Richard Pipes | Reflex.cz
reklama
nahoru

Richard Pipes

Bohumil Pečinka14. prosince 2005 • 11:46

Jsou osobnosti, jejichž myšlenky ovlivnily život miliónů občanů různých zemí, aniž by někdo o jejich existenci věděl. K tomuto typu lidí patří americký historik Richard Pipes.

reklama

Narodil se v roce 1923 v polské části Těšína, v židovské rodině. Jeho otec zde tři roky předtím založil čokoládovnu Dea (dnes Olza), dodnes vyrábějící populární oplatky Marco Polo. Koncem dvacátých let se rodina přesunula do Krakova, kde otec vedl pobočku známé rakouské čokoládovny Pischinger. Po několika letech se Pipesové přestěhovali do Varšavy a zde je zastihly zprávy o okupaci Československa. Okamžitě se rozhodli odejít do Spojených států, ale v té době platily tvrdé imigrační kvóty pro lidi z východní Evropy včetně židovských rodin bezprostředně ohrožených nastupujícím nacismem.
Nakonec dostali turistické vízum pouze rodiče. Syna proto chtěli poslat k příbuzným do Palestiny a později si ho vyzvednout. Pár dní před odjezdem z Polska zemi napadl Hitler a po čtyřech týdnech vjel triumfálně do Varšavy. „Pozoroval jsem ho z našeho okna ve čtvrtém

patře ... Hitler projížděl v otevřeném mercedesu, stál v dobře známém postoji a zdravil nacistickým pozdravem. Pomyslel jsem si, jak by bylo snadné ho zavraždit,“ napsal Pipes později ve svých pamětech.
V těch nervózních týdnech, kdy si Polsko mezi sebou dělili Hitler se Stalinem, se jeho otec ukázal jako skvělý stratég. Nechal vyrobit falešné pasy jisté jihoamerické země a za dobrodružných okolností převezl rodinu do Itálie. Tady ještě kupodivu fungovalo polské velvyslanectví, kde se Pipesům podařilo zlegalizovat pobyt a opět si podat žádost o americké vízum. Nastalo sedmiměsíční čekání, během něhož jeden evropský stát za druhým padal pod náporem německých armád a očekávalo se, že Mussolini se brzy přidá k Němcům. Shodou náhod vízum skutečně přišlo a rodina odjela do Španělska a později do Států. Několik dní poté je přišla do jejich italského bytu zatknout místní policie ...

DEVATENÁCTÉ STOLETÍ


Mladý Pipes si po příjezdu do Nového světa byl jist, že chce dělat všechno, jenom ne vydělávat peníze. Jako uprchlík podal žádost o stipendium na několik univerzit a ze čtyř nezištných nabídek si vybral Muskingum College v Ohiu. Po příjezdu na americký Středozápad měl pocit, že se rázem ocitl v 19.
století. Nikdo nejenže nesdílel jeho zkušenosti s nacismem, ale mnozí ho považovali za Marťana. Jedna kolegyně mu dokonce řekla, že o existenci Evropy sice věděla, ale v hloubi duše tomu nikdy úplně nevěřila ...
Situace se trochu změnila, když Japonci napadli Pearl Harbor a následně Německo vyhlásilo Spojeným státům válku. Na jaře 1943 dostal Pipes povolávací rozkaz a byl zařazen do programu pro vojáky z univerzit, kteří se mají učit cizí jazyky, aby mohli později fungovat jako tlumočníci. Pipesovi připadla ruština, kterou měl využít na amerických leteckých základnách připravovaných na Ukrajině. Ty však byly po neshodách se Stalinem zrušeny, takže budoucí student historie do války přímo nezasáhl. Po jejím skončení se zato přesunul na nejprestižnější univerzitu tehdejší doby, na Harvard, kde mu jako válečnému veteránovi stát platil školné. Spíše shodou náhod si za svůj studijní obor vybral Rusko.
V roce 1954 vydal první knihu, jež okamžitě vzbudila velkou pozornost. Pipes popsal tehdejší Sovětský svaz jinak než hlavní americký historický proud, který zobrazoval SSSR jako Spojené státy svého druhu, kde všichni jsou odněkud, ale už ve druhé generaci se cítí Američany. Pipes naopak charakterizoval Rusko jako koloniální impérium, jež vzniklo porobením stovek národů a národností.
Představitelé těchto etnik jsou navzdory teroru a pokusům o asimilaci rozhodnuti uchovat si svou identitu a nikdy se nezmění v „sovětské lidi“. Z toho mu vyplynulo, že „... kdyby ústřední moc v Rusku byla znovu oslabena jako v roce 1917, říše by se rozpadla“. Proti této předpovědi vystoupili téměř všichni odborníci na Rusko a Richard Pipes získal poprvé nálepku pomatence.
Druhý klíč při popisování ruské situace našel o pár let později, když ho při studiu historických materiálů překvapily podobnosti před- a porevolučního Ruska. V jeho dalších publikacích se pravidelně bude objevovat názor, že komunismus organicky vyrůstá z ruských dějin.

SPOR SE SOLŽENICYNEM


Tato myšlenka se objevila i v další slavné knize s názvem Rusko za starého režimu, kde naznačuje spojitosti mezi fenomény carismu a komunismu. V té době emigroval do Spojených států pronásledovaný ruský spisovatel a tvůrce slavné knihy Soustroví Gulag Alexandr Solženicyn. V jeho více literárním pojetí byl komunismus v Rusku výsledkem exportu marxismu ze Západu a je v rozporu s celými dosavadními ruskými tradicemi.
Když mu Pipes věnoval svou knihu, začal ho nositel Nobelovy ceny za literaturu napadat téměř ve všech svých mediálních vystoupeních a přednáškách jako člověka, jenž nenávidí ruský národ. Vznikla paradoxní situace: „Komunistům se nelíbila představa, že za všechno vděčí carismu, antikomunisté mi zase měli za zlé, že spojuji carismus a komunismus, a ti i oni se ohrazovali proti představě, že ruská kultura se značně podobá orientální despocii,“ vzpomíná Pipes v knize nesoucí příznačný podtitul Paměti nezařaditelného.
Do podobně ostrého sporu se harvardský profesor Pipes dostal s tzv. sovětology. Šlo o představitele nové vědní disciplíny, která vznikla poté, co Rusové vypustili do vesmíru Sputnik (1957). Spojené státy tehdy cítily, že jejich bezpečnost je bezprostředně ohrožena. Pod tímto vlivem stát i soukromé nadace investovaly obrovské množství peněz do vzniku sovětologických pracovišť po celé zemi.
Z odstupu let můžeme říct, že výsledky jejich práce byly vesměs tristní, protože tito vědci nejen nepopsali podstatu sovětského režimu, ale nepředpověděli ani jeho konec.
„Sovětologická komunita se věnovala především tomu, aby oba protivníky (USA a SSSR) usmířila, a odmítala nebo zavrhovala všechno, co se tomuto cíli příčilo. Výsledkem bylo, že zcela špatně pochopila povahu komunistických režimů a sil, které je poháněly,“ napsal o třicet let později Pipes. Druhým důvodem jejich neúspěšného snažení bylo, že vykládali všechny rysy komunistického režimu v západních pojmech. „Záměrem této metodologie bylo zobrazit komunistické společnosti tak, jako by se nijak zásadně nelišily od demokratických,“ uvádí opět Pipes.

TÝM B


Výsledky těchto výzkumů ale měly koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let mimořádný vliv na politiku Spojených států, především ministerstvo obrany, zahraničí i Ústřední zpravodajskou službu (CIA). „Nezařaditelný“ Pipes tuto situaci začal chápat jako bezprostřední ohrožení národní bezpečnosti Spojených států a vůbec celého Západu. Postupně začal vycházet z uzavřeného univerzitního světa a ve svých veřejných přednáškách se snažil naznačit, že setrvávání na oficiální vládní doktríně vzájemně zaručeného zničení (MAD) je chybný tah, protože Rusové se nikdy nevzdají své expanze, vycházející z podstaty jejich systému.
Tyto názory sdílela i skupina podnikatelů a bývalých politiků, jež měla vliv na prezidenta Geralda Forda. S jeho svolením proto v rámci CIA vznikl analytický tým A, složený ze zaměstnanců CIA, a tým B z externích spolupracovníků. Oba dostaly k dispozici tajné vládní materiály a během několika měsíců měly zpracovat posudky o sovětských zbraních a další vojenské strategii. Šéfem týmu B byl jmenován Richard Pipes.
Po několika měsících tým B předložil výsledky práce prezidentově poradní skupině. Bývalá diplomatka C. B. Luceová profesoru Pipesovi později řekla, že „když odešel z místnosti, zůstala skupina na chvíli sedět beze slov jako omráčená. Fakta, která jsem za náš tým předložil, je naprosto ohromila. Už dlouho měli podezření, že to tak nějak je, ale dosud to nikdo neřekl“.
Jedním z hlavních sdělení bylo, že CIA se ve svých hodnoceních soustřeďovala na tvrdé údaje, tj. na počty zbraní, ale sovětským politikům přisuzovala takové formy chování, jaké se daly očekávat od jejich politických protějšků v USA. Tým B na počtu zbraní a jejich rozmístění dokládal, že sovětské velení jedná z hlediska faktické způsobilosti vést válku.
Část vedení CIA byla ze závěrů týmu B natolik rozčilena, že tento „tajný projekt“ v hrubých rysech zprostředkovala vybraným novinářům. Z nenápadného univerzitního historika se přes noc stal mediální štvanec, který chce údajně rozpoutat třetí světovou válku. Krátce nato ovšem přišel k moci James Carter a výsledky týmu B odmítl jako nerealistické.

POZOR, PIPES!


Analýza týmu B měla ale mimořádný vliv na bývalého kalifornského guvernéra Ronalda Reagana. Když byl v listopadu 1980 zvolen prezidentem Spojených států, vyzval jeho poradce pro národní bezpečnost Richard Allen harvardského historika, aby se stal členem vlivné Rady pro národní bezpečnost.
Profesor Pipes si na univerzitě vzal dva roky volna a přestěhoval se do Washingtonu.
Od počátku byl v trojím ohni. V sovětských novinách odstartovala obrovská kampaň proti jeho osobě, na první stránce celostátních novin dokonce vyšlo varování: „Pozor, Pipes!“ Podobně nepřátelsky naladěná byla i americká média. „Je ohromující, jak byla kritika Reaganovy sovětské politiky v sovětských a amerických médiích podobná. Základ tvořily dva shodné předpoklady: 1. Sovětský svaz zde přetrvá a nikdo si nemá dělat naděje, že lze jeho systém změnit, neřkuli zničit zvnějšku. 2. Každý pokus v tomto směru povede k jaderné válce,“ píše ve vzpomínkách Pipes.
Třetím protivníkem bylo americké ministerstvo zahraničí, jež prosazovalo kontinuitu s politikou dosavadních prezidentů Nixona, Forda a Cartera, založenou na kontrole zbrojení mezi SSSR a USA. Všechno jiné považovali za neprofesionální extremismus.
V prvních dvou letech vlády se prezident Reagan zaměřoval především na ekonomiku. Jeho sovětská politika proto vycházela převážně z improvizací a testování sil soupeře.
Pipesův rukopis je patrný v jeho slavných projevech v Notre Dame (1981), kde řekl, že svobodný svět nakonec komunismus překoná, což byla terminologie, jakou od počátku padesátých let nepoužíval ve vztahu k SSSR žádný americký prezident. O rok později v britské horní komoře zase Reagan přečetl Pipesův bravurní esej, kde v marxistické terminologii doložil, že SSSR čelí nevyhnutelnému zániku. Sovětský svaz šílel nejen kvůli těmto myšlenkám, ale především nenapodobitelně pohrdavému tónu, jímž se Reagan vyjadřoval o jejich systému. Však také na tyto projevy reagoval osobně generální tajemník Brežněv. Přidal se i Alexandr Solženicyn s odůvodněním, že za tím prý určitě stojí Pipes, který vůči ruskému lidu praktikuje „genocidní“ strategii.
Když bylo v prosinci 1981 vyhlášeno v Polsku stanné právo a zlikvidováno odborové hnutí Solidarita, přikročil prezident Reagan i pod vlivem názorů odborníků z Rady pro národní bezpečnost k tvrdým sankcím vůči Polsku a Sovětskému svazu. Dnes se soudí, že šlo o první praktický krok, který prolamoval poválečné jaltské uspořádání.
Hlavním Pipesovým přínosem byla ale práce na zahraničně politické směrnici, známé pod označením NSDD 75, jež nahradila dosavadní reaganovské improvizace. Uvádí se zde, že Spojené státy mají opustit vzájemnou kontrolu moci a zaměřit se na sovětský systém jako takový, neboť ten je skutečným zdrojem agresivity. Ve druhém odstavci prováděcího nařízení se psalo, že cílem je napomáhat změnám v Sovětském svazu a „vybudovat pluralitní politický a ekonomický systém“.

ROZPAD SSSR


Po dvou letech se profesor Pipes vrátil na Harvard a pokračoval v akademické kariéře.
Výsledkem byla například kniha o ruské revoluci, kde se zmínil o vlivu komunistického státu na rodící se nacismus v Německu. Dnes běžně vyslovovaná myšlenka tehdy nebyla v akademických kruzích Západu příliš populární. V roce 1988 s ní vystoupil na Jeruzalémské univerzitě. Historik Harry Shukman na to vzpomíná: „Většinu z nás úplně ohromilo, když Pipes představil Lenina a jeho ,čin‘ jako model vědomě okopírovaný Hitlerovým režimem.(...) Jestliže - jak se domnívám - většina z nás Pipesův názor už dnes přijímá, pak to je prostě důsledek rozpadu Sovětského svazu.“
Když k tomu v prosinci 1991 skutečně došlo, Pipes jen konstatoval věci, které se v zárodečné fázi objevily už v jeho první knize z roku 1954. O čtyřicet let později dodal: „Z mapy tak nezmizel jen Sovětský svaz, ale spolu s ním i stará ruská říše. Čtyři století expanzí byla smazána a Rusko se vrátilo do hranic, které mívalo kolem roku 1600.“
Lze říct, že pád komunismu byl jeho velkým lidským i profesním zadostiučiněním.
Jeho názory se konečně staly součástí hlavního proudu. Stejně jako ekonom von Hayek, který byl kdysi svými profesními kolegy vytlačen na okraj, i Pipes nyní mohl zažít krátké pocity slávy. Jako skeptický člověk ale neviděl fenomén komunismu jako něco, co se v jiné formě nemůže znovu objevit.
Ve velké diskusi s francouzským filosofem Fran5 coisem Furetem napsal, že postoje, jež daly vzniknout iluzím o komunismu, se zrodily před čtyřmi sty lety a vycházely z přesvědčení vyslovených před téměř třemi tisíci lety. Základem je pradávná lidská nostalgie po věku bez soukromého vlastnictví a po „nových“, nesobeckých lidech. „Utopismus a všechny hrůzy, které následují, když jsou prováděny pokusy zavést ho v praxi, jsou příliš hluboce zakořeněny, než aby zmizely, když se jeden experiment nevydařil,“ napsal skeptický harvardský historik. Tím naznačil, jakým směrem se za pár let může svět opět pohnout. h



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama