Alois Hudal | Reflex.cz
reklama
nahoru

Alois Hudal

Jaroslav Šebek14. prosince 2005 • 13:22

Piazza Navona v Římě je oblíbeným turistickým místem. Nedaleko odtud se zvedají věže kostela Panny Marie dell´ Anima, v němž sídlí od šestnáctého století kolej německých věřících. Působil tu také rakouský teolog Alois Hudal, který své křesťanské milosrdenství směřoval po druhé světové válce především k záchraně masových nacistických vrahů. Za své oscilování mezi křížem a svastikou si vysloužil přezdívku Hnědý biskup.

reklama

Katolická církev prožívala v meziválečné Evropě pozoruhodnou ambivalenci. Na jedné straně v ní vzrůstal význam progresívně naladěných teologů a intelektuálů, kteří usilovali o její otevření vůči moderní společnosti a začínali se zajímat o problémy lidských i občanských práv. Na straně druhé se část katolických kruhů spojovala s konzervativními politickými režimy. Ve značné míře se tato skupina identifikovala s myšlenkami i životní filosofií, jež byly blízké nacionálnímu hnutí. Patřil mezi ně obdiv k řádu včetně afinity k vůdcovskému principu. Typickým projevem těchto církevních kruhů byl také vzrůstající antisemitismus. Konzervativní katolicismus si do židovského etnika promítal negativní symboly související s formováním liberální občanské společnosti, šířením ateismu a materialismu i levicového internacionalismu. K této skupině měl názorově blízko i Alois Hudal. Narodil se 31. května 1885 ve Štýrském Hradci. Věnoval se studiu starozákonní problematiky a přednášel na teologické fakultě v rodném městě. Vedle akademické dráhy se však zapojil i do veřejného dění a zakládal řadu spolků pro náboženskou osvětu. Podle pozdějších vyjádření jeho spolupracovníků je možné, že v pozadí jeho činorodosti byly i komplexy z malého vzrůstu a zoufalá touha vyniknout. V roce 1923 přijal úřad rektora římské koleje Anima. V soukromí přiznával, že by se chtěl stát vysokým církevním hodnostářem. Když v roce 1932 zemřel vídeňský arcibiskup Gustav Piffl, nechal si dokonce objednat biskupské roucho. Od počátku se také netajil názorem, že církev se má více věnovat nacionální otázce. A právě toto přesvědčení ho možná stálo vysněné posty. Tehdejší rakouská vláda jeho nacionální horlivost nesdílela a jeho kandidaturu na uprázdněné místo rakouského arcipastýře ve Svatoštěpánské katedrále nedoporučila. Hudal se ovšem významně angažoval v dojednání konkordátu mezi Rakouskem a Vatikánen, jenž byl uzavřen na jaře 1933. Za prokázané služby se dočkal odměny alespoň v podobě vysvěcení na titulárního biskupa (to znamená bez správy konkrétní diecéze).

USMÍŘIT KATOLÍKY S NACISTY

Po nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu Hudal cítil, že přišla jeho chvíle. Ve svých kázáních se stylizoval do role "stavitele mostů", jemuž je souzeno překonat všechny protiklady a smířit katolíky s nacisty. Vřele přivítal sbližování autoritativního rakouského režimu s Německem. Vydal knihu Grundlagen des Nationalsozialismus (Základy nacionálního socialismu), v níž rozpracoval ideu možné symbiózy křesťanství a nacistické ideologie. Ve svých tezích rozlišoval uvnitř nacionálně socialistického hnutí - na základě vztahu ke katolicismu - zavržení hodné "levé" křídlo, k němuž řadil šéfideologa Alfreda Rosenberga, a vstřícnější "pravý" proud, jejž pro něj ztělesňoval Hitler. Stejně jako část konzervativně naladěných katolických kruhů chtěl využít spojenectví církve s hnědou totalitou k boji proti komunismu. Přitom ve stejné době již v Německu naplno běžela rozsáhlá proticírkevní perzekuce. Nacistická justice inscenovala procesy s duchovními, byly zakázány katolické spolky i tiskoviny. Nacistům se zcela nezavděčil ani Hudal. Na popud Goebbelse byla jeho kniha v Německu zakázána. Důvodem byla nejspíš nelibost ministerstva propagandy, že mu radí nějaký římský prelát. Ústřední nacistický deník přesto oceňoval razanci, s jakou Hudal vystupoval proti rakouským Židům a demokraticky smýšlejícím katolickým kruhům. Hudal se tak nakonec stal nositelem zlatého odznaku NSDAP. Jeho postoje přispěly i k názorové dezorientaci sudetoněmeckých katolíků, kteří se ve velké míře přidali na stranu Henleinova hnutí. Svými stanovisky si však pohněval některé kruhy ve Vatikánu. Linie tehdejšího papeže Pia XI. byla jiná - varovala před nebezpečím hnědé ideologie. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 chtěl Alois Hudal ve své římské koleji sloužit slavnostní Tedeum, ale papež mu to zakázal. Ještě více rakouského biskupa rozladilo, že tehdejší státní sekretář Vatikánu Eugenio Pacelli (pozdější papež Pius XII.) odmítl přijmout při audienci rakouské poutníky. Od té doby vztahy obou mužů ochladly (přitom Pacelli byl Hudalovým světitelem na biskupa).

BOŽÍ MUŽ ZASAHUJE

Hudalova velká chvíle přišla paradoxně až po osvobození Říma v červnu 1944. Poté, co vstoupila do Věčného města spojenecká vojska, změnil Hudal přes noc názor. Z horlivého německého nacionalisty se stal navenek demokrat. Na budovu římské koleje nechal dokonce vyvěsit rakouskou vlajku, ačkoli jeho vlast ještě nebyla osvobozena. Ve Vatikánu vzápětí založil rakouskou sekci papežské komise pro pomoc uprchlíkům. Hudal přitom využil personálních změn, k nimž došlo ve vatikánských úřadech. Poté, co v létě 1944 zemřel státní sekretář Luigi Maglione, zůstal jeho post neobsazen. Kompetence si rozdělila dvě oddělení. Vnitrocírkevní záležitosti spadaly do resortu Domenika Tardiniho a zahraniční záležitosti, včetně problematiky válečných vysídlenců a uprchlíků, spravoval Giovanni Montini (pozdější Pavel VI.). Na starost měl i vyjasnění osudu osob, které zmizely ve víru války nebo se ocitly ve spojeneckém zajetí. Úředně mu podléhal také Hudal se svým rakouským výborem. Montini Hudala pověřil, aby navštěvoval zajatecké tábory v Itálii. Jeho poslání mělo však být pouze duchovní - Montini mu zakázal, aby se zabýval politickými aktivitami; podle dostupných vatikánských pramenů, z nichž vychází například rakouský historik Markus Langer, Hudal ve své pomoci nacistickým zločincům skutečně jednal za zády jak Montiniho, tak papeže Pia XII. Díky pozici člověka, jenž se věnuje "trpícím spolubratrům", mohl Hudal navázat kontakty s mezinárodními humanitárními organizacemi, zejména s Červeným křížem a později také s OSN. V této době začíná nejkontroverznější kapitola jeho života. V Hudalových očích znamenala německá kapitulace počátek zániku Západu, otevření prostoru pro šíření bolševismu. Po roce 1945 tak vidí Hudal - dle vlastních pozdějších vzpomínek - své hlavní poslání "v charitativní pomoci tzv. válečným zločincům, kteří jsou pronásledováni komunisty a křesťanskými demokraty". Pro své záměry využil nepřehledné poválečné situace. Do Říma proudily denně stovky běženců, kteří hledali pomoc v charitativních střediscích, především u církevních institucí. Očekávali od nich, že jim zabezpečí jídlo, ubytování a vybaví je cestovními doklady. V těchto zařízeních vládl naprostý chaos, obrovská masa lidí znemožňovala jakoukoli detailnější kontrolu údajů. Takové podmínky byly pochopitelně jako stvořené pro vydávání falešných dokumentů, které umožnily nacistům najít bezpečný úkryt.

BEZPEČÍ PRO POHROBKY

Díky kontaktům s rakouskými a italskými duchovními zorganizoval Alois Hudal efektivně fungující síť, v níž se bezpečně skryly tisíce prchajících nacistů. Jihotyrolští horalé je převáděli v malých skupinkách přes Brennerský průsmyk z Rakouska do Itálie, kde na ně čekali další prostředníci. Přístřeší nalézali hlavně v klášterech - například v Brixenu, Bolzanu, Meranu, Miláně a pochopitelně také v Římě. Paradoxem doby je, že stejné trasy využívali i Židé, kteří přežili holocaust a chtěli se ilegálně vystěhovat do Palestiny (také pro ně Řím znamenal záchytný bod). Někdy se tak stávalo, že pod jednou střechou přespávali oběti i jejich katané. Hudal měl - jako hlavní představitel rakouského výboru pro uprchlíky - právo vydávat vatikánské pasy a doklady Červeného kříže. Zajišťoval tak nacistům novou totožnost. Podporoval ho v tom konzervativní janovský arcibiskup Giuseppe Siri (v sedmdesátých letech patřil dokonce k horkým kandidátům na úřad papeže). Oba muže spojoval rozhodný antikomunismus. Ke spolupráci přesvědčil i některé policejní úředníky. Pro finanční krytí jeho tajných operací využíval Hudal prostředky, které přicházely na konta papežských institutů pro pomoc uprchlíkům od amerických katolíků. Hlavní cílovou zemí Hitlerových pohrobků byla Argentina. Pomoc jim nabídl tehdejší prezident Juan Perón (manžel legendární Evity), který měl pro nacistické Německo slabost již delší dobu. Později prohlásil, že v pozadí jeho jednání byly také hospodářské důvody - pomocí německých rukou chtěl vybudovat ze své země průmyslovou velmoc. Hudal si byl vědom Perónovy velkorysosti, a tak mu ještě v roce 1948 píše dopis, v němž ho žádá o vydání pěti tisíc víz pro německé a rakouské vojáky. Z mnoha dokladů vyplývá, že se jednalo vesměs o příslušníky jednotek SS, o nichž Hudal tvrdil, že jsou to hrdinové, kteří bojovali za nekomunistickou Evropu. Sám biskup Hudal, který se v denících široce rozepisuje o mnoha svých aktivitách, je k této životní kapitole poměrně skoupý. Poznamenal si jen pár řádků: "Děkuji Bohu, že mně daroval milost, abych poskytl útěchu mnoha obětem ... a pomohl jim k útěku s falešnými doklady totožnosti." Na dvou místech se ve svém deníku zmiňuje o pomoci, kterou poskytl Ottovi Wächterovi, jenž velel v červenci 1934 smrtícímu útoku na rakouského kancléře Dollfusse a za války "proslul" masovými popravami v okupovaném Polsku. Hudalova skromnost však není na místě. Podle dostupných pramenů pomohl více než deseti tisícům lidí (některé zdroje uvádějí čísla kolem padesáti tisíc). K jeho "klientům" patřila i nejděsivější monstra smrtící mašinérie třetí říše - mimo jiné Franz Stangl, bývalý velitel vyhlazovacích táborů v Sobiboru a Treblince. V tamních plynových komorách zahynulo kolem 900 000 lidí. Po válce byl Stangl zajat Američany, ale podařilo se mu skrýt totožnost. Po vydání do SRN v roce 1967 popsal detailně své poválečné peripetie (soudem v Düsseldorfu byl odsouzen k doživotnímu vězení a za čtyři roky zde zemřel). Poté, co v květnu 1948 uprchl z vyšetřovací vazby v Linci, mu jeden přítel poradil, aby se vydal do Říma. "Tam je biskup Hudal, který pomáhá důstojníkům SS." A skutečně. Hudal ho srdečně přijal, zajistil mu pobyt v jednom z římských klášterů, našel práci, obstaral nové doklady a zaplatil lodní lístek do Damašku. Ze Sýrie emigroval Stangl do Brazílie, kde byl nakonec zatčen. Na čelném místě Hudalova seznamu lidí, jež ukryl před spravedlností, je i jméno Waltera Rauffa, "vynálezce" pojízdných plynových komor, a Ericha Priebkeho, jenž se v březnu 1944 účastnil masakru 335 italských rukojmích v Ardeatinských jeskyních u Říma. Lovec nacistů Simon Wiesenthal je přesvědčen, že díky Hudalovým iniciativám našel útočiště v Argentině také strůjce holocaustu Adolf Eichmann a v Sýrii jeho blízký spolupracovník Alois Brunner, odpovědný za transporty desetitisíců Židů do továren na smrt.

ČINORODÝ VATIKÁN

Hudalovy aktivity neunikly pozornosti západních diplomatů. Již v květnu 1947 hlásil americký vojenský atašé v Římě La Vista nadřízeným na ministerstvu zahraničí, že Vatikán je největší "jednotlivá organizace, která je zapletena do nezákonného pohybu vystěhovalců". Hudal nebyl zdaleka jediný a vedle něj se této činnosti věnovaly i další katolické organizace. Svůj podíl na ukrývání válečných zločinců měli například litevští a ukrajinští katolíci, kteří pomáhali při útěku příslušníkům dobrovolnických jednotek SS, zapojených do krvavých protižidovských pogromů ve svých zemích. Zvláště aktivní byli chorvatští kněží. Mezi nimi vynikal zejména františkán Krunoslav Draganović, jenž působil na římském institutu San Girolamo degli Illirici. Ten se nejprve snažil ulehčit osud příznivcům ustašovské vlády a později se stal ústřední postavou sítě, která ještě na počátku padesátých let uklízela bývalé nacisty do Jižní Ameriky. Hudal v té době stál již v ústraní, protože se jeho úsilí o rehabilitaci bývalých nacistů přestávalo líbit jeho představeným (ve Vatikánu vyvolal nevoli návrhem, aby byla u příležitosti Jubilejního roku 1950 vyhlášena generální amnestie také pro pachatele válečných zvěrstev). Rakouští biskupové ho počátkem padesátých let vyzvali, aby rezignoval na post rektora římské koleje Anima a odešel do důchodu. Alois Hudal svou úlohu splnil. Na scénu přicházeli jiní. V počínající éře studené války převzaly režii tajné služby a útěky před spravedlností se nyní uskutečňovaly i s požehnáním amerických zpravodajců ze CIC (díky nim se mohl v Bolívii usídlit "lyonský řezník" Klaus Barbie). V šedesátých letech se ještě objevily v některých levicových novinách články, které se zabývaly Hudalovou minulostí a sympatiemi k nacismu. Hnědý biskup se ale už nikomu nezodpovídal. Zemřel pokojně 13. května 1963 v Římě na srdeční selhání.

Jaroslav Šebek


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama