Ve století válečných krematorií viděl dramatik SAMUEL BECKETT (13. dubna 1906-22. prosince 1989) to co málokdo. Obrazy, které nás inspirují a děsí dodnes. Abychom spatřili svět jeho očima, potřebujeme znát tajemství jeho života. Pak pochopíme, proč tak jasně, krásně a surově popisoval záhadnou frašku naší doby.
Filozof Theodor Adorno prohlásil: „Psát básně po Osvětimi je barbarské.“ Samuel Beckett dokázal, že není.
Zaznamenává na ulicích, v příkopech a na polích běžné výjevy. Ty destiluje, proměňuje v nezapomenutelné divadelní okamžiky: dva tuláci u stromu (Čekání na Godota); Winnie aWillie zaboření po pás v haldách písku (Šťastné dny); lidské bytosti v popelnicích vykukující ven (Konec hry); starý neoholený Krap, který pojídá banány, zatímco namlouvá své vzpomínky na magnetofon (Poslední páska). Seznam je nekonečný.
RODÍME SE NAD HROBEM
Jako mladíček byl Beckett na bouřlivém večírku s přítelem Johnem Calderem, krajanem z Irska. V taxi pak místo veselí tiše ukázal na symboly různých charitativních organizací, vylepené uvnitř auta: „Pomozte slepým“, „Zachraňte hladovějící“, „Soucit s postiženými“ a svému příteli se najednou svěřil: „Vidím to všude. Lidský duch je na kolenou. Vše je v plamenech.“
Sledoval věci, které si ostatní nepřipouštěli. Žil bez ochranné skořápky cynismu, bez společenských konvencí, dokonce bez vzteku. Cítil, jak osamocení jsme, jak děsivě křehký je náš život. „Rodíme se nad hrobem. Na okamžik probleskne světlo - a znovu je noc,“ cituje jej ve vynikající autobiografické knize autorka Deidre Bairová.
Nevnímal však život jen jako skličující výčet faktů. Měl nenapodobitelnou schopnost spatřovat v utrpení příležitost k tvorbě, vidět ho jako pohár naplněný poetickým nábojem. Jeho hry prozrazují, jak usilovně hledal a nacházel okamžiky lidské odvahy, ironického humoru, soucitu.
SMÍCH UPROSTŘED STRASTI
V roce 1942, pár hodin před tím, než ho přišlo zatknout gestapo, protože napomáhal odboji, opustil se svou ženou pařížský byt.
Šli pěšky do Roussillonu, vzdálené horské vesnice v jižní Francii. Více než dvě stě kilometrů chůze. V noci spali v příkopech.
Během cesty se hašteřili, jak už páry dělávají. O tom, kdo má lepší boty, kdo bude mít v noci deku, kdo z nich je vtipnější. Hráli si a hádali se jako děti: „Smáli jsme se jako šílení uprostřed největší strasti. Hodně z toho jsem použil ve svých hrách,“ řekl později Beckett. Z těchto dialogů v příkopech vzniklo i slavné Čekání na Godota.
Po válce se Beckett do Paříže vrátil. Generál de Gaulle mu udělil medaili za účast v odboji, ale dramatik to nikomu neřekl. Jednoho dne spatřil velký dav lidí. Zeptal se, co se děje, a jakýsi divák mu odpověděl: „Sledujeme cyklistický závod. A čekáme, až projede Monsieur Godot.Ž S ironickým nadhledem Beckett pozoroval fantastický rej v každodenním životě. A humor byl jeho další tajnou zbraní: „Nic není legračnější než neštěstí,“ říkával.
LÁSKA PODLE SAMUELA
Vladimír: A hele! Pojď ke mně!
Estragon: Nešahej na mě!
Vladimír: Chceš, abych šel pryč? Gogo.
Kdes byl?
Estragon: Nešahej na mě! Neptej se mě!
Nic mi neříkej! Zůstaň se mnou!
(ČEKÁNÍ NA GODOTA, PŘEKLAD PATRIK OUŘEDNÍK, ODEON 1986)
Nikdy nepsal o lehkomyslné romantické lásce. Ani o lásce vášnivé a dojímavé.
Jako student moderních jazyků na Trinity College v Dublinu (1924-28) zoufale miloval studentku Ethnu, ale také kriket, Charlieho Chaplina, bratry Marxovy a filmy s Laurelem a Hardym. Ethna byla krásná, neústupná, silná mladá žena. Opustila jej. Láska ke sportu a k slavným groteskám mu zůstala.
Později, ve třicátých letech, jako umělec protloukající se v Paříži, dělal tajemníka u Jamese Joyce. Joyceova nevyrovnaná dcera Lucia jím byla doslova uhranutá, on se však zamiloval do divoce vášnivé, náročné, americké dědičky výtvarného impéria Peggy Guggenheimové.
Jednoho večera se sám procházel chladnými zimními ulicemi. Zničehonic se přihnal muž a žádal peníze. Rozzlobený Beckett jej povalil na zem. Mužík vyskočil, vytasil nůž a bodl rachitického umělce do hrudi. Čepel minula srdce jen díky tomu, že Beckett měl na sobě velmi tlustý kabát. Suzanne, úplně cizí žena, se zastavila, zabalila jej do svého kabátu a zařídila převoz do nemocnice. Tato klidná, starostlivá žena mu měsíce pomáhala se uzdravit. Také on k ní cítil hluboké přátelství, nikoli však lásku. Jejich manželství trvalo léta. Peggy Guggenheimová později prohlásila: „Já jsem dělala scény, Suzanne oponu.“
NIKDY SE ZCELA NENARODILA
Postavy v jeho absurdních dramatech zasáhnou krátké, třpytivé okamžiky lásky, ovšem většinu života tráví s věrnými přáteli. Beckett rovněž znal hypnotickou sílu lásky, avšak preferoval přátelství, které s sebou přináší klid, soucit a důvěru.
Bohužel matčina láska v Beckettovi klid ani důvěru nevyvolávala. Panovačná, sebestředná May Beckettová milovala syna jen tehdy, když dělal, co chtěla. Trvala na tom, aby se vzdal literárních ambicí a zapojil se do rodinného podniku v Dublinu nebo se stal v irské metropoli profesorem. V roce 1933 jeho laskavý, ale slabý otec zemřel a Beckett se nechal využívat pro matčiny neskromné potřeby. Co dříve bývaly mírné projevy nemoci, přešlo v plně rozvinutou psychosomatickou poruchu. Měl boláky po celém těle, trpěl chronickou chřipkou, nespavostí, palčivými bolestmi žaludku, bolestmi močového měchýře, záchvaty úzkosti, zrychleným bušením srdce, bolestmi kloubů.
Jedním slovem hrůza.
Utekl do Londýna, aby zahájil dvouletou terapii. Zúčastnil se jedné z Jungových přednášek o psychoanalýze - a silně neurotické ženě s velmi malou sebeúctou. Jung ji končil slovy: „Nikdy se zcela nenarodila.“ Beckett začal chápat, co se přihodilo v jeho dětství -vzápětí příznaky jeho záhadné nemoci pominuly. Později se mu sice vracely a zase odeznívaly, ale Beckett díky vlivu Carla Gustava Junga pochopil tajemství nadvlády své matky i důvod kapitulace otce. Aby přežil, aby se „zcela narodilŽ, naučil se osvobozovat od sebestředných lidí. „Všichni se rodíme šílení.
Někteří šílení zůstanou,“ napsal v Čekání na Godota.
IREM PROTI SVÉ VŮLI
O osvobození od určitého druhu lidí, určitého druhu lásky a nakonec i od rodného Irska se Beckett pokoušel celý život. Utíkal od úzkého provincionalismu, přísného náboženského dogmatu katolické země, od fanatismu a hrubé netolerance vůči těm, kteří se odvážili vzepřít bigotním zvykům. Nakonec musel Irsko opustit definitivně.
Nikdy se však nevytratila jeho irskost -maska skrývající prchlivou povahu a vytrvalou sklíčenost nad vlastní existencí. Zuřivost, rychlé záblesky humoru a náhlé projevy štědrosti se v něm mísily s nevysvětlitelnou melancholií, které nedokázal vzdorovat.
V roce 1937 se trvale usadil v Paříži. Tam mu James Joyce, jeho mentor, vštěpoval kodex moderního umělce: „Ticho, exil, důvtip.“ V roce 1936 odmítlo Beckettův román Murphy dvaačtyřicet vydavatelů. Celou korespondenci o důvodech si uschoval. Ačkoli jej to deprimovalo, pokračoval v psaní a usiloval o další osvobození: od kritiků, vydavatelů, od iluze, že jednou přijde Godot a nabídne mu pomocnou ruku. Stal se odolnější, asertivnější, upřímnější sám k sobě, ale také osamělejší. A v této izolaci, jako čtyřicátník, konečně našel vlastní umělecký výraz.
TEMNO
V jedné z jeho nejautobiografičtějších her, Poslední pásce, narazí hlavní hrdina Krap, žijící dosud jen se svými vzpomínkami a banány, na magnetofon. Zaskočený, překvapený vyhrkne: „Najednou jsem viděl, že temno, které jsem se vždy snažil potlačovat, je ve skutečnosti mou nejpevnější vazbou.“ Podobné prozření umožnilo Beckettoviautoru pochopit, že se také zoufale a celkem zbytečně snažil nepsat „temně“. Jeho temno přitom nesouviselo s lidskou divokostí, krutostí nebo lhostejností, ale s absurdním osaměním v každé životní situaci. S tím, že každý den je okamžikem šachové koncovky, úzkostným očekáváním záchrany, která nepřijde. Ve chvíli, kdy přestal potlačovat temno, vyslyšel naplno svůj tvůrčí hlas.
Nejlepší hry napsal Samuel Beckett brzy po druhé světové válce. Nepsal o hrdinech, kteří čelili armádám, nebo o mimořádných osobnostech chycených do spárů běsnících bitev. Jeho největším tajemstvím byla schopnost vidět jiný druh odvahy: kuráž postavit se pravdě o našich obyčejných životech, čelit utrpení z nezasloužených ztrát, snažit se neutíkat výčitkám a obavám.
Věděl toho hodně o existenci člověka, v níž je čas nejkrutější tyran a naděje neviditelná jako vánek - Bůh je nepřítomný floutek, který nikdy neplnil dohody, ideologie je laciná móda prodávaná na trhu, výchova v dětství jen nevyhnutelná propaganda.
„Krása je pravda,“ napsal básník Keats.
Vysoký, vyzáblý Beckett nás ve svých geniálních hrách dodnes žádá, abychom tuhle pravdu vyslyšeli. Čelit jí může být děsivé, ale uklidňující, protože upřímné.
KAVÁRENSKÝ POVALEČ
Jeho štědrost byla legendární. Ačkoli v roce 1969 získal Nobelovu cenu, když zemřel, na jeho bankovním účtu nebylo nic než pár drobných autorských honorářů. Pomáhal studentům platit školné, přátelům a někdy i zcela cizím lidem splácet dluhy. Financoval jim léčebné výlohy, dovolené. Žil skromně, utrácel velmi málo. Když si šel jednou na irskou ambasádu prodloužit pas, potkal se s Irem, kterého oloupili. Byl bez prostředků, bez dokladů. Becketta to šokovalo a dal mu kapesné na týden. Jindy ho navštívil profesor z Univerzity v Ohiu, ale při setkání byl tak vyděšený, že jen zíral do země. O měsíc později mu Beckett zaslal novu hru, která měla být uvedena na univerzitě; jmenovala se Ohio Impromptu.
Jeho velkorysost nebyla projevem předstírané empatie ostře sledované celebrity; byla pro něj cestou ke sblížení s lidmi. I pro jeho divadelní postavy jsou okamžiky sblížení velmi prchavé, stěží postřehnutelné: o to výrazněji a se znepokojivou intenzitou se vrývají do mysli diváků.
Samuel Beckett miloval kavárenský život.
Mezi přáteli hýřil vtipy a živě konverzoval.
Dokázal číst ve čtyřech jazycích, neustále se zajímal o světové události, rád hovořil o umění a hudbě: „Mozart se mi nelíbí, hudba mu šla příliš snadno. Dávám přednost Beethovenovi, Schubertovi: jejich kompozice byla obtížná, plná pochybností o sobě samých.“ Hodiny dokázal mluvit také o sportu, jeho oblíbenými disciplínami byly ragby a kriket.
Neměl děti. Vedle jeho smrtelné postele ležela jediná kniha: Dantova Božská komedie. Před smrtí pronesl: „Nedokázal bych projít životem, aniž bych nezanechal skvrnu na tichu.“ Samuel Beckett se narodil před sto lety.
Mnoho z toho, co o něm bylo za tu dobu napsáno, má ponurou, šedou barvu. Přesto když jej čtete nebo vidíte na jevišti, cítíte se velmi svěží.
