Vítězství poezie | Reflex.cz
reklama
nahoru

Vítězství poezie

VYPRÁVÍ PROF. Dr. ROBERT KVAČEK HISTORIK28. května 2006 • 17:06

reklama

Kriminální neopatrnost cukráře, který dal do věnečků omylem jed na myši, mě v říjnu 1943 přivedla, jedenáctiletého, na samý pokraj smrti. Mladší bratr jej dokonce překročil. Na prkně pro odepsané jsem se však jakýmsi zázrakem probudil. Časem mi v nemocnici řekli, že jsem vlastně už zemřel. Reakce? „To bych býval nevěděl, jak hrála Sparta ve Zlíně,“ byla moje první věta. Zvítězila tam tenkrát 4:0, aspoň tak si to pamatuji.
Pro kluka na malém městě byl sport samozřejmostí, i když protektorátní doba ho ztěžovala. Fotbalový míč byl vzácností, pečovalo se o něj starostlivě, na jaře a v létě byl stále ve službě. Kopala do něj většina kamarádů ze společných ulic: já oficiálně nesměl - měl jsem několikrát zápal plic - ale nikdo mě neudržel. Jen jsem s sebou musel na plácky vodit kozu, uvázal jsem ji, aby se mohla pást, a dával pozor, aby se

neuškrtila. Hojně se pěstovaly „hlavičky“, zápasy tenisákem v cihelně mezi pecemi, míčků bylo však také pramálo. Pomáhaly získávat jemnou techniku.
Divácky byly fotbalu zasvěceny protektorátní neděle. Zápasy i nižších soutěží měly velké návštěvy, které stále rostly: hlediště byla místem početných shromáždění, v nichž se také probírala a posuzovala protektorátní situace. Rovněž se tu, jak dnes vím, navazovaly a pěstovaly kontakty, jež by jinde byly nápadné i zranitelné, domlouvaly nejrůznější záležitosti. Fandil jsem prostšímu klubu ve městě, měl jsem v něm o něco starší známé. Chodil jsem se dokonce modlit do kostela, aby vyhrál v místním derby. Někdy se mu to i podařilo, divizní protivník byl ale většinou lepší a úspěšnější. V utkáních s cizími soupeři jsem mu samozřejmě držel klukovské palečky. Od „kolébky“ jsem byl sparťan, asi se jím kluk narodí. Jednou za války jsem se vypravil s kamarádem na Spartu do Nymburka (hrála s Polabanem 2:2). Nezapomenu na cestu vlakem, byl tak přeplněný, že lidé se mačkali i na venkovní plošině. Tehdy mi nepohodlí vůbec nevadilo, v Nymburce mi dokonce chutnala i protektorátní limonáda. V závěru války při fotbale kousek od trati jsme zažili přílet a přelet amerického hloubkaře. Poznal hejno kluků a odletěl kamsi nad trať. Jeho tmavou kuklu jsme si vyložili jako tvář černocha, umocňovali jsme si zážitek.

NA DERBY KOLEM FAKULTY


Po válce mě od kopané odlákaly jiné sporty. Košíková souvisela s mým středoškolským studiem, při sběru míčků jsem se učil hrát tenis. Obě odvětví mi přinášela docela úspěchy, byla mi nabídnuta i tenisová „kariéra“ spojená ovšem s přípravou v Praze. Dal jsem přednost škole a - proč to nepřiznat -i dívce. (Ostatně se pak stala mou ženou, jen brzy zemřela.) Myslel jsem na filozofickou fakultu a poprvé jsem její budovu jako sextán uviděl při cestě na Letnou na derby Sparta-Slavia. Fakulta mě ohromila, cítil jsem tíseň i obavy, až fotbal je zaplašil.
Vysokoškolská studia jsem si zpestřoval návštěvou ligové kopané, zvláště zápasů hraných v týdnu. I poté, už zaměstnán na fakultě, jsem si nacházel cestu do ligových hledišť. A po letech tam přivedl i svého syna. Měl jsem rád atmosféru stadiónů. Vytvářely se tu zvláštní pospolitosti s lidmi, kteří si v těch chvílích byli rovni, ať fandili komukoliv. Záleželo jen, zdali fotbalu „rozuměli“ a jak na fotbalové situace a hráče reagovali. Emoce byly i bouřlivé, ale nikdy zlé a agresívní. Radost byla radostí, smutek zabolel, ale přešel - příště bude lépe a zase přijdeme. Dlouhotrvající zážitky přinášely zápasy národního mužstva (viděl jsem i neuvěřitelný vlastní gól od Čadkovy nohy Stachovi, a přesto vítězství nad SRN). Při pravidelných cestách do dřívějšího domova jsem se zase vracel na hřiště, s partou vrstevníků jsme hrávali sobotní a nedělní „šrum“, usilovnou kopanou mužů, jimž přibývají léta. I to je už jen vzpomínka, řady hráčů prořídly - máme ale nástupce.

FOTBAL JAKO SVĚDEK


Jako historik jsem se na sport vůbec - a kopanou zvláště - začal dívat ještě jinak než jako amatérský hráč a divák v hledišti. Jeden německý historik, který rozuměl sportu, mě před lety „zkoušel“ z chápání vztahu společnost-sport. Prý jestli jako badatel v nových dějinách poznám podstatný důvod strmého vzestupu tehdy úspěšných fotbalových mužstev Brém a Liverpoolu. Sklidil jsem pochvalu, když jsem za něj označil také obtížnější sociální situaci v obou městech, trpících i značnou nezaměstnaností. Hry od ní „odváděly“.
Kopaná a sport vůbec se ve 20. století staly významným společenským jevem. Jsou k tomu i patřičně orientovány a podle toho oceňovány. Působí mnohostranně, na mentalitu, hodnoty, vztahy, na ekonomii a politiku - a politika a ekonomika je také ovlivňují a využívají. Stále více pronikal sport, a kopaná zvláště, do tisku, popularitě a společenskému dosahu pomohl rozhlas, pak ještě prudčeji a rozsáhleji televize. Média výrazně spoluvytvářejí jejich popularitu, „místo“ ve včerejší i dnešní každodennosti, často v souzvuku s reklamou a pod jejím diktátem nacházejí a vytvářejí „hvězdy“. Dějepisec s tím musí počítat a do historického obrazu společnosti sportovní odvětví zařazovat.
Kopaná jim v našem prostoru vévodí. Nabízí témata, která nelze přehlédnout ani pro „obecnou“ historii: Patří k nim jistě mistrovství světa a Evropy, připomenu však jiné, možná pozapomenuté. Jde o Středoevropský pohár, hrál se - myslím - od roku 1927 a hned první ročník vyhrála Sparta. Co vše se tedy dá v jeho historii objevit? Přispíval k poznávání národů a států, sbližoval a ovšem i „rozděloval“, vyvolával vášně, dokonce i vážný politický konflikt, zároveň dodával vědomí jisté „pospolitosti“, přinášel znalosti o středoevropských sousedech a o jejich ceně a zdatnosti. Měl nádherné zápasy, které těšily obecenstvo a zůstávaly v paměti, i stránky, jež vypovídaly nejen o stavu profesionální kopané. Třeba napadení Slavie v italském Turíně v červenci 1932 při utkání s Juventusem, to byla výpověď o ovzduší v tehdejší Itálii. A jistá předzvěst toho, co se může stát - a také stalo - o dva roky později v římském finále mistrovství světa Československu v zápase právě s Italy. Slavii se podařilo vyhrát Středoevropský pohár v létě 1938, její úspěch na Ferencvárosi v Budapešti docela pomohl zdvíhat české sebevědomí, jehož v tom roce bylo tolik třeba. Šidítko? Maličkost? Do života společnosti takové chvíle patřily a nebyly bezvýznamné.

SHOW ORIGINÁLNÍCH UMĚLCŮ


Historikové našeho nedávna, „žitých dějin“, si nutně musí postavit otázky o vztahu politiky a sportu. Názory totalitní moci na sport a tělovýchovu se měnily, procházely příznačným vývojem, odpovědi povědí dost o době a jejím prožívání. Na Západě se kopaná měnila v součást nejvýnosnějšího obchodu, v show, a takovou se mi jeví dnes celosvětově. Vyžaduje vyspělé aktéry, jsou mezi nimi i originální umělci, kteří potěší oči i srdce. Vzpomínám, jak jsem na dálku prosil Panenku, aby se v penaltovém rozstřelu při finálovém utkání s Němci na mistrovství Evropy trefil. Zůstal jsem pak celý ztuhlý z toho, co jsem viděl. Teprve za chvíli mi došlo, co jsem to viděl. Přesně to pak vyjádřil France-Football: „Ve světě mužné, tvrdé, náročné, nesmiřitelné kopané, realismu, někdy terorismu, peněz a hrubostí zvítězil tentokrát básník.“ Ještě dodám, co mě také stále těší - mistrem Evropy se tehdy stalo skutečně Československo, většinu hráčů tvořili dokonce Slováci. h

VYPRÁVÍ PROF. Dr. ROBERT KVAČEK HISTORIK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama