Oriana Fallaciová | Reflex.cz
reklama
nahoru

Oriana Fallaciová

BARBORA OSVALDOVÁ5. října 2006 • 20:50

reklama

Na málokoho se hodí označení „případ“ víc než na nedávno zesnulou novinářku ORIANU FALLACIOVOU (29. 6. 1929-15. 9. 2006). Jistě že prožívala nepříjemné chvíle, přišla například o nenarozené dítě, nenáviděli ji a napadali, říkali, že je arogantní, ješitná a sebestředná. Vždycky se ale snažila udržet si důstojnost a pověst extravagantní osudové ženy a vždycky zůstat originální.
Byla trochu jako postava z italských filmů šedesátých let. Stylizovaná, afektovaná, tak jak si zjednodušeně představujeme hrdinky líčené Fellinim ve filmu Osm a půl nebo Sladký život. Výrazné oči obtažené černou linkou, vlasy k ramenům do pozdního věku, dlouhé rudě nalakované nehty, velké černé sluneční brýle, někdy

sklenka šampaňského, vždycky cigareta nebo tenký doutník. O úloze cigarety ve válkách a povstáních by ostatně stálo za to napsat studii. Patří neodmyslitelně k výbavě jak válečných reportérů, tak bojujících na obou stranách front. Cigareta je platidlo někdy důležitější než jídlo.
Se dvěma cigaretami Fallaciovou také na florentském hřbitově pohřbili, i když nikotin byl pravděpodobně jednou z příčin rakoviny plic, na kterou umřela. Provokovala v převážně katolické Itálii proklamovaným ateismem, kritikou Vatikánu, vrozenou svobodomyslností.
Pro jedny byla příliš levicová, pro druhé netolerantní, xenofobní a arogantní.
K její rozporuplné povaze patřilo i to, že často kritizovala mocenské ambice USA -ale posledních pětadvacet let prožila hlavně tam. Cítila se prý svobodněji a říkala, že všechno v Americe vyzařuje sílu, od mrakodrapů až po vodopády. Navíc mají v USA první dodatek k ústavě, který zaručuje svobodu slova bez omezení, oproti Evropě, jež svobodu slova hlásá, ale možná vždycky nedodržuje. Svoboda a právo, to jsou dvě slova, kterými poměřovala všechno kolem sebe. Její vnímání světa jistě ovlivnilo i to, že otce umučili nacisté. Vypráví se dokonce, že mu dělala ve čtrnácti - vlastně ještě dítě - spojku při kontaktech s italským protifašistickým odbojem.
Když se dnes zeptáte, kdo z našich čtenářů Orianu Fallaciovou skutečně zná, moc rukou se nezvedne a mladších už vůbec ne.
Přestože patřila k nejslavnějším italským novinářkám a spisovatelkám, česky vycházely jen její články, ať už koncem šedesátých let, nebo později několik rozhovorů v časopise 100 plus 1 zahraničních zajímavostí a pak několik reakcí na emotivní články z poslední doby. Knihy se do češtiny nepřekládaly. Možná proto, že i když některé její názory by přišly předlistopadovému režimu vhod, byla natolik prostořeká a provokativní, že se do povinné četby moc nehodila.
Když například navštívila v roce 1981 Polskou lidovou republiku v době, kdy se generál Jaruzelski chopil moci, zkritizovala jak místní situaci, tak italskou levici, která dělala, že se v Polsku vlastně nic nestalo.

NEŘÍZENÁ STŘELA


Oriana Fallaciová pocházela z Florencie, města proslaveného uměnímilovnou rodinou Medici a sochou Davida, kterou vytesal jakoby symbolicky z odloženého kazového mramorového bloku další florentský rodák, Michelangelo Buonarroti. V tomto toskánském městě navštěvovala univerzitu, pak pracovala jako redaktorka. Ale rutina v kanceláři nebyla pro ni. Jako první žena v Itálii si zvolila kariéru válečné korespondentky.
Začala v roce 1956 a postupně se dostala na většinu front druhé poloviny dvacátého století. Přesněji: na většinu front, které z evropského nebo amerického pohledu byly považovány za důležité. Zaměřila se na reportáže, rozhovory, psala eseje i beletrii, často o osudech žen v současné společnosti, její knihy byly přeloženy do třiceti jazyků. První román se jmenoval Penelopa ve válce (1962), velmi osobní byla kniha Muž, kde vypráví o své osudové a tragické lásce k Alexisi Panagulisi, se kterým se seznámila, když sbírala podklady pro článek o odboji proti diktatuře řeckých plukovníků. Je také autorkou provokativního Dopisu nenarozenému dítěti, kde uvažuje o tom, zda je náš svět vhodný, aby na něj přicházely další „nevinné“ bytosti. Patos, exaltované výkřiky, vášnivost, exhibicionismus, subjektivita, květnaté vyjadřování vůbec patřily k charakteristickým rysům jejího psaní.
Byla ve Vietnamu, Indii a Pákistánu, Íránu, Bangladéši, Saúdské Arábii, Kuvajtu, Libyi, Jordánsku, Libanonu, Laosu, Latinské Americe. V Mexiku psala reportáž o studentském hnutí proti mexické vládě. Při zákroku proti protestujícím studentům ji postřelili. Pořádkové síly ji považovaly za mrtvou, odtáhly ji z místa střetu za vlasy a nechaly ležet. Až si někdo všiml, že ještě dýchá, a odvezli ji do nemocnice. Tak se zachránila.
Když se vyučuje, jak psát rozhovor, studentům se nabízí několik možností: čistý dialog, kde novinář jen zachycuje, co zpovídaný říká, sám zůstává v pozadí, přerušuje odpovídajícího pouze krátkými usměrňujícími otázkami. Druhou možností je rozprava. Žurnalista v ní vystupuje jako rovnocenný partner, nejen rozhovor řídí, ale také vykládá své názory a postoje, reaguje na odpovědi, provokuje.
Taková byla interview Oriany Fallaciové.
Ona byla dominantní, vždycky dávala v otázkách najevo, že partner je tu pro ni, a ne naopak. Čím byla sama slavnější, tím slavnější osoby si pro dialog vybírala. Zpočátku pro týdeník L’Europeo zpovídala hvězdy amerického show-businessu. Pak se zaměřila na politiky. Senátora Roberta Kennedyho, ministra Henryho Kissingera, premiérky Goldu Meierovou a Indiru Gándhíovou, šéfa Fatahu Jásira Arafáta, libyjského vůdce Mu’ammara Kaddáfího nebo ájatolláha Chomejního.
Kissingerovi vyčetla válku ve Vietnamu a on přiznal, že byla zbytečná, Arafáta popsala jako „slintavého a prskajícího fanatika“, který se ji snažil přesvědčit, že západní kultura je podřazená kultuře islámské. Aby se k Chomejnímu jako jediná žena-novinářka dostala, musela si odlakovat své rudé nehty, protože jinak jí nechtěli na íránském velvyslanectví dát vízum, pak několik týdnů čekat, než ji ájatolláh přijme, a to jen za podmínky, že si oblékne tradiční čádor. Jenomže sotva se k Chomejnímu dostala, zeptala se ho, jak se asi může ženám v čádoru plavat, když ho nesmějí nikdy na veřejnosti odložit. Neodpustila si po rozhovoru ani poznámku na adresu jeho matky, zda by nebylo lepší, kdyby se nikdy nenarodil.
„Každé interview,“ napsala Fallaciová, „je mým vlastním portrétem, zvláštní směsicí mých myšlenek, mé povahy, mé trpělivosti, které v mé hlavě vyvolávají otázky.“

VZTEK A PÝCHA


Její poslední knihy se týkaly právě arabských zemí a islámu. A zase vyvolala prudký souhlas i vlnu kritiky. V roce 1990 publikovala novelu Inshallah (Ve jménu boha), kde vycházela ze své zkušenosti válečné korespondentky a děj umístila do Libye. Už tady se ptá, zda náboženský fundamentalismus nevede k násilí a válkám. Touhle knihou chtěla uzavřít novinářskou kariéru a stáhnout se do ústraní.
„Napsala jsem knihu, abych vyprávěla příběh o lidech války, protože nic nemůže ukázat jejich krásu a ošklivost, inteligenci a hloupost, krutost a laskavost, odvahu a zbabělost jasněji než období války.“
Pak ale došlo k 11. září 2001 a Fallaciová teroristický útok na Světové obchodní centrum bezprostředně prožívala. Nebyly to jen padající domy a umírající lidé, co ji vyprovokovalo. Byl to pro ni zásah namířený proti euroatlantické civilizaci. Tím více se jí dotklo, že někteří Italové měli z útoků radost.
Zavolala do milánských novin Corriere della Sera, kde často publikovala, a jak pro ni bylo typické, emotivně popsala hrůzu, kterou kolem sebe v New Yorku viděla. Noviny jí nabídly, ať všechno sepíše, že článek publikují. Čtrnáct dní formulovala text jako otevřený dopis. Západní elity v něm označila za zbabělce ustupující islamistickému terorismu. Článek vyšel 29. září 2001 s názvem „La Rabbia e L’Orgoglio“ (Vztek a pýcha - Zloba a hrdost). V nezkrácené podobě pak text vyšel koncem téhož roku jako kniha a první náklad byl okamžitě rozprodán.
Fallaciová se v textu odvolávala na svou zkušenost s arabskými režimy, kde prožila několik let. Proto může například tvrdit, že islamistický terorismus není, jak se často smířlivě říká, zvrhlou odchylkou pacifistické a tolerantní víry v Mohameda ani věcí rozčarované, zpátečnické periférie, ale neodmyslitelnou součástí islámu jako takového. Islám charakterizuje jako „horu, která se po tisíc čtyři sta let nehýbe - islám nevychází z propasti své slepoty, neotvírá své brány civilizačním snahám a se svobodou, spravedlností, demokracií a pokrokem nechce mít nic společného“. Je pro ni šokující smířlivý postoj evropských elit k muslimům. „Nechápete nebo nechcete pochopit,“ říká Evropanům, „že když zůstaneme pasívní, když nebudeme bojovat, zvítězí džihád.“ A evropská civilizace tím skončí.
Článek i kniha měly prudkou odezvu. Orianu Fallaciovou napadali jak ateisté, tak katolíci, konzervativci jako liberálové, politici i intelektuálové. V několika novinách vyšly polemiky s jejími názory, obvinili ji z xenofobie a nedostatečného pochopení pro arabské přistěhovalce.
Navíc dvě italské muslimské organizace jí veřejně pohrozily smrtí a jako v případě Salmana Rushdieho na ni chtěly uvalit fatwu.
Text údajně napsala „násilnickým a urážlivým tónem“. Stěžovala si i Evropská společnost pro sledování rasismu se sídlem v Bruselu. Také ji žalovaly čtyři „protirasistické“ skupiny - tři francouzské a jedna švýcarská. Žádaly, aby kniha byla zakázána a stažena z knihkupectví.
To vyprovokovalo jejího advokáta k prohlášení, že žalujícím skupinám jde o cenzuru.
„Skutečným nebezpečím je dnes zelený [islámský] fašismus a vy nám chcete zakázat, abychom ho pranýřovali!“ řekl advokát. Nicméně k zákazu nedošlo, protože soudci jak ve Švýcarsku, tak ve Francii při předběžných slyšeních rozhodnutí o stažení knížky nevydali.

NEPŘÍTEL V DOMĚ


Fallaciová původně jako doslov k La Rabbia e L’Orgoglio chystala další text, La forza della ragione (Síla rozumu), s dodatkem „O dva roky později“. Mezitím ale došlo k bombovým útokům ve Španělsku 11. března 2004, a tak knihu připsala mrtvým z Madridu. I s tímhle textem se dočkala odsouzení.
Muslimů žijících v Itálii se dotkla věta, že „by bylo iluzorní se domnívat, že je dobrý islám a zlý islám, a nepochopit, že islám je pouze jediný ... a to naprosto proti jakémukoli rozumu“. Tato myšlenka měla za následek, že soudce v italském Bergamu předvolal spisovatelku před soud, kde se měla zpovídat z veřejných urážek islámu. Žalobu na ni podal italský muslimský aktivista Adel Smith.
Fallaciové se zastal tehdejší italský ministr spravedlnosti Roberto Castelli: „Fallaciová měla odvahu říct, co si myslí ... je to hluboce kritické, ale není to žádná pomluva,“ řekl. „Náboženský cit sice musí být bráněn, ale stejně tak je nezbytné zajistit i svobodu jednotlivce vyjádřit vlastní názor.“ Varování před postupnou islamizací Evropy vedlo novinářku také ke kritice skupin, které podporují Palestince a diskriminují Izrael. Odmítala skrytý antisemitismus, který se projevuje v rovnítku kladeném mezi sebevražedné útoky proti civilním obyvatelům a obranu Izraelců proti terorismu.
Závěrečnou částí trilogie měl být Rozhovor Oriany Fallaciové se sebou - apokalypsa (Oriana Fallaci intervista sé stessa - L’Apocalisse), kde vypráví o zápasu s rakovinou, ale zároveň naznačuje budoucnost Evropy, která je podle ní také napadena rakovinou.
Především morální. Jenomže došlo k dalším atentátům, tentokrát v Londýně v červenci 2005. Nedalo jí to a v Corriere della Sera otiskla pod titulkem „Nepřítel, s nímž zacházíme jako s přítelem“ další článek odmítající islám. Jeho vyznavače v evropských zemích označila za „nepřítele v domě“.
Její výpady byly vášnivé, slovník emotivní a drsný. „Alláh je Bůh velitel, Bůh tyran, Bůh, který místo lásce učí nenávisti a prostřednictvím koránu označuje za nevěřící psy ty, kdo věří v jiného Boha, a vyzývá, aby byli potrestáni,“ napsala. Dialog s islámem podle ní není řešení. Náboženský fanatismus se může obrátit proti jakýmkoli cílům, včetně její rodné Florencie a včetně nového papeže Benedikta XVI., jehož myšlenky považovala za zajímavé a se kterým se osobně setkala. Jak se ukázalo, v tomhle bodě se nemýlila.

BARBORA OSVALDOVÁ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama