Ján Langoš | Reflex.cz
nahoru

Ján Langoš

Andrej Bán12. července 2006 • 17:48

S anatomickou důkladností pitval ne zcela vyhaslé tělo totalitního režimu. Slovenský Ústav paměti národa (ÚPN), který založil a vedl, inspiroval vznik podobných institucí v dalších zemích, včetně České republiky. Polistopadový federální ministr vnitra, předtím disident a původním povoláním fyzik Ján Langoš byl tak trochu kovboj, ale vypadal jako Indián. Ano, tahal tygra za ocas. Možná že právě to se mu stalo 15. června osudným. Ján Langoš zahynul při autonehodě blízko Košic.

 

Foto

Na ten pohled obyvatelé starých bratislavských domů v sousedství Justičního paláce hned tak nezapomenou. Když ho prezident Havel jmenoval v roce 1990 ministrem vnitra - šéfem hrůzu nahánějícího resortu -, vítaly ho po příjezdu z Prahy sousedky kyticemi a podnosy s koláčky. Paní Grossová, Kohlmanová, Kuxová, Bánová, Plevková, všechny důchodkyně stály takřka ve špalíru, hrdé a dojaté, zatímco slávny susedko jim podával v mírných rozpacích ruku.
Zkuste si vzpomenout, jak vypadal. Dlouhý vláčný krok, věčně milý

chápající úsměv, větší než obvyklá míra ostychu, máničkovsky dlouhé vlasy a řídký plnovous. Na sobě povinné revoluční džíny a svetr. V tomhle oblečení - pro něj však bylo nejvlastnější přirozeností - startoval ještě dlouho po jmenování do funkce svou rezavějící žlutou stopětku.
Mnohdy neúspěšně.
Ministr vnitra, který vypadal jako protisocialistický živel!
Na víkendy se Ján Langoš vracel z Prahy do Bratislavy a v pondělí ráno na něj čekala před domem ochranka a řidič, všichni v padnoucích černých oblecích. Mimochodem, dobře si s nimi rozuměl. Kdo spatřil tenhle obraz - sympatického ministra-hipíka, kterého doprovází papalášská ochranka -, musel s úlevou i smíchem v duši dojít k závěru, že Ján Langoš děsí upjaté komunisty a estébáky víc než kdokoli jiný. Byl jejich bytostným protikladem.

PADNI KOMU PADNI

 

Dlouho, vlastně až do své tragické smrti, v sobě spojoval cosi z postavy klasického westernu, ruské klasiky a IT technologa odněkud ze Silicon Valley. Státní bezpečnost rozkrýval a pitval jako astronaut Vetřelce, hosta z jiné civilizace, přičemž mu jako skalpel určený k amputaci oné kolektivní paměti sloužily neskartované dokumenty tajné policie. Ano, Langoše StB zajímala nikoli jako mrtvý, nýbrž zatraceně živý systém, jenž může i nadále jako virus napadat dosud nedotčené jedince.
Jakou roli přisuzoval osobním tragédiím a selháním? Nakolik dával průchod lítosti a soucitu s těmi, kteří se zapřísahali, že s StB neměli co do činění a jejich „nic neznamenající podpis“ byl vynucen?
Nijak zásadní. Ctil pravidlo, že pravda musí za každých okolností vyjít na světlo. I když dobře věděl, že vykradené databáze StB nepředstavují zdaleka pravdu úplnou, jsou spíše jejím katalyzátorem. Ta špína se musí odříznout a - ukázat všem. Tak zněl jeho imperativ. Padni komu padni. (Tuhle frázi občas rozmarně užíváme, zřídka však naplňujeme. Ján Langoš to myslel vážně.)
Je krutým paradoxem, že Langoš zahynul, když cestoval kolem půl

čtvrté ráno z Bratislavy do Košic k soudnímu přelíčení s řeckokatolickým biskupem, který byl veden jako důvěrník StB, přesto požadoval vymazání svého jména z databází Státní bezpečnosti. Nebyl to první spor svého druhu. Během tříleté existence byl Ústav paměti národa osmnáctkrát žalován osobami, které vedla StB jako své spolupracovníky. Nejznámějším se bezesporu stal případ poslance Jozefa Banáše (krycí jméno Lotos), jenž se měl jako agent infiltrovat do prostředí západních médií. Banáš to sveřepě popíral. Neuspěl. ÚPN dosud ani jeden soud neprohrál, naopak šest jich už vyhrál. Ján Langoš přikládal těmto sporům mimořádný význam, o čemž svědčí fakt, že se mnoha z nich účastnil osobně. To přesto, že mu kolegové navrhovali, ať pošle místo sebe právníka, anebo ať alespoň nejezdí autem, ale použije vlak nebo letadlo.
Neposlechl je.

VELKÝ INDIÁNSKÝ NÁČELNÍK

 

Ján Langoš se narodil 2. srpna 1946 v Banské Bystrici. Jeho otec Michal pracoval po průmyslovce v mototechně, za války byl aktivní v odboji. Pod Nízké Tatry se přiženil z východního Slovenska. Určitě je podstatný fakt, že nikdo z rodiny nevstoupil do komunistické strany. Východ jako území i jako symbol byzantsko-kolektivistického pohledu na svět, vůči němuž se vždy vymezoval, se nakonec stal Langošovi osudným. Kromě tragické nehody u Košic tu boural ještě jednou. Na svátek Panny Marie - 15. září 1994 -v Chminianské Nové Vsi u Prešova dostal smyk a ošklivě rozbil favorit, který řídil. Kromě jeho mladší dcery v něm seděl jeho přítel, exministr kultury Ladislav Snopko.
„S Jankem jsme se znali 35 let a byl to vztah, který se zadírá pod kůži. On introvert,Velký indiánský náčelník, který nedává najevo bolest. Já extrovert, ukecaný Velký bílý komediant, který s lékařem smlouvá.
Jako tandem nezávislých kandidátů na listině křesťanských demokratů jsme tehdy objížděli předvolební kampaň. ,Já se ve škodovkách nikdy nepřipoutávám, raději vyletím z auta místo toho, aby mě rozřezaly plechy,‘ říkal mi Janko před cestou. ,To já se opásám jako Říman před bojem,‘ řekl jsem. Snad to byla Prozřetelnost, ale podle slov policajta zachránilo Janka, že nebyl připoutaný, a mě naopak to, že jsem byl. Měl jsem zlomenou stehenní kost a pánev, ale to nebylo tak vážné jako pohled na něj. Z koutků úst mu tekla krev a nejevil známky života. Víc si nepamatuji, protože jsem upadl do bezvědomí. Zachránila nás kolemjdoucí zdravotní sestra, která mi vytáhla jazyk, a hrobař z blízké vesnice. Prezidenti Havel i Kováč nám nabízeli, že zařídí prvotřídní péči, to jsme odmítli. Půl roku jsme pak strávili v prešovské nemocnici. Pečovali tu o nás přímo královsky a tajně nás tu navštívil i český ministr Jan Ruml,“ vzpomíná dnes Ladislav Snopko. Celá Langošova rodina, tedy rodiče, mladší bratr Michal, strýčkové, tetičky i kmotři, ti všichni žili starosvětsky společně v jednom domě. Introvertního indiánského náčelníka od dětství formoval bratr jeho babičky, katolický kněz a kanonik Alexander Vajcík. „Můj malý Johane,“ s těmi slovy ho bral na kolena biskup Andrej Škrábík. Dělo se tak v časech nejtvrdšího protináboženského útlaku. Nepohodlnému knězi, jehož bohatá knihovna a varhany malého Janka tak fascinovaly, režim nakonec odebral státní souhlas s výkonem kněžského povolání.
On ale nadále sloužil každý den mši svatou. Tvrdošíjně stál v přízemí u velkého okna s roztaženými závěsy. Lidé se u něj zastavovali a modlili se.

GORAZĎÁCI A BRÍZGALKY

 

Na snad trochu filmovou - a Jánem Langošem často zmiňovanou - sekvenci s tajně, a přece veřejně se modlícím knězem v okně navazuje obraz jiný, zdánlivě bohémský. Legendární hudebník a Langošův dlouholetý přítel Marián Varga vzpomíná, že na koncerty do V-klubu chodil Janko bosý a měl „hrozně špinavé nohy“.
Vnější atributy hippiesáctví tu slouží jako zjevné projevy touhy po svobodě. I Langoš coby student oboru fyzika tuhých látek na elektrotechnické fakultě v Bratislavě trpěl jistou, s ohledem na konec šedesátých let pochopitelnou mírou buřičství a nekorektnosti. Přijel na zkoušku a usnul na ní. Poměrně dlouhé období studií absolvoval v jediném vytahaném svetru, ve kterém nakonec dostudoval jeho bratr. Pokoušel se přelézt plot hospody v Horském parku - jistě ve značně ovíněném stavu -, a byv přichycen, jako jediný z party rozkurážených studentů se dokázal zachovat důstojně. S rukama pořezanýma do krve roztomile chlácholil hospodského pana Dvorského: „Nebojte, všechno bude dobrý ...“ Na druhé straně s batohem plným kamení vždy v létě opravoval turistické chodníky v Tatrách.
V té době vzniklo také společenství Gorazdova, pojmenované podle bratislavské ulice, v níž parta přátel obývala barák s keramickou dílnou. Langoš sem chodil i poté, co si vzal za manželku psycholožku Gabrielu.
„Když jsme neměli peníze, což se stávalo docela často, Jano zašel po práci do dílny, kde pomáhal s vypalováním keramiky. Domů se vracel pozdě v noci a přinášel nepodařené kusy. Pamatuji, že dceři z takhle vydělaných peněz koupil housle za osm tisíc korun, což bylo tehdy hodně peněz,“ vzpomíná dnes jeho paní.
Svou manuální zručnost osvědčil i tím, že jako pravý otec vyrobil dětem nábytek do pokojíčku. Při malování promítal na strop a stěny diaprojektorem obrazy ptáčků a ty obkresloval.
Gorazďáci si v roce 1976 pořídili a každé léto pak opravovali skupinu sedmi roubených chalup u hranic s Polskem. Na Brízgalkách - jak se toto místo na

Kysucích jmenuje - se scházeli s kamarády z Čech: Mertou, Mišíkem, Havlem, Černým a mnoha dalšími. S jinou skupinou českých přátel se Langošovi už dlouho pravidelně scházejí -vlastně nyní již scházeli - u Blatné v jižních Čechách, kde koupili louku, na níž vždy v létě stanují.

PŘÍTEL ŽIDŮ


V pokoji na koleji měl Langoš regál plný knih a za závěsem další, které nepůjčoval ani nejlepším kamarádům. Jak později na jedné z besed přiznal, jeho životní postoje formovaly zejména tři knihy z pera židovských autorů: Devět bran Jiřího Langra, Já a ty Martina Bubera a Treblinka Jeana Steinera, jehož rád parafrázoval.
„Co chtěl Všemohoucí říct nám věřícím, když dopustil takové hrůzy, že i ti nejlepší z nás podporovali zločinný (komunistický a ateistický) režim?“
Další z jeho blízkých přátel a kolega z Ústavu technické kybernetiky slovenské akademie věd Jaroslav Franek, který je dnes mluvčím Slovenského svazu židovských náboženských obcí, vzpomíná: „V samizdatu jsme společně pod recesistickou zkratkou D+D, což znamenalo Ďábel a Ďábel, napsali a publikovali článek o významném bratislavském rabínovi Chatamu Soferovi. Jano byl Ďábel č. 2, já Ďábel č. 1 podle očíslovaných židlí, na nichž jsme sedávali u něj v kuchyni.“
Svoje postoje k Židům Langoš deklaroval nejen slovně, ale i činy, vlastně jako vždy a ve všem. V roce 1986 byl jedním ze signatářů Omluvy Židům za příkoří a zločiny spáchané v období slovenského státu. Rubikon pak překročil loňským rozhodnutím zkoumat na ÚPN osud každého slovenského Žida během války. Začal zveřejněním seznamů likvidátorů židovských firem. K nelibosti mnoha politiků, včetně svých kolegů křesťanských demokratů, tak začal otevírat nejtajnější třináctou komnatu slovenského národa, v níž leží seznamy arizátorů. Ostatně už název „jeho“ instituce - Ústav paměti národa (ne Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu jako v Čechách) - napovídá, že s uplatňováním zásady padni komu padni napříč zločiny dvacátého století to myslel vážně a nezastavil se jen u StB. Snad právě tím lze vysvětlit zdánlivě nepochopitelnou, až zázračnou podporu, kterou - tehdy jako poslanec - získal před volbami v létě 2002 pro myšlenku zřízení ÚPN mezi svými kolegy napříč politickým spektrem.

S HAVLEM V KUCHYNI


„Václav Havel má vyhraněný názor, s nímž jsem často nesouhlasil. On vnímá lustrační zákon v kategoriích viny a trestu. Já nikoliv. Vnímám jej jako potřebu uchránit nově vznikající demokratické instituce před lidmi, jimž kvůli jejich minulosti nelze důvěřovat,“ řekl mi v roce 1994 v kuchyni svého legendárního bytu. Bytu, který lze bez nadsázky označit za Hrádeček slovenského disentu. Tady s Jánem Čarnogurským sestavoval a přes kopíráky na psacím stroji rozmnožoval samizdatový časopis Bratislavské listy. A tady ho párkrát navštívil Václav Havel, třeba při příležitosti památného koncertu Joan Baezové na Bratislavské lyře nebo těsně před revolucí, tehdy přísně konspirativně. „Pamatuji, že jsem jako malá holka byla s panem Havlem dopoledne sama doma, než se rodiče vrátili z práce. Uvařila jsem mu kafe a seděli jsme spolu v kuchyni. On byl hrozně nervózní, pořád se díval z okna. Když pak maminka zazvonila u dveří, ulevilo se mu,“ vzpomíná mladší ze dvou Langošovych dcer, Bipula (předtím se jmenovala Lucia, sama si změnila jméno).
V polovině devadesátých let se Ján Langoš ocitl v jakési mezifázi; dlouhé vlasy a později i cigarety šly nemilosrdně pryč, něco z hipíka v něm však zůstalo navždy. Po rozpadu federace se přes četné nabídky, aby zůstal v Praze, vrátil na Slovensko. Cítil - a za Mečiara to také neomylně věděl -, že hromada práce jej čeká právě tady. Smál se, že pravidelný příjem mu obstarává kamarád, který jej zaměstnal ve své počítačové firmě. Bojovník, jenž celý život stavěl překážky démonům, se připravoval k dalšímu kolu svého zápasu.
„Démoni, to je nutkání v každém z nás.
Nabádají k porušování slova, zásad a nutí člověka k nemorálním, neetickým činům (...) Démoni vlastně nahrazují chybějící skrupule (...) Pak je člověk schopen udělat cokoliv.
Pěkně o tom píše Max Piccard v knize Hitler v nás,“ pokračovali jsme v rozhovoru v oné památné kuchyni. Bohužel, po Jánu Langošovi toho v psané podobě

zůstalo pohříchu málo. Žádná psaná a utříděná osobní reflexe.
Ne že by neměl předpoklady, čas a Sitzfleisch napsat takovou knihu. Naopak, byl nesmírně sečtělý; sám sebe ale upozaďoval, snad aby dal vyniknout životům a osudům jiných. Jeho starší dcera Nina vzpomíná, že její otec denně několik hodin sepisoval vzpomínky a paměti, které mu na ÚPN s důvěrou posílaly oběti obou totalitních režimů, komunistického i fašistického.

ON THE ROAD


Během předvolební kampaně v roce 1998 kandidoval Ján Langoš jako šéf Demokratické strany (DS) za pravicovou koalici SDK. V té době mu dělal mladý archivář Patrik Dubovský asistenta a řidiče. Znali se delší čas, v roce 1992 se Langoš pokoušel založit Centrum dokumentace zločinů komunismu. Když vyhrál Mečiar, myšlenka musela jít na čas k ledu.
„Byl pro mě velkým vzorem, o devatenáct let starším bratrem, učitelem. Na ty spanilé jízdy nikdy nezapomenu. Za jízdy pořád něco studoval, pracoval. Auto mu sloužilo jako pojízdná pracovna, dokonce se v něm i přezouval. Jednou roztržitě vyběhl na mítink ve Vranově nad Topľou v bačkorách. Snad nejkrkolomnější byl ale mítink ve vesničce Ubľa na ukrajinské hranici. Přišel tam za námi obrovský naštvaný Rom: Čo, ty bradatý minister, čo to tu rozprávaš? Jano se postavil, naježil a říká: Buď ticho, ty odroň! A stokilový Rom se zalekl. Schylovalo se k rvačce. My tři s vyděšeným místním aktivistou DS a proti nám agresívní tlupa. Naskákali jsme do auta a ujeli. Ačkoli jsme měli ubytování v Humenném, Jano rezolutně prohlásil, že musí domů, a sám řídil nocí téměř 600 kilometrů do Bratislavy. Já mezitím spal vedle něj. Celou cestu pršelo. Pamatuji, jak mě budily pohyby jeho rukou, cvakání směrovek a stěračů. Jezdil autem rád, dynamicky, ale podle mě bezpečně.“
Auto pro něj možná znamenalo to co kůň pro kovboje - moderní symbol tolik milované svobody. Pokud mu šlo něco vytknout, byla to právě rychlá jízda, které se mnozí přátelé obávali. Oficiálně měl tři autonehody, neoficiálně ještě jednu, když ho kdosi v Bratislavě vytlačil mimo silnici: tu na sebe vzal Patrik Dubovský.
Je pochopitelné, že Langoš coby „lovec estébáků“ byl trnem v oku mnoha lidí a o útoky na něj nebyla nouze. Ten nejvážnější se bezesporu odehrál v roce 2004, kdy jej v nočních ulicích Bratislavy napadli tři neznámí pachatelé. Surově ho zmlátili, strhli mu z prstu růžencový prsten a do křoví zahodili doklady s pěti tisíci korunami. Rok předtím napadl kdosi v Praze i jeho manželku.
Ani tyhle útoky jej neodradily. Stejně jako pocit zklamání z toho, že jeho bývalý kolega z disentu Ján Čarnogurský stojí na opačné straně barikády a obhajuje u soudů kněze, jejichž jména se ocitla ve svazcích StB. Langoš svou celoživotní zásadu spravedlnosti uplatňované napříč celou společností neopustil ani v případě církve, která má ve slovenské společnosti výjimečné postavení.
Byl neopakovatelným fenoménem, jenž nemá sobě rovného následovníka. Dobrovolně opustil licoměrné politické kolbiště stran a straniček, které tak rády ve jménu pragmatických cílů zapomínají na minulost, aby -jako jediný výrazný, ne však osamělý běžec -dokončil projekt institucionálné zaručeného Nezapomínání.
„Bůh ode mě žádá, abych odpustil svým viníkům. Já ale nemohu odpustit viníkům jiných,“ řekl památnou větu v televizním pořadu Krásný ztráty.

 

Andrej Bán

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější