Ludvík Hainz

Nejstarší písemná zpráva o pražském orloji z roku 1410 říká, že byl tehdy sestrojen Mikulášem z Kadaně, jenž byl i prvním orlojníkem. O půlstoletí později přišel mistr Hanuš, jinak Jan z Růže, proslavený Aloisem Jiráskem ve Starých pověstech českých; v žádné kronice však není zmínka o jeho oslepení neznámými padouchy. Pak nastupovali další orlojníci, až se ocitneme v roce 1866. A od té doby již sto čtyřicet let pečuje o tuhle památku jediná hodinářská firma a její lidé, a to i v minulém režimu. Má název po svém zakladateli: Ludvík Hainz. Pozoruhodný je také fakt, že za tu dobu stálo v jejím čele - až na dvě, a to ženské výjimky - pět mužů stejného jména i příjmení.

Zakladatel rodinné firmy Hainzů (žil v letech 1813-1873) se rychle vyšvihl a nechal pro firmu postavit dům, syn (1842-1893) rozšířil výrobu, vnuk (1878-1958) ji zmodernizoval a postavil malou továrnu, pravnuk (1908-2001) vybudoval velký výrobní závod, ale v roce 1948 mu jej sebral stát, přesněji komunistický režim. Prapravnuk (ročník 1947), toho jména pátý, je šéfem firmy dnes. Na rozdíl od svých předků se jako jediný nevyučil hodinářem, zato je dvojnásobným inženýrem - zemědělským a ekonomickým.
Začněme jeho příběhem ...

TŘI ZA MŘÍŽEMI


„V deváté třídě to s mou budoucností vypadalo bledě. Jako potomka továrníků mě ve dvaašedesátém nepřijali na střední veterinární školu, ba ani mě nepozvali na pohovor,“ vzpomíná. Mohl si však vybrat učební obor: zedník nebo zemědělec. Zvolil to druhé.
„Kolik jsi měl pětek?“ ptali se ho před nástupem do zemědělského učiliště v Jílovém. „Žádnou.“ Měl jednu dvojku. Ovšem ten kádrový původ ... V roce 1953 potkala navíc rodinu Hainzových nemilá událost. Na zahradě jejich vily v Dobřichovicích, do níž komunistický režim dosadil nájemníky, jeden z nich, příslušník Sboru národní bezpečnosti, vypátral zlato ukryté v kůlně. Šlo sice o legální majetek Hainzových, jejž stačili schovat při znárodnění, ale to bylo považováno za zločin. „Děda, otec i strejda Mirek dostali sedm let. Otec pak jako vězeň řezal kámen v Povltavském průmyslu kamenném. Vozili jsme mu s mámou na Pankrác balíčky s jídlem, on, vždy velký elegán, přicházel v bachařově doprovodu ve štruksovém oblečení ...“
Nejmladší Ludvík Hainz však kvůli „hříchu“ svých předků zůstal v učilišti pro zemědělce jen rok. Protože své spolužáky vědomostmi převyšoval, přešel na střední zemědělskou školu do Poděbrad, kde v sedmašedesátém roce maturoval. Poté, v době politického tání, pokračoval ve studiu na „hnojárně“ v Praze-Suchdole. Po promoci a roční vojně nastoupil u Státního statku Praha-západ coby zootechnik na pracovišti v Lišnici, kde dostal byt i zářnou perspektivu. „O tom, kdo byli a co dělali moji předkové, jsem se dozvídal, když byly někde pendlovky či vysoké stojací hodiny a lidi se mě ptali, jestli má mé jméno s jejich značkou něco společného. Rád jsem přitakával a byl na to hrdý.“ Otec prý občas vzpomínal na zlaté časy firmy, ale se stavem věcí se smířil. „Že bychom dostali fabriku zpátky, byla iluze. Komunisti tu měli být na věčné časy. Raději jsme se bavili o tenise, otec byl skvělý hráč a já hrál jako žák v Karlíně s později známými tenisty, Honzou Kodešem či Medonosem.“ Historii svého rodu však znal dobře. Genealogický strom, jenž v té době vznikl, dodnes pečlivě opatruje a doplňuje. Začíná dvěma jmény, Josef Hainz (1775-1836) a Tekla Hainzová, rozená Kessl (1794-1869); pan Josef byl lesníkem v Panenské Týnici na Českolipsku.

RADNÍ A ORLOJNÍK


Manželům Hainzovým se narodil v srpnu 1813 syn Ludvík, toho jména první, jenž už v dětství toužil jít do světa. Zamířil do Prahy, vyučil se hodinářem, v devatenácti získal tovaryšský list a jako třiadvacetiletý si otevřel na Staroměstském náměstí hodinářský obchod.
Bylo to v domě čp. 481, přímo proti orloji, a stalo se tak na jaře 1836, před sto sedmdesáti lety. Bližší datum bohužel neudávají ani rodové záznamy. Dobře se oženil, vzal si Barboru Bindrovou, dceru známého pražského vinárníka, a jeho živnost vzkvétala.
Proto mohl koupit na Staroměstském náměstí dva sousední domy, zbourat je a na jejich místě postavit dům nový - v přízemí s prodejnou a opravnou a v nejvyšším patře s dílnou na výrobu kyvadlových hodin. Hodinář a obchodník vstoupil i do politiky: stal se městským radním a v šedesátých letech 19. století se významně zasloužil o obnovu orloje.
Tady je na místě malý exkurs do ještě hlubší historie. Necelých sto let předtím, přesně v roce 1787, se při úpravách radnice uvažovalo o vyhození věčně porouchaného orloje do starého železa. Z toho naštěstí sešlo a byly opraveny alespoň hodiny. Astronomický kalendář i vlastní orloj ovšem dále čekaly na opravu. Hodinový stroj šel do roku 1824 a poté se opět zastavil. Město ale nemělo čtyři tisíce zlatých na opravu, a proto jej chtělo roku 1861 prodat. Leč osvícený purkmistr Václav Bělský navrhl uspořádat veřejnou sbírku, jež byla úspěšná, a tak orloj opravil karlínský hodinář Josef Holub za dozoru právě Ludvíka Hainze a s pomocí továrníka Čeňka Daňka; radami přispěl profesor astronomie Josef Bšhm. Radní Hainz poté využil svého vlivu a vymohl si, že jeho firma bude o chod stroje pečovat. Orloj byl slavnostně spuštěn o půlnoci na 1. ledna 1866 za velkého nadšení vlastenecky naladěného publika.

VĚŽNÍ HODINY


Zakladatel firmy zemřel roku 1873, ale to již měl zdatného nástupce, jednatřicetiletého syna, Ludvíka druhého. Ten vystudoval reálku, zároveň se vyučil hodinářem a poté jako tovaryš strávil několik let ve švýcarském Sainte Croix. Tady získal zkušenosti a od řady firem výsadní zastoupení pro dovoz hodin proslulých značek k nám. Poznal i výrobu módních hracích strojků a zavedl jejich výrobu v Praze. Pochopil, že konkurovat švýcarské velkosériové výrobě je pro českou firmu předem prohraný zápas. A tak roku 1880 dostal nápad, z něhož firma těží dodnes: zavedl výrobu věžních hodin. Zároveň nakoupil v cizině nejkvalitnější obráběcí stroje, čímž získal ohromný náskok před domácí konkurencí. I proto opravu orloje v tomtéž roce nemohl provádět nikdo jiný než jeho moderně vybavená firma. Dílny svým prostorem přestaly časem vyhovovat, a tak v roce 1890 koupil dům čp. 618 v Dlouhé třídě, k němuž nechal ve dvoře přistavět malou továrnu.
Když o tři roky později, v jednapadesáti letech, náhle zemřel na zápal plic, chod firmy to téměř nepoznamenalo. Osm let ji úspěšně vedla jeho žena Františka (žila v letech 1856-1930); první z výše zmíněných dvou ženských výjimek. Firma vyráběla ročně dvanáct věžních hodin a dodávala je do celého Rakouska-Uherska.

PŘIVEZL PÍCHAČKY


Ludvík řečený třetí převzal vedení od matky jako třiadvacetiletý v roce 1901. Nejdříve však absolvoval gymnázium a poté v Ženevě hodinářskou školu. Po svém nástupu rozšířil prodej dováženého zboží, kapesních hodinek i nástěnných a stylových hodin. Vylepšil typy věžních hodin a začal vyrábět hodiny pouliční i takzvaně ponocenské, jež sloužily ke kontrole nočních hlídačů. Z německého Schwenningenu začal dovážet kontrolní hodiny, takzvané píchačky. V roce 1925 však byla firmě malá i továrnička v Dlouhé třídě. Podnikatel proto koupil pozemek u holešovických jatek, v dnešní Tusarově ulici, kde nechal během roku postavit moderní dvoupatrovou budovu.
Tady začal vyrábět nové druhy hodin: spínací, telefonní a také strojky k hodinám elektrickým.
Roku 1936 při stých narozeninách firmy zde pracovalo padesát lidí.

ORLOJ Z POPELA


Za druhé světové války nařídily protektorátní úřady Ludvíku třetímu ukončit civilní výrobu a převzít zakázky pro německou armádu.
Takový příkaz nebylo možné odmítnout.
Tehdy tu pracovalo ve třísměnném provozu sto čtyřicet lidí. Krátce poté Ludvík třetí rozdělil firmu mezi dva syny: prvorozenému Ludvíkovi, v pořadí čtvrtému, předal výrobu v Holešovicích a o dva roky mladšímu Miroslavovi přenechal hodinářský obchod na Staroměstském náměstí. Skoro je zbytečné dodávat, že oba bratři měli maturitu, řemeslu se vyučili v otcové firmě a poté byli po vzoru svých předků na zkušené ve Švýcarsku. Po skončení války se firma rychle vrátila ke svému výrobnímu programu, ale ještě než se tak stalo, začala v květnu 1945 usilovně pracovat na opravě pražského orloje. Ten byl po požáru Staroměstské radnice téměř neopravitelně poškozen a nabízelo se skoro jediné řešení: vyhodit existující mechanismus a vybavit orloj novým strojem. Leč orlojník Rudolf Vesecký o tom nechtěl slyšet. Sám o své vůli a přímo z popela rozebíral žárem pokroucená soukolí, součástky vozil do holešovických dílen firmy, kde je se svým bratrem Jindřichem ve volném čase opravoval a restauroval. Metalografické analýzy ukázaly, že orloj pochází skutečně z roku 1410, přičemž některé součástky jsou dokonce ještě starší. Nesmírně náročná oprava trvala dva roky.

ZNÁRODNĚNÍ


Pomalu se tak dostáváme k osudnému únorovému puči roku 1948 v režii Komunistické strany Československa. Jestliže krátce po něm byla na firmu uvalena národní správa, pak 29. června došlo podle dekretu ministerstva průmyslu k jejímu začlenění do národního podniku Chronotechna. Znárodněno bylo i Hainzovo hodinářství na Staroměstském náměstí, což znamenalo zabavení veškerého zboží, zařízení i zásob ... Vedení Chronotechny Ludvíka čtvrtého z Holešovic vyhodilo, respektive mu jako odborníkovi nabídlo místo provozního šéfa v hlavním závodě ve Šternberku. „Táta neměl v lásce komunisty, ale místo přijal, vždy byl zvyklý brát si od života to nejhezčí. Před válkou mnoho cestoval, měl rád auta, výborně hrál tenis, v němž byl hodně vysoko na celostátním žebříčku, třikrát se oženil ... Ve Šternberku tehdy vyhrál krajský tenisový přebor,“ vzpomíná Ludvík pátý na otce. Bývalý továrník byl však v novém působišti politicky nepřijatelný. Brzy ho přeložili do skladu v Liberci a pak přišlo vězení kvůli ukrytému zlatu a muklovská práce řezače kamene. U té ovšem zůstal i po propuštění, protože si tu hodně vydělal. Bral zkrátka věci sportovně.

NÁVRAT


V holešovické továrně Hainzových byla zpočátku Chronotechna, později Elektročas a posléze Pragotron. Úsek věžních hodin přešel do Hloubětína, ale pracovali v něm lidé z bývalé firmy. Orlojníky byli Rudolf Vesecký, po něm jeho bratr Jindřich a pak Josef Valášek. Až současný orlojník Otakar Zámečník (59), jenž je v této roli od poloviny osmdesátých let, se nevyučil u Hainze, nicméně od svých předchůdců převzal jejich řemeslný fortel a vztah k orloji.
Ale zpátky k rodu. Listopad 1989 zastihl Ludvíka pátého v poměrně příznivé situaci. V roce 1976 změnil totiž zásadně zaměstnání. Opustil kravín a s pomocí známého zamířil do Státní banky československé. Začínal jako úvěrový referent, poté při práci vystudoval Vysokou ekonomickou, a ačkoliv nebyl v KSČ, stoupal v kariéře vzhůru. Po vzniku Komerční banky se stal ředitelem její pobočky na Staroměstském náměstí; tahle část Prahy je rodu nějak souzena.
„Bankovní praxe byla výtečnou průpravou pro podnikání, protože na počátku devadesátých let jsem přinejmenším získal informace, jakých chyb se vyvarovat.“ O navrácení firmy rodině říká: „Pro otce bylo velkým zadostiučiněním, když nám ve dvaadevadesátém ředitel Pragotronu předal klíče od budovy, byť byla ve značně unaveném stavu, protože měla původní okna, elektrickou instalaci, rozvod vody i kanalizaci.“ Dvanáct miliónů pak stála generální oprava: od nového topení přes okna, rozvody až po fasádu.
Ludvík řečený pátý pracoval dále v bance, při rozjezdu firmy pomáhal, ale jejího vedení se ujala jeho sestra Blanka Šaldová-Hainzová; druhá ženská výjimka ve stosedmdesátileté linii šéfů. Zpovzdáli vše sledoval jejich otec Ludvík čtvrtý; zemřel před pěti roky, bylo mu požehnaných třiadevadesát.
Firma se brzy zkonsolidovala a našla pevný výrobní program, kterým se vrátila k věžním hodinám, nápadu Ludvíka druhého.
„Věžařina je specifická v tom, že se k nám nedováží,“ pokračuje Ludvík Hainz pátý, jenž vystřídal svou sestru v šéfovském křesle v roce 1999. „Ročně vyrobíme troje až čtvery nové věžní hodiny a opravíme desítky existujících po celé republice, zakázky máme i na Slovensku. Dokážeme se domluvit se zákazníkem o jakémkoliv požadavku.“

ORLOJ V POČÍTAČI


Z rozhodnutí pražského magistrátu se firma Ludvík Hainz pustila v roce 1994 do generální opravy orloje. Tým orlojníka Otakara Zámečníka pracoval o víkendech i po nocích, aby práce za dva měsíce ukončil. Většinu ze šesti set součástí odvážel do dílny, kde lidé z Technického muzea pořizovali jejich náčrty. Dokumentace unikátní památky se nyní převádí do počítačové podoby; do konce roku 2006 má být hotova. Takže kdyby se teď -a v době šílených teroristů lze počítat se vším - orloji, nedej bože, něco stalo, bylo by možné ho vyrobit znovu. Tohle geniálního Mikuláše z Kadaně, tvůrce orloje a prvního orlojníka, nenapadlo určitě ani ve snu. h