Prorok Mohamed | Reflex.cz
reklama
nahoru

Prorok Mohamed

BŘETISLAV TUREČEK24. března 2006 • 11:39

Více než miliarda lidí se na celém světě hlásí k islámu. Nomádi na Sahaře, filipínští rybáři, američtí byznysmeni blízkovýchodního původu, obyvatelé palestinských uprchlických táborů i mnozí teroristé vraždící nevinné civilisty říkají: Lá iláha illá ´lláhi va Muhammadun rasúlu´lláhi -Není božstva kromě Boha a Mohamed je posel boží. Jaký byl ale Mohamed, jenž sám vždy zdůrazňoval, že je člověkem z masa a kostí, ale kterého si - na rozdíl od ostatních pozemšťanů - vybral Bůh coby svého proroka?

reklama

I muslimové uznávají, že Mohamed byl člověkem mnoha poklesků, byť jeho často rozporuplným činům a slovům přisuzují spíše pohnutky seslané shůry než pragmatismus a touhu po moci, jak mnohdy dost vyhroceně tvrdí západní kritici.
Mohamed se narodil nejspíš v roce 570 či 571 v západoarabské Mekce, tehdy významném centru na obchodní trase spojující Jemen s Palestinou. Právě do zmíněného období historikové zasazují Rok slona - a‘ám al-fíl, kdy Prorok podle dobových záznamů přišel na svět. Slon se zapsal do mekkánských dějin proto, že s ním k městu přitáhla armáda habešského místokrále v Jemenu Abrahy. Špička české orientalistiky profesor Felix Tauer v knize Svět islámu napsal, že přesné datum svého narození neznal patrně ani sám Mohamed. Každopádně se narodil coby

pohrobek, protože jeho otec Abdalláh zemřel několik týdnů před narozením svého jediného syna, když byl na obchodní cestě do Jathribu, dnes známého jako Medína. Legenda praví, že v noci, během níž se Prorok narodil, bylo takové světlo, že Mohamedova matka Ámina viděla jasně jako za dne. Také perští kněží prý poznali příchod význačné osobnosti podle toho, že jim uhasl věčný oheň v jejich zoroastrijském chrámu.
Sám Mohamed i s matkou krátce pobyl v domě svého děda Abd al-Muttaliba, vůdce silného rodu Hášimovců, který byl součástí kurajšovského kmene. Pak jej ale na šest let čekalo to co mnoho jiných dětí z lepších městských rodin: odchod do pouště k beduínům.
V horách nedaleko Tá’ifu našel Mohamed prostřednictvím společné kojné Halímy „pokrevní bratry“ a kamarády z tamního kmene Banú Sa‘ad.

BUDOUCNOST MU PŘEDPOVĚDĚL KŘESŤAN


Po návratu z pouště čeká Mohameda v rychlém sledu několik zvratů: poté, co zemřela jeho matka, se chlapec na dva roky vrací do domu svého děda. Když je mu osm, umírá i Abd al-Muttalib a hlavou Hášimovců a Mohamedovým poručníkem se stává jeho strýc, obchodník Abú Tálib.
Právě v jeho přítomnosti mělo dojít k dalšímu náznaku toho, že se Mohamed jednou stane velkou osobností. Abú Tálib bral synovce na daleké cesty svých karavan a při jedné z nich padl Mohamed do oka křesťanskému mnichu Bahírovi. Tento poustevník, žijící nedaleko Basry, měl sen, v němž jednomu z chlapců v přijíždějící karavaně nad hlavou zářila aureola. Bahírá došel k závěru, že jde o budoucího proroka.
„Vyptával se posla Božího, co zažíval při bdění i ve spánku,“ popsal Bahírovo setkání s Mohamedem středověký arabský historik Ibn Hišám. „Bahírá se přesvědčil, že vše řečené odpovídá tomu, co mu bylo zjeveno. Pak si prohlédl Prorokova záda a spatřil prorocké znamení mezi jeho rameny.“ A tak, když Abú Tálibova karavana opouští Bahírovu poustevnu, křesťanský misionář chlapci říká: „Ty jsi posel Boží, prorok, jehož ohlašuje má kniha, svatá bible.“ Abú Táliba mnich nabádá: „Vrať se zpět do své země a dávej si pozor na židy, neboť uvidí-li v něm někdo to, co jsem viděl já, budou mu chtít ublížit.“
Orientalista Tauer píše, že legendy o Mohamedových stycích s Bahírou stejně jako s dalšími misionáři a účast na kázáních jihoarabského biskupa v Ukázu mají „snad historické jádro“. Jde o otázku důležitou pro pochopení toho, odkud se vzaly Mohamedovy znalosti -byť dost nevalné - o křesťanství a judaismu, tedy náboženstvích, na nichž postavil nově vznikající kult.
Arábie sedmého století byla oblastí rozbitou mnoha malými útvary ovládanými na kmenovém principu a z náboženského hlediska se zde utkávaly animistické kulty s židovským učením a rychle se šířícím křesťanstvím. Přijít s něčím novým obnášelo zapracování mnoha dosavadních představ o chodu světa do nového učení. Ačkoliv Mohamed budil mezerami ve svých náboženských vědomostech veselí židů i křesťanů (aby ne, když například razil tezi o Ježíšově sňatku), budoucnost měla teprve ukázat, že v získávání popularity byl velmi pružným, a tudíž úspěšným.

EXTATIK


Vznik islámu nejspíš umožnila skutečnost, že Abú Tálib nechtěl dát synovci za manželku svou dceru Umm Haní. Tak mohla o Mohameda projevit zájem dvojnásobná vdova, bohatá obchodnice Chadídža, pro niž pracoval při karavanních výpravách. Nerovný sňatek čtyřicátnice s bezvýznamným, o patnáct let mladším mužem si okouzlená Chadídža prosadila navzdory svému rodu. Mohamed se tak sňatkem v roce 595 dostal do kontaktu s jejím synovcem Varakou ibn Naufalem, vzdělaným mužem překládajícím evangelia, který se sice nehlásil ke křesťanství ani judaismu, byl ale hanífou, monoteistou, tzn., že věřil v jednoho boha, na čemž Mohamed později postavil svá klíčová dogmata.
Život náhle zámožného a vlivného člověka ale citlivému Mohamedovi umožnil především věnovat se svým mnohahodinovým úvahám a rozjímáním. Upadající mekkánská společnost se stále volnějšími sociálními vazbami k tomu nabízela dost témat. Mohamed po dlouhá léta vyrážel do hor za město, kde o samotě prožíval extatické záchvaty, při nichž se často zmítal na zemi s obličejem zalitým potem. To vše doprovázely halucinace.
Podobné zážitky umocňovala i v raném středověku řada narkotických látek. Mohamed v principu znal spojení mezi Bohem a jeho proroky, kteří figurují v judaismu a křesťanství, a původ svých prožitků proto hledal právě v této sféře. A když ve věku asi čtyřiceti let opět rozjímal - tentokrát v jeskyni Hirá’a -, získal jistotu: prorokem je i on sám. Jak stojí v koránské súře (kapitole) Kapka přilnavá, Mohamed tehdy slyšel: „Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.“

SOCIÁLNÍ ROZMĚRY


Podobných zjevení přibývalo a Mohamedův názor, že k němu promlouvá některý z andělů či snad přímo Bůh uznávaný už židy a křesťany, sdílel i Varaka. Mohamed se proto rozhodl svá proroctví šířit: nejprve mezi příbuznými, později i veřejně. Nabourávat stará dogmata, v nichž se lidé obraceli ke kamenům, stromům a dalším kultovním objektům, vůbec nebylo jednoduché. Jednak popíral tradiční kmenové uspořádání společnosti, jednak se vlivní obyvatelé Mekky obávali, že Mohamed svými vizemi odláká poutníky od tamní Ka‘aby, černého kamene, který patřil k modlám už ve starověku a přitahoval tisíce poutníků z celé Arábie, a tudíž také vylepšoval tržby místním obchodníkům. A tak Mohamed čelil podezření, že je prachsprostým podvodníkem. „Jsi-li prorokem, ukaž nějaký zázrak,“ slýchával tehdy ze všech stran. Kdo neměl dost argumentů, aby Mohamedovi dokázal, že mluví o věcech, jimž vůbec nerozumí, alespoň na něj v uličkách Mekky házel ovčí vnitřnosti.
Mohamed však nevedl jen z dnešního pohledu plané řeči. Například se svými pomalu přibývajícími stoupenci prosazoval zakát, almužnu potřebným, což je dodnes jeden z pilířů islámu zdůrazňující sociální rozměr tohoto náboženství. Dále ostře vystupoval proti zahrabávání živých právě narozených holčiček, což patřilo ke standardním metodám kontroly porodnosti předislámské Arábie.
Mohamedovi byla v té době nejbližší Chadídža, která rovněž uvěřila jeho vizím, a strýc Abú Tálib, jenž sice do smrti zůstal pohanem, avšak rodové pouto zavazovalo jeho i další Hášimovce být na straně svého soukmenovce stíhaného represemi okolí. Hášimovci za to zaplatili tříletým obchodním bojkotem ostatních Kurajšovců a prakticky tak přišli na mizinu.
Mohamed ale „tvořil“ dál: vykupoval otroky a stavěl je na roveň ctihodným Mekkáncům, varoval před krutými Božími tresty, jež dopadnou na ty, kdo berou Prorokova slova na lehkou váhu. A vzdor kurajšovských měšťanů si uměl vysvětlit jediným způsobem: i to je nejspíš vůle Boha.

SPÁSA V CIZÍM NEŠTĚSTÍ


Zcela klíčovým byl pro vývoj islámu rok 622, od něhož ostatně muslimové dodnes počítají svůj lunární kalendář. Byl to rok hidžry, Prorokova odstěhování do Jathribu (Medíny).
V Mekce jej už nic dobrého potkat nemohlo.
Zato 350 kilometrů vzdálená Medína nabízela několik židovských kmenů vhodných k obrácení na správnou víru. Medíňané dokonce o Mohamedův příchod usilovali, protože od člověka jeho zevnějšku v čele města si slibovali ukončení vleklých rozbrojů mezi sebou samými.
Mohamed předem poslal do Jathribu několik desítek svých stoupenců, sám se na cestu vydal v září 622. Cestou se ještě zastavil v osadě Kubá, kde založil vůbec první samostatnou modlitebnu nového náboženství.
Západní i muslimští historikové se i přes rozdílný slovník a důrazy shodují, že se Mohamed v Medíně z nepochopeného snílka stal obratným a velmi pragmatickým politikem a dobyvatelem. Příhod, které o tom v posledních letech jeho života svědčily, byla celá řada a lze je zachytit i v koránu, jenž shrnuje Boží nařízení sesílaná Prorokovi. Zatímco tzv. mekkánské súry byly často velmi nesrozumitelné věty prodchnuté vypjatými emocemi, ty, jež vznikly po hidžře, jsou mnohdy obsáhlými traktáty spíše politické a velmi praktické náplně. Prorok byl v Medíně v zásadě podporován dvěma skupinami: muhádžiry, vystěhovalci, těmi muslimy, kteří s ním přišli z Mekky, a místními ansáry, pomocníky z řad vzájemně znepřátelených arabských kmenů Aus a Chazradž. Tedy skupinou, která už evidentně ztratila rodové vazby a podřídila se do té doby nevídané věci: pojítku ideologicko-náboženskému. Toto společenství se nazývalo umma -obec -, a v muslimské věrouce a politice figuruje dodnes vysoko nad pojmy národ a stát.

CYNICKÝ LOUPEŽNÍK?


Mohamed už v té době disponoval právem nakládat libovolně s vybraným zakátem (samozřejmě - v rámci „Boží vůle“), přesto se ale nedostávalo jeho stoupencům peněz. Na řadu proto přišla válečná tažení a přepadávání karavan, jež patřilo k běžnému a legitimnímu způsobu obstarání vlastní rodiny či komunity. Mohamed měl z pochopitelných důvodů nejvíce spadeno na mekkánské Kurajšovce.
V lednu 624 nechal u Nachly obrat karavanu s kůžemi a rozinkami směřující z jihu Arabského poloostrova do Mekky. Mohamed tehdy musel spoléhat jen na muhádžiry, protože obyvatelé Medíny mu slíbili pomoc pouze v případě obrany, nikoli při útocích. Muslimský prorok navíc tažením k Nachle porušil zásadní tabu tehdejší společnosti, protože k němu dal povel v měsíci radžabu, jednom ze čtyř, kdy bylo zakázáno válčit. Mohamed si s brbláním svých medínských hostitelů poradil po svém. Zveřejnil Boží poselství, které zní podle koránu takto: „Dotazují se tě na posvátný měsíc a na bojování v jeho průběhu. Rci: ,Bojovat v něm je hřích těžký, avšak odvracet od stezky Boží, nevěřit v Něj a v Mešitu posvátnou a vyhánět obyvatele jejich z ní je ještě těžší hřích před Bohem; svádět od víry je ještě horší než zabíjet.’“ Zkrátka Mohamed prý dostal volnou ruku vypořádat se s každým, kdo nesdílel jeho názory, a to i v době přísného zákazu bojů.
Už o dva měsíce později došlo k vítězné bitvě u Badru, která je považována za předěl ve vojenských taženích nového vládce. (Ostatně -jméno al-Badr vzala za své i řada novodobých povstaleckých skupin v muslimském světě.) Hned po ní se posílený Mohamed rozhodl skoncovat s některými nepřáteli v Medíně -první obětí byl zpupný židovský kmen Banú Kajnuká‘a, jemuž se ostatní židé ani neodvážili přijít na pomoc. Banú Kajnuká‘a museli opustit své domy a s movitým majetkem směli odejít k Jordánu. To další židovský kmen v Medíně, Banú Kurajza, takové štěstí neměl. Prorok mu v roce 627 připsal napomáhání Kurajšovcům a po dobytí jeho oáz byli muži z kmene pobiti, děti a ženy si muslimové rozdělili jako kořist.
Felix Tauer napsal, že Mohamed posunul do té doby bezvýznamnou Arábii do popředí světových dějin. Mohamedův vliv lidé vnímali už tehdy a mnozí tušili, že je výhodné být s ním zadobře. Uzavírali proto s Prorokem jakési smlouvy o neútočení a hromadně přijímali islám. Tak ale vznikla i kategorie munáfikún -pokrytců, kteří víru v Mohamedovo učení z různých pohnutek jen předstírali (íránský náboženský režim tímto slovem o čtrnáct století později označuje marxisticko-islámskou opozici). Vábilo i rostoucí bohatství muslimské komunity: zatímco první loupežné výpravy vyvolávaly i v Medíně odpor, už u Badru Mohamed z výpravy vyřazoval lačné nemuslimy s tím, že naloupit si pod jeho praporem mohou, až uvěří v jeho zjevení.

ANTILICHVÁŘ


Mohamed si postupně podmanil celou Arábii - vojenskými výpravami, loupením, smlouvami, a dokonce i vlastními strategickými sňatky s Mekkánkami. Poté, co zjistil, že se nepohodne se židy, nařídil například přenesení svatyně, k níž se muslimové modlili, z Jeruzaléma do Mekky. K černému kameni, jehož obchodní význam tolik ležel na srdci někdejším Prorokovým nepřátelům z řad Kurajšovců.
Sám Mohamed se ostatně do Mekky v lednu 630 po dohodě s Kurajšovci triumfálně vrátil. Za provolávání přítomných Alláhu akbar -Bůh je převeliký - na velbloudu sedmkrát objel Ka‘abu a pak se jal po dva týdny likvidovat ostatní symboly pohanských kultů.
Našel řešení i pro křesťany a židy: podléhali dani z hlavy, za což se jim dostávalo ochrany. Nezpochybňoval proroky těchto náboženství, sám se jen považoval za posledního z nich, Chátam al-anbijá’a - Pečeť proroků.
A zaváděl pevný společenský řád, který byl dříve nemyslitelný. Z Arábie sice nezmizela krevní msta, jak Prorok zamýšlel, vymýtil ale lichvu a hazardní hry. Zavedl dědictví pro ženy, jež bylo v té době kvůli drobení majetku považováno za nepřijatelné nebezpečí pro rod. Naopak zakázal do té doby běžné dědění manželek po zesnulém otci (pochopitelně s výjimkou vlastní matky) či bratrovi.
Muslimové připomínají, že jejich náboženství nabízí návod pro každou životní situaci.
O to se snažil už Mohamed, když například zakázal chodit do mešity po požití česneku nebo cibule a doporučil používání párátek. K hygienickým předpisům vydaným Mohamedem nejspíš patří i zákaz očisťovat se po vykonání velké potřeby starými kostmi nalezenými v poušti. „Podej mi nějaké kameny, abych se jimi utřel, ale nenos mi kosti ani zteřelé kosti,“ traduje se Prorokův výrok k pobočníkovi. Mohamed prý svou averzi ke kostem vysvětlil tak, že jsou potravou džinů, duchů, jimž byly tehdy v Arábii připisovány všechny myslitelné hrůzy - včetně častých epidemií.

PROBLÉMY S MANŽELKAMI


Mohamed se obšírně zabýval i postavením muslimských žen, jimž například zakazoval nosit paruky, aby se odlišily od židovek. Sám Mohamed měl devět manželek, přičemž za doby života Chadídže byl podle historických pramenů věrný této ženě. Později se stala jeho nejoblíbenější manželkou Á’iša, v té době devítiletá dcerka jeho velkého přítele (a Mohamedova nástupce v čele ummy) Abú Bakra.
Poznal i ženy jiné víry. V květnu 628 nechal Mohamed v bohaté židovské osadě Chajbar zabít muže, který se při muslimském nájezdu pokoušel ukrýt svůj majetek. Jeho legendárně krásnou sedmnáctiletou manželku Safíju si pak Prorok vzal. Coby konkubínu měl i křesťanku Marii, již mu jako otrokyni daroval egyptský koptský arcibiskup.
Paradoxní je, že Bůh Mohamedovi seslal nařízení, že muž smí mít nanejvýš čtyři ženy. Že jich měl Prorok o pět více, je vysvětlováno jinými nařízeními týkajícími se zabezpečení sirotků a vdov. Všechny Prorokovy ženy měly v jeho pevnosti v Medíně svůj domek a Mohamed dbal na to, aby s nimi zacházel rovnocenně. Včetně toho, že se s nimi rovnocenně stýkal, jak dodnes velí islám. Občas se ale manželky vymykaly jeho kontrole, a dokonce se proti němu spolčovaly. Jak uvádí egyptský autor Mohamedova životopisu Muhammad Hajkal, Proroka to jednou vedlo k dobrovolnému měsíc trvajícímu odloučení od všech žen, a dokonce i k úvahám o rozvodu.
Velkou řevnivost mezi manželkami například vyvolalo, když Marie, která ani nežila ve společném domě s Prorokem, porodila syna Ibráhíma. Když se šel pyšný Mohamed s chlapcem pochlubit své manželce Á’iše a chtěl být ujištěn, jak je mu podobný, jeho nejmilejší opáčila, že se mu chlapec nepodobá vůbec. To i ve středověké Arábii znamenalo narážku, že dítě vůbec nemuselo být zplozeno předpokládaným otcem.
„V době, kdy arabská žena ve společnosti vůbec nic neznamenala, dal Prorok svým manželkám nezvykle vysoké postavení,“ uvádí Hajkal. „Bylo tedy přirozené, že svých svobod zneužívaly. Někdy Proroka kritizovaly do té míry, že mu na zbytek dne zkazily náladu.“
Legendární je ale koránský verš, v němž se Mohamed zastal Á’iši před okolím požadujícím její potrestání za domnělou nevěru. Při návratu z tažení proti kmenu Banú al-Mustalik se během odpočinku vojska vůdcova manželka vrátila po cestě zpět, aby našla svůj ztracený náhrdelník. Mezitím se ale armáda dala do pohybu v přesvědčení, že Á’iša už sedí na zakrytých nosítkách na velbloudu. Teprve po drahné době ji přivedl do Medíny jeden opozdilý voják, což vedlo k podezření, že jejich osamocený pobyt v poušti měl intimní ráz.
Aby Mohamed, zatlačený do kouta i svým nejbližším okolím, zjednal nápravu, opět zareagoval velmi pružně. Oznámil, že měl další zjevení. „Ty, kdo vrhají podezření na počestné ženy a pak nepřivedou čtyři svědky, zbičujte osmdesáti ranami a nepřijímejte od nich již nikdy žádné svědectví,“ stojí v súře Světlo. Podle dalších veršů musí i manžel, nemaje dalších svědků kromě sebe, čtyřikrát při Bohu přísahat na svou pravdomluvnost, a naopak nařčená manželka může stejným způsobem doložit, že „žalobce patří vskutku mezi lháře“. Povinnost doložit těžký zločin cizoložství čtyřmi svědky je dodnes součástí šarí’i, islámského práva.

PŘEPISOVÁNÍ


Na sklonku Mohamedova života už jeho úspěch zářil natolik, že se v Arábii vyrojilo hned několik dalších lidí, kteří po podobném věhlasu toužili - a tak se i oni označili za proroky budující nové náboženské komunity. Jestliže Mohamed byl deset let předtím zesměšňován a napadán animisty, židy a křesťany, k pronásledování nových „proroků“ se už s chutí přidali i muslimové.
Potíže s Mohamedovým odkazem nastaly ve chvíli, kdy 8. června 632 zemřel v náručí Á’iši. Nezůstal po něm totiž mužský potomek (přežila jej jen dcera Fátima), a tak nebylo jasné, kdo stane v čele ummy. Několik let se tento rozpor dařilo řešit, později ale vyústil v dodnes trvající rozkol a vznik ší’itské větve islámu, která prosazovala Prorokovy přímé potomky, tedy Fátiminy syny Hasana, Husajna a další, zatímco hlavní, sunnitský proud se již ubíral cestou volebních intrik a dobyvačných válek.
Ještě horší to ale bylo s Prorokovým učením: Korán začal být sepisován do dnes známé a patrně nejvěrnější podoby až za chalífy Usmána, třetího v řadě Mohamedových nástupců, který rozrůstající se islámské říši vládl v letech 644 až 656. Bylo tak potřeba dát dohromady nejen ústně a nahodile tradovaná zjevení z počátečního, mekkánského období, ale i systematické záznamy pořízené na palmové listy, kůži a kameny v Medíně.
Více či méně srozumitelné záznamy, z nichž mnoho má dodnes i zcela protichůdná vysvětlení, dal Usmán zkompletovat ve chvíli, kdy se při dobývání Arménie strhl spor mezi syrskými a iráckými muslimy o výklad některých částí učení, jež v opisech různé kvality do té doby chaoticky kolovalo.
Mnohem zajímavější čtení, mnohdy groteskně dokládající lapálie tehdejšího života, nabízejí nemuslimům soupisy takzvaných hadísů, údajných Mohamedových skutků a výroků, k nimž patří i ten o zteřelých kostech. Tyto záznamy jsou vedle koránu stěžejním zdrojem islámského práva. Hadísů jsou tisíce a existuje několik klíčových soupisů.
Každý hadís je doložen řetězcem tradentů -lidí, kteří Mohamedova slova postupně slyšeli, zaznamenali a předali dále. Jak už to ale v podobných případech bývá, i hadísy se staly předmětem řady sporů, k čemuž přispělo i to, že mnohé z nich byly dodatečně zcela vymyšleny, nebo alespoň překrouceny podle momentální potřeby.

BŘETISLAV TUREČEK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama