Templáři | Reflex.cz
nahoru

Templáři

Lukáš Kašpar9. června 2006 • 19:08

„Templáři souvisejí vždy se vším,“ napsal v nadsázce Umberto Eco a momentální šílení okolo Šifry mistra Leonarda ten dojem jen posiluje. Krvavá historie nejmocnějšího a nejbohatšího rytířského řádu dává ironicky míněné poznámce váhu. Templáři totiž nebyli jen vynikající válečníci, schopní bankéři a sveřepí obránci křesťanství, ale podle řady pramenů také strážci největších tajemství naší civilizace - objevitelé svatého grálu a archy úmluvy.

Pátek třináctého je považován za nešťastný den od pátku 13. října 1307, kdy začal první politický monstrproces v dějinách. Papeže Klementa V. v záchvatu panické hrůzy z francouzského panovníka Filipa IV. Sličného prý ve snu navštívil Bůh a sdělil mu, že jeho věrní templářští rytíři propadli ďáblu. Po celé Francii byly pozatýkány tisíce templářů a obviněny ze zapírání Krista, sodomie, modloslužebnictví a znesvěcení těla Páně. Nikdo se nebránil, drtivá část rytířů obvinění přiznala, další podlehli mučení nebo skončili na hranici. Byli obviněni z neúspěchů ve Svaté zemi a král proti nim masívní propagandou poštval celou Francii.
Ve skutečnosti hlavním důvodem likvidace řádu nebyla hereze, ale jeho nesmírné bohatství. Král tak zahladil dluh, který u templářů měl, a pokořil papeže, jemuž řád podléhal.
Výslechy, procesy a mučení, jejichž úkolem bylo „přizpůsobit výpověď co nejvíce pravdě“, se táhly až do roku 1314, kdy byl vyřčen konečný verdikt nad velmistrem řádu Jacquesem de Molaym. Velmistr se původně přiznal téměř ke všem činům, které mu obžaloba předhazovala - aby zachránil řád. Po jeho zrušení ale svá doznání odvolal, což podle tehdejšího práva znamenalo kacířství a smrt. Byl odsouzen k nejtvrdšímu trestu, pomalému usmažení na mírném ohni. Těsně před svým skonem proklel papeže i francouzského krále. Oba do několika měsíců zemřeli a po nich i všichni tři královi synové a jediný vnuk. Podle současníků to přesvědčivě prokázalo, kdo nesl vinu.

CHUDÍ RYTÍŘI


Řád templářů neboli Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu vznikl v roce 1118 kvůli ochraně poutníků směřujících do dobytého Jeruzaléma. Devět rytířů se rozhodlo vytvořit bratrstvo, které bude žít z almužen, a když jeden z nich zemře, jeho místo u stolu po čtyřicet dní zaujme žebrák. Panovník Jeruzaléma jim jako sídlo věnoval ruiny Herodova chrámu a mešitu Kubbat as-Sachrá, kde stál kdysi Šalamounův chrám. Jako bojovní mniši měli templáři vojenskou i kněžskou hierarchii, na jejímž vrcholu stál velmistr, jenž mohl libovolně nakládat s majetkem, rozdávat dary a jmenovat důstojníky.
Řád měl své kněze i zpovědníky, dbal na konspiraci a byl v mnohém na církevní moci nezávislý. Například volba velmistra nepodléhala papežskému schválení, které jinak potřeboval i císař. Rytíři, kteří oblékali bílý plášť s červeným křížem, mohli být jen lidé se šlechtickým původem. Na každého z nich připadalo asi deset nižších a méně urozených bratrů.
Hlavní údernou silou templářů byli těžce vyzbrojení jízdní rytíři. „Jeden z nich zahnal na útěk tisíc nepřátel, dva deset tisíc. Zvláštním poutem jsou tito muži mírnější než beránci a hrozivější než lvi,“ napsal o válčících mniších svatý Bernard z Clairvaux, který je autorem přísných regulí templářského řádu. Během několika let se k templářům hlásilo množství šlechticů i prostých lidí, přestože každý nový člen musel všechen svůj majetek předat řádu.
Během pár desetiletí tak shromáždili templáři obrovské jmění. Jejich sídla -temply - se stala pokladnicemi, kam ukládali zlato králové z celé Evropy. Templáři v podstatě založili moderní bankovnictví.
Vynalezli směnky, poskytovali úvěry, prováděli platby do zahraničí, vedli účty papežům, spravovali majetky šlechtických rodů i finance řady království a působili jako finanční poradci kohokoliv, kdo si je mohl dovolit zaplatit.
KACÍŘI


Z templářů se stala uzavřená organizace s rozsáhlými právy, téměř žádnými povinnostmi, odpovídající pouze papeži. Patřil jim Kypr i část Paříže, financovali stavbu největších gotických katedrál. Jejich flotila obstarávala transport poutníků do Svaté země, jejich pařížský Templ platil za nejbezpečnější místo na světě a sloužil jako ohromná pokladnice i jako útočiště králů před vzpourami. Templáři skupovali pozemky nebo je získávali jiným způsobem. Aragonský král Alfons jim například odkázal své království a jeho nástupce ho pak musel draze vykoupit.
Templáři žili v uzavřené komunitě bez žen a dětí, byli vázáni absolutní poslušností a mlčenlivostí, nosili pouze oděv, který jim byl přidělen a jejž nesejmuli, dokud se nerozpadl. Nesměli vlastnit nic kromě svého meče, měli zakázán smích a zbytečné mluvení. Nesměli mít dokonce ani potěšení z boje a nesměli bažit po slávě. Jejich heslo znělo: „Ne nám, Bože, ale jménu svému dej slávu!“
Stejně jako plášť nesměli rytíři sejmout ani opasek, který jim připomínal vázanost přísahou. Svou chudobu demonstrovali tím, že vždy dva muži jedli z jedné misky. Vstup do řádu provázel tajný rituál, jehož součástí bylo naučit se popřít víru myslí, ale ne srdcem, pro případ, že by padli do saracénského zajetí. Než obdrželi bílý plášť s rudým křížem, museli líbat zadek svým mistrům, zapřít Krista a třikrát poplivat kříž. To jim při procesu příliš neprospělo stejně jako skutečnost, že někteří uctívali například vousatou hlavu Bafometa, symbolu tajných vědění, věnovali se alchymii a sympatizovali s některými heretickými sektami. Navíc neuznávali božský původ Krista a nejednou se vojensky střetli s konkurenčním řádem johanitů.
Neobvyklý byl i jejich tolerantní postoj k muslimům. Velmistr templářů Gérard de Ridford dokonce slíbil v roce 1187 sultánu Saladínovi, že proti němu nepozvedne meč.
I díky tomu obsadil Saladín Jeruzalém, templáři si ale mohli odvézt svůj majetek. Když dostali nabídku vykoupit 16 000 zajatých křesťanů z otroctví, odmítli. Prokázané jsou styky templářů se sektou asasínů, neobyčejně schopných nájemných únosců a vrahů, jejichž služeb rytíři využívali.

HLEDAČI POKLADŮ


Dodnes je zpochybňováno už samo poslání řádu. Jeruzalémský král věnoval templářům jako sídlo svatyni, kde do té doby bydlel sám se svým služebnictvem a kde se měla podle pověstí nacházet archa úmluvy. Pouhých devět rytířů mělo ochránit poutníky proti tisícům Saracénů? Proto mnozí soudí, že ve skutečnosti měli templáři odhalit tajemství chrámu a skutečně objevili něco, co jim bleskurychle přineslo moc a bohatství. Podle řady prací objevujících se v posledních desetiletích byla už roku 1099 založena v Jeruzalémě králem Filipem I. tajná organizace Převorství siónské, která měla dokázat pokrevní spojení Krista a dynastie Merovejců, a k tomuto účelu si vytvořila ozbrojenou složku právě z templářů. Po jejich likvidaci získal král Filip IV. obrovský pozemkový majetek, ale poklad se povedlo templářským lodím těsně před zásahem odvézt. Část do Anglie, kde byla údajně uložena v Rosslynské kapli, část do Portugalska a část údajně zůstala pod vodou na pozemcích zakladatele řádu Huga de Payense v kraji Champagne, kde bylo předtím zbudováno mnoho nepotřebných rybníků.
Podle stovek příběhů literární historie se templářům podařilo nalézt i svatý grál - kalich, z něhož pil Ježíš při poslední večeři a do něhož nabral Josef Arimatejský jeho krev. Například Wolfram von Eschenbach, který se už v roce 1210 ve svém eposu Parsifal zmínil o tom, že grál střeží sbor Rytířů chrámového meče, což je pouze jiné pojmenování pro templáře. Svatý grál je také spojován s kamenem mudrců, díky němuž templáři našli věčný život a dokázali přeměnit obyčejný kov na zlato, což zapříčinilo jejich bohatství. Grál se někdy znázorňuje i jako uťatá hlava, na níž ulpěla Kristova krev. To vysvětluje i skutečnost, proč templáři uctívali vousatou hlavu, která nemusela nutně zpodobňovat Bafometa, ale stejně tak sťatého Jana Křtitele nebo samotný grál.
Možné také je, že celá legenda o kalichu je alegorie, která je jen pojmenováním pro dokumenty, jež dokazují, že Ježíš měl s Maří Magdalénou dvě děti a je v nich sepsána pokrevní linie jeho potomků až do dnešních dnů. Na těchto představách je postaven i román Dana Browna Šifra mistra Leonarda.
V pátém století se Kristova linie spojila s merovejskou dynastií, vládnoucí tehdy Francké říši. Merovejci vymřeli po zavraždění Dagoberta II. v 7. století, ale jejich vedlejší linie přežila. Templáři se tak stali tajnými strážci skutečné pravdy o Kristovi, o skutečnosti, která mohla ohrozit základy křesťanství. V těchto intencích se často interpretuje i proces s templáři, kteří byli nakonec odsouzeni církevními soudy, přestože sloužili papeži věrně až do posledního dne.

ARCHA A PLÁTNO


Templáři údajně v jeruzalémských ruinách kromě svatého grálu odhalili i tajemství mistrů zednářů, podle legend stavitelů původního Šalamounova chrámu. Zde se dozvěděli, že archa úmluvy, kterou vyrobil Mojžíš jako schránku na desky s desaterem a z níž měl promlouvat hlas boží, byla před zničením původního chrámu převezena do Etiopie. Sem se ji podle jedné verze templáři vydali hledat, což dosvědčují templářské symboly v tamních kostelech. Nacisté naopak neochvějně věřili, že archa úmluvy byla přenesena do francouzského Rennes-le-Cha^teau, kde ji léta úporně hledali. Alegorie templářského pátrání po tomto talismanu moci je zobrazena i na reliéfech katedrály v Chartres, jejíž stavbu templáři financovali. Proti těmto teoriím hovoří ovšem fakt, že Jeruzalém byl před příchodem křižáků opakovaně vypleněn a jeho chrámy vyrabovány. Nikdo se ale o nalezení archy nikdy nezmínil - ani babylónský panovník Nabukadnesar, ani syrský král Antiochos, ani římský císař Titus.
Archu úmluvy se nalézt nejspíš nepodařilo, zato další relikvii, zvanou turínské plátno, ano. Na čtvrté křížové výpravě se templáři v Konstantinopoli zmocnili pruhu látky, do níž bylo údajně zabaleno tělo Ježíše a na němž je otištěna jeho podoba. Další zmínky o tomto předmětu lze nalézt až ve 14. století, kdy se ale hned objevily pochybnosti o jeho stáří. Nedávno tři na sobě nezávislé instituce skutečně konstatovaly, že plátno není starší než 700 let. Když se roku 1357 poprvé objevilo na veřejnosti, patřilo francouzské rodině Charneyů, jejíž člen Geoffrey de Charney, preceptor Normandie a jeden z nejvýznamnějších členů templářského řádu, byl upálen na hranici společně s velmistrem Molaym. Otisk na plátně údajně patřil Molaymu, nikoliv Kristovi, a měl být pořízen během velmistrova mučení, při němž byl přibit na kříž. Podle dalších výzkumů nebyl navíc člověk, jehož tělo je na plátně otištěno, podle polohy těla mrtev.

DĚDICTVÍ


Evropští panovníci se ke snahám a výzvám francouzského krále k celosvětovému zničení templářů stavěli zdrženlivě. Po likvidaci řádu odešli templáři do Portugalska, kde král kvůli nim založil Řád Kristův, a do Skotska, kde pomohli Skotům vybojovat svobodu na Angličanech v bitvě u Bannockburnu. Zatímco ve zbytku Evropy byli templáři zrušeni, zde se stali osobními strážci skotských panovníků, podíleli se na vládě a roku 1317 se skotský král stal dědičným velmistrem řádu.
Rozporuplně jsou templáři přijímáni dodnes. Ve velkofilmu Ridleyho Scotta Království nebeské je řád, který ještě v době své brutální likvidace pomohl nejen Skotům, ale třeba i Lucemburkům k českému trůnu, líčen jako spolek bojechtivých ukrutníků. Naopak česká obrozenská literatura je vynáší do nebe. V Čechách se templáři objevili až v roce 1232 a usadili se na pražském Anenském náměstí. Působili u dvora jako finanční poradci, zprostředkovávali půjčky, starali se o vracení pohledávek a stáli v pozadí mnoha diplomatických jednání. V Uhříněvsi je od roku 1292 doložena templářská komenda, která byla sídlem komtura Ekka z Čejkovic a Uhříněvsi. Na Moravě se nacházejí dvě dochované templářské stavby - komenda v Čejkovicích a hrad Templštejn, sídlo komtura Dětřicha.

Lukáš Kašpar

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější