Causa Reflex | Reflex.cz
nahoru

Causa Reflex

Bohumil Pečinka15. prosince 2005 • 08:51

Pozor, toto není historie Reflexu, ale subjektivní popis patnáctiletého života jednoho časopisu pohledem zúčastněného pozorovatele. Osoby a události odpovídají skutečnosti v závislosti na přesnosti paměti zpovídaných osob.

Jak to všechno začalo? Nejspíše už 19. listopadu 1989, dva dny po zásahu policejních jednotek na Národní třídě, který odstartoval sametovou revoluci.V neděli večer spisovatel, novinář a bohém Petr Hájek uspořádal velké shromáždění novinářů, které odsoudilo policejní akci, požadovalo radikální změny ve státě a deklarovalo vznik nezávislé novinářské organizace. Svým přístupem tehdy vylekal spoustu kolegů z časopisu Květy. Když se zde začátkem prosince hlasovalo o tom, kdo nahradí odcházejícího šéfredaktora, prohrál Hájek o jeden hlas. Poté vstal a odešel za svými kolegy Jiřím Fleyberkem a fotografem Andrejem Šťastným s otázkou, jestli s ním nechtějí založit nový časopis.

DÍKY, PANE UHLE


Vytvářet časopis v době, kdy na Hradě ještě seděl Gustáv Husák a neexistovaly žádné zákony o podnikání, nebylo snadné.
Dosluhující byrokratický systém totiž po vás stále vyžadoval nesmyslná povolení a razítka.To se v té době dalo obejít jediným způsobem -politickou garancí. Druhý den po neúspěšném hlasování se Hájek vydal do pražského centra Občanského fóra ve Špalíčku na Václavském náměstí.Tam ho shodou náhod přijal disident Petr Uhl a Hájek mu vylíčil projekt nového společenského týdeníku. Uhl si v tu chvíli vzpomněl na Hájkovu povídku Exil, která vyšla začátkem sedmdesátých let v časopisu Tvorba a způsobila velký literární rozruch. "Hodně nás to tehdy podpořilo," měl říct Uhl a dodat: "Udělám pro vás, co bude v mých silách."
Jeho pomoci bylo třeba už za několik dní. Petr Hájek začal vyjednávat s ředitelem pražské tiskárny Grafoprint, aby časopis nejen tiskla, ale určitý čas i vydávala. Jiří Zedník měl dvě obavy: z finančního propadu a odchodu časopisu Květy, který zde byl stálým klientem.V tu chvíli pomohl telefonát Petra Uhla, který mu sdělil, že Občanskému fóru na vydávání časopisu opravdu záleží.Takové slovo bylo v té době víc než úvěr u banky. Následně vznikla dohoda mezi otci zakladateli (Hájek, Fleyberk, Šťastný), k nimž se posléze přidal ekonom Rudolf Stáhlich, a Grafoprintem, že budou časopis vydávat tak dlouho, dokud nebudou pokryty veškeré vstupní investice tiskárny, týdeník pak bude převeden na zakladatelský tým. A tak drobná politická intervence trockisty Petra Uhla přivedla na svět liberálně orientovaný časopis.

R JAKO...


Následně se Hájek pustil do sestavování redakce.V té době mu bylo devětatřicet let, celý život se zabýval literaturou, uměl slušně anglicky a měl skvělé marketingové instinkty.V době tání konce osmdesátých let prodal auto a projel Spojené státy, takže měl představu o svobodném světě a způsobu psaní v západních médiích. Na mnoho lidí proto působil jako prorok, který přináší evangelium nové doby. Hájek věděl, že po čtyřiceti letech komunismu umí jen minimum lidí psát, a proto do redakce nevtahoval tradiční novináře, ale - jak sám říká - "žánry". Přesněji řečeno, vyhraněné originály, u nichž byl předpoklad, že po určité době budou schopni své vidění světa sdělit čtenářům. "Musíte svět vidět přes příběh," říkával, "a pomalu odlupovat jednu slupku za druhou."
Velkým omezením byly možnosti tiskárny, která byla schopna dát skladebně dohromady jen 64 stran s pravidelným střídáním barevných a černobílých ploch jako v konkurenčních Květech. Jedinou šancí k vizuálnímu odlišení proto byla grafika. Přes Šťastného se Hájek spojil s mladým výtvarníkem Alešem Najbrtem, který vytvořil úpravu balancující mezi provokativností a agresivitou, jež je dodnes na různých výstavách vydávána za příklad originálního typografického řešení.Třetím kamenem úspěchu byl způsob, jakým Rudolf Stáhlich přistupoval k obchodní části projektu.V době nula začal vytvářet dosud neznámou inzertní složku časopisu, ale i samostatnou distribuci, o niž se mohl vznikající týdeník opřít.
Všechno bylo připraveno k zahájení, jen název stále chyběl. Hájek si vždycky liboval v metodě tzv. brainstormingu. Jinak řečeno, skupina lidí sedí za stolem a vousatý prorok dobře kladenými otázkami nutí jejich mozky "bouřit" a přicházet s nápady.V pozdějších dobách takto vzniklo nejedno redakční téma. Tentokrát to ale nefungovalo. Hájkovo zadání přitom bylo: název bude dvouslabičný a musí obsahovat písmeno r. V jednu chvíli se uchytil název Brána, ale nejvážnějším kandidátem bylo kupodivu slovo Společnost. Hájek zuřil. Obvolával lidi, ždímal jejich mozky -a nic. Až dva dny před registrací značky si otevřel jakousi psychologickou knížku, kde ho zaujal mezititulek s názvem Reflexe reality. Název byl na světě.
První číslo Reflexu vyšlo třetího dubna 1990 v záměrně nadhodnoceném nákladu dvě stě tisíc výtisků. Na titulu byla koláž světoznámého fotografa Sama Haskinse se dvěma nahými dívkami symbolizujícími jablko poznání.Vedle najbrtovské grafiky a výrazných fotografií měl Reflex několik záchytných bodů. Jedním z nich byl netradiční portrét osobnosti s názvem CAUSA. Čtenářským tahákem se stalo čtení na pokračování, zvláště když Hájek nechal překládat Obratník Raka od Henryho Millera, otevřeně hovořící o sexu.Vůbec skladba časopisu odpovídá zájmům a sklonům tohoto muže. Proto tehdejší Reflex dával velký prostor článkům o nadpřirozených jevech, homeopatii, psychotronice a vůbec všemu alternativnímu. Dále tu bylo krimi, politické postřehy, a hlavně reportáže, kde se postupně soustředila dosud nepřekonaná reportérská sestava (Klíma, Kasalová, Bajgar, Motl, Slánský). Všichni o pár let později udělají hvězdnou kariéru v soukromých televizích.

WE ARE THE CHAMPIONS


První redakce vlastně nebyla redakcí. Šlo o dlouhou zasedačku v budově tiskárny Grafoprint na Smíchově.Ve středu a rozích sražené stoly sloužily především grafikům a výtvarníkům. Redaktoři sem chodili jen odevzdávat materiály, které jim osobně redigoval Hájek. Pavel Kovář, jediný redaktor, který vydržel v časopisu bez přerušení, říká, že Hájek tehdy stanovil vysoká kritéria, takže dva ze tří textů běžně končily v koši a nad ostatními proseděl s autory celé hodiny. "Rozbalte to hned, vstupte do děje, nepište jen jako, zeptejte se, co je za tím," peskoval Hájek své podřízené. Postupně se mu podařilo navodit pocit, že jsou účastníky něčeho velkého. On to malý zázrak skutečně byl.
Druhé číslo se sice propadlo na 150 tisíc a třetí na 130 tisíc, ale koncem roku se Reflex dostal na stabilních 170 tisíc prodaných výtisků.
To už redakce sídlila v centru Prahy v Klimentské 30. Styl práce tehdy nejvíce připomínal rodinu: hodně se pracovalo, na chodbách byla cítit vůně společně připravovaných jídel a všechny hnala dopředu neuvěřitelná energie něco dokázat. Když se v září 1991 redaktoři s těmito prostorami loučili, dosáhl náklad historického maxima -276 tisíc výtisků.
Odchod do pronajatého domu na Alšově nábřeží se trochu podobal snu. Byly to zřejmě nejlepší redakční prostory, jaké bylo možné v Praze získat - třípodlažní dům obehnaný zdí, za níž byl vlastní dvorek, na němž se v létě odehrávaly porady a večírky, vedle tekla majestátní Vltava a výhled na Pražský hrad jako ze stokoruny. Dnes tu sídlí jeden z nejdražších hotelů s názvem Four Seasons.Vedle několika fotek jsou tak jedinou vzpomínkou na "Alšák" sekvence z filmu režiséra Víta Olmera Nahota na prodej, jehož scénář napsal reportér Josef Klíma. Příchodem na "Alšák" se redakce opět dostala na vyšší energetickou hladinu a časopis posílila druhá vlna redaktorů. Když jste v kteroukoli hodinu přišli do tohoto domečku u Vltavy, vždy tu seděl někdo zajímavý, spoluvytvářející specifickou porevoluční atmosféru "závislosti na nezávislosti".
Došlo tu i k prvním střetům.V době, kdy Hájek převáděl Reflex z Grafoprintu na společnost s ručením omezeným, slíbil některým redaktorům zaměstnanecké akcie, tedy podíl na zisku po dobu práce v časopise. Bylo to v době, kdy české deníky byly záhadně "samoprivatizovány" svými redaktory, z nichž se přes noc stávali milionáři.V této atmosféře náhlých zbohatnutí se část zakladatelů domnívala, že Hájek and his boys by jim také měli dát podíl. Když k tomu nedošlo, bylo výsledkem rozčarování a první ukřivděné odchody.

POHYBLIVÝ SVÁTEK


Kdo prošel Reflexem začátku devadesátých let, byl nadosmrti ovlivněn školou lehkého životního stylu, který se tu pěstoval. Pád komunismu a otevření nových možností vedly k propojování dosud roztříštěné společnosti a vzájemné komunikaci. Roztočilo se divoké kolo večírků a oslav: Hájkův byt na Malé Straně a ateliér ve Vršovicích, Gaydečkův dům na Vyšehradě, party na vinohradské zahradě u Vlaďky Brichtové, oblíbený byl také institut nedělních setkání v Klubu novinářů a později u Hynků, v úterý pak sezení v pivnici U tygra.To byla setkání, kde vznikaly nápady a vazby na další léta. Nešlo o party typu "How are you", "I am fine", ale o akce, kde tématem většiny debat byl Reflex, jeho obsah, nové články, obálka a titulky.
Když už ani to nestačilo, uspořádala redakce dvě výjezdní zasedání do Blanska na otevírání koliby U slunce a zabijačku. Na jaře a podzim 1991 tehdy směřoval do malého moravského města autobus plný lidí, který doprovázelo dalších deset osobních aut, takže dvoudenní akce se účastnilo kolem sta lidí.To už nebyli jen redaktoři, ale i spřátelení hudebníci, filmaři nebo jen čtenáři, kteří za Reflexem směřovali jako fanoušci za svým fotbalovým klubem. Když pak kdosi přemluvil vedoucího podniku, aby mu připravil sedmdesát litrů našlehané smetany, odehrála se v Kolibě zřejmě největší šlehačková bitva od dob natáčení němých grotesek, což jen podtrhovalo nevážný duch tehdejší doby. Reflex v tu dobu byl skutečně víc než časopis, jak zněl pozdější slogan reklamní kampaně.

MEDIÁLNÍ IMPÉRIUM


Šéfredaktor Hájek byl částí své osobnosti vizionář a brzy mu byl časopis krátký. Ideálem se stalo mediální impérium, jaké si vybudoval německý vydavatel Der Spiegelu Rudolf Augstein. Prvním krokem bylo, že Stáhlich začal vytvářet distribuční společnosti.
Následně bylo založeno úspěšné nakladatelství, hudební vydavatelství, společnost s X v názvu začala vydávat časopisy typu Raut, Pro, Regena, Madam X ,a především vznikla první iniciativa svého druhu Reflex - club, vydávající kartičky se slevou v různých podnicích. Reflexovské hnutí tak dostalo i marketingový základ.
Hájkova ambice však sahala výš. S bývalým vedením firmy Ringier začal spolupracovat na přípravě nového deníku a ve druhém sledu zacílil na získání televizní licence. Právě proto v říjnu 1992 ustavil svým nástupcem reportéra Radka Bajgara a dal se do koncipování projektu privátní televize. Ještě předtím dal dohromady dvouhodinové vysílání z prostor Reflexu a nedalekého Karlova mostu na téma Jak se dělají živě noviny.
Hájek také dělal chyby. Aby zvýšil politické šance na získání licence, spojil koncept Reflex TV s obdobným projektem Michaela Kocába, čímž si chtěl zajistil širší politické krytí. Ani tak bystrý člověk jako on nepochopil, že svět se od doby, kdy Petr Uhl volal řediteli tiskárny, pořádně změnil. Už nestačila politická garance, ale pytel plný peněz, které bylo třeba dát určitým lidem. Hájek to neudělal a licenci získal osvětářský projekt skupiny kolem Vladimíra Železného, z něhož se zrodila komerční TV Nova.
Ještě horší chybou bylo, když si za strategického investora zvolil tehdejší podnikatelskou hvězdu Alexandra Komanického, který mu slíbil sehnat tři miliardy korun na rozjezd nové televize. Kvůli tomu byl vytvořen holding, kam Hájkova skupina dala i Reflex. Když ale nezískala televizní licenci, Komanický uplatnil svou sílu a v dubnu 1993 prodal Reflex švýcarské vydavatelské firmě Ringier.

NĚKOLIKERÁ KOCOVINA


Pohájkovská etapa začíná těžkou kocovinou. Část lidí odchází do televize Nova, jiná zakládá konkurenční a krátce nato zaniklý časopis Pátek. Šéfredaktorem se stává muž druhé vlny Zdeněk Čech. Dalším úderem je stěhování z bájného "Alšáku" do stísněných a tmavých kanceláří ve Vocelově ulici, deset metrů od pražské magistrály.
Nejdepresívnější ovšem bylo tápání vydavatele, který nevěděl, jak se samorostlým časopisem naložit.
Na podzim 1993 je zmenšen formát, časopis dostává novou grafickou úpravu a má odlišnou tematickou skladbu. Nový vydavatel osekal všechny doprovodné aktivity a impérium Reflex se zúžilo jen na časopis. I proto se kolem něj začíná šířit atmosféra úpadku, čemuž odpovídají i čísla a inzertní výnosnost. V lednu 1994 měl prodaný náklad 84 tisíc a koncem roku už jenom 63 tisíc. Počáteční energie se vypotřebovala a nikdo nevěděl, jak dál. Dokonce i pověstné večírky se změnily v neproduktivní rutinu. Symbolicky poslední akcí toho druhu byl večírek na rozloučenou s odcházejícím šéfredaktorem Zdeňkem Čechem v lednu 1995, připomínající chování rockerů v hotelovém pokoji - prokopnuté dveře, rozbité skleněné stolky, zdevastované nástěnky a pracovna šéfredaktora, která se musela kompletně vymalovat. Deprese dostala své vyjádření a bylo třeba jít dál.

ZLOMENÝ TREND


Někdejší redaktor Miloš Čermák si myslí, že velkým štěstím bylo, že se dalším šéfredaktorem stal literární kritik a novinář Petr Bílek. "Byla to spíše shoda náhod, že byl jmenován právě on. Kdyby tam přišel kdokoli jiný a začal vyhazovat lidi a přebudovávat obsah, zřejmě by Reflex zanikl." Bílek možná instinktivně pochopil, že zruší-li tón a duch, na němž byl Reflex založen, nemůže to atypicky postavený časopis přežít. Namísto radikálních změn dal jako správný liberál lidem větší prostor a svou roli omezil na vyvažování různých zájmů.
Když bylo časopisu nejhůře, přestěhovala se v létě 1995 redakce daleko od centra, do žižkovského měšťanského domu v Jeseniově ulici. Šlo o dům bez klasické vrátnice, kam se bylo obtížné dozvonit, a redakce byla rozházená po patrech. Než vroucí atmosféru z "Alšáku" to připomínalo spíše rakev.Tam chtěla Reflex část vydavatelů také uložit.Těsně před podpisem byl dokument o ukončení činnosti, redukci počtu stran a přeměně v přílohu Lidových novin.Ve druhé polovině roku 1995 se ale cyklus začal otáčet a náklad opět stoupal až na sedmdesát tisíc na konci roku 1996.
Reflex během roku dvou ztratil image časopisu v úpadku, který sice ze sentimentu lidi občas čtou, ale moc se s ním neidentifikují a inzerenti se v něm necítí dobře. Minimálně v roce 1998 bylo v určitých kruzích číst Reflex zase in. Ruku v ruce s tím napochodovali na stránky bohatí inzerenti. O pár let později zažil Reflex další výkyv, datovaný podzimem roku 2002, který zčásti souvisel s reakcí na novou grafickou úpravu, kterou ne každý ze čtenářů přijal.Trend se podařilo opět otočit koncem roku 2004.To už se Reflex přestěhoval ze Žižkova do nově opravených půdních prostor bývalého holešovického pivovaru v Praze 7, kde desítky kanceláří nahradil jeden velký newsroom.

DUCH REFLEXU


Všichni, kteří prošli Reflexem, se shodují, že tu funguje něco jako duch časopisu. K odpovědi na jeho podobu je potřeba jít do začátku devadesátých let, kdy končilo blbství komunismu a parta lidí bez ohledu na věk zde projevovala svůj svobodný a svobodomyslný postoj ke světu.Tato "nabídka" se potkala s "poptávkou" části čtenářské veřejnosti, která se na svět dívala podobně. Co je tvořilo?
Novinář Miloš Čermák mluví o Reflexu jako o velkém zázraku. "Minulý rok dal jeden deník ve svém silvestrovském čísle redaktorům k dispozici celou tiskovou stranu, kde dostali možnost napsat o tom, co je baví.
Uvědomil jsem si, že během deseti let v Reflexu jsem vlastně každý týden psal o tom, co mě baví." Podle Čermáka nemá existence časopisu, kde redaktoři mají takovou dramaturgickou volnost a současně se prodá přes šedesát tisíc výtisků, obdobu.
Nezaměnitelný je i styl Reflexu. Počínaje národním obrozením je základním společenským a politickým postojem české žurnalistiky fňukání na poměry. Reflex je v tomto smyslu spíše produktem věku ironie, který nemoralizuje a pokouší se nabízet originální pohled na svět. Někdy provokativní, někdy nevážný, ale rozhodně nebanální. Souvisí to i se čtenářskou skupinou. Čtenářskou základnu stále tvoří ti, jimž bylo v době revoluce před patnácti lety mezi 15-25 lety, v dalších letech většinou profesně uspěli a jsou v podstatě spokojeni. Podle nedávné analýzy Reflexu je jejich průměrný věk 37 let a ze 64 procent jde o muže, které lze častěji nalézt ve větších městech. K jejich základním charakteristikám patří liberální cítění, a především tolerance, s jakou například přijímají občasné redakční experimenty s mladou generací, tématy a grafikou.

REDAKČNÍ PECKY


"Pecka, pecka, v každém čísle musí být aspoň jedna textová a obrazová pecka," často opakoval první šéfredaktor Hájek a oči mu přitom plály. I na těchto "peckách", které měly širší společenský ohlas, by se dal dokumentovat duch Reflexu.
Začátkem roku 1991, v době doznívajícího porevolučního nadšení přinesl Reflex článek s názvem Anticharta, pojednávající o podpisové akci umělců proti disidentské organizaci Charta 77. Nešlo o skandalizační text, jakých se od té doby objevilo mnoho. Redaktoři jen oslovili některé herce a zeptali se, proč tuto věc podepsali, načež jejich dopisy zveřejnili.V určitých kruzích se sice časopis dostal do klatby, ale zato se mu nenásilně podařilo rozkrýt motivační pozadí jedné komunistické monstrakce.
Smysl pro humor prokázali redaktoři i v nevídané mystifikaci s názvem Pravda vítězí. S prvním nápadem přišel stálý spolupracovník a zpěvák skupiny Tři sestry Lou Fanánek Hagen. Autoři textu pak tvrdili, že se k výročí listopadu 1989 natáčí dlouhý seriál. Přesvědčili přitom dvě desítky herců, aby se nechali nafotit při fiktivním natáčení. "Náš kanadský žert neměl v tomto všeobecně nervózním čase nic víc než prověřit smysl pro humor, zparodovat naši výročímilovnou hloupost i zastavit tvořící se mýtus Velkého listopadu," napsali později autoři.
Příkladem aktuální reportáže, která hnula s veřejným míněním, byla série textů Josefa Klímy Síť o slovenských exilových organizacích, které už v roce 1990 připravovaly rozdělení státu. Snad největší ohlas měl ale psychotronický experiment. Reflex tehdy zveřejnil kontaktní bílý terč na černém pozadí a vyzval čtenáře, aby se deset minut účastnili přenosu energie od jistého senzibila. "Jsem nevěřící Tomáš, ale experimentu jsem se zúčastnil napůl z legrace, napůl vážně. Při experimentu se mi chtělo strašně spát a od té doby mě nebolí levé koleno ani páteř!" napsala jistá čtenářka a následovaly ji stovky dalších. Hájkovo šamanství opět zvýšilo náklad.
Z pozdější doby přitáhl pozornost zvláště komiksový díl Zeleného Raoula parodující sexuální potenci tehdejšího ministra Karla Březiny, který tehdy svůj pyj povýšil na hlavní nástroj politické propagace. Raoul následný soudní spor ale kupodivu prohrál.
K soudu vůbec nedošlo v případě slavné reportáže Petra Holce o autobazaru AAA, kde tehdy docházelo k podvodům s ojetými auty. K proslulosti textu přispělo, že pracovníci AAA začali ve čtvrtek ráno masově skupovat Reflex, na což časopis zareagoval přetištěním článku i v dalším čísle a skokovým zvýšením nákladu. Dotyčný bazar byl nakonec nucen změnit nejskandálnější části prodejních smluv.

TŘI VLNY


Velkou předností Reflexu bylo, že zde v posledních patnácti letech nedocházelo k drastickým personálním obměnám jako skoro ve všech ostatních médiích. S určitou mírou zjednodušení je zde možné vysledovat tři vlny příchodů a odchodů.
První je spojena s lety 1990/91 a jmény otců zakladatelů jako Hájek, Fleyberk, Šťastný, Stáhlich, skupinou výtvarníků (Najbrt, Lev, Beneš), fotografů (Kratochvíl, Ortmann, Bartošek, Šilpoch), grafiky (Gaydečka, Kratochvíl, Stach, Ryba), redaktory (Bystrov, Remeš, Melounek,Tesař,T. Motl, Kasalová, Kovář, Kuchařová, Reinisch, Sarvaš, Kopecká,Vojíř,Valentová, Bajgar) a v neposlední řadě s vedoucími vydání (Mara, Matějka, Mazač,Taněv, Ženková, Myslivečková a korektor Šajtar), z nichž čtyři poslední jsou v Reflexu dosud.
Druhá vlna příchodů spadá především do druhé poloviny roku 1991 a roku následujícího. Základní redaktorská skupina z této doby dodnes v Reflexu pracuje a profiluje jej.Tito novináři nepatřili k rozhádané zakladatelské generaci, ale současně stačili naplno procítit étos první etapy. Patří sem kompletní současné fotooddělení (Jedinák, Kraus, Šibík). Začátkem roku 1993 se stal výtvarným ředitelem Jan Gabler. Postupně přicházejí noví reportéři a kulturní redaktoři (Zvelebil, Čermák, Feřtek, Růžička, St. Motl,Volf,Vondráček,Tikovský, J. X. Doležal, Baldýnský, Rulf, Čech, Prudký, Bán, Ježková, Lacina, Smoljak, Fenclová, Bílek) a grafici (Homonický, Sedláček). Po zániku Studentských listů koncem roku 1991 sem přestoupila téměř celá redakce (Klvaňa, Hrubý, Pečinka, Žáček,Vacek, Brezina, Krincvajová). Jako poslední přichází komiksový mužíček s názvem Zelený Raoul, který byl počat v roce 1994 v kavárně Demínka trojicí redaktorů (Hrubý,Tesař, Baldýnský) a karikaturistou Marešem, jehož velkoměstský humor nejlépe odpovídá založení "druhé vlny".
Třetí vlna příchodů je spojena s přelomem století a týkala se jak redaktorů (Holec, Dědek, Bednářová, Halada, Doležalová, Potůček, Komárek, Konrádová), tak nových designérů (Pistora, Nosek) a fotografů (T.Tesař) a v posledním roce i redaktorů kolem přílohy Ex (Formánek). O tom, jak lidé z "třetí vlny" vnímali už etablovanou "druhou", podává svědectví Petr Holec: "Přišel jsem zrovna v době změny grafiky a všichni měli dojem, že jim někdo bere dítě. Zpočátku mi připadali jako egoistická sekta.Teprve později jsem zjistil, že větší část z nich jsou profesionálové, kteří docela dobře dělají svou práci." I to je Reflex roku 2005 - původní étos se trochu rozmělnil, přestože ho někteří stále nesou v sobě, ale nemají už schopnost ho rozdávat svému okolí.V časopise panuje více profesionality, méně emocí a slavné "on the road" pražskými restauracemi se omezuje na poněkud ztěžklé pondělní sedánky u Krále brabantského. I Reflex si prostě dovolil dospět.

P. S. Nechť mi odpustí všichni, na jejichž jméno jsem v textu zapomněl.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější