Samuel Beckett v Čechách | Reflex.cz
reklama
nahoru

Samuel Beckett v Čechách

BED14. dubna 2006 • 19:01

reklama

Milován českými divadelními teoretiky, pro svou asketičnost a příliš černý humor opatrně obcházen praktickými dramaturgy. Takový je Beckettův osud na českém jevišti.
A když přidáme ještě devatenáctiletý zákaz (1970-1989) během normalizace, je jasné, že stálým hostem v Čechách ani být nemohl.
Přesto však existuje několik inscenací, které se do dějin českého divadla vepsaly pokud ne jako legendární, pak alespoň jako důležité.
Čekání na Godota nastudoval poprvé režisér Václav Hudeček v Divadle Na zábradlí, kde v šedesátých letech působil geniální umělecký šéf Jan Grossman -uváděl se tam proto tehdy nejen Beckett a Ionesco, ale i Jarry, Kafka a Havel. Premiéra 18. prosince 1964 (jedenáct let po prvním uvedení hry v Paříži) se na Zábradlí nekonala pod stromem, který Beckett ve hře předepisuje: výtvarník Libor Fára jej umístil pod sloup na křižovatce opatřený značkou Jednosměrný provoz. Václav Sloup (Vladimír) a Jan Libíček (Estragon) se proměnili ve dva klauny a vysloužili si za to smíšený kritický ohlas: například Zdeněk Hořínek však ocenil „patos věcnosti“, který dodával i klaunsky pojatým akcím autentičnost, přirozenost a samozřejmost.
O šest let později následovala brněnská inscenace Čekání na Godota - v září 1970 v Redutě v režii Aloise Hajdy. Pak se zavřela opona.
Ani po listopadu 1989 se však s beckettovskými tituly neroztrhl pytel. Divadlo Na zábradlí připravovalo Čekání na Godota, k premiéře kvůli rozporům v souboru nedošlo, inscenaci pak dokončili herci Karel Heřmánek a Ladislav Mrkvička s režisérem Viktorem Polesným a hráli ji od května 1990 jako agenturní představení - s velkým ohlasem.
Další Čekání na Godota (Vladimír: Otomar Krejča ml., Estragon: Jan Hartl) uvedl režisér Otomar Krejča v listopadu 1991 ve svém Divadle Za branou II jako repliku veleúspěšné inscenace, kterou nazkoušel v roce

MYS.indd 1

1978 ve Francii a již na festivalu v Avignonu sledovalo tři tisíce diváků denně.
V posametové Praze byl však Krejčův Godot zklamáním.
V červnu 1996 nazkoušel režisér Jan Nebeský v Divadle Komedie v české premiéře Beckettův Konec hry (mezi napsáním titulu v roce 1957 a českým uvedením tedy uplynulo téměř čtyřicet let). Vynikající, krutá inscenace s Davidem Prachařem a Milošem Mejzlíkem v hlavních rolích patřila k událostem sezóny.
Za zmínku určitě stojí výjimečná montáž z Beckettových her Poslední páska, kterou uvedlo Divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba v roce 1994 v Divadle Na zábradlí.
Senzací Národního divadla se posléze stal Beckettův opus Šťastné dny, kde na scéně Kolowratu od února 1998 excelovala Iva Janžurová (posléze ověnčená cenami) a kterou režíroval tehdy ještě hostující Michal Dočekal. Více než dvouhodinový monolog Winnie, rámovaný valčíkem z Veselé vdovy, se stal díky herectví Janžurové trefným podobenstvím ženského údělu.
K velmi dovedně obsazeným českým inscenacím patřilo Čekání na Godota v pražském Činoherním klubu v roce 2001 v režii Juraje Herze (Vladimír: David Suchařípa, Estragon: Leoš Suchařípa). A v Městském divadle v Brně (2003) v režii Zdeňka Černína na scéně Jana Duška hráli Vladimíra a Estragona také dva sehraní herečtí kolegové: Bolek Polívka a Jiří Pecha.
V posledních pár letech se ke klasikovi absurdního dramatu vrací i generace, u které by se čekalo, že u ní Beckettův drásavě existenciální sebezpyt bude vyvolávat spíš ironicky postmoderní škleb. Velmi povedenou beckettovskou „archu bláznů“ vytvořil mladý režisér Filip Nuckolls v Činoherním studiu v Ústí nad Labem v červnu 2002, kdy pod názvem 4 malá dramata uvedl hry Katastrofa, Chlápek jako on, Nikoli sen a Ne já. A zatím poslední českou inscenaci Čekání na Godota uvedl - také v Ústí - režisér David Czesany s Janem Dvořákem jako Vladimírem a Tomášem Bambuškem jako Estragonem v roce 2004.

BED


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama