Alois Hadamczik

V mládí měl idol - staršího bratra Evžena, slavného fotbalového trenéra. Jako hokejista nehrál první ligu, zato se stal uznávaným trenérem a také úspěšným podnikatelem s realitami. Koupil, před krachem zachránil a poté prodal ekonomicky uzdravený fotbalový Baník Ostrava. V hokejovém zákulisí má pověst vlivného muže, kterého novináři občas démonizují. Nový kouč české hokejové reprezentace bude na olympiádě v Turíně skládat nejdůležitější zkoušku své kariéry.

Základní kapitál k podnikání získal počátkem devadesátých let při dvou trenérských sezónách v Německu. Odtud si přivezl i praktické zkušenosti: šéf klubu ve Füssenu vlastnil realitní kancelář. Pak nastalo u nás období restitucí. Tady se mu naskytl prostor k obchodování, jejž využil. "Nedělal jsem však nic v rozporu se zákony. Nedávno jsem měl zájem o pozemky, kde lze těžit písek. Konkurence však rozpoutala proti mně pomlouvačnou kampaň, takže mi obchod překazila. Ale nic si z toho nedělám. Takový je život." Obchodního ducha prý zdědil po otci. "Žádný obchod neuzavírám pod tlakem. To je jedna z mých německých zkušeností. Když dostanu nabídku, abych něco koupil hned nebo zítra, odmítnu ji. Nevidím-li na začátek a konec financování, nejdu do toho." V rozhovorech často s oblibou tvrdí: "Začínal jsem od nuly. A pokud jsem něco v životě dokázal, bylo to tím, že umím být tvrdý i k sobě."

MŮJ VZOR EVŽEN


Pochází z Kravař u Opavy, narodil se 20.
června 1952 a jeho předkové jsou Němci; v tomhle koutě Slezska, na Hlučínsku, žili i po poválečném odsunu. Doma se mluvilo německy, a proto se česky naučil až v první třídě. Jeho otec měl za první republiky obchod s bicykly a dědeček, jeden z nejmajetnějších lidí v Kravařích, vlastnil mlýn. Leč po únoru 1948 bylo všechno jinak. Ve škole to Aloise moc nebavilo, vyučil se zámečníkem a poté pracoval na tři směny jako údržbář v NHKG Ostrava. Na ranní šichtu mu jel autobus už v půl čtvrté, pak dospával v dělnickém vlaku, jímž dojel až do hutí. S hokejem začal v pokročilém dorosteneckém věku, praxe žákovských sezón mu chyběla, ale s postavou (186 cm/86 kg) se dokázal prosadit.
"Z pravého křídla jsem střílel dost gólů!"
Nastupoval za Kravaře, Opavu, Nový Jičín, Kopřivnici a Havířov. Nejvýše hrál I.
národní ligu v kopřivnické Tatře, ale i tak byl profík; národní podniky platily zaměstnance, kteří hráli jen hokej a na dílně se moc neukazovali. Na rozdíl od většiny spoluhráčů však dokázal využít volný čas.
Přestože se oženil v jedenadvaceti a měl rodinu, pustil se do večerní strojní průmyslovky.
"Jestli chceš být jednou trenér, musíš mít maturitu, radil mi brácha Evžen." Evžen Hadamczik (1939-1984) byl o třináct let starší. Nejdříve přivedl fotbalisty Dolního Benešova do divize, pak Opavu do II. ligy, načež mu - devětatřicetiletému chlapíkovi z dědiny - svěřili na konci sedmdesátých let Baník Ostrava, severomoravský klenot. Stal se s ním dvakrát mistrem ligy a na Bazalech hrály pohárové zápasy slavné evropské kluby. "Evžen byl můj vzor, denně na něj myslím. Přemýšlivý trenér a skromný člověk. Žil fotbalem, každou porážku těžce nesl. Jeho náhlá a předčasná smrt všechny zranila," vzpomíná na bratra. Jako vzácnou relikvii opatruje jeho píšťalku a přes dvacet let ji používá při trénincích.

ODVOLÁN A PŘIJAT


Trenérskou dráhu začal v Třinci v roce 1984 a hned se přihlásil k dálkovému studiu trenérství na FTVS UK. Protože týmu vtiskl útočný styl, stal se miláčkem diváků. K jejich lítosti odešel po sezóně 1990-91 za prací do Německa podobně jako řada lidí z Hlučínska. Když se po dvou sezónách vrátil domů, trénoval v Olomouci. Tady zakrátko řekl novinářům, že "hráči si nestydatě přilepšují sázením na vlastní zápasy ve Fortuně". Za to dostal padáka. Vedení klubu, mimochodem později stíhané za rozsáhlé finanční podvody, nemohlo potřebovat skandál. Z Olomouce si odvezl celoživotní památku: po zánětu hlasivek a jejich nezdařené operaci má trvale zastřený hlas. Další štací byly Vítkovice, odkud po roce zamířil opět do Třince. Tým třetí ligy přivedl v roce 1995 do extraligy a v ní záhy uhrál druhé místo.
Současně se mu dařilo i v podnikání. Ocitl se tak na prvním vrcholu kariéry. Vznikla však roztržka kvůli hráči Romanu Kaděrovi, tehdy příteli Hadamczikovy dcery, a dvěma miliónům korun za práva na něj. "Třinec na Kaděru neměl peníze, takže ho čekalo hostování, ale já nechtěl, aby s ním dcera odjela bůhvíkam. Ty dva milióny jsem proto zaplatil. Mám na to doklady," vysvětluje.
Avšak spor, kdy šlo ještě o používání služební aut, skončil v listopadu 1998 jeho odvoláním. "Suverén Hadamczik začal vedení klubu i šéfovi železáren Tomáši Chrenkovi trochu přerůstat přes hlavu," hodnotili obecněji událost znalci severomoravských poměrů. V únoru 1999 však došlo v kauze k obratu: klub opět trenéra přijal. "Všechno jsme si s panem Chrenkem vysvětlili, dal mi za pravdu a já mu poděkoval." Tým po Hadamczikově návratu skončil slavně třetí.
V další sezóně byl čtvrtý a poté u týmu skončil. "Byl jsem v klubu už moc dlouho, k mému odchodu došlo po vzájemné dohodě," tvrdí. Stačí však připomenout článek v Lidových novinách z roku 2000, aby trochu obrátil...

ZÁCHRANA BANÍKU


"Naštvalo mě, když tam napsali, že chci koupit fotbalový Baník. Měl jsem v Třinci skvělou smlouvu, ale po té zprávě mně volal Chrenek a chtěl, abych mu to vysvětlil," říká a přiznává, že tohle uspíšilo jeho odchod. Informace v LN měla reálný podklad: v červenci 2000 s kamarádem Petrem Lamichem koupil za pět miliónů korun - společně a napůl -75 procent akcií ostravského klubu od tří firem. OKD, Radegast a Moravskoslezské chemické závody si totiž s Baníkem nevěděly rady. Ten stál na pokraji konkursu, dluhy měl za třiačtyřicet miliónů. "Netušil jsem, jaké je to břemeno a vlastně živá hmota. Vnímal jsem odpovědnost vůči slavné tradici, fanouškům i bratrovi."
Nejdříve šlo o smazání dluhů. V tom pomohl výhodný prodej pozemku s tréninkovým hřištěm u dálnice obchodnímu řetězci; tréninkový areál mládeže pak vznikl v Porubě. Dále bylo nutné přebudovat a omladit tým, postupně přicházeli vlastní odchovanci nebo šikovní hráči z malých klubů. Zvláštní režim zavedl kolem Milana Baroše. "Trenér Lička měl úkol postavit ho v každém utkání. Kdyby se mu nedařilo, vystřídat ho, ale příště opět nasadit od začátku. Viděl jsem v něm hvězdu, něco jako Jágra v hokeji." Jak se Baník zvedal, agenti chtěli prodávat jeho nejlepší hráče do ciziny. Tady však narazili.
Zkušený obchodník Hadamczik se třeba tvrdě utkal s Pavlem Paskou a usmířili se až po čase. "Stalo se tak poté, co začal s klubem spolupracovat. Dnes ho uznávám jako jedničku.
Jiní agenti drze žádali statisícové provize jen za to, že působili na hráče, aby k nám přestoupili." Dodejme, že Paska našel Barošovi angažmá v Liverpoolu, odkud do Ostravy putovalo skoro 190 miliónů korun.
Skončila éra prodeje hráčů přes Spartu či Slavii, Baník si je prodával sám. Nové vedení shánělo peníze, dbalo na včasné výplaty všem zaměstnancům Baníku a stanovilo pro hráče nový, pobídkový prémiový řád. Klub řádně fungoval. Ale Alois Hadamczik seděl vlastně na několika židlích.

ODMRŠTĚNÝ KREJČÍŘ


Nemohl být totiž ještě i bez dalšího podnikání a hokeje. Stal se koučem Vítkovic a byl hned úspěšný: v roce 2001 přivedl tým na třetí místo v extralize, o rok později až do finále a ke stříbrným medailím po prohraném souboji se Spartou. Dopoledne vedl hokejový trénink ve Vítkovicích, poté jel úřadovat na stadión Baníku. Tady mu kromě jiných pomáhal synovec Pavel Hadamczik, Evženův syn. Nebyl u všeho, ale při jednání o hráčích a na schůzkách se sponzory či zástupci města nechyběl. Pokud šlo o rodinný byznys s realitami, o ten pečoval syn Marcel. Na otázku, jak moc měl popsaný diář, odpoví nečekaně: že ho nikdy neměl a nemá ani dnes.
S přítelem Lamichem, kterého znal z Opavy, vyvedli Baník z dluhů, nicméně problémů neubývalo. Zmiňuje se o chybějící podpoře města a mlhavě mluví o osobních útocích na svou osobu, doslova "o honu na Hadamczika"; tady jsou možné souvislosti s jeho podnikáním. Do sporů se dostával i s autoritativním trenérem Jozefem Jarabinským. Proto se rozhodl klub prodat. Mezi prvními zájemci byl například kontroverzní podnikatel Radovan Krejčíř. "Na otázku, proč chce Baník koupit, odpověděl, že mi do toho nic není." On však nechtěl prodat klub svého srdce lidem tohoto typu. "Nesnáším ty, kteří úvěrují stadióny. Kupují si jen jméno! Mnohdy za jednu sezónu klub zadluží a dovedou ke krachu, hráče rozprodají." Hadamczik a Lamich se proto obrátili na obchodníka se sportovním marketingem Tomáše Peteru a s jeho pomocí prodali v lednu 2003 své akcie bývalému českému tenistovi Danielu Vackovi; zbylých 25 procent akcií zůstalo občanskému sdružení baníkovců. "Já a můj společník jsme stržili šedesát miliónů, na kontě nechali sedmdesát miliónů. Klub byl ekonomicky i sportovně v nejlepší kondici."

TRAPNÝ INCIDENT


Vstoupil do komunální politiky, je neplaceným místostarostou v sedmitisícových Kravařích. Tady se zasloužil o výstavbu Buly Arény, dnes hojně veřejností navštěvované, jejíž součástí je hokejové kluziště s hledištěm pro dvanáct set diváků, hala na míčové sporty, restaurace, hotel, bowling i fitness. "Byl to můj nápad, investice za 70 miliónů. Spolupracovali jsme s městem, které hala nestála ani korunu." Jenomže pak došlo v jedné z místních restaurací k incidentu. Jeho aktéry byli někdejší starosta Miroslav Tošer a Alois Hadamczik. Tošer tvrdí, že jej Hadamczik udeřil, avšak ten to popírá. Prý se jen pohádali. Bylo to sousto nejen pro bulvární tisk. Přijela sanitka i policie, ale svědkové nic neviděli. Podle tisku se hádka měla týkat dotací na provoz Buly Arény. Tošer se nechtěl k události z května 2003 vracet, ale nicméně říká: "Není pravda, že město hala nic nestála. Pan Hadamczik žádal za první rok provozu milión korun na nespecifikované ztráty energií, ačkoliv tvrdil, že po městu kromě vrácení daní nic nebude chtít. Nesouhlasil jsem s tím. Šlo přece o jeho soukromou iniciativu. Od té doby mu radnice na ztráty ročně přispívá více než jedním miliónem. S tím nesouhlasím. K incidentu, jejž státní zástupce vyhodnotil jako přestupek, dodám jen to, že dva svědkové, kteří se přihlásili polici, ale pak takzvaně nic neviděli, se mi později přišli omluvit ..." Alois Hadamczik ani v nejmenším nechce připustit svou chybu. To o něm platí obecně. Díky vlastnosti, již si přinesl ze sportu, nikdy nechce prohrát a ani nedokáže s nadhledem porážku přijmout.

DOBÝVÁNÍ PRAHY


S Třincem a Vítkovicemi slavil úspěchy jako dosud žádný trenér ze severu Moravy.
Není divu, že poté chtěl dobýt Prahu. Na jaře 2002 byl kandidátem na nového trenéra reprezentace, ale souboj se Slavomírem Lenerem prohrál - pět ku šesti hlasům. Ten rozhodující hlas mu údajně nedal zlínský manažer Bohumil Kožela. Označil to za zradu. "Když vás někdo pět let nazývá kamarádem, čekáte, že pro vás zvedne ruku!" tvrdí dodnes. Pan Kožela se tomu usmívá: "Nešlo o můj, ale o hlas Asociace profesionálních klubů, jejímž jsem byl předsedou. Pouze čtyři ze čtrnácti klubových manažerů byli pro Lojzu. Vážím si jeho zaujetí pro hokej, ale dnes ať je rád, že nebyl zvolen.
Lener pak neuspěl na mistrovství světa v Praze. To by ho taky potkalo a nyní by nejel na olympiádu!"
Nestal se koučem národního týmu, ale koncem roku 2002 po něm sáhla Sparta, které se nevydařil vstup do sezóny. S ní se dvakrát dostal do play-off a vybojoval dvě třetí místa. Posléze si připsal další úspěch v kariéře: jako trenér české reprezentace dvacetiletých získal s týmem v lednu 2005 na světovém šampionátu bronzové medaile. Za půl roku se konala volba nového kouče reprezentačního A-týmu, protože Vladimír Růžička nechtěl ve funkci pokračovat kvůli povinnostem ve Slavii. Alois Hadamczik byl ve hře spolu s Vladimírem Vůjtkem a Markem Sýkorou a - vyhrál poměrem hlasů 11:0. Přitom favoritem byl vítkovický Vůjtek, jenž podle médií měl i podporu fanoušků. "Hadamczikovi protikandidáti působí v klubech, zatímco on se může reprezentaci věnovat naplno. Hovoří pro něj i dosavadní úspěchy," řekl předseda hokejového svazu Vratislav Kulhánek. Smlouva platí na jednu sezónu, zato se dvěma vrcholy - olympiádou v Turíně a mistrovstvím světa v Lotyšsku.
Prahu tedy "chlapec z dědiny", jak o sobě často říká, dobyl. Zaznívaly náznaky o manipulaci volby, ale berme je s rezervou, v kuloárech se závist i pomluvy šíří snadno a rychle. "To je naprostý nesmysl. Umíte si představit, jak by se to dělo?! Tohle může šířit jistý novinář, který mě nemá rád!" komentuje to znechuceně.

BUDE JAKO HLINKA?


Fanatik hokeje, sebevědomý, podnikavý, bohatý - charakterizují ho přátelé. Z opačné strany znějí hlasy o "správných podnikatelských informacích, vlivných kamarádech, ale i o ranaři a kardinálu Richelieuovi". Ze známých osobností podotýká Mirek Topolánek, šéf ODS: "Tykáme si. Dlouho žil ve stínu svého slavného bratra. Když se do něčeho dá, bývá správně úporný. Na hráče je hodně ostrý, ale ví proč - posílá je na led vyhrát." Hokejová legenda Jaroslav Holík dodává: "Líbí se mi jeho tvrdost k hráčům. Jako snad jediný český trenér jim neustupuje. Nedělá kompromisy, protože není závislý na penězích." A co na to Hadamczik?
"Nejsem ranař, nejsem do ničeho zapletený, nemám dluhy. A když nikomu nic nedlužíte, máte klid." Pak s velkým zaujetím vypráví o svém novém projektu. Jde o obnovu hokeje v Opavě, kde založil hokejovou akciovku, mládežnický klub s týmy všech věkových kategorií, jehož je šéfem; rodiče dětí i město to vítají.
O šancích našeho týmu na olympiádě v Turíně nechce moc mluvit. "Hráče vlastně nelze připravovat, když se kompletně sejdeme k jedinému tréninku až ráno v den prvního zápasu," konstatuje věcně. "Věřme v Hadamczikovu trenérskou intuici. Měl by napodobit Ivana Hlinku - dát hráčům jistou volnost, být s nimi kamarád a moc jim nemluvit do taktiky," směje se hokejový agent Jaromír Henyš. Ale myslí to vážně.