Dadaismus | Reflex.cz
nahoru

Dadaismus

PETR VOLF3. února 2006 • 23:05

Před devadesáti lety, 5. února 1916, bylo v curyšském Cabaretu Voltaire založeno dadaistické hnutí. Žádné jiné tak výrazně neovlivnilo podobu umění dvacátého století jako právě dada. Už je ten samotný název! Skrznaskrz podivný, jenž si říká o opakování, a tak dochází k úkazu, kdy jedno dada váže vzápětí na sebe další a to zase další. Geniální slovo!

Dada-dadada-dadadada-dadadadada-dadadadadadadadadadadadada-dada-da.
Nevím sice, co to znamená, ale přijde mi to zajímavé.
Jen člověk vysloví dada, už jako by se v něm cosi pohnulo. Pro umělce je dada totéž jako čarovná formule abrakadabra pro kouzelníky. Dada vyřazuje z provozu mozek, naši racionální stránku, a dává šanci projevit dětskému já v nás, povzbuzuje intuici.

Jen si to zkuste, avšak je potřeba vyslovit je nahlas. Pokud byl dadaismus hnutím - tak mysli. Dadaisté způsobili revoluci zejména ve výtvarném umění. Měli více páry a odvahy než fauvisté, expresionisté, kubisté, realisté. Měli také mnohem více fantazie než futuristé. Těžko si lze představit, jak by dnes umění vypadalo, kdyby nepřišlo dada, které zpochybnilo prakticky vše, co bylo v malířství a sochařství vykonáno před oním chladným únorovým dnem šestnáctého roku. Znali bychom surrealismus? Nový realismus?
Konceptualismus? Arte povera? Minimalismus? Akční umění? Odpověď se nikdy nedozvíme. Jedno však můžeme tvrdit s jistotou: umění by bylo jiné.

MATKA VÁLKA


Nebýt první světové války, dadaismus by zřejmě nevznikl. Je to válečné dítě a válečné děti prý mají větší chuť do života a porvat se s ním než děti mírové. Válka je sice největší zlo, ale může přinést občas i kvalitní vedlejší produkt. Curych, příjemná metropole rozkládající se u jezera, byl válkou nedotčen, neboť Švýcarsko je neutrální země, v jejíchž bankách jsou navíc uloženy peníze, z nichž válčící strany financují svá dobrodružství, takže nikdo nemá zájem se do země peněz, alpských ledovců, horských bystřin, hodinek a čokolády navážet. Během války se tudíž stává Curych ideálním místem pro lidi, co chtějí mít klid na práci, na přemýšlení, na zábavu. Nebo se potřebují prostě vytratit. Je v něm spousta dezertérů, špiónů a také umělců. Památného roku 1916 se v Curychu sešla vynikající společnost. Kromě Lenina-Uljanova, který se pečlivě připravoval na návrat do Ruska, se zde nacházejí divadelníci, spisovatelé, básníci, malíři a sochaři z celé Evropy.

CABARET VOLTAIRE


Této příznivé koncentrace vynikajícího lidského potenciálu využívá německý básník Hugo Ball a ve Spiegelgasse č. 1 (Lenin bydlel kousek vedle, ve dvanáctce), jež leží ve staré čtvrti Niederdorf, nedaleko řeky, zakládá v bývalé nevábné hospodě Meirei 5. února Cabaret Voltaire jako "společnost mladých umělců a literátů, jejímž cílem je vytvořit centrum pro uměleckou zábavu". Proč Voltaire? Ballovi učarovala jeho nebojácnost postavit se mocným stejně jako filozofovy originální myšlenky, což s ním sdíleli také Tristan Tzara (rumunský básník), Marcel Janco (rumunský malíř), Jean Arp (alsaský malíř, sochař a básník), Hans Richter (německý malíř a filmař) a Richard Hülsenbeck (německý básník). To bylo dadaistické "tvrdé" jádro s dominujícími Němci, v němž se mimochodem neobjevuje žádný Švýcar, ale ani Čech, zato dva Rumuni, národ, jejž míváme z ničím nepodložené pýchy sklon podceňovat, ale i kdyby v minulém století nedal světu nikoho jiného než Tristana Tzaru a filozofa Mirceu Eliada, měl by své splněno. Síla hnutí spočívá v jeho mezioborové pestrosti a úzkém přátelstvím spisovatelů, divadelníků a malířů. Dodávali si odvahu, inspirovali se k co největší možné svobodě uměleckého vyjádření. A nenáviděli násilí - jinak by bývali nebyli v Curychu, ale v bahnu zákopové války.

FUTURISTIČTÍ VÁLEČNÍCI


Ve válčení se naopak vyžívali italští futuristé.
Už v roce 1909 se básník Filippo Tommaso Marinetti vyjádřil ve futuristickém manifestu velmi jasně (bod devět): "Budeme oslavovat válku - tu jedinou opravdovou očistu celého světa, budeme velebit militarismus, vlastenectví, ničivá anarchistická gesta, krásné ideje, které zabíjejí ženy a pohrdají jimi." V bodě deset se pak dostává i na instituce ("Zničíme muzea a knihovny.") a ženy ("Budeme bojovat s moralismem, feminismem a každou prospěchářskou zbabělostí."). Rychlost, síla, pohyb, stroje, zbraně, technologie, moderní město, to byli futuristé: "Řvoucí automobil připomínající letící šrapnel je krásnější než Níké Samothrácká." Válka! Přáli si válku více než všichni ostatní umělci dohromady. Manifestovali dokonce za ni. V roce 1916 pak ve vysněné válce umírá vynikající malíř a sochař Umberto Boccioni a architekt Antonio Sant'Elia, nejtalentovanější futurističtí umělci...
Dadaisté válku nemuseli. Nepodlehli nacionalistické propagandě jako zmínění italští umělci nebo němečtí expresionisté, malíři Max Beckmann, August Macke či Franz Marc, který byl pohřben u Verdunu. Nešlo o zbabělost, ale o nechuť podílet se na čemsi nelidsky ohavném. Hans Arp se k tomu vyjádřil jasně: "Šílenství a vraždění už byly rozpoutány, když se dada roku 1916 vynořilo z temných hlubin Curychu. Lidé, kteří se přímo nepodíleli na tomto šílenství, nechápali, co se děje kolem. Jako bludné ovce dívali se do světa skelnýma očima. Dada chtělo vytrhnout lidstvo z jeho ubohé neschopnosti.
Dada si hnusilo rezignaci. Hledali jsme elementární umění, které mělo, jak jsme si mysleli, zachránit lidi před zuřivým šílenstvím válečné doby."

SLOVNÍK JE DADA


Místo už existovalo. Aby mohlo hnutí žít, potřebovalo mít kromě talentovaných umělců (k nimž záhy přibyli malíři jako George Grosz, Max Ernst, Kurt Schwitters, Johannes Baargeld, Francis Picabia, Marcel Duchamp) také nějaké jméno. O tom, jak se na tak bizarní název přišlo, panuje několik verzí. Sám Jean Arp ohledně toho několikrát mystifikoval. Jednou podle něj bylo prostě náhodně zabodnuto párátko do rozevřeného francouzského naučného slovníku Le Petit Larousse a hrot dopadl na slovo znamenající ve francouzštině houpacího koně nebo také koníčka ve smyslu "hobby". Podruhé zase tvrdil, že dada vyslovil Tzara v Café de la Terrasse v Curychu. Arp z toho prý byl natolik omráčen, že se trefil brioškou do oka: da-da je ovšem v rumunštině přitakání. Hülsenbeckova verze, kterou zveřejnil ve svých pamětech, vypadá zase takto: "Slovo dada jsme náhodně objevili s Hugem Ballem ve francouzsko-německém slovníku, když jsme hledali jméno pro Madame le Roy, zpěvačku v našem kabaretu. Dada znamená ve francouzštině koníčka."
Vypadá to, že pokud šlo o náhodu, byla z rodu "objektivních" - trochu se jí asi pomohlo. Ať je to, jak chce, termín dada nespadl z nebe, ale byl schován ve slovníku, dokud na něj nepřišel někdo z tria Ball, Hülsenbeck, Tzara, možná pomáhal též Arp. Byl poprvé publikován v květnu roku 1916 v časopisu vydávaném Cabaretem Voltaire.
Umělci tenkrát ještě o marketingu nic nevěděli, ale svou volbou se trefili do černého, jako by se nevěnovali ničemu jinému než marketingu, selfpromotion a podobným ryze současným jevům.

VYKAŠLAT SE NA ROZUM


O co jim šlo? Dát průchod svému rozčarování z toho, co se kolem nich děje. Řečeno pateticky: chtěli se zbavit klamného rozumu a nastolit iracionální řád. Řečeno prostě: chtěli se bavit. Ale ani jedno, ani druhé se nijak nevylučuje, protože i při seriózní práci, a tou může být koneckonců tvorba zábavného díla, se člověk může pobavit. Jean Arp tvrdil: "Curyšští dadaisté milovali sedm věcí: sen a ještě jednou sen, buben, báseň z hlásek, dadaistické masky, tanec, barevné obrazy a jiné výtvory, které čím víc strašily rozumnou úvahu, tím více byly milovány." Produkce v Cabaretu Voltaire musely být třeskutě zábavné a pořádně hlučné. Při otevření se dávaly kusy Apollinaira a Jarryho, k nimž měli dadaisté blízko, ba byli to jejich duchovní otcové. Na stěnách výmalba od Arpa, účastníci akce si na sebe oblékli kostýmy navržené Jancoem a obličeje si skryli za divokými, taktéž uměleckými maskami, aby se mohli co nejvíce uvolnit a zařádit si. Stejně každý věděl, kdo je kdo, protože dadaistů byl jenom omezený počet. Ball ve fantastickém úboru z kartónu a s vysokým cylindrem na hlavě recitoval své fonetické básně bez obsahu, založené na shlucích slabik a písmen, které si lidé mohli vykládat podle toho, jakou měli právě náladu. Jazyk ztrácel svůj význam, zůstával z něj pouze abstraktní zvuk, melodie, rytmus. Proč by také ne, když v té době neměl lidský život jinou cenu než potravy pro kanóny?
Tristan Tzara ve svém Dadaististickém zhnusení zajímavě vysvětluje, co vše je dada, a zároveň je jeho text jedinečným příkladem duchaplného využití interpunkce v souvislém textu (doporučuji každému, kdo má pochybnosti o smyslu středníku či dvojtečky): "Každý projev hnusu, schopný stát se negací rodiny, je dada; protest pěstí, jenž je součástí destruktivní akce; odmítání dobrými způsoby: dada; zrušení logiky, tance impotentů chtějících tvořit: dada; každý předmět, všechny objekty, city, podivnosti, zrůdnosti a nárazy protikladů jsou zbraně pro boj: dada; zrušení paměti: dada; zrušení archeologie: dada; naprostá a nepochybná víra v každé božstvo, jež je bezprostředním produktem spontánnosti."

DADA I ZA OCEÁNEM


Podstatné je vše, co bylo Tzarou uvedeno, najmě však "zrušení paměti", protože dadaisté se chtěli dostat v umělecké tvorbě (sice se jí byli schopni vysmívat, ale jeden jako druhý pilně tvořili) k jakémusi ideálnímu bodu, k novému počátku a začít s uměním, které by nepodléhalo žádným vnějším - politickým, ideologickým, komerčním a jiným - tlakům. Francouzský dadaistický malíř Francis Picabia, jenž sledoval dění v Evropě ze Spojených států spolu se svým kamarádem a krajanem Marcelem Duchampem, měl kupříkladu plné zuby kubistů, kteří inspiraci čerpali z kdečeho, a naplno to napsal do svého vlastního časopisu "291": "Kubizovali obrazy primitivů, kubizovali negerské plastiky, kubizovali housle, kubizovali kytary, kubizovali ilustrované časopisy, kubizovali hovno a profily mladých dívek, nyní je nutno kubizovat peníze!"

PISOÁR JE UMĚNÍ


Fontána Marcela Duchampa je nejenom nejvýznamnější dadaistické dílo, ale svým dopadem patří k nejdůležitějším vizuálním artefaktům celého dvacátého století, klidně ji můžeme zařadit k Avignonským slečnám Pabla Picassa, jež předznamenaly kubismus. Životní příběh Duchampa je strhující. V roce 1912 byl Duchamp ještě čistokrevný malíř tvořící pod vlivem kubismu a vystupoval jako pravoplatný člen skupiny Section d'Or, která si dala do vínku ideální a nejvyváženější proporci, jakou kdy umění poznalo, totiž zlatý řez. Pak odjel do Ameriky a jeho tvorba se neuvěřitelně proměnila. Na zlatý řez a podobné estetické kánony se vykašlal. Zřejmě jakési božské či dada vnuknutí. Přestal malovat, i když mu malování šlo, a místo obrazů začal vystavovat už hotové předměty (tzv. readymade), z nichž nejslavnějším se stal pisoár z roku 1917. Duchamp jej nazval ironicky Fontána a podepsal jej pseudonymem R. Mutt. Umělec obyčejnou věc svým podpisem a umístěním do galerie (na výstavě Newyorské společnosti nezávislých umělců) povýšil na umělecké dílo. Otočil tím úplně pohled na to, jak je vnímáno umění, co jím může být a co ne. Podstatným se stal kontext, do nějž je věc zasazena. O tom, co je umělecké dílo, rozhoduje sám umělec a nikdo jiný. Pakliže se rozhodne pro záchodovou mušli, určenou pro jednu z nejintimnějších a nejprimitivnějších činností, bude umění ona. Marcel Duchamp později (1946) v jednom rozhovoru dadaismus přirovnal k pročišťovadlu: "Dada bylo extrémním protestem proti fyzické stránce malířství. Byl to metafyzický postoj, co nejhlouběji a vědomě spjatý s literaturou. Druh nihilismu, k němuž jsme stále citliví. Cesta jak překročit určitou duchovní koncepci, jak se zbavit vlivů bezprostředního okolí a minulosti, jak se osvobodit od klišé. Dada bylo velmi potřebné jako pročišťovadlo." Marcel Duchamp byl velmi inteligentní člověk. Na špičkové úrovni hrál šachy a jeho zájmy se neomezovaly jen na umění: bavila ho mechanika, fyzika, matematika i hudba a stal se příkladem sofistikovaného autora, pro něhož není podstatný výsledný artefakt či produkt, ale všechno, co s sebou přináší. Zamotal nám hlavu.

KOLÁŽ MÍSTO ŠTĚTCE


Vedle Duchampových ready-made byly dalším podstatným dadaistickým výtvarným přínosem koláže a asambláže skládané z nejrůznějších materiálů a předmětů. Sice si je nevymysleli - s kolážemi si dostatečně pohráli už kubisté - ale přivedli je na dosud nepoznaná území. Umělci díky nim mohli vyjádřit množství pocitů, vyvolávat asociace, zaujímat postoje, být aktuální, adresní, přímo oslovovat případného diváka. Mistrovských výkonů dosahovali němečtí umělci, kteří pomocí koláží reagovali na dění v poválečném Německu, především George Grosz a John Heartfield (vlastním jménem Helmut Herzfelde, jenž si za války poangličtil jméno na protest proti absurdní propagandě namíření proti Velké Británii). A směle se s nimi mohl poměřovat i jejich krajan Kurt Schwitters, jenž dal kolážím i asamblážím teoretické zdůvodnění v pojednání Merz (1920): "Výrazový prostředek je stejně nedůležitý, jako jsem já sám. Důležité je jenom ztvárnění.
Protože výrazový prostředek je nedůležitý, beru materiál kdekoliv, jak to obraz vyžaduje. Ztvárňuji-li materiál různého druhu, učinil jsem výrazný krok ve srovnání s pouhou malbou olejem, neboť v úsilí rozehrát barvu proti barvě a linii proti linii, formu proti formě atd. rozehrávám materiál proti materiálu, například dřevo proti pytlovině."

EPILOG


Zlaté období dadaismu trvalo šest let.
V roce 1920, 1. a 2. března, dva dadaisté -Hülsenbeck a Hausmann - zavítali konečně i do Prahy. Nic se nedělo, ale o půl roku později byl založen Devětsil, nejvýznamnější český avantgardní spolek. Osud dadaismu se naplnil ve dvaadvacátém roce - Curych ztratil svou výlučnost, hlavní roli začala hrát Paříž, kde zdejší dadaistická sekce v čele s Andrém Bretonem a Paulem Eluardem inklinuje k dalšímu slavnému hnutí, k surrealismu, a další je pak následují včetně dadaistických legend - Arpa, Ernsta a Picabii. Max Ernst k tomu poznamenal: "Je předností dadaismu, že zemřel mlád. Ale vykoval některé charaktery a podnítil trvalá přátelství. A snad také způsobil malý průlom do zpozdilého hlupáctví." Zemřel sice mlád (a komu se podaří včas zemřít, a navíc ještě stihnout cosi pořádného vykonat, má štěstí, neboť si zadělal na nesmrtelnost), nicméně svou mladickou nerozvážností bude i nadále inspirovat. Těžko se k němu nachází klíč, užíváme-li jenom rozum, a přistupujeme-li k němu zase jenom s čirou intuicí, jako tabula rasa, jeho kvality nám nedojdou, i kdybychom se nakrásně rozkrájeli. Ostatně před svou smrtí (1974) se jasně vyjádřil poslední z otců zakladatelů, Richard Hülsenbeck: "Na dadaismu je nejlepší, že mu nemůžeš - a ani bys neměl - porozumět."


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější