Ignaz Petschek

Kdyby prestižní americký časopis Forbes sestavoval svůj žebříček nejbohatších lidí planety už před druhou světovou válkou, objevilo by se v něm jediné jméno reprezentující naši republiku: Ignaz Petschek. Ústecký velkoobchodník, těžař a finančník kontroloval na vrcholu kariéry polovinu hnědouhelného průmyslu v Evropě.

 

Foto

V obecném povědomí připomíná nejúspěšnější podnikatelský klan předválečného Československa už jenom „Pečkárna“. Neblaze proslulá mučírna gestapa bývala honosným sídlem bankovního domu Petschek a spol., jenž patřil „chudšímu“ bratrovi Ignaze Petschka Juliovi. Rozmach rodového impéria uťal nacismus, neboť Petschkovi byli židovského původu. Když přední muž nacistického velkoprůmyslu Friedrich Flick arizoval Petschkovy majetky v Německu, neobával se židovského kolegu označit za geniálního podnikatele. V poúnorové době se stal Ignaz Petschek symbolem vykořisťovatelského uhlobarona, ani komunisté ale nemohli popřít, že šlo o mimořádně houževnatého a šikovného kapitalistu.

OTCOVA ŠKOLA

 

Dobová, antisemitsky podbarvená legenda vyprávěla, že Ignaz Petschek pocházel z rodiny „smradlavého hauzírníka“ - tedy žida, co s pytlem na zádech vykupoval po vesnicích hadry, kosti a kůže. Z jejího pohledu by byla už tak oslnivá kariéra uhlobarona ještě obdivuhodnější. Ale Petschkův původ rozhodně nebyl tak nuzný a právě rodinné zázemí formovalo jeho vlastnosti, jež pak geniálně využil v podnikání.
Ignaz Petschek se narodil 14. června 1857 v prostém domku v Kolíně. Nesl příjmení podle nedaleké obce Pečky, kde žil jeho rod po generace. Otec Moses se při sčítání lidu roku 1869 ještě psal česky Peček. Nebyl hauzírníkem, nýbrž věřitelem, pro někoho lichvářem.
S rozmachem průmyslu pochopil, že handrkovat se s venkovskými dlužníky už není progresívní způsob podnikání. Vysoké dividendy začaly rozmnožovat jeho kapitál vkládaný do akcií nově zřizovaných bank a podniků. Kdyby se narodil o pár let později, byl by zakladatelem Petschkovic impéria nepochybně už Moses. Nemusel ale litovat, měl pokračovatele ve třech nadaných synech: Isidorovi, Juliovi a Ignazovi. „Moses držel své syny zkrátka. Neměli příležitost, aby si navykli lehce a rozmařile žít. Vštěpoval jim své zásady, mezi něž patřily tvrdost i poučka, že v obchodě nesmí člověk znát ani vlastního bratra,“ tak vykresluje výchovu budoucích „vykořisťovatelů“ Karel Kratochvíl v knize Bankéři, vydané v roce 1962

Nakladatelstvím politické literatury. Těžko říct, nakolik jde o agitační klišé, ale pravdou je, že bratři se několikrát v podnikání tvrdě střetli. A ještě jeden bonus dal Moses do vínku svým dětem. Správně odhadl, že v uhlí je bohatství, a koupil jim roku 1871 první akcie právě založené Mostecké společnosti pro těžbu uhlí. Jistě ho ani ve snu nenapadlo, že jednou bude jeho synům patřit tato mamutí těžařská společnost celá a k tomu mnohé další.

BENJAMÍNEK RODINY


Do nejmladšího Ignaze nevkládala rodina velké naděje. Na rozdíl od bratrů právníků vystudoval jen šest tříd humanitního gymnázia na Malé Straně. Prostřednictvím rodinných kontaktů mu otec našel nevýznamné místo praktikanta v bance. Brzy na sebe však upozornil vzorovým zpracováním revize hospodaření lounského cukrovaru. Talentovaného devatenáctiletého mladíka si vyhlédl podnikatel Jakob Weinmann a ve svém velkoobchodě s uhlím v Ústí nad Labem ho zaměstnal jako obchodního

cestujícího. Čtyři roky stačily Ignazovi na to, aby nasbíral potřebné zkušenosti a kontakty a v roce 1880 si založil vlastní firmu. V průběhu následujících patnácti let pak svému bývalému zaměstnavateli přetáhl velkou část klientely.
Petschek rozjel podnikání velkoryse. Hned v počátcích se spojil s kapitálově silnou a rodinně spřízněnou Anglobankou, a tak mohl koupit velký balík akcií několika severočeských hnědouhelných společností. Hlavní náplní jeho podnikatelské činnosti ale nebyla těžba, nýbrž prodej uhlí. Nad konkurencí vítězil zaváděním progresívních metod - rozjel komisní prodej uhlí, vybudoval dokonale fungující síť prodejních kanceláří. „Jeho rozhodnutí nesla osobní charakteristickou pečeť - kreativitu, píli, lásku k práci a k majetku a schopnost předvídat budoucí vývoj,“ tak vysvětlovali tajemství podnikatelského úspěchu Ignaze Petschka jeho přátelé v oslavné publikaci vydané záhy po smrti uhlobarona.
Do konce devatenáctého století ovládla firma Ignaze Petschka různým majetkovým propojením polovinu severočeského hnědouhelného průmyslu.

EVROPSKÝ UHLOBARON


Filozofie Petschkovy firmy by se dala shrnout: levně nakoupit a maximálně zhodnotit. V Mostecké

uhelné Petschkovi například významně posílili svůj majetkový podíl po katastrofě v roce 1895, kdy se propadla část města Most do poddolované země a následkem toho výrazně klesla cena akcií těžařské společnosti. Šeptalo se tehdy, že to byli právě Petschkové, kdo šířil zveličené zprávy o škodách, aby cenu dostali co nejníže. Zároveň ale Ignaz Petschek věnoval postiženým z pozice uhlobarona 5000 zlatých.
Na začátku dvacátého století své uhelné impérium rozšířil i za hranice českých zemí. Už dříve exportoval do Německa a v roce 1905 využil sanace zkrachovalé obrovské důlní společnosti knížecí rodiny Hohenlohe a získal v ní majoritní balík akcií. Německá inflace po první světové válce mu umožnila levně skoupit řadu dalších akciových podniků ve středním a severním Německu. Snažil se získat majetkový podíl nejen v uhelných dolech, ale i u největších odběratelů uhlí, aby si pojistil odbyt. Po rozpadu monarchie zřídil ve Vídni rakouské zastoupení své ústecké firmy a odsud prodával uhlí do Rakouska, Maďarska a Jugoslávie. Devizové předpisy Rakouska byly totiž daleko benevolentnější. Vybudoval si pozici jednoho z nejvýznamnějších uhelných magnátů meziválečné Evropy.

POKROKOVÝ PAN DOMÁCÍ

 

O vývoji Petschkova podniku i o osobních vlastnostech podnikatele ledacos prozrazuje jeho soukromá rezidence, která stojí v nejhonosnější ulici v Ústí nad Labem. Uhlobaron s její stavbou začal sotva deset let po založení firmy a po dalších deseti letech dům třikrát zvětšil. Stěny až do stropu obložené pravým mramorem v deseti různých barvách, renesanční ochoz v hale s bohatou řezbářskou výzdobou nebyly jen samoúčelným přepychem. Každému příchozímu podávaly jasnou zprávu o ekonomické síle pana domácího. Podle přátel měl podnikatel mimořádný vkus pro vybavení své rezidence. Sháněl ty nejskvostnější umělecké kusy, které prý vždy dokázal do domu skvěle zakomponovat. Ač vila překypuje eklektickou směsí renesančních, barokních a rokokových prvků, obyvatelem byl velmi pokrokový muž. Už na přelomu devatenáctého a dvacátého století si nechal namontovat třeba elektricky otvírané dveře, v luxusních krbech se netopilo dřívím, nýbrž plynem, který hořel na dokonalých imitacích polen z litiny. Plyn vyráběl generátor ve sklepě vily. Člověk, jenž ovládal obchod s uhlím v polovině Evropy, si nechal dům osadit sérií střešních světlíků, aby přes den zbytečně neplýtval energií na výrobu elektřiny. „Mezi Ústečany koloval drb, že se v oknech vily v noci míhá světlo z baterky.
To prý spořivý starý pan Petschek kontroloval, zda někde nezůstalo svítit,“ podotýká ústecký archivář Vladimír Kaiser.
A jaký byl nejbohatší obyvatel první republiky v soukromí? Posmrtná publikace ho vystihuje jako muže plného temperamentu a humoru. Byl dokonce členem ústeckého recesistického spolku, tzv. schlarafianů -zvláštního typu stolní společnosti. Coby velký milovník hudby organizoval v Ústí koncerty, podporoval různé umělce. Pro zábavu a odpočinek mu ovšem náročný podnikatelský život poskytoval málo času. Možná i proto mu k výročí zlaté svatby v roce 1934 pozvali synové orchestr ústeckého divadla až do obýváku.
Oslavný nekrolog ho také vystihuje jako muže s vřelým srdcem, schopného pomoci každému, kdo o to požádal. Fakt je, že Petschkova nadace financovala řadu projektů v sociální oblasti, například výstavbu dětského pavilónu v městské nemocnici, pavilónu dělnické ozdravovny, chlapecký výchovný

domov, ozdravovnu pro nemocné tuberkulózou a mateřskou školu. V charitativní činnosti měl Petschek stejného konkurenta jako v podnikání - Jakoba Weinmanna. Ústečan židovského původu Bedřich Rohan ve svých pamětech popisuje, jak ohromnou legraci si užili coby děti při dobročinných sbírkách v ústecké synagóze, kde se oba uhlobaroni trumfovali ve výši daru.

PRAHA A ÚSTÍ


Ačkoliv Ignaz Petschek dosáhl z rodinného klanu zdaleka největšího úspěchu, viditelnější byli jeho bratři v Praze. Julius a Isidor pomocí obratných burzovních obchodů znásobili otcovo dědictví a investovali. Skoupili značné podíly v uhelném, papírenském, sklářském a chemickém průmyslu. Finanční skupina Petschek - Praha ovládla největší české těžařské podniky, Severočeskou a Mosteckou uhelnou společnost, čímž citelně zasáhla do zájmů ústecké rodiny, a naplnila tak otcovo nabádání, že v obchodě neznáš ani vlastního bratra. Jednu dobu dokonce Ignaz přišel o výhradní právo na prodej uhlí z dolů ovládaných skupinou Petschek - Praha.
Ve dvacátých letech Petschkovi ale nakonec spojili své podnikatelské síly a s dalšími padesáti firmami založili syndikát, který ovládal až polovinu evropské uhelné těžby, zejména doly v Německu. Dominantní postavení v syndikátu zastával Ignaz. Centrálou mamutího podniku byl Bankovní dům Petschek postavený ve dvacátých letech na Bredovské třídě, nyní Politických vězňů - dnes vedlejší sídlo ministerstva průmyslu a Památník českého odboje.
Potomci Julia a Isidora ke konci třicátých let už tvořili čtyřicetičlennou rodinu. Proto má Praha hned několik Petschkových vil.
V jedné sídlí velvyslanectví USA, v dalších velvyslanectví Číny a Ruska. I když honosností a rozlohou pražské vily předčí rezidence ústeckých Petschků, čísla mluví jasně.
Když umírala v roce 1932 hlava pražských Petschků Julius, jeho jmění se odhadovalo na 45 miliónů říšských marek. Jmění Ignaze přesahovalo tehdy 200 miliónů marek.

VÁLEČNÝ KATALOG


Ignaz Petschek zemřel 15. února 1934. Velkolepé rozloučení dodnes rezonuje v rodinné legendě kolující mezi potomky ústeckých Petschků. „Praděda oslavil v Ústí sedmasedmdesátiny a rodina se rozjela do svých domovů. Můj děda Karl tehdy žil a zastupoval zájmy firmy v Berlíně. Čtyři dny po návratu z Ústí mu přišla zpráva, že Ignaz zemřel.
Vlak z Berlína do Prahy udělal kvůli smutečním hostům speciální zastávku v Ústí. Jinak se muselo vystupovat v Drážďanech,“ vyprávěla pravnučka Nancy Petschková z New Yorku při své letošní návštěvě České republiky. Na pohřeb přišly tisíce lidí.
Tělo uhlobarona bylo uloženo se všemi hornickými poctami na židovském oddělení městského hřbitova. Dnes na tomto místě stojí chemické učiliště.
Péči o ústecký podíl v syndikátu převzal syn Franz. Zanedlouho ale rozvoj firmy přerušil nástup nacismu. Ústečtí Petschkové jako židé téměř o všechno přišli, když odmítli svůj obrovský majetek, nacházející se především na území Německa, prodat pod cenou.

Život si zachránili včasným útěkem. „Naše část rodiny se v roce 1938 z dovolené ve Švýcarsku už do Berlína nevrátila. Před mým otcem, který byl tehdy dítě, to rodiče do poslední chvíle tajili, aby se nic neprozradilo.
Pak se dostali s haitskými pasy přes Kubu do USA. Za pasy se ovšem museli haitské vládě odvděčit nemalým finančním darem,“ popsala Nancy Petschková emigraci rodiny.
Třetí říše zkonfiskovala po Ignazovi majetek v hodnotě 232 miliónů marek. Pro orientaci, průměrný plat dělníka se tehdy pohyboval okolo 100 marek měsíčně. Petschkovy průmyslové podniky pod svá křídla převzaly Říšské závody Hermanna Gšringa. V ústeckých vilách Ignaze a jeho syna Franze se usídlila německá policie. Konfiskace zařízení v obou rezidencích představovala tak obrovské množství uměleckých předmětů a starožitností, že pro ně byla uspořádána v Berlíně samostatná dražba s několikadílným katalogem. Nemálo kusů z Petschkových sbírek skončilo v majetku nacistických pohlavárů a v předních německých galeriích. Na výhodný nákup vyslalo svého zástupce i nacistické vedení města Ústí, jež tak projevilo „vděk“ za dlouholeté mecenášství Petschků. „Nedávno jsme objevili katalog z této aukce a mohli jsme tak identifikovat, o které předměty šlo. Dodnes je ve sbírkách muzea několik starých tisků. Vedení města rozhodlo vrátit je majitelům, protože je muzeum za války nezískalo čestným způsobem. Petschkovi ale na nabídku zatím oficiálně nereagovali,“ tvrdí vědecký tajemník ústeckého muzea Václav Houfek.

PŘEŽILO JEN MECENÁŠSTVÍ


Po válce se nikdo z Petschkova klanu do Československa natrvalo nevrátil. Už před Vítězným únorem rozhodla vláda o zestátnění těžby uhlí, ústečtí Petschkové dostali finanční kompenzaci, i když zdaleka neodpovídala skutečné hodnotě jejich majetku. Do Ignazova paláce se okamžitě po nacistech nastěhoval okresní výbor KSČ a Lidové milice. Noví páni zbourali prosklenou zimní zahradu s vodotryskem, aby na jejím místě zřídili místnost pro schůzování. Když v roce 1984 přijela Nancy Petschková se svým otcem poprvé do Československa a chtěli si prohlédnout pradědovu vilu, odehnala je ostraha. V sousední vile strýce Franze, kde sídlil Dům pionýrů a mládeže, se dočkali srdečnějšího přivítání. Ředitelka je ochotně po domě provedla, za což obdržela od svých nadřízených důtku: „Poučte ředitelku, že tyto návštěvy nejsou žádoucí,“ připsal rukou agilní referent národního výboru na český překlad děkovného dopisu, jejž poté zaslali Petschkové z New Yorku do ústeckého Domu pionýrů.
Ani padesát let po smrti nedokázali komunisté vzít ústeckého uhlobarona na milost.
Stále byl vhodným politickým příkladem vykořisťovatele. „Ta nejtěžší a nejnebezpečnější práce (práce horníka), produktivní práce, která vytváří všechny hodnoty, nejenže byla nejhůř placena, ale byla dokonce pokládána za nedůstojnou a zahanbující. A ta nejnicotnější a nejpříživničtější zaměstnání - slovo práce by tu vůbec nebylo na místě - se hodnotila milióny,“ poznamenává na adresu Ignaze Petschka autor knihy Bankéři. Přitom nezastírá, že právě tento typ houževnatých a šikovných podnikatelů měl rozhodující vliv na rozvoj těžby uhlí.
Dnes žije bývalý klan Petschků roztroušen po americkém kontinentě. „Rodinné vazby už dávno nefungují tak jako před válkou.
Z tradice ale nevymizelo mecenášství, jímž je v New Yorku všeobecně znám můj otec i prastrýc,“ poznamenává Nancy, která je svým zájmem o historii rodu mezi potomky výjimkou. V okruhu současných nositelů příjmení, v němž rezonují Pečky u Kolína, najdeme kameramana, golfistu, manažera, lidi zabývající se vším možným, jen ne prodejem uhlí. Po emigraci už se nikomu z nich nepodařilo vzkřísit Petschkovo finanční impérium.