROVODIL GENERÁLNÍHO TAJEMNÍKA


Vzpomínka na projekce, na nichž se hledaly nežádoucí narážky, nastoluje otázku po kolizích Večerníčků s velkými dny české a slovenské historie posledních desetiletí.
Podrobná databáze na záslužném serveru www.vecernicek.com nám poskytuje neocenitelné služby, byť je při práci s nimi jistá opatrnost na místě.
Ne vždy, zvláště v letech, kdy byl vysílán jednou nebo třikrát týdně, došlo k žádoucímu splynutí dat. To se týká třeba 21. srpna 1968, ten den Večerníček neběžel. Nejkrásnější záznam nalézáme u data 17. listopad 1989: ten den totiž dítka sledovala epizodu ze seriálu slovenské provenience Pásli ovce Valaši s příznačným a pikantním názvem Jak se Jura s Ondrou dali na zboj ...
Neméně něžný název měl Večerníček, který běžel v den instalace dr. Husáka do funkce československého prezidenta. Jmenoval se Kluci, pozor! První volba Václava Havla byla doprovázena vcelku neinspirativními Broučky a i ty následující nenabízejí v tomto punktu žádná povyražení. V den volby Václava Klause pak Česká televize vysílala seriál My tři braši od muziky, což potměšilému pozorovateli života na Hradě může asociovat profesorovy věrné heroldy p. Hájka a Jakla. Žel, v kutálce hraje jen posledně jmenovaný.
K jednomu z nejvýznamnějších pilířů večerníčkovské legendy patří tvrzení, že nebyly vysílány v den úmrtí několika generálních tajemníků ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, kdy se celý kraj zahalil v povinný smutek a černoháv. Naše databáze k tomuto datu situuje jednu z epizod s Hajným Robátkem. Když nahlédneme do denního tisku, zjistíme, že se Večerníček musel před majestátem smrti sklonit dne 15. 11. 1982, v den pohřbu významného lodivoda proletariátu: one-man show Leonida Iljiče Brežněva zaplnila ten den celé vysílání s výjimkou dvou hodin vyhrazených symfonické hudbě.
Úmrtí soudruha Andropova 9. 2. 1984 již uvedení pohádky Jak Křemílek a Vochomůrka hráli maličké víle neohrozilo, což se týkalo i stařečka Konstanina Ustinoviče Černěnka, polomrtvého již v době instalace. Toho o třináct měsíců později vyprovázel díl z rákosníčkovské série, pojednávající o tom, Jak Rákosníček odhalil velkou podvodní loupež. Že by to byl díl, kterého se týká vzpomínka Marie Kšajtové na jednu projekci před zraky dohlížecího orgánu, kdy "... už to vypadalo, že je všechno v pořádku, když nakonec paní Bohdalová vykřikla: Ty stará rachejtle, ty patříš do starýho železa!Ž?

DVA HOŠI Z CHALOUPKY


Nyní si položme otázku: co je to vlastně Večerníček a jaký je večerníčkovský ideál?
Mária Procházková provedla v roce 1996 průzkum mezi pěti stovkami respondentů v rozpětí od mateřských škol po domovy důchodců. V ten čas bylo leitmotivem debat o dětských pořadech v televizi násilí na obrazovce a boj české produkce se zahraniční, je tedy nabíledni, že se do anketních odpovědí obě témata otiskla.
Ideální Večerníček je "vtipný, hezky nakreslený, ne kýčovitý, ale ani příliš avantgardní, poučný a výchovný, motivující, ne však poučující ani zábavný. Měl by v dítěti rozvíjet fantazii, ukazovat přístupnou formou konflikt mezi dobrem a zlem, podporovat a prohlubovat v dětech smysl pro spravedlnost. Děj by měl svou poutavostí být srozumitelný dětem, ale přitom uspokojit i dospělé diváky ..." Takový Večerníček je jako jednorožec: všichni o něm mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl. Přesto se z průzkumu vyloupla devítka těch, které se zadání blíží. Jejich jména nejsou nikterak překvapivá a vzácně kolidují s těmi, jež si letos vyvolila dítka - a jistěže i dospělí - na stránkách České televize: od Boba a Bobka přes Makovou panenku až ke dvěma gramlům z A je to!
Pro potřeby našeho zkoumání jsem provedl obdobnou anketu mezi svými přáteli a známými.
Vychází mi z ní ještě několik důležitých podpůrných prvků, které dávají Večerníčku šmrnc. Je to hlas, hudba (Jiří Celba a Petr Skoumal jsou v čele) a možnost ztotožnit se s postavami, v dětství a v některých případech i v dospělosti (viz již zmíněné A je to!).
Nechte dospělé přemýšlet o Večerníčku, překvapí vás. V anketě jsem se ptal, co oslovené na oblíbených Večerníčcích tolik přitahovalo. Některé odpovědi považuji za okouzlující: "...postupem času nás těšila ta dvojsmyslnost, to když jitrocel říkal: "Emanueli, dej si kapičku a ještě kapičku -(ctitelka Makové panenky). Nebo: "...proč mne fascinuje Křemílek a Vochomůrka? Že by nějaká vytěsněná homosexuální stránka osobnosti? Dva spoře odění hoši žijící spolu v malé chaloupce?" e Turbulence devadesátých let přežil Večerníček, vzdor svému poslání paradoxně jeden z televizních stařešinů, bez vážnější újmy.
I přes rozpad Krátkého filmu a ochabující přísun mladých autorů nadále vznikaly další původní seriály, některé velmi úspěšné. Česká produkce ustála nástup zahraniční konkurence, která pak zcela odpadla rozhodnutím o ukončení nákupů, k němuž došlo za vlády Iva Mathé. Pokud tedy dnes běží nějaký cizokrajný Večerníček, jedná se o reprízu. Ani soukromé televize jeho hegemonii nad dětskými dušemi nijak výrazně nenarušily.
Podařilo se mu udržet si i starý vysílací čas, byť dnes místo dvou podvečerních desetiminutovek bývá k vidění v sedm večer a deset minut před sedmou v ranním Studiu 6.
Večerníček tady byl, je a nejspíš ještě hodně dlouho bude: jak to v Besídce divadla Sklep říká loutkový kašpárek Matěje Kopeckého? Všechny vás, děti, přežiju!

RADEK DIESTLER

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější