Phil Spector | Reflex.cz
reklama
nahoru

Phil Spector

Ondřej Formánek10. února 2006 • 15:57

V médiích se s jeho jménem pojí standardní označení "šílený génius pop-music" a on sám si to o sobě myslí také. Na adresu slavného muzikálového skladatele A. L. Webbera utrousil: "Jeho díla si vážím natolik, že bych z něj jednoho dne rád udělal hudbu." Když byl u něj doma na návštěvě John Lennon, složil píseň Imagine. Když byla u něj doma na návštěvě herečka Lana Clarksonová, skončila mrtvá s prostřelenou hlavou. Celý život producenta Phila Spectora je někde mezi kýčem a tragédií.

reklama

Harvey Philip Spector se narodil 26. prosince 1940 v newyorském Bronxu. Jeho dědeček byl ruský Žid, který do Ameriky emigroval počátkem minulého století s vidinou lepší budoucnosti. Na tu se však v době narození jeho vnuka u Spectorů stále ještě čekalo. Rodina byla chudá a nejpozději v době, kdy malý Phil začal chodit do školy, se začala topit v dluzích.
Když bylo Philovi devět, napadl jeho otce už jen jediný způsob, jak uniknout před věřiteli. Vzal kus hadice, jeden konec připevnil k výfuku svého auta, druhý prostrčil bočním okénkem dovnitř, pak si sedl za volant a otrávil se výfukovými plyny. Těžko říci, jak se s dluhy vypořádala ovdovělá Philova matka, ale posléze se i s dětmi odstěhovala do Los Angeles, kde našla obživu jako švadlena. Phil tu pokračoval ve školní docházce, kterou neměl rád.
Jako plachý židovský chlapec s rachitickou postavou a chronickým astmatem, s legrační bradou, úzkými rty a směšně pištivým hlasem měl dosti daleko k tomu, aby si získal v kolektivu přirozený respekt a popularitu. Byl jiný a divný. Outsider, který vůbec nezapadal.

Jediné, co ho bavilo, byla hudba - poslouchal klasiku, jazz, a hlavně černé rhythm and blues, které v polovině padesátých let slavilo v malých losangeleských klubech a lokálních vydavatelstvích velký boom. Začal studovat hru na kytaru, poté k ní přidal ještě klavír, bicí, baskytaru a lesní roh. Na jaře roku 1958 založil s několika staršími kamarády kapelu, kterou nazvali podle jednoho šlágru od Elvise Presleyho: Teddy Bears. Figuroval v ní nejen coby hudebník, ale i jako výhradní autor a producent.
U místního popového vydavatelství Dore Records natočili Teddy Bears první singl a zkusili jej rozeslat na adresy rozhlasových stanic. Nedělo se nic. Asi o měsíc později jeden dýdžej v jistém rádiu kdesi v Severní Dakotě zkusil pustit i druhou stranu singlu, což se obvykle nedělalo, a v éteru poprvé zazněla písnička To Know Him Is To Love Him, kterou Spector nazval podle nápisu na náhrobním kameni svého otce. Za pár dní přišla na vydavatelství Dore Records od jakési distribuční firmy z druhého konce Ameriky objednávka na osmnáct tisíc kusů singlu s touto písní. Po ní další.
Zbytek zní jako kýčovitý příběh o americkém snu. Píseň To Know Him Is To Love Him se stala nejomílanějším šlágrem v rádiích po celých Státech a suverénně vystoupala na první příčku americké hitparády. Do vánoc si ji koupil jeden milión lidí. Philu Spectorovi bylo právě osmnáct let.

MAGNÁT TEENAGERŮ


Teddy Bears se navzdory svému úspěchu brzy rozpadli. Nebo spíše následkem úspěchu, protože Spector, opojený svým talentem, chtěl víc. Už ho nelákalo být zpěvákem nebo jakoukoli jinou pódiovou hvězdou. Teď si přál být architektem a zároveň stavitelem nové hudby, tvůrcem, jenž zkomponuje novou píseň a poté dohlíží nad opracováním každé noty, aby měla požadovanou barvu a tvar, nad tím, jak jeden zvuk zapadá do druhého, jak se rodí výsledná podoba
"Chtěl jsem být mužem v pozadí, ale tím důležitým mužem v pozadí. Chtěl jsem být ohniskem všeho dění. Věděl jsem o Toscaninim. Věděl jsem, že Mozart byl důležitější než jeho opery, věděl jsem, že Beethoven byl mnohem významnější než kdokoli z těch, kdo hráli nebo dirigovali jeho hudbu," řekl před několika lety v rozhovoru pro britský list Daily Telegraph.
Čekal na příležitost, kdy bude moci pracovat se skutečnými, profesionálními hudebníky, s těmi nejlepšími, v nejlepších studiích.
Už věděl, jaké podmínky si má stanovit při podepisování smluv, jak to chodí při výrobě, distribuci, prodeji a vybírání poplatků. Chtěl zkrátka úplně vše, co mohl tehdejší hudební průmysl nabídnout, protože to považoval za adekvátní odrazový můstek pro svého génia, o kterém vůbec nepochyboval.
Po několika skladatelských a produkčních úspěších s tehdejšími hvězdami, jako byli Ray Peterson, Ben. E. King nebo Paris Sisters, založil koncem roku 1961 vlastní společnost Philles Records a začal naplňovat svoje vize - nebo ještě lépe, své poslání.
Nejprve si vyhlédl The Crystals, což byla čtveřice mladičkých černých zpěvaček z New Yorku, a vycvičil z nich jednotku na dobývání hitparád. Přišla první série veleúspěšných odrhovaček, jako třeba Then He Kissed Me, He's Sure the Boy I Love nebo poměrně perverzní masochistický šlágr He Hit Me (And It Felt Like A Kiss) o dívce, kterou doma bije její přítel a jí to z nějakého důvodu dělá moc dobře. Další skupinu si už sám vymyslel i sestavil: měla roztomile pitomý název Bob B. Soxx and The Blue Jeans (Bob. B. Soxx byl mladý černošský zpěvák Robert Sheen a The Blue Jeans tvořila dvojice vokalistek Fanita James a Darlene Love) a ta hned prorazila rozpustilým hitem "Zip-ADeeDoo-Dah". A po nich nasadil dívčí vokální trio The Ronettes, které do teenagerských srdcí vyprázdnilo celý zásobník průrazných hitovek, jako Baby I Love You nebo Walking In The Rain, která Spectorovi vynesla cenu Grammy za nejlepší zvukové efekty.
Po celou první polovinu šedesátých let byl tenhle sotva plnoletý mladíček jedním z vládců americké pop-music. První milión si vydělal v jedenadvaceti letech a tehdy začínající legenda americké žurnalistiky Tom Wolfe jej nazval "magnátem teenagerů".

WALL OF SOUND


Jak je patrné již z názvů písniček, žádné hluboké a znepokojivé myšlenky se v nich neřešily. Byly to lehké balónky naplněné rajským plynem, jež měly rychle stoupat hudebními žebříčky. Texty rozvíjely dvě základní témata: buďto se v nich objevila mladá dívka toužící po svém vysněném chlapci, nebo pár po uši zamilovaných teenagerů, kteří se chtějí co nejdříve vzít. A Spectorův hudební recept stál na dvou základních přikázáních: musí to být jednoduché. Musí to být chytlavé. V tom se nikterak nelišil od ostatních skladatelů a podnikatelů v komerční hudbě.
Doslova revoluční však byl Spectorův přístup k aranžím, a především ke zvuku. V té době bylo běžné zaplatit si nějakého nájemného kytaristu, bubeníka, basistu a pianistu, kteří doprovodí zpěváky či zpěvačky a celá nová skladba se sjede "na první dobrou" během jednoho odpoledne. Pop byl ještě mladý a spokojil se s málem. Phil Spector byl také ještě mladý, ale spokojený nebyl nikdy, nic mu nebylo dost dobré a držel se hesla, že všeho moc neškodí. Vybudoval elitní studiový soubor složený z takových hudebníků, jako byli kytaristé Glen Campbell nebo Sonny Bono, pianista Leon Russell či bubeník Hal Blaine, které ještě podle potřeby doplňoval dalšími, až se ve studiu tísnil třeba třicetičlenný "orchestr". Za řadou kytaristů stála řada basistů, hned několik bubeníků a kolem smyčce a dechy.
"Když během nahrávání do studia nakoukl někdo zvenčí, Phil jej popadl, vtáhl dovnitř a vrazil mu do ruky tamburínu nebo kravský zvonec. Občas tam bylo víc perkusionistů než samotného orchestru. Říkal jsem tomu Phil-harmonie," vzpomíná Hal Blaine. Spector chtěl ohromující, monumentální zvuk, protože i popěvek o prvním polibku musel mít sílu rozbouřit vášně a jednoduše zveršovaný povzdech, že "na svatbu jsme ještě moc mladí", se musel doslova topit v bezedném sentimentálním smutku.
Spectorově zvukové stavbě se začalo říkat The Wall Of Sound, tedy zvuková stěna. Tvrdil, že tvoří "malé symfonie pro děti", ale na tomto označení bylo důležité jen slovo "symfonie". Phil Spector totiž věřil, že je tvůrcem vysokého umění, a přesvědčoval o tom všechny hudebníky, s nimiž pracoval. "Ale bylo to hrozně těžké, protože ti lidi v sobě takovéhle vědomí osudu neměli. Nevěděli, že vytvářejí umění, jež změní svět. Já to věděl." Nutil proto renomované hudebníky sedět ve studiu a celé hodiny čekat, zatímco s jinou skupinou nástrojů opakoval stále dokola jeden jediný motiv, dokud nebyl s jeho zvukem úplně spokojen. Dokud stěna zvuků nevypadala přesně tak, jak si ji v duchu představoval.
"Myslím si, že když Thomas Jefferson sepisoval Prohlášení nezávislosti, říkal si, že na tohle lidé nezapomenou. Gershwin si možná říkal: no, s tím Američanem v Paříži si nejsem jistej, ale podle mě si říkal, že to je něco mimořádného. Myslím si, že Irving Berlin měl velké ego. Myslím, že chtěl být jednička. A totéž jsem chtěl i já."

Z PRODUCENTA PISTOLNÍKEM


Po roce 1964 začaly úspěchy řídnout. Do Ameriky vtrhli Beatles, Rolling Stones a s nimi "britská invaze". Spector sice zaznamenal ještě několik velkých úspěchů s bílými, modrookými soulovými sourozenci Righteous Brothers a objevil zpěvačku Cher, ale velké slavné časy byly minulostí. Poslední kapkou bylo vlažné přijetí, s nímž se v Americe setkala jeho píseň River Deep, Mountain High, kterou produkoval pro Ikea a Tinu Turnerovy, píseň, již považoval za vykročení do nové epochy v dějinách pop-music. Paradoxně se z ní stal velký hit pouze v té zatracené Velké Británii, doma, v Americe, s ním do nové epochy nikdo nechtěl jít. Rozčarovaný a uražený Spector ve svých pětadvaceti letech ohlásil, že odchází do důchodu. Svůj slib dodržel. Dlouhá léta nic neskládal, nenahrával, s nikým nespolupracoval. Až v roce 1969 se mihl ve filmu Bezstarostná jízda, kde si střihl drobnou vedlejší roli kokainového dealera. Poté přijal nabídku Beatles, aby spolupracoval na albu Let It Be, nicméně Paulovi McCartneymu se Spectorovy zásahy vůbec nelíbily a uražený velký Phil odešel opět do ústraní. Po rozpadu Beatles ještě spolupracoval s Georgem Harrisonem, a hlavně s Johnem Lennonem a Yoko Ono - právě Spector stojí za monumentální náladou nejslavnějších písní, jako Instant Karma nebo osudovou Imagine. Jeho vlastní osud se ale začínal ubírat zvláštními cestami. Ztrácel nad ním moc. Obě jeho manželství skončila krachem, druhá manželka dodnes tvrdí, že před ním utekla, protože v životě s Philem Spectorem začalo jít o život. Šířily se pověsti, že běhá okolo svého domu převlečený za Batmana, že se čtyřikrát za den převlékne do nových šatů a ke každým si vezme jinou palnou zbraň, takovou, která s nimi barevně ladí.
Zbraně začaly být vůbec velmi běžným prostředkem Philovy komunikace s okolím. Když si jednou ve studiu nerozuměl s Johnem Lennonem, vytáhl na něj pistoli a vystřelil do stropu nad jeho hlavou. O pár let později ohrožoval odjištěnou pistolí Leonarda Cohena, který při natáčení alba Death Of A Ladies Man s něčím opakovaně nesouhlasil. Dee Dee Ramona držel za pomoci svých bodyguardů dva dny zavřeného ve svém domě jako zvíře, a když pak tenhle punkový baskytarista o něco později během výměny názorů ve studiu vybouchl vzteky, Spector mu beze slova přiložil k hlavě odjištěnou devítku. Nejtragičtěji dopadla herečka Lana Clarksonová, kterou si Phil Spector odvezl do svého zámku pozdě v noci počátkem února 2003 z jednoho hollywoodského baru a brzy ráno byla nalezena v zámeckém foyeru, kde ležela zhroucená v křesle s prostřelenou hlavou. Pitva prokázala, že nešlo o sebevraždu, a policejní vyšetřování došlo k závěru, že tuto hrdinku béčkových filmů, jako Královna barbarů, zastřelil Phil Spector. Ten nabízí tuto verzi: opilá herečka se k němu domů vnutila a uvnitř pak vytáhla pistoli, zazpívala jeden starý Spectorův šlágr, poté pistoli políbila, vložila si ji do úst a zmáčkla spoušť. Té nevěří téměř nikdo kromě panoptika producentových právníků: nejprve si najal Boba Shapira, bývalého člena "týmu snů", který vysekal ze šlamastyky O. J. Simpsona, pak jej vyměnil za Leslie Abramsonovou, jež se proslavila v neméně legendárním případu sourozenců Menendezových, a nyní jej zastupuje Bruce Cutler, který byl dříve osobním advokátem hlavního kmotra newyorské mafie Johna Gottiho. A vzhledem k tomu, že Spector bez řečí složil kauci milión dolarů, žije zatím zcela normálním životem na svobodě. Výsledek soudního procesu je nejistý a v nedohlednu.

VYNÁLEZCE MODERNÍ POP-MUSIC


Phil Spector je zásadní postavou v dějinách pop-music, ať je jeho morální profil a duševní zdraví jakékoliv. Až do jeho příchodu neznamenala funkce hudebního producenta o moc víc než kompetenci zmáčknout ve studiu ve správný čas to správné tlačítko. On byl schopen vytvořit i z hloupého popového popěvku umělecké dílo. Jeho objev Wall of sound ovlivnil řadu slavných hudebníků a mnohými producenty byl se střídavými úspěchy napodobován. Ne vždy se projevil jako úspěšný vizionář: nevěřil například stereofonním nahrávkám, tvrdil že stereo ubírá producentovi absolutní kontrolu nad zvukem nahrávky a zčásti ji přenáší na posluchače.
A hlavně: nahuštěný zvuk jeho prací dosahoval největšího účinku v monu. Coby autor hitových singlů choval stejnou skepsi k dlouhohrajícím albům: "Album znamená dva hity a desetkrát vata." Nicméně byl to právě on, kdo rozpoznal, kam se bude populární hudba vyvíjet: že už nebude důležitá hudební struktura a melodie - v popu se koneckonců opakují stále tytéž, ale barva a hustota zvuku. A že lidé jako on budou mít nakonec vždycky poslední slovo. h

Ondřej Formánek


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama