Kdyby měl v Rusku vzniknout seriál Nevyjasněná úmrtí, připomínalo by to přelévání jezera cedníkem. Pokud by se o to ale někdo chtěl přece jen pokusit, mohl by začít u jednoho z nejslavnějších moderních ruských básníků - Sergeje Jesenina, manžela proslulé americké tanečnice Isadory Duncanové. Před osmdesáti lety - 27. prosince 1925 - ho našli oběšeného v petěrburském hotelu.
Sergej Jesenin se narodil v roce 1895 v malé vesničce v Rjazaňské oblasti, která byla později dokonce přejmenována na Jeseninovo. Jeho dílo se stalo předmětem až přehnaného obdivu stejně jako ignorace, zákazů, dezinterpretace a několika znovuvzkříšení po jeho smrti. Dnešní Rusové ho milují. Jeho spisy vycházejí v mnohatisícových nákladech a prodávají se i na tržištích vedle kuchařek, horoskopů a příruček Jak rychle zbohatnout. Jesenin vyrůstal s prarodiči a navštěvoval církevní školu v malém městečku Spas Klepiky, kam ho poslali v naději, že se stane
vesnickým učitelem. Když mu bylo sedmnáct let, odjel do Moskvy, kde nejprve krátce pracoval v účtárně kupecké firmy a později v tiskařském závodě I. D. Sytina jako pomocník korektora.
Na přímluvu jeho zaměstnavatele se mu podařilo vydat časopisecky něco málo svých juvenilních veršů v moskevských časopisech. V té době žil se svou kolegyní ze Sytinovy tiskárny Alexandrou Izrjadnovovou. „Ke konci prosince se mi narodil syn. Jesenin měl se mnou spoustu trampot, žili jsme osaměle,“ vzpomíná Izrjadnovová. „Na dítě byl zvědavý a pořád opakoval: Tak já jsem otec.“ Se synem Jurijem však pobyl jen pár týdnů a až krátce před svou smrtí Alexandře vzkázal, ať se o něj dobře stará, ale moc ho nerozmazluje.
MILÁČEK SALÓNŮ
V březnu 1915 odjel Jesenin do tehdejšího hlavního města Petrohradu, kde se přes noc stal z neznámého básníka hvězdou literárních salónů. Z nejslavnějších snad stojí za zmínku salón filosofa Merežkovského nebo hraběnky Kleinmichelové. Jesenin působil mezi městskými intelektuály jako zjevení; mladičký chlapec s nádhernými světlými kučerami, obrovským básnickým nápřahem, láskou k venkovu a k přírodě a ochotou vypít vše, co teče.
Rychle se seznámil s nejvýraznějšími osobnostmi nejen ruské, ale i světové literatury - Alexandrem Blokem, Andrejem Bělým, Maximem Gorkým. „Město ho uvítalo se stejným nadšením, s jakým se labužník vrhá v lednu na čerstvé jahody. Jeho verše začali chválit, přehnaně a neupřímně.“ To napsal o prvních měsících jeho pobytu v Petrohradu pozdější komunistický literární koryfej Maxim Gorkij v dopise francouzskému spisovateli Romainu Rollandovi. V roce 1916 vydal Jesenin svou první knihu.
Útok na Zimní palác a bolševický puč o rok později vnímal Jesenin jako jeden velký happening, který má odstranit sociální nespravedlnost a v daném okamžiku vytváří nádhernou kulisu k básnickým a opileckým výbojům.
Krátce poté se ale odstěhoval do Moskvy a během poměrně krátké doby intenzívní práce napsal a vydal několik básnických sbírek, jež vytvořily páteř jeho díla. Jeho statut velkého básníka byl už téměř neotřesitelný.
JESENIN A DUNCANOVÁ
Jesenin se v porevolučním chaosu snažil sám básnicky oslavit dějinné události, zapojil se do skupiny tzv. imažinistů a v duchu jejich programu se pokoušel psát „ateistické“ verše, což se nakonec zvrátilo v pravý opak. „Básně v duchu tohoto huráateismu jsou plné biblických obrazů a nadneseným stylem připomínají církevní texty,“ píše jeho překladatel do češtiny a básník Jan Zábrana. Jesenin svou současnost nepochopil a s bolševickou revolucí se v dobrém i ve zlém naprosto dokonale míjel.
V té době přijela podpořit diktaturu proletariátu slavná americká tanečnice Isadora Duncanová, kterou později za tanec nazvaný Internacionála a deklarovanou podporu bolševikům zbavili Američané státního občanství.
S tanečnicí starší o šestnáct let se Jesenin seznámil u malíře Jakulova v roce 1921. Duncanová prý seděla na pohovce, Jesenin vedle ní klečel a ona ho hladila ve vlasech a slabikovala rusky: „Zla-tá hla-va.“ V příštím roce se s ní oženil a společně odjeli na turné po Spojených státech a západní Evropě.
Jeseninovo putování po světě ale nebylo šťastné. Neovládal žádné cizí jazyky, překlady jeho veršů do angličtiny vyznívaly banálně a on nesnesl, když o něm noviny psaly pouze jako o exotickém ruském manželovi božské Isadory. Řešil to tedy po svém - téměř nepřerušovaným alkoholovým raušem. Ostatně sklence se nevyhýbala ani slavná tanečnice. Jednoho berlínského večírku pořádaného na jejich počest se zúčastnil i Maxim Gorkij, jemuž se taneční umění Duncanové pro přílišnou vyumělkovanost nezamlouvalo ani v době její největší slávy: „U Tolstého taky tancovala, když se na to posilnila jídlem a vodkou. Tanec pravděpodobně znázorňoval boj tíhy věku Duncanové s násilím jejího těla, zhýčkaného slávou a láskou. (...) Kroužila a vinula se v těsném pokoji, tiskla k hrudi pomačkanou, povadlou kytici a na tučném obličeji jí ztuhl nic nevyjadřující úsměv.“
ZPÁTKY V MOSKVĚ
V roce 1923 Jesenin před Duncanovou doslova uprchl z Paříže do Moskvy. Duncanová se však tak lehce nevzdala, přijela za Jeseninem do Moskvy, ten však o ní nechtěl ani slyšet. Jednou se prý za ním vydala až do gruzínského hlavního města Tbilisi, a když zjistila, že Jesenin tam již není, ještě téhož dne odjela. Jesenin později tvrdil, že se do něj Duncanová zamilovala jen proto, že jí připomínal jejího mrtvého syna.
Podle svědectví Vladimira Majakovského, obdivované i nenáviděné postavy ruské poezie 20. století, přijel Jesenin z ciziny s „jasnou touhou začít znova“. Začal psát cyklus Moskevské hospody a drama Země padouchů, které je sice místně situováno na Sibiř, objevují se v něm však zřetelné odkazy na Jeseninovu zkušenost ze Spojených států.
„Amerika je smrad, v němž hyne nejen umění, ale všechna nejlepší lidská hnutí vůbec. Jestliže se dnes tolik drží na Ameriku, jsem ochoten dát přednost naší šedivé obloze a naší krajině,“ napsal ve své vlastní krátké životopisné črtě o pozdějším útočišti celé řady svých přátel, jimž nestačili Stalinovi pochopové zakroutit krkem. Především ale po svém návratu do Moskvy dokončil nádhernou básnickou skladbu Anna Sněgina.
Jeho život v Moskvě se vrátil do starých kolejí, psal verše a účastnil se divokých pijatik, které pravidelně končily výtržnostmi, skandály a nezřídka zadržením policií.
„U pokladny Státního nakladatelství se ke mně přihrnul nějaký muž s opuchlým obličejem. Táhla z něho kořalka právě tak jako z jeho dvou známých, jež jsem v životě neviděl. Opravdu jsem jen stěží poznal Jesenina. Celý den jsem pak musel myslet na to, jak vypadal, a večer jsem dlouho mluvil se soudruhy o tom, že bychom se měli o Jesenina nějak vzít,“ vzpomíná Vladimir Majakovskij. Jistě to myslel dobře, jak by to ale doopravdy skončilo, kdyby se za něj soudruzi nakonec „vzali“, je lepší nedomýšlet.
Ještě šest let po revoluci žila moskevská básnická bohéma většinou postaru, životním stylem v některých vnějších rysech připomínajícím život dnešních hollywoodských celebrit.
Vydělávali peníze a byli pronásledováni bulvárními novináři. Ty měli už brzy nahradit pánové v dlouhých kabátech a s revolvery v koženém pouzdře.
TOLSTÉHO PŘÍBUZNÝ
Poměrně brzy po návratu do Moskvy Jesenin pochopil, že se v Moskvě neustálým malérům a alkoholovým maršům nedokáže vyhnout a odjel na „ozdravný“ pobyt na Kavkaz.
Tam se skutečně odříznutý od svých přátel snažil psát a uspořádat si vlastní existenci. Pobýval ve Tbilisi a Baku a na Kavkaze napsal pásmo nazvané Perské motivy.
V Baku se seznámil se Sergejem Mironovičem Kirovem, vysokým představitelem bolševické státní moci, kterého nechal Stalin v roce 1934 zavraždit a použil to jako záminku k politickým procesům. Kirov přesvědčoval Jesenina, aby vstoupil do KSSS. Jesenin přímo neodmítl, do bolševické strany však nakonec nevstoupil. Kirov se k němu zachoval velkoryse a v kuloárech na čtrnáctém sjezdu strany pronesl památnou větu: „No co, budeme mít nad ním dál patronát.“ Po návratu z Kavkazu se ještě Jesenin pokusil začít žít spořádaným životem a oženil se se Sofií Tolstou, vnučkou romanopisce Lva Nikolajeviče Tolstého. Již po pár měsících společného soužití se však Jesenin od Tolsté stěhuje. Po krátkém pobytu v sanatoriu se vydal na svou poslední cestu do Petrohradu, přejmenovaného na Leningrad. Krátce předtím odevzdal nakladateli rukopis své poslední skladby Černý nepřítel, kde předpověděl vlastní smrt.
HOTEL ANGLETERRE
V Leningradu se ubytoval v hotelu Angleterre, kde v té době přebývala jeho příbuzná J. A. Ustinovová se svým manželem. Dušoval se, že přestal pít a chce začít nový život. Následující dny prý však běhal po hotelu jako šílený, měl pořezaná zápěstí a odůvodňoval to tím, že nemá inkoust, tak píše verše vlastní krví.
„Osmadvacátého prosince jsem šla Jesenina pozvat na snídani, dlouho jsem klepala na dveře, přišel pan Erlich, klepali jsme spolu. Nakonec jsem požádala správce hotelu, aby odemkl dveře paklíčem. (...) Postel byla nedotčena, podívala jsem se na pohovku -prázdná, druhá pohovka také, zdvihla jsem oči a viděla ho ve smyčce u okna. Rychle jsem vyšla ven ...“ Tak vzpomíná na poslední setkání s básníkem Ustinovová. Básníkovi Volfu Erlichovi předal den před smrtí papírek s verši napsanými vlastní krví: Umírat -na tom nic nového není./ Ani žít však není novější. Isadora Duncanová ho přežila o pouhé dva roky, zemřela tragicky ve francouzské Nice, když se její dlouhá šála zamotala do kola jedoucího automobilu.
Většina skutečností napovídá, že si Sergej Jesenin vzal život sám, dodnes se ale mluví i o tom, že byl zavražděn agenty sovětské tajné služby.
JESENIN A MY
Jeho verše se objevily v českém překladu ještě před básníkovou smrtí, knižně poprvé v roce 1924 zásluhou spisovatele Františka Kubky. Český židovský spisovatel, autor knih Život s hvězdou a Na střeše je Mendelssohn Jiří Weil se dokonce odhodlal na svých toulkách porevolučním Ruskem básníka navštívit. V jedné své autobiografické povídce píše, že když ho po složitém pátrání konečně objevil v jedné restauraci, ležel Jesenin bezvládný pod stolem.
Později se jeho verše objevily v překladech básníků Josefa Hory, Emanuela Frynty a některých dalších. Za zmínku rozhodně stojí i bohatě vypravený výbor Jana Zábrany z roku 1964. Po listopadové revoluci vyšlo ještě pár drobných sešitků, reprezentativní vydání některé jeho sbírky nebo rozsáhlejší výbor z díla se však v češtině dosud neobjevily.
Před nedávnou dobou však Jesenin pronikl na pražská divadelní prkna. V Divadle Bez zábradlí inscenuje režisérka Alice Nellis hru amerického dramatika Martina Shermana Když tančila o životě stárnoucí Duncanové a Sergeje Jesenina v Paříži se Zuzanou Bydžovskou jako slavnou Isadorou a Adrianem Jastrabanem v roli plavovlasého básníka.
LÁPTĚ A CYLINDR
Život a tvorba Sergeje Jesenina tvoří zvláštní, historickými okolnostmi danou jednotu. Literární společností byl přijat jako svěží závan ruského venkova. Za svůj krátký život toho stihl neuvěřitelně mnoho. Jeho životem defilovaly slavné a krásné herečky, kromě Duncanové a Tolsté byl ženat ještě s herečkou Zinajdou Rajchovou a přátelil se s A. L. Miklaševskou. Vydal přes dvě desítky knih, procestoval celou Evropu, Kavkaz, Spojené státy. Jeho tvorba byla vždy doprovázena i výraznou autostylizací, nejprve ohromoval jako básník venkova v rubašce a v láptích, později jako městský elegán v cylindru. Jeho životní křivky připomínají osudy rockových hvězd v dobrém i v tom horším. Takové pozornosti se básníkovi v dnešní době nedostane, a kdo ví, zda ještě někdy v budoucnu.
