Mao Ce-Tung | Reflex.cz
reklama
nahoru

Mao Ce-Tung

Čestmír Lang7. září 2006 • 19:40

„Pokusme se odhadnout, kolik lidí by zahynulo, kdyby došlo ke světové válce. Na zemi žije dvě a půl miliardy lidí. Třetina by mohla ve válce zemřít, nebo možná dokonce polovina. V nejhorším případě zahyne půlka a druhá půlka přežije. Ale zato imperialismus by byl válkou vymýcen a celý svět by byl socialistický!“ Mao Ce-tung, 1957

reklama

Třicáté výročí Maova úmrtí (9. září 1976) je dobrou příležitostí, abychom se podívali na život „velkého předsedy“ ve světle faktů obsažených v nové, tisícistránkové Maově biografii. Po dvanáctileté výzkumné práci ji napsala Jung Chang, známá čínská spisovatelka žijící v anglickém exilu, ve spolupráci se svým manželem, anglickým historikem Jonem Hallidayem. Kniha vyšla loni na podzim v řadě evropských zemí. V samotné Číně je však zakázána. Její tvrzení se dá shrnout do jediné věty: Na Maův účet připadá 70 miliónů mrtvých, tedy více, než má na svědomí Hitler nebo Stalin.

GIGANT DVACÁTÉHO STOLETÍ



Do Maova mauzolea v Pekingu putují každý den tisíce lidí. Kult Velkého kormidelníka -na venkově, ale také mezi čínskou mládeží -neupadá. Spíš naopak. Maův portrét je stále na čínských bankovkách, jeho básně se tisknou na zlaté fólie. Roztržka se Sovětským svazem a navázání diplomatických styků s USA v době Nixonovy vlády platí dodnes za vysoké umění Maovy diplomacie.
Před necelými čtyřiceti lety nosili západoevropští studenti při demonstracích Maův portrét vedle Che Guevary nebo vietnamského strýčka Ho a skandovali hesla z vůdcovy rudé knížky. Pro generaci roku 1968 byl Mao - stejně jako kubánský revolucionář argentinského původu a vietnamský nacionalista - autentickým hrdinou protiimperialistického osvobozeneckého boje.
Z dnešního pohledu znějí absurdně reakce známých světových politiků na Maovu smrt. Valéry Giscard d’Estaing, jeden z nejinteligentnějších francouzských prezidentů, jej nazval majákem ducha, pro Henryho Kissingera byl titánem naší doby, pro plnokrevného bavorského politika Franze-Josefa Strausse srdcem a motorem Číny.
Zatímco jméno Pol Pota, jenž byl Maovým věrným žákem a zlikvidoval „pouze“ půldruhého miliónu Kambodžanů, je celosvětově uznáváno za symbol animální krutosti, před Maovými ostatky se zahraniční politici uklánějí v pekingském mauzoleu. Německý liberální týdeník Die Zeit ještě v loňském roce označil „velkého předsedu“ za giganta 20.
století a filozofa asijského socialismu.

JAKO BUVOL



První stopy tohoto „giganta“ najdeme v jihočínské provincii Chu-nan, kde se ve vesnici Ša-šan 26. prosince roku 1893 narodil.
Maův otec byl rolník, který se obchodem s vepři dopracoval ke slušnému majetku.
Jméno Ce-tung, jež svému synovi rodiče dali, znamená „lesknout se na východě“. Obráželo jejich přání, aby se syn stal úředníkem u císařského dvora. Mao byl považován za prvorozeného, protože dva starší sourozenci nepřežili kojenecký věk.
Od dětského věku byl vášnivým čtenářem, ale učení ho nebavilo. Pro opakované vzpoury vedené proti učitelům ho vyhodili z venkovské školy - a tak měl pomáhat rodičům v práci na poli. Ale na fyzickou práci se mladý Mao díval s ještě větším despektem než na školní výuku - z domácích povinností se zarputile vyvlékal.
Po sociálních nepokojích, krvavých povstáních a hladomorech druhé poloviny 19. století byla v Číně v roce 1912 vyhlášena republika. Mao odešel do Čchang-ša, hlavního města provincie Chu-nan, aby se tam zapojil do politiky. Byl povolán do armády, ale ze služby se mu podařilo simulantstvím vyvléknout.
V Čchang-ša pomáhal v městské knihovně, což mu znovu umožnilo věnovat všechen čas četbě. „Byl jsem jako buvol, který se vloupal do zahrady a sežral tam vše, na co narazil,“ prohlásil později o své čtenářské vášni.
V těchto učednických letech se formovaly pilíře Maovy osobnosti: hédonismus, absolutní absence morálky a záliba v destrukci. Už tehdy prohlásil: „Konfuciánský koncept velké rovnosti a harmonie je blbost. Dlouho trvající mír je pro lidstvo nezdravý, proto je třeba čas od času vyprovokovávat vlny neklidu. Čína se musí zničit a pak znovu postavit.“

ZAKLADATEL KSČ - PODVOD!



V roce 1918 zařídil Maovi jeho bývalý učitel místo pomocného knihovníka na pekingské univerzitě. Mao se tu dostal do kroužku čínských marxistů. Měl možnost odejít do Moskvy, ale nabídku odmítl pro svou absolutní neschopnost naučit se cizím jazykům.
Maoistická mytologie ho retrospektivně uváděla jako zakládajícího člena Komunistické strany Číny. Mao se ale šanghajské konference v roce 1920 nemohl zúčastnit, protože žil znovu v Čchang-ša. Tam beznadějně selhával jako agitátor, a tak ho nepozvali ani na druhý sjezd strany. Je však uváděn jako spoluzakladatel Komunistické strany Číny v červenci 1921.
Ve dvacátých letech prožívala Čína období politických zmatků. Provincie ovládali lokální válečníci, kteří si vydržovali vlastní armády. Komunisté a nespokojení rolníci se potýkali s čínskými nacionalisty, které vedl Čankajšek, budoucí Maův konkurent. Také ten byl počátkem dvacátých let nadšen komunistickými idejemi, ale po tříměsíčním pobytu v Sovětském svazu se vrátil do Číny zcela bez iluzí. V dubnu 1927 se pak rozhodl udělat s komunisty krátký proces.
Mao uprchl před vojsky Kuomintangu do těžko přístupné provincie Ťiang-si ve střední Číně, kde za krátkou dobu ovládl území s půlmiliónem obyvatel. Počátkem třicátých let zde založil Sovětskou republiku Ťiang-si a z rolníků zformoval - především zastrašováním a terorem - armádu. Jenže Čankajšek v roce 1931 do Ťiang-si vpadl s desetinásobnou, dobře vycvičenou přesilou. Komunistickou armádu obklíčil. A Maa před totální likvidací zachránila jen náhoda: Japonci vpadli do Mandžuska a Čankajškova vojska se musela stáhnout, aby se jim postavila na odpor.

VELKÝ POCHOD



V roce 1934 byl tlak armády Kuomintangu tak silný, že se Mao vydal na ústupový pochod, který se stal základem jeho pozdější legendy. Ve skutečnosti strávil Mao „dlouhý pochod“ četbou knih v příjemné pozici - vleže na nosítkách. To, co propaganda později označila za heroické tažení, byl ve skutečnosti chaotický úprk přes hory a údolí, který Mao komplikoval absurdními rozkazy. Jeho taktizování a pohyby v kruhu prodloužily cestu ze střední do severní Číny na devět měsíců.
V říjnu 1935 dosáhly zbytky komunistické armády cíle - provinčního města Jen-anu v těžko dostupné horské oblasti. Z počátečních 85 tisíc se Maova armáda scvrkla na necelých deset tisíc vojáků. V následujících letech přežívala v Jen-anu jen díky obchodu s drogami a intenzívní vojenské a hospodářské pomoci Sovětského svazu. Mao byl sice prvním mužem, ale kvůli nedostatku charismatu musel svou pozici neustále obhajovat. Slabé řečnické schopnosti nahrazoval intrikami a tvrdostí.
Po příchodu do Jen-anu provedl Mao pozemkovou reformu, aby si získal rolníky. Ale jen několik měsíců poté nastolil vládu teroru. Inspiroval se přitom stalinskými metodami: poštvával nejchudší rolníky proti těm, kteří měli o trochu víc. „Bohatší“ se na venkovských shromážděních museli před agresívní masou zpovídat a pak byli exemplárně trestáni ponižováním, mučením i popravami.
Pro udržení kázně v armádě prosazoval Mao tvrdá opatření. Mezi rutinní tresty patřila kontrola vlastních myšlenek jejich neustálým zapisováním a simulace poprav.
Podle Maových direktiv se mužstvo muselo prosévat tak dlouho, až počet eliminovaných trockistů a špiónů dosáhl desetiny původního početního stavu.
Avšak zatímco Čankajškova vojska bojovala proti Japoncům, Mao se připravoval na ozbrojenou konfrontaci s Kuomintangem, k níž mělo dojít po skončení druhé světové války. Do léta 1945 se bez ohledu na Rusy řídil následující strategií: polovina vojenských sil pro územní expanzi, dalších 40 procent na boj s Kuomintangem a jen 10 procent na srážky s Japonci.
V roce 1937 bylo možné vyjádřit početní stav Čankajškovy armády vůči Maovým silám 60:1, na konci války to bylo už jen 3:1.
V šedesátých letech Mao otevřeně děkoval japonským delegacím slovy: „Kdybyste neobsadili velkou část Číny, seděl bych ještě dnes v horách.“ Do jeho armády se hlásili především rolníci, které si získal slibem, že po vítězství komunistů provede velkou pozemkovou reformu.
Naopak popularita Kuomintangu od počátku čtyřicátých let klesala. Na územích pod Čankajškovou vládou panovala - přes masívní americkou pomoc - obrovská inflace, jejíž příčinou byla korupce a sebeobohacování generalissimova rodinného klanu. Přesto podle autorky biografie mohl být ještě v roce 1947 Mao vojskem Kuomintangu poražen. Ale velitelem armády, která měla dobýt Jen-an, jmenoval Čankajšek svého zetě generála Chua.
Ten se celý rok zaplétal do málo efektivních šarvátek s komunistickým vojskem, až nakonec prohrál. Jung Chang v knize tvrdí, že byl spícím agentem Moskvy.
Mao dobýval větší města dlouhodobým obklíčením. Při jejich obléhání nabízel vojákům Čankajškovy armády přechod do vojska komunistů, civilisty naopak nechával vyhladovět. Dvacátého dubna 1949 dobyli komunisté Čankajškovo hlavní město Nanking.
Tím skončila více než dvacetiletá vláda Kuomintangu. Prvního října 1949 pak vystoupil Mao na Bránu nebeského míru v Pekingu a pronesl vlažný projev, který sestával hlavně z výčtu nově jmenovaných členů vlády. Stotisícový dav jej přesto oslavoval skandováním: „Ať žije předseda Mao!“ Rozrušený Mao se zmohl jen na jedinou větu: „Ať žije lid!“

DEJ MI ATOMOVOU PUMU!



Po uchopení moci začal Mao pracovat na vlastní legendě - vystupoval v ní jako celosvětový vůdce boje proti kolonialismu a americkému imperialismu. Již v listopadu 1949 uspořádal v Pekingu mezinárodní konferenci komunistů, na níž se ani slovem nezmínil o moskevském diktátorovi. To bylo v komunistickém světě něco nevídaného.
Přesto se mu od Stalina podařilo vymámit půjčku 300 miliónů dolarů na stavbu válečného loďstva a vyzbrojení pozemních sil. Na oplátku nabídl Moskvě monopol na těžbu wolframu a antimonu.
V říjnu 1950, během korejské války, přišla hroutící se KLDR na pomoc čínská vojska.
Severokorejský autokrat Kim Ir-sen svěřil Maovi velení velké ofenzívy. V jedné mrazivé noci roku 1950 překročila miliónová armáda, v níž převážnou většinu tvořili čínští „dobrovolníci“, osmatřicátou rovnoběžku. Při prvním útoku použil Mao taktiku lidské vlny: vojáci museli útočit proti nepříteli tak dlouho, až mu došla munice. Komunisté rychle zatlačili americkou námořní pěchotu 200 kilometrů na jih. Američané odpověděli plošným bombardováním Severní Koreje. Počet čínských obětí dosáhl půl miliónu, ve válce padl i Maův nejstarší syn. Po třech letech bojů a vyjednávání byla znovu nastolena patová situace s hranicí na 38. rovnoběžce.
Mao sice Američany neporazil, ale dosáhl dalšího ze svých militaristických cílů - Stalin mu postavil továrny na stíhačky. Mao na něj ještě koncem roku 1952 naléhal: „Dej mi atomovou pumu a já Američany vyřídím.“ Stalin se naštěstí obměkčit nenechal.

JEN MIZERA MÁ HŘEBÍK



Po Stalinově smrti a korejské válce se pekingský megaloman začal považovat za ztělesnění světové revoluce. V roce 1958 se tak zrodila nejotřesnější z řady Maových kampaní - takzvaný Velký skok vpřed. Během tří let při něm zemřelo hlady 30 miliónů Číňanů.
Maa „poučilo“ maďarské povstání v roce 1956, z něhož vyvodil závěr, že základní chybou východoevropských zemí bylo, že důsledně nezničily všechny kontrarevolucionáře.
Na počátku Velkého skoku vyhlásil Mao svobodu slova a kritiky. V okamžiku, kdy lidé na nástěnných novinách začali kritizovat monopol komunistické strany, dal povel k teroru. Cíl byl jasný - zlikvidovat deset procent obyvatel, popravy vzdělanců měly ovšem přednost. V době Velkého skoku řádil hladomor, rozmáhal se kanibalismus. Jsou známy případy, kdy rodiče zabíjeli a jedli vlastní děti. Rolníci se museli stěhovat do společných budov, aby se dali lépe kontrolovat. Trestem za krádež obilí bylo pohřbení zaživa, za menší přestupky se uřezával nos. Celková bilance Velkého skoku: 38 miliónů mrtvých.
Zde jsou dva nezapomenutelné Maovy výroky z oněch let: „Mrtví jsou užiteční, protože hnojí půdu“ (na hřbitovech byla tehdy zřizována pole) a druhý: „Jsme připraveni obětovat polovinu Číňanů pro světovou revoluci.“ Podobně jako Nikita Chruščov oznámil i Mao Ce-tung počátkem šedesátých let halasně světu, že Čína za krátkou dobu předežene všechny kapitalistické země a stane se nejbohatší zemí světa. Rolníci byli donuceni zvýšit produkci obilí z roku na rok na dvojnásobek. Současně bylo 100 miliónů zemědělců odkomandováno na stavby špatně naplánovaných zavlažovacích kanálů a přehrad.
Jedním z nejabsurdnějších byl plán na zdvojnásobení produkce oceli. Stamilióny lidí musely odevzdávat ocelové předměty -kliky od dveří, lžíce a také hřebíky podle hesla: kdo schovává hřebík, je kontrarevolucionář. Vzhledem k nedostatku vysokých pecí a oceláren se ocelové předměty přetavovaly v malých, tzv. rodinných pecích. Takto vyrobená ocel se samozřejmě nehodila ani ke kování, natož k válcování.

KULTURNÍ REVOLUCE



Uplynulo jen několik relativně klidných let a Mao vyhlásil kulturní revoluci. Cíl byl jasný: upevnit vlastní moc. V přípravné fázi vytiskly tiskárny miliardu rudých knížek s citáty „velkého předsedy“. V létě 1966 pak zahájil Mao celou akci tím, že v projevu na jedné pekingské škole nabádal studenty, aby napadali učitele, protože jim nasadili do hlavy buržoazní myšlenky, a navíc je ještě trápí zkouškami.
Týden po Maově proslovu zemřela učitelka na následky studentského teroru. Mao inkriminovanou školu navštívil a jednu z dívek, která se incidentu zúčastnila, vyznamenal rudou stužkou. Před studenty prohlásil, že Peking je moc civilizovaný, a slíbil jim, že dá policistům rozkaz, aby proti nim nezasahovali. V celé zemi se zavřely školy a zfanatizovaní studenti zakládali Rudé gardy. Bilance prvního měsíce jenom v Pekingu: 2000 mrtvých a zničení dvou třetin historických staveb a památek.

NIXON V PEKINGU



Během kulturní revoluce došlo k dalšímu zmrazení vztahů se Sovětským svazem. Přesto se 16. října 1964 s pomocí amerických Číňanů podařilo uskutečnit zkoušku atomové a v roce 1967 vodíkové pumy. V euforii dal Mao rozkaz k provokační akci na řece Ussuri. Při následných sovětsko-čínských příhraničních srážkách zahynuly v březnu 1969 na obou stranách stovky vojáků.
Ve strachu před možnou invazí Rusů se Mao rozhodl zcela neočekávaně změnit politický kurs. Již v lednu 1971 nabídl Američanům navázání diplomatických vztahů. A po dvou sondujících návštěvách Henryho Kissingera se v únoru 1972 objevil v Pekingu americký prezident Richard Nixon. Mao sázel na technologickou pomoc USA při vyzbrojování.
Té se mu nedostalo, ale Američané byli přesto velkorysí - nabídli Maovi přijetí Číny do OSN a byli ochotni přerušit diplomatické styky s Tchaj-wanem.

MADAM MAO



Maova čtvrtá manželka Ťiang Čching, s níž se oženil v roce 1938, hrála v jeho životě výjimečnou roli. Od počátku manželství mu tolerovala „harém“ mladých dívek, které Mao bez zábran nabízel také zahraničním hostům.
Chtěla mít politický vliv a na její naléhání ji Mao odměnil křeslem v politbyru. S postupujícím věkem této bývalé filmové hvězdy rostla její extravagance. Pro uchování krásy dostávala transfúze krve mladých mužů.
V posledních letech života trpěl Mao laterální sklerózou svalstva, a navíc takřka oslepl. Začal se obávat pomsty svých nástupců, a proto s nimi dohodl obchod: nabídl jim všeobecně nenáviděnou Ťiang Čching a svého synovce jako rukojmí za záruku, že on sám nebude před smrtí mučen. Obě rukojmí byla měsíc po Maově smrti zatčena a po procesu odsouzena k dlouholetým trestům vězení. Madam Mao - která patřila k takzvanému gangu čtyř, jemuž byly v očích lidu přiklepnuty všechny „omyly“ velkého předsedy -, spáchala v roce 1991 ve vězení sebevraždu.

BŮŽEK S ČERVENÝM OBLIČEJEM



Thomas Herberer, profesor politických věd a odborník na novou čínskou historii na hamburské univerzitě, vysvětluje počátek Maovy domácí renesance, k níž došlo po potlačení studentských nepokojů v roce 1989, jednou větou z biografického filmu. Ten se v čínských kinech objevil v roce 1990. V souvislosti s občanskou válkou mezi komunisty a Čankajškem v něm filmový Mao prohlašuje: „Kdo násilím potlačuje studenty, toho budou dějiny volat k odpovědnosti.“ Velká část Číňanů teď o Maovi říká: „Udělal hodně chyb, ale nikdy nenechal střílet na vlastní lidi.“
Maovo posmrtné zbožňování má však -vedle faktu, že po století rozkladu obnovil velkou říši středu a vybičoval národní sebevědomí - ještě jednu, iracionální příčinu.
V čínském lidovém buddhismu se to hemží stovkami bohů a bůžků, kteří fungují jako ochranná božstva. Maovu portrétu s červeným obličejem, který bývá umísťován u dveří do bytu nebo jej nalezneme v taxících a osobních vozech, je identicky přisuzována role dveřního boha, který má odpuzovat démony a zlé duchy. Číňany příliš nezajímá, že je takový kult vrcholem absurdity: Mao, jeden z nejzavilejších protivníků náboženství a reálné vtělení zla, prodělal po své smrti jakousi metafyzickou transformaci do panteonu lidového náboženství, v němž funguje jako dobrosrdečný ochránce. h

 

Čestmír Lang


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama