Mahmúd Ahmadínežád | Reflex.cz
reklama
nahoru

Mahmúd Ahmadínežád

Jakub Szántó27. ledna 2006 • 17:40

Je malý, vousatý, nenápadný. Nepříliš pohledný, obléká se nevýrazně a ještě přede dvěma roky o něm - na rozdíl od jeho charismatických předchůdců - svět nic nevěděl. Dnes je mu devětačtyřicet, stojí v čele jedné z nejmocnějších zemí planety, usiluje o jaderné zbraně a otevřeně vyzývá k vymazání Izraele z povrchu země. Mahmúd Ahmadínežád, první prezident Íránu, který nepochází z řad duchovenstva.

reklama

Na čtvrté ze sedmi dětí kováře z města Garmsár na pokraji největší íránské pouště čekalo všechno jiné než velká politická kariéra. V roce 1957 se rodina přestěhovala do nedalekého Teheránu. Malému Mahmúdovi byl jeden rok. Narmak, čtvrť obývaná íránskou nižší střední třídou, plná parků a malých náměstí, měla zformovat společenské a politické postoje budoucího prezidenta stejně jako jeho otec, oddaný muslim. Právě Narmak se vedle mešit po celé zemi stal v šedesátých letech centrem odporu proti sekulárnímu režimu šáha Rezy Pahlavího. I v mešitě Džamí, nějakých pět minut chůze od dvoupatrového domku Ahmadínežádových, se ozývala plamenná slova imámů dštících oheň a síru proti údajně bezbožnému panovníkovi. A malý Mahmúd poslouchal.

REVOLUČNÍ GARDISTA


Religióznost hraničící s fanatismem některých ší‘itských sekt, víra v nesmiřitelnost boje světa islámu se Západem, odpor ke korupci a bohatství, silné sociální cítění. Tak by se daly popsat základní pilíře Ahmadínežádova politického názoru, jenž se formoval od dětských let. Radikalismus a odpor k režimu si mladík přinesl i k přijímacím zkouškám na teheránskou Íránskou univerzitu vědy a technologie v roce 1975. V celostátním pořadí uchazečů o studium na vysoké škole se umístil na 130. příčce. Vybral si dopravní inženýrství. Po dvanácti letech ukončil studia s doktorským diplomem a začal na své univerzitě přednášet.
Na konci sedmdesátých let byly dny šáhova režimu sečteny. Stárnoucí Mohammad Rezá Pahlaví, uzavřený ve svém paláci, bez kontaktu s každodenní realitou, se stále více spoléhal na tajnou službu SAVAK. Po celé zemi bouřily demonstrace, výjimkou nebyly teroristické útoky na kina a divadla či prudké srážky s policií. Radikální duchovní získávali v boji proti stále totalitnějšímu režimu nové a nové masy stoupenců. Mezi nimi nemohl chybět mladý student. Z Ahmadínežáda, jednoho ze studentských vůdců, se stal horlivý stoupenec ájatolláha Ruholláha Chomejního, toho času stále ještě dlícího ve francouzském exilu.
Šestnáctý leden 1979 se stává dnem vítězství islamistů. Šáh se svou rodinou prchá do zahraničí. O dva týdny později se za triumfálního uvítání vrací z exilu vůdce revoluce ájatolláh Chomejní. Následují měsíce krvavého politického teroru. Desetitisíce skutečných i domnělých stoupenců starého režimu jsou popraveny narychlo ustavenými revolučními soudy. Třiadvacetiletý Ahmadínežád verbuje studentské stoupence nového, islamistického zřízení. Jako oficiální studentský zástupce své univerzity má čest pohlédnout do očí svému idolu, ájatolláhu Chomejnímu. Spolu s ostatními mladými islamisty vstupuje do nově formovaných Revolučních gard, polovojenských milicí založených na ochranu nového režimu.

ÚNOS AMERIČANŮ


Hned první diplomatické obtíže Mahmúda Ahmadínežáda poté, co usedl loni v létě do prezidentského křesla, se týkaly právě revolučního období. Jak dokládají svědectví, měl Ahmadínežád jako jedna z nejvýraznějších osobností mladých islamistů navrhovat v čase velkých změn vskutku revoluční počin.
Komanda studentů měla souběžně obsadit velvyslanectví obou hlavních nepřátel nového režimu - velkého Satana, Spojených států, a malého Satana, Sovětského svazu.
K obsazení americké ambasády nakonec došlo 4. listopadu 1979. Dvaapadesát Američanů se na dlouhých 444 dní ocitlo v zajetí. Pět bývalých rukojmí z ambasády USA je skálopevně přesvědčeno, že Ahmadínežád byl jedním z hlavních velitelů útoku Revolučních gard. „Je to ten člověk. O tom není žádných pochyb. Odbarvěte ho na blond, oholte mu vousy, oblečte ho do módního obleku a já ho stejně poznám,“ tvrdí dnes třiasedmdesátiletý plukovník Charles Scott, tehdejší člen vojenského úřadu velvyslanectví v Teheránu.
Většina ostatních rukojmí si ale Ahmadínežáda nevybavuje nebo přímo odmítají, že by patřil k věznitelům. Koneckonců, černovlasých mladíků s vousy byla mezi únosci drtivá většina. Ahmadínežádovu účast popírá také interní zpráva CIA, jež nedávno pronikla na veřejnost. A nakonec, odmítají ji i vůdci tehdejšího přepadení, především Masumeh Ebtekar, který se později stal viceprezidentem země, a Abbás Abdí, později také významný politik a odpůrce současného prezidenta.

VÁLKA A KARIÉRA


Porevoluční chaos trval v obrovské zemi dlouho. Tak dlouho, že se mocný soused a odvěký rival Irák rozhodl z toho těžit. Po řadě příhraničních střetů v oblasti Šatt alArab, soutoku Eufratu a Tigridu, zaútočila 22. září 1980 vojska iráckého prezidenta Saddáma Husajna, zvoleného teprve před rokem, na íránské území. Krvavá válka trvala osm let. S více než miliónem mrtvých se zapsala mezi nejkrvavější konflikty od druhé světové války. A také mezi nejkrutější - obě strany užily ty nejotřesnější způsoby vedení boje od náletů na civilisty po použití chemických zbraní.
Jako nadšený stoupenec svaté války vyhlášené duchovním vůdcem Chomejním se do bojů zapojil i Ahmadínežád. V řadách Revolučních gard, které mezitím vyrostly v plnohodnotnou součást ozbrojených složek, se zúčastnil řady válečných akcí. Vysoké osobní nasazení a schopnosti mu brzy vynesly povýšení na post velitele ženistů 6. armády Revolučních gard a nakonec až do funkce náčelníka západoíránského štábu gard. V řadách této vojensko-fundamentalistické elity nového režimu si vybudoval silnou pozici.
Po skončení války byl jmenován viceguvernérem a později i guvernérem severních provincií Maku a Choj. Po krátké přestávce na postu poradce ministra kultury se opět stal guvernérem, tentokrát v nově zřízené oblasti Ardabíl. Pak přišel vstup do špičkové politiky. V roce 2003 se ve svých sedmačtyřiceti letech stal jako kandidát konzervativců primátorem Teheránu.
Po krátkém panování reformních starostů nastoluje Ahmadínežád zcela nový politický styl. Jednou z prvních věcí, jež nařídí, je přísné oddělení výtahů pro ženy a muže ve všech budovách radnice. Tvrdě zasáhne proti reformním novinářům v městských novinách.
Pořádá velkolepé veřejné akce, jako je budování památníků padlým v irácko-íránské válce na velkých nádražích. Milióny rijálů přesměruje na účty náboženských nadací a zařízení pro chudé. Jeho politika, kterou sám nazývá principialismem, dostává jasné znaky - jde o směs náboženského fundamentalismu, socialismu a bombastického populismu. To mu na jedné straně vynáší blahosklonnou pozornost duchovního vůdce Íránu ájatolláha Chameneího a jeho stoupenců i statisíce fanoušků mezi chudšími vrstvami země, ale také silný odpor reformních kruhů včetně prezidenta Chátamího.

PREZIDENT CHUDÝCH


Po porážce reformistů v předloňských parlamentních volbách se prezidentské volby v létě 2005 staly ostře sledovaným soubojem konzervativního a reformního tábora. Kandidátem prvního byl pochopitelně teheránský starosta Ahmadínežád, kandidátem druhého naopak překvapivě bývalý prezident a vlivný obchodník Alí Akbar Hášemí Rafsandžání.
Ten první představoval radikální konec pokusů o reformu íránské společnosti a popření smířlivého zahraničněpolitického kursu umírněného prezidenta Chátamího. Ten druhý zase udržení citlivého statu quo mezi oběma převládajícími politickými směry dnešního Íránu. Se 62 procenty proti 36 vítězí první. Rozhodující úlohu přitom sehrálo zklamání z neschopnosti bývalého prezidenta prosadit klíčové změny. Silný vliv mělo také lobbování konzervativních mulláhů za Ahmadínežáda ve většině mešit.
Hned první kroky jasně ukázaly, co lze od nového vůdce čekat. Z prezidentského paláce nechal okamžitě - a veřejně - odstranit všechny perské koberce. V přepočtu 33 miliard korun věnoval na založení zvláštní nadace, jež má mladým lidem usnadnit hledání práce, bydlení a zakládání rodiny. Zároveň nezapomněl na časté návštěvy mešit. Syn íránské nižší střední třídy si získal ohromnou popularitu mezi chudšími dvěma třetinami země, a naopak zjevnou nedůvěru třetiny bohatší.

VŠICHNI BUDOU ŠÍ‘ITÉ!


Už složení nové vlády vyvolalo úvahy o tom, že prezidentské volby byly ve skutečnosti jakýmsi palácovým převratem. Na jedné straně stála konzervativní Rada dohlížitelů, hned po duchovním vůdci nejmocnější orgán země, na straně druhé vojenskopolitický komplex Revolučních gard. Ahmadínežád je jakýmsi ideálním spojením obou sil, vysoký důstojník gard a zároveň duchovně založený politik.
Ještě před volbami se reformisté Ahmadínežádovi posmívali kvůli špatnému vkusu v oblékání, vysokému hlasu a údajné intelektuální omezenosti. Nazývali ho dokonce „kuřátkem“ pro jeho údajnou podobnost s kresleným hrdinou televizní reklamy na sýrové křupky. Po volbách reklama z obrazovky zmizela stejně jako západní hudba a úsměv na rtech prezidentových odpůrců. Jako stoupenec ultrakonzervativní sekty hodžatíja zjevně Mahmúd Ahmadínežád sdílí mesianistické názory jejího vůdce, ájatolláha Mesbaha Jazdího. Muže, který jako osobní náboženský mentor nového prezidenta věří v nutnost přivést k víře v ší‘itský islám celý svět i v návrat k původnímu, „čistému“ islámu. Ne náhodou sektě v teheránských ulicích šeptem přezdívají Tálibán. A už vůbec ne náhodou jsou jejími členy i ministři vnitra a tajných služeb.

SMRT IZRAELI!


O další rozruch se íránský prezident postaral svým proslovem na studentské konferenci Svět bez sionismu loni v říjnu. Nazval Izrael urážlivou skvrnou, jež má být vymazána z mapy světa. Přes obrovský diplomatický skandál Ahmadínežád v následujících týdnech ještě přitvrdil a otevřeně se přidal na stranu popíračů holocaustu. „Vymysleli mýtus, že Židi byli masakrováni, a tenhle mýtus nadřadili Bohu, náboženstvím a prorokům,“ hřímal z tribuny na masové protiizraelské demonstraci. „Jestli jste zahubili Židy, proč nedáte Izraeli kus Evropy, Spojených států, Kanady nebo Aljašky?“
Jakkoli je odpor islámských vůdců Íránu k Izraeli silný, v posledních desetiletích žádný z nich nepoužil tak silná slova a nevyzýval k fyzické likvidaci židovského státu. To ve chvíli, kdy eskaloval další z íránských problémů.

ATOMOVÁ KRIZE


Současná krize kolem íránského jaderného programu vypukla ještě před Ahmadínežádovým zvolením. K zahájení výstavby atomového komplexu ve městě Búšehr i zjištění, že v Natanzu a Araku existují dvě další centra, došlo za vlády Západem oblíbeného umírněného prezidenta Chátamího v roce 2002 (zjištění přinesly americké vojenské satelity).
A již následující rok zahájila Mezinárodní agentura pro atomovou energii řízení s Íránem kvůli zatajení vysokého stupně jaderných příprav a následnému objevení stop po obohacování uranu. Přesto na konci roku 2003 MAAE prohlásila, že Írán jaderné zbraně nevyvíjí. Země za to souhlasila s přísnějším mezinárodním dohledem.
Hned další rok krize propukla znovu. Vyšlo najevo, že Írán koupil plány na atomovou hlavici od padlé hvězdy pákistánského jaderného programu a otce pákistánské jaderné zbraně Abdulkádira Chána. Vzápětí se ukázalo, že Írán se připravuje na zahájení masívního obohacování uranu, procesu, jehož prostřednictvím se může vyrábět jak palivo pro reaktory jaderných elektráren, tak materiál pro pumy. Celý loňský rok pak proběhl v duchu handrkování s nepříliš důsledným šéfem MAAE Muhammadem al-Baradejem, který, jak se ukazuje už v prvních dnech a týdnech roku 2006, dostal Nobelovu cenu míru poněkud předčasně. Do prohlubující se krize se vzápětí vložila evropská trojka ve složení Británie, Francie a Německo.
Ahmadínežád hned po svém zvolení prohlásil, že jeho země má na jadernou energii nezpochybnitelné právo a jaderný program - tedy obohacování uranu - je nezvratitelný. Aby svůj odhodlaný prostoj podtrhl, jmenoval do čela vyjednávací skupiny s evropskou trojkou známého jestřába Alího Laridžáního. Uranové centrifugy nedaleko města Isfahán se roztočily naplno. Západní experti se zatím nedokážou shodnout na době, jaká Írán dělí od získání dostatečného množství obohaceného uranu pro výrobu jaderné hlavice. Odhady se pohybují od pouhých měsíců po několik let. Za porušení všech dosavadních dohod teď Íránu, závislému na dovozu náhradních dílů a strojírenských výrobků, hrozí rozsáhlé hospodářské sankce ze strany Rady bezpečnosti
Přestože Írán i nadále tvrdí, že mu jde výhradně o civilní využití atomu, jen málokdo na světě tomu věří. Země disponující druhými největšími zásobami zemního plynu a čtvrtými největšími zásobami ropy na světě není nucena vyhledávat alternativní zdroje energie.
Při pohledu na geopolitickou mapu světa je pak zjevné, kde - viděno íránskou optikou -by země jaderné zbraně mohla potřebovat.
Na severozápadě a jihovýchodě má dva sousedy,Turecko a Pákistán, kteří jsou blízkými spojenci íránského nepřítele, Ameriky. Pohled na severovýchod a jihozápad je ještě horší - Afghánistán a Irák hemžící se americkými jednotkami.
Írán porušil mezinárodní Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Jeho prezident otevřeně vyzývá ke zničení jiného člena OSN, země podporuje radikální ideologie v zahraničí -v Bosně, Čečensku či sousedním Iráku - a teroristická organizace je součástí jejích pravidelných ozbrojených složek, libanonský Hizballáh je součástí íránských Revolučních gard. To vše vzbuzuje obavy. Za devětačtyřicet let urazil Mahmúd Ahmadínežád dlouhou cestu. Ze čtvrtého synka íránského kováře ke světovému atomovému strašáku číslo jedna.

Jakub Szántó


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama