V katolickém podání bývá zobrazována jako kající se hříšnice klečící u Kristových nohou či oddaná služebnice. Co by také mohla ženská dělat jiného, že? Tak například být apoštolkou a kázat. Nevěříte a připadá vám to jako zbytečný pokus o feministickou interpretaci biblické postavy? Ale kdepak! Totéž vám potvrdí devět z deseti protestantů či pravoslavných. A také apokryfní evangelia.
Oficiální římskokatolický výklad zní takto: Marie, jež dostala druhé jméno Magdaléna, protože pocházela z Magdaly, byla jmenována jako první mezi ženami, jež doprovázely Ježíše a sloužily mu. Podle Lukášova evangelia ji Ježíš vyléčil z posedlosti. Marie Magdaléna vyšla Ježíšovi vstříc nesobeckou věrností.
Je patronkou magdalenek - zkroušených kajícnic, žen, které litují svých hříchů, činí pokání. Zvláště pak napravených prostitutek, jež poznaly hlubokou lásku k Ježíši Kristu.
KATOLICKÉ RIZOTO
Ve skutečnosti je ale dnešní verze Marie Magdalény vytvořena stylem „tři v jednom“. Kdo někdy zkusil otevřít bibli, ví totiž, že zde vystupuje hned několik žen toho jména. Kromě Marie, Ježíšovy matky, jsou tu ještě Marie z Magdaly, Marie z Betánie, Marie Kleofášova a Marie Jakubova. Podle metodiky „nakrájíme na malé kousky, zamícháme a nikdo už nepozná, co je co“, došlo zřejmě záměrně ke smísení tří rozdílných postav: Marie z Magdaly, Lazarovy sestry Marie z Betánie a anonymní prostitutky, jež vejde do domu farizeje Šimona, s pláčem přistoupí k Ježíši, slzami mu pokropí nohy a utírá je svými vlasy. Výsledný katolický produkt není nepodobný pátečnímu rizotu ze školní jídelny. Východní křesťanská větev ale tyto tři postavy stále rozlišuje a rovněž protestanti odmítají spojování Marie Magdalské s hříšnicí. Ve východní tradici je totiž tato žena stále uznávána coby jedna z Kristových učedníků. Vida, občas může být Východ přece jen moudřejší než Západ.
SEDM DÉMONŮ
Odkud se tedy vzala? Jak napovídá její přízvisko, pocházela z Magdaly, města na západním břehu Genezaretského jezera mezi Tiberidaou a Kafarnaem. Tehdy to bývalo chudé město, známé coby doupě neřesti. Plné žebráků, šílených kazatelů, prostitutek a rozličných kriminálních živlů, asi jako dnešní Most nebo Karviná. Bible hovoří o sedmi démonech, jimiž byla Marie Magdaléna ovládána. Oněch sedm démonů bývá vykládáno jako neřest, ale daleko pravděpodobněji má symbolizovat šílenství. Představme si reakce lidí přihlížejících něčímu epileptickému záchvatu.
Polovina vezme do zaječích a zbytek povolá vymítače ďábla. Marie Magdaléna měla zřejmě to štěstí, že se coby exorcista dostavil Ježíš a doopravdy ji uzdravil. Nezřídka totiž exorcisté vyhnali z nemocného nejen pomyslného ďábla, ale i poslední zbytky života.
Uzdravená Marie pochopila, že toto setkání je osudová záležitost. Na potulné kazatele a „mesiáše“ jste tehdy narazili na každém rohu, ale tenhle člověk se zdál být jiný. A tak se rozhodla následovat ho třeba na kraj světa.
Ostatně oproti Magdale může být každá změna jedině k lepšímu, říkala si nejspíš.
V tomto bodě se ovšem dva různé výklady její role rozcházejí jako nohavice u kalhot. Levá, katolická nohavice vypráví příběh o pokorné a oddané služebnici, jež spolu s dalšími ženami pečuje o pohodlí Ježíše a jeho učedníků. Vaří, nakupuje, uklízí a sem tam nerozumně utratí společné peníze apoštolů za vonnou mast, kterou namaže Ježíšovi nohy.
Pravá, ortodoxní nohavice ukrývá příběh zcela jiný: Vnímavá a oduševnělá žena pozorně naslouchá učení svého mistra, a zatímco se chlapi dohadují o hloupostech, ona v klidu přemýšlí a má jasno. Ježíš s ní rád debatuje a povídá jí o svých plánech, protože právě ji považuje za nejbystřejší ze všech učedníků. Že by intelektuálka mezi rybáři? Takhle nějak to vidí apokryfní gnostická evangelia.
POKLAD Z POUŠTĚ
Historie občas vystrčí parůžky tam, kde by to člověk nejméně čekal. Zejména v případě takového pokladu, jakým je gnostická knihovna objevená po druhé světové válce v Nag Hammádí v Horním Egyptě. Spisy, jež už byly dávno považovány za ztracené či za pouhý výplod fantazie zvrhlých archeologů, ukázaly světu, že některé věci mohou být docela jinak. Křesťanští gnostici, intelektuálně založená menšina v rámci křesťanské sekty, se tak zasloužili o to, že existuje i alternativní výklad ke kanonizovaným biblickým evangeliím. Onen historický paprsek světla představují hlavně tyto čtyři apokryfní čili nekanonizované texty: Tomášovo evangelium, Rozhovor se Spasitelem, Filipovo a Mariino evangelium. Každý ze spisů, stejně jako notoricky známá kanonická evangelia, reprezentuje určitou raně křesťanskou školu, kterých bylo v době vzniku prvních křesťanských textů jako hub po dešti. Originály těchto apokryfních textů pocházejí zhruba ze stejné doby jako kanonizovaná evangelia, tedy z konce druhého století, a byly zaznamenány buď řecky, nebo aramejsky. Jejich překlady nalezené v Nag Hammádí v mnohem zachovalejším stavu jsou psány v koptštině a vznikly o dvě století později. Zdá se, že poklad byl objeven ve vhodnou dobu - v Evropě už neřádí inkvizice a my si konečně můžeme v klidu přečíst, jak to s tou Marií Magdalénou doopravdy bylo.
VYVOLENÁ
Pokračujme pravou nohavicí kupředu: Ježíš chodí a káže, jeho učedníci poslouchají a vedou debaty. Být intelektuálkou mezi rybáři ale vůbec není jednoduché a ještě těžší je být apoštolkou mezi apoštoly. Apokryfní evangelia shodně hovoří o tom, že Ježíš si ze všech učedníků nejvíc oblíbil právě Marii. Vážil si jejího úsudku a chválil ji za to, jak dobře rozumí, klade nejbystřejší otázky a správně odpovídá. Zato na ostatní učedníky se často zlobil, že nechápou podobenství, která jim předkládá. To samozřejmě vzbudilo mezi mužskými učedníky nevoli. Měli pocit, že Ježíš Marii nadržuje, a cítili se ukřivděni. Ač křesťané a reformátoři, zůstávali apoštolové stále tradičně vychovanými židovskými muži, jimž bylo proti srsti přijmout ženu za sobě rovnou, natož respektovat ji coby Ježíšem vyvolenou mezi nimi všemi. Svou roli jistě sehrála i žárlivost a „chlapská“ rivalita mezi jednotlivými apoštoly o to, kdo získá mistrovu přízeň, a tím i větší vliv v rámci komunity. Zejména Šimon Petr byl znám svou averzí k ženám a coby výrazná osobnost vůdčího typu zřejmě na Marii Magdalénu žárlil nejvíc. Už za Ježíšova života. Během jedné debaty se rozčilil: „Marie by měla od nás odejít, neboť ženy nejsou života hodny.“ Ježíš ale s Petrem nesouhlasí a říká všem: „Dávejte pozor! Já ji povedu, abych ji učinil mužem, aby se stala živým duchem mužným podobně jako vy.
Neboť každá žena, která se stane mužem, vejde do království nebe.“
Šalamounsky řečeno. Znamená to, že se má Marie doopravdy stát mužem? Jistěže ne.
Nejde o fyzické mužství ani pouhou statečnost, ale spíš o návrat do původního stavu, kdy existovala pouze bezpohlavní bytost, Adam, v jehož těle byla obsažena i žena. Jinými slovy, duše nemá žádné pohlaví, když se oprostí od tělesnosti, a tehdy jsou si muži i ženy skutečně rovni. Ne že by byl Ježíš nějaký feminista, rozhodně nehodlal měnit společenské normy týkající se role pohlaví v běžném životě. Říkal ale, že neexistuje důvod, proč by žena nemohla chápat jeho učení stejně jako muž a proč by je nemohla předávat jiným. Tento Ježíšův výrok zkuste schválně zkonzultovat se současným papežem. Nepochodíte.
MANŽELKA NA KLÍNĚ?
A už vůbec při případné návštěvě papeže necitujte Filipovo evangelium. Tam se totiž praví: „Tři ženy pobývaly po celou dobu s Pánem: Marie, jeho Matka, jeho Sestra a Magdaléna, která je nazývána jeho Snoubenkou. Marie se totiž jmenuje jeho Sestra, jeho Matka i jeho Snoubenka.“
Dále se dozvídáme, že Ježíš s Marií nejen často rozmlouval o samotě, ale také ji líbal na ústa. To už zní hodně důvěrně a někteří šťouralové si kladou otázku, zda nebyla Marie nakonec Ježíšovou družkou, či dokonce manželkou. Potíž je, že v evangeliu se o ženichovi, nevěstě a svatbě hovoří, ale těžko říci, zda měl autor na mysli skutečný vztah, nebo jen symbolické vyjádření zmrtvýchvstání.
V tomto smyslu bývají náboženské texty trochu ošidné, viz známá biblická Píseň písní nebo mnohé středověké básně. Je to milostná píseň, nebo vyznání víry? Anebo oboje?
Každopádně coby šťoural nemusíte pro své argumenty chodit daleko. Ani není potřeba vyhrabávat z písku apokryfy, stačí otevřít bibli a nalistovat Janovo evangelium. Celým příběhem o Ježíšových skutcích tady čtenáře provází záhadná postava „učedníka, kterého Ježíš miloval“. Tato postava nemá jméno, a tak vznikl bezpočet teorií o tom, kdo že je oním tajemným učedníkem. Katolický výklad považuje ze „miláčka Božího“ apoštola Jana, což ovšem vyznívá dosti podivně, řekli bychom až mírně „přihřátě“. Ve třinácté kapitole, kdy při poslední večeři Ježíš apoštolům oznamuje, že jeden z nich jej zradí, se totiž praví:
Byl pak jeden z učedníků Ježíšových, kterýž spolehl na klíně jeho, jehož miloval Ježíš. Protož tomu návěští dal Šimon Petr, aby se zeptal, kdo by to byl, o němž praví? A on, odpočívaje na prsech Ježíšových, řekl jemu: Pane, kdo jest?
Takže milovaný učedník odpočívá na Ježíšově klíně a opírá se mu hlavou o prsa. Představa, že by se Ježíš takto choval k muži, je vskutku dosti kuriózní. Někteří aktivisté čtyřprocentní menšiny následně přišli s výkladem, že Ježíš byl homosexuál, ale zřejmě budou zklamáni. Daleko pravděpodobněji byla totiž tajemným učedníkem na Ježíšově klíně žena, Marie Magdalská, čímž se podivnost veršů vysvětluje.
Na druhou stranu ale neexistuje ani důkaz, že by byl Ježíš skutečně ženatý, a v žádném z evangelií není ani zmínka o potomcích.
Navíc, jak je psáno, Ježíš věděl, že ho čeká nepěkný konec, takže by nebylo příliš logické, aby si na tak krátkou dobu zakládal rodinu.
APOŠTOLKA BEZ BÁZNĚ A HANY
Ať už byl však jeho vztah k Marii Magdaléně jakýkoli, partnerský, nebo přátelský, to podstatné je, že sehrála důležitou úlohu při zrodu křesťanství a měla na věci minimálně stejný podíl jako její mužští kolegové. A zdá se, že měla i více odvahy než všichni ostatní dohromady. Ona jediná se nebála přijít na Ježíšovu popravu a zůstat s ním až do konce a pohřbít jeho tělo, zatímco chlapi se raději schovali.
To, že se Ježíš po svém vzkříšení zjeví zrovna jí, rozhodně není náhoda. Nakonec vždycky zůstane všechno na ženské, řekne si Marie a vydá se sdělit Ježíšovo poselství ostatním apoštolům. Ti jsou po smrti svého mistra bezradní a mají strach z pronásledování, a tak jim dodává odvahy a vypravuje jim o své mystické vizi zmrtvýchvstalého Krista. Zdaleka ne všichni učedníci jsou ovšem ochotni přijmout předávané poselství z úst ženy. Jak se dalo čekat, Ondřej a Petr Mariino svědectví otevřeně zpochybní, protože oni dva se považují za Ježíšovy nástupce. Spor Marie s Petrem tak bývá často považován za první symbolický konflikt mezi vyznavači gnostického křesťanství a zakladateli „ortodoxní“ církve.
Dál už to známe. Apoštolové se rozešli do všech světových stran a vydali se šířit Ježíšovo učení mezi pohany a potom se jim ze strany nevěřících děla spousta ošklivých věcí. I Marie Magdaléna se vydala kázat do ciziny. Její kroky vedou do Řecka, kde získává křesťanství své první nežidovské příznivce. Na sklonku života pobývala v Efesu, kde by měl být i její hrob. Pohádkám o jejím pobytu ve Francii, které si vybájil autor knihy Šifra Mistra Leonarda, nevěřte.
CHLAPI SOBĚ
Proč byla Marii z Magdaly později upřena její historická a duchovní účast na budování základů křesťanství? Důvodů je hned několik.
Jak už bylo řečeno, mužští členové Ježíšova společenství nelibě nesli výraznou ženskou osobnost. Koneckonců židovské ženy se nesměly podle tradice ani dotknout tóry (v bibli Starý zákon), aby ji neznesvětily. Zejména Šimon Petr, který se stal prvním oficiálním představitelem církve, byl vůči ženám zaujatý, a navíc si nárokoval vůdčí postavení mezi učedníky pro sebe. Petrovská tradice neuznává gnostický myšlenkový proud, k němuž patří některé apokryfy z Nag Hammádí, a v jejím podání nebylo mezi apoštoly pro ženu místo. A tak se v textech škrtalo a přepisovalo až do úplného zapomnění. Ani vývoj náboženského smýšlení v janovské škole nebyl ženám dvakrát nakloněn, a tak zřejmě došlo později k úpravám, které měly původní postavu Marie z Magdaly změnit v anonymního mužského učedníka. Chlap je zkrátka lépe ideologicky akceptovatelný a církev na to měla své píár specialisty.
Ale ženy sehrály v době raného křesťanství významnou roli. Křesťané, kteří se kvůli pronásledování museli skrývat, často pořádali setkání přímo ve svých domácnostech. Tak se mohly brzy do modliteb a svátostí zapojit i ženy, jimž byly dosud tyto výsady odepřeny. Nebylo výjimkou, když ženy samy kázaly.
Jenže tohle období netrvalo dlouho. Časem začala získávat převahu hierarchicky řízená křesťanská společenství, kde nebylo pro ženy místo. Kdokoliv, kdo hájil jiné podoby křesťanského učení, byl prohlášen za odpadlíka, závadné náboženské texty byly systematicky ničeny. Ženy byly odsunuty na druhou kolej a z Marie Magdalské se stala napravená prostitutka. Toto geniální spojení má pravděpodobně na svědomí papež Řehoř Veliký. Na dlouhá staletí tak zmizela z křesťanských dějin zásadní ženská postava a toto vakuum nenahradila ani Ježíšova matka Marie, jež byla později uznána pannou. Jako by snad křesťanská žena mohla být jedině pannou, anebo naopak opovrženíhodnou „nádobou neřesti“, která je odpovědná za všechny nízké mužské choutky. Tato schizofrenní představa o ženě coby světici, nebo naopak hříšné zpustlici vytrvala až do dnešní doby a, jak by řekl Sigmund Freud, neudělala naší západní společnosti dvakrát dobře. Ačkoli v sedmdesátých letech římskokatolická církev Marii Magdalénu částečně „rehabilitovala“, neumožňuje ženám ani nadále vykonávat kněžský úřad. Znáte to: Chlapi sobě. h
