Arthur Koestler | Reflex.cz
nahoru

Arthur Koestler

STANISLAV KOMÁREK12. října 2006 • 19:49

Když jsem v únoru 1983 sbíral síly a odvahu k emigraci, netušil jsem, že ve svém bytě na londýnském Montpellier Square stojí před nesrovnatelně těžší volbou muž, jehož názory a pohled na svět můj život velmi ovlivnily. Postupující Parkinsonova choroba ve spojení s leukémií přivedla tehdy osmasedmdesátiletého spisovatele Arthura Koestlera k rozhodnutí zemřít z vlastní ruky. Jeho životní zkušenost sionisty, komunisty a posléze velmi aktivního antikomunisty nestárne. Živil ji totiž zájem, co je „za světem“, jak drží pohromadě a je propojeno to, co střídavě chápeme jako „hmotné“ či „duchovní“. Je s podivem, že do češtiny byla přeložena po druhé světové válce jen jedna z jeho knih, Tma o polednách. Druhá, Zloději v noci, snad bude za čas následovat.

Narodil se roku 1905 jako první a jediné dítě v zámožné patricijské židovské rodině v Budapešti, už zcela asimilované a nábožensky lhostejné. Koestlerův otec, dobrodružný a dobrosrdečný podnikatel s překotnou a v obchodních věcech odvážnou, ale ne právě úspěšnou povahou, si vzal dceru ze staré pražské židovské rodiny Adele Zeitelesovou, narozenou ovšem už ve Vídni a v době jejich seznámení již značně zchudlou. Velkopanské manýry si Koestlerova matka uchovala i v Maďarsku, které považovala za zemi barbarskou a nekulturní a kde žila jako ve vyhnanství.
Proto se u Koestlerů mluvilo německy a Adelina vládychtivá povaha, která by zajisté stačila k řízení většího panství, si musela vystačit s ovládáním jediného syna, jehož spolu s guvernantkami vychovávala značně přísným a šikanózním způsobem, zpestřeným navíc nepředvídatelnými návaly něhy i ledového odmítání.
Jejich vztah byl neobyčejně silný, ale, velmi mírně, řečeno ambivalentní. Jako mnoho tvůrčích mužů byl Koestler na své matce velmi závislý, ale na druhé straně před ní stále utíkal a skrytě ji nenáviděl a bál se jí. Tvrdí se, že Koestlerův dosti drsný poměr k ženám, který vyústil ve tři manželství a množství dramatických milostných afér, byl motivován právě touto nešťastnou „první láskou“ (nejen Vídeň, ale i Budapešť byla jednou z raných kolébek psychoanalýzy a jistě ne bez důvodu).

SIONISTA


V roce 1919, po porážce Maďarské republiky rad,musela Koestlerova rodina prchnout před hrozícími pogromy do Rakouska. Ne že by snad obchodník Koestler byl komunista, ale revolucionář Béla Kun byl Žid a to v atmosféře vybičovaných emocí a celkového zesurovění po konci války stačilo. Mladý Koestler dochodil reálné gymnázium v Badenu u Vídně a v roce 1922 vstoupil na vídeňskou techniku, kde studoval strojní inženýrství.
Už během studií na něm byly patrné všechny znaky, které si uchoval až do pozdního stáří : brilantní inteligence, vášnivé zaujetí pro pravdu, či alespoň pro to, co za ni považoval, neotřelost v myšlení a nekompromisnost v navrhovaných řešeních, zájem o hádanku světa jako celku v propojení přírodních věd, psychologie a politiky i neobyčejná odvaha a dobrodružnost. V intelektuálních diskusích prý byl celý život strhující a vášnivý, ovšem také velmi sebestředný: „Pánbůh ví všechno, Koestler ví všechno lépe,“ říkali jeho přátelé.
Ve Vídni vstoupil do židovské studentské organizace Unitas a stal se nadšeným sionistou. Okouzlil jej zejména charismatický sionistický intelektuál Vladimir Žabotinskij, původem z Oděsy, který se stal na dlouhá léta jeho mentorem a otcovským přítelem. Aniž dokončil studia, odjel Koestler v roce 1926 do Palestiny, kde s krátkým přerušením zůstal až do roku 1929. Viděl kolem sebe vznikat židovská sídliště za velmi svízelných podmínek - nepřízeň, až násilně podbarvené nepřátelství místních Arabů, pro něž ani jinak vstřícný Koestler neměl příliš lásky, se proplétaly se skutečností, že kompaktní osídlení nemůže sestávat převážně z právníků, lékařů, hudebníků, literátů a obchodníků, ale že někdo musí také okopávat řepu a vyvážet odpadky.

KOMUNISTA


Po návratu se Koestler usadil v Berlíně jako žurnalista, zúčastnil se roku 1931 jako korespondent přeletu severního pólu Zeppelinovou vzducholodí a prodělával během těchto let pozoruhodný obrat - od sionismu, na který ale nikdy nezanevřel, ke komunismu.
Sociální kolektivismus a levicovost byly společné oběma, Sovětský svaz, motor a ideální úběžník tehdejšího světového komunistického hnutí, ovšem sionismus nenávistně potíral, kde mohl. Snad prý počátkem tohoto obratu v Koestlerově mysli byla krásná palestinská komunistka Lisa Luria, do níž se zamiloval právě na parníku mezi Haifou a Terstem v roce 1929.
Jakkoli hrály ženy v Koestlerově životě vždy důležitou roli, počátkem třicátých let nejvíce miloval Sovětský svaz a s nadšením se účastnil všech odpudivých pletich Kominterny. Když objekt své lásky poznal v bezprostředním kontaktu, dostalo počáteční okouzlení značné trhliny. V letech 1932-33 totiž pobýval téměř rok jako delegát Svazu německých proletářskorevolučních spisovatelů v zemi, kde zítra znamená či mělo znamenat již včera, aby posléze napsal knihu o tamním budování.
Viděl značný kus sovětského impéria -Ukrajinu, Kavkaz a Zakavkazí, po přejezdu Kaspického moře i Bucharu, Samarkand,Taškent a další středoasijská města. Ne všude se podařilo duchovní odkaz knížete Potěmkina prosadit dostatečně důvěryhodně, a zejména jeden z prvních veřejných procesů se „zrádci“ v Ašchábádu jej nezmýlil a velmi rozhořčil. Díky své důvěřivosti a věrnosti Straně v podstatě vydal na nůž GPU svou ruskou milenku Naděždu, jak s bolestí a studem přiznává ve svém životopise. V Moskvě se ještě setkal s některými bolševiky staré gardy, jako byli Bucharin či Radek, v Charkově jej zastihla zpráva o požáru Říšského sněmu. Červík pochybnosti již hlodal, nicméně trvalo ještě dlouho, než Koestler komunistické hnutí definitivně opustil.
Po návratu se věnoval v Paříži jako propagandista boji proti nacismu a tiše uvažoval, zda užitečná lež je skutečně lepší než nepříjemná pravda, podle kteréhož kréda tehdy fungovaly všechny propagandistické bitvy, předcházející válečným. V této době začal psát první politickoagitační romány, dnes sice sotva čitelné pro ideologickou náplň, ale literárně už velmi pěkné, třeba Zážitky soudruha Piepvogela a jeho přátel v emigraci (1934).

PŘEDTUCHY NELŽOU


Koestler by nebyl býval Koestlerem, kdyby jej nelákala možnost dostat se během španělské občanské války do země jako korespondent novin Pester Lloyd a News Chronicle. V letech 1936-37 navštívil Španělsko zmítané boji několikrát, až byl počátkem února 1937 zatčen Frankovými vojsky v dobyté Malaze poté, co tam vytrval s konstatováním, že „kdo věří v historický materialismus, nemá věřit na předtuchy“. Byl převezen do vězení v Seville, odsouzen k smrti a přes tři měsíce čekal na svou popravu. Viděl řadu přátel a spoluvězňů zastřelit přímo před svýma očima a nevšední existenciální zážitek setkání se smrtí jej neobyčejně vnitřně změnil.
Když jej jeho britští přátelé a jeho první manželka, německožidovská komunistka Dorothea Ascherová, s níž ostatně nevydržel dlouho, vyměnili s neobyčejným vypětím sil za jiného zajatce protistrany, nejen že rehabilitoval předtuchy před marxistickými dogmaty, ale začal ještě více než kdy předtím věřit na psychické propojení většího množství lidí, třeba vězňů, ve skupině, na příslušnost člověka ke kosmickému celku, v němž se v rámci „oceanického pocitu“ rozplynout chce i nechce zároveň, i na tajemný řád věcí, který se nám jen podle úhlu pohledu jeví v jednotlivostech jako „náhoda“ či jako „nutnost“. Koestler nikdy nebyl hluchý k „řeči osudu“ a jeho znamením, a po španělských zkušenostech zvláště. Když čerstvě zachráněný napsal z Gibraltaru Thomasi Mannovi poděkování za to, jak jej ve vězení posilovala vzpomínka na scénu z Buddenbroocků, kde hrdina před svou smrtí čte Schopenhauerův traktát O smrti a jejím vztahu k nezničitelnosti naší bytosti jako takové, přišel dopis Mannovi právě v okamžiku, kdy Schopenhauerův spis po pětatřiceti letech znovu poprvé otevřel. Tento fenomén smysluplného uspořádání věcí v čase a prostoru proti všemu běžnému očekávání, dnes známý spíše pod Jungovým označením synchronicita, Koestlera (který jej nazýval koincidence) velmi zajímal a věnoval mu později knihu Kořeny náhody (1972). I zážitky z cely smrti strhujícím způsobem zpracoval ve svém Španělském testamentu (1937), který mu přinesl jako první kniha světovou slávu.
Není zřejmě náhodou, že i George Orwell zažil ve Španělsku rozhodující obrat směrem od komunismu - oba literáty i velké myslitele spojuje intenzívní zájem o podstatu totalitního myšlení i jazyka, oba prodělali vývoj od bojovníků k mudrcům, snad jen s tím rozdílem, že Orwell zemřel mnohem dříve. Na obou je patrná i děsivá skutečnost, kolik výjimečně inteligentních lidí do sebe totalitní blouznění tou dobou vtáhlo.

BOMBARDUJTE OSVĚTIM!


Po návratu odjel Koestler v roce 1937 jako reportér opět na několik měsíců do Palestiny a pod vlivem moskevských procesů se rozhodl následujícího roku i formálně Stranu opustit. V této době začíná pracovat i na svém nejslavnějším románu, Tma o polednách (vydán 1940), zachycujícím na malém prostoru proměnu starého ostříleného revolucionáře Rubašova v poslušnou lidskou trosku v rukou pologramotného komisaře Gletkina, který jej udolá jeho vlastní „logikou“ a přiměje pro dobro strany k nejbizarnějším doznáním (Luther výstižně tvrdil, že „logika je kurva ďáblova“, a Koestler k tomuto závěru také postupně dospěl).
Román dopsal v přízračném internačním táboře pro nežádoucí cizince v Le Vernetu na úpatí Pyrenejí, kam byl zavřen záhy poté, co se seznámil s krásnou a inteligentní mladou britskou sochařkou Daphne Hardyovou.
I s jejím přispěním byl sice po čtyřech měsících propuštěn a stačil své zážitky ještě sepsat v románu Špína země, když ohrožovala Francii německá vojska. On i Daphne, každý na vlastní pěst, Koestler jako voják cizinecké legie s falešným jménem, se snažili protlouci do Anglie. Koestlerova cesta vedla přes Casablanku a Lisabon, po leteckém přistání v Bristolu se dostal jako cizinec bez víza do vězení, kde se dověděl o vydání a úspěchu Tmy o polednách, ale záhy byl propuštěn.
Nějakou dobu sloužil v britské armádě při různých opevňovacích pracích, ale později se opět uplatnil jako agitátor a rozhlasový redaktor. Za války se se svými přáteli snažil přesvědčit britské a americké velení o nutnosti bombardovat osvětimské plynové komory, ale bez úspěchu, a nezájem vojenských stratégů o osudy obětí jej naplnil zlostí a zoufalstvím. Též se angažoval, a opět bez úspěchu, v pokusu maďarského sionisty Branda zachránit 800 000 maďarských Židů výměnou za 10 000 nákladních aut, čaj, kávu a další produkty, jichž se Němcům nedostávalo. Namísto alespoň předstíraného vyjednávání a pokusu celou věc protahovat nechala britská vláda Branda v Káhiře zavřít do internace a nabídku příkře odmítla. V té době věděl už Koestler, že jeho otec roku 1940 v Budapešti, kam se rodiče po několika letech v Rakousku vrátili, zemřel, a rovněž svou matku měl za ztracenou (nebyla to pravda). Osudu Židů za války je věnován jeho román Muž přes palubu (1943).

PAMĚTNÍK


Znechucen bezvýsledností svých aktivit, odjel Koestler na podzim 1944 do Palestiny, kde se chtěl aktivně podílet na založení samostatného židovského státu. Formálně byl dopisovatelem deníku Times - odjíždělo se mu zlehka, neboť naděje na harmonické manželství s Daphne Hardyovou se ke konci války zhroutily. V rámci své reportážní činnosti se setkal několikrát i s příslušníky extrémních židovských skupin, jež neváhaly při sporech s britskou správou Palestiny použít prostředků teroru. Čtrnáctý květen 1948, den založení Státu Izrael, byl pro Koestlera zcela klíčový a přelomový, byť se zde v posledku neusadil - jako spisovatel potřeboval větší okruh čtenářů a jazykem ivrit nepsal lehce.
V letech 1945-52 pobýval se svou novou přítelkyní a posléze druhou manželkou, vysoce inteligentní Angličankou Mamaine Pagetovou, střídavě v Palestině, ve Francii, kde se stýkal například s Jeanem-Paulem Sartrem a Simonou de Beauvoirovou, a ve Spojených státech. Z jeho děl této doby jsou nejznámější román Zloději v noci (1946), líčící neobyčejně plasticky zakládání kibuců a nezřídka i krvavé třenice židovských osadníků s arabskými usedlíky, a obsáhlý esej Příslib a naplnění (1949) o vzniku Izraelského státu. S přímočarostí sobě vlastní zastával názor, že po jeho založení je zbytečné dál udržovat diasporu v jiných zemích a v modlitbách toužit po návratu do zaslíbené země, když stačí zakoupit si letenku a přistěhovalecké vízum : kdo není k tomuto radikálnímu kroku ochoten, měl by se v zemi svého pobytu naopak zcela asimilovat a nevydělovat se udržováním polovičaté tradice a pocitu „vyvolenosti“. Roku 1952 se Koestler definitivně usadil v Londýně a pustil se, vědom si toho, že memoáry se mají sepisovat za mlada a při dobré paměti, do psaní své neobyčejně pestré autobiografie ve dvou svazcích ( Šíp v modři, 1952, Tajné písmo, 1954).

ESEJISTA


Kolem roku 1950 už slábl Koestlerův zájem o politiku a začínal opět sílit interes o živé organismy obecně, a člověka zvláště, zároveň tehdy také kulminovalo Koestlerovo esejistické umění. Je těžko najít jiného myslitele, který by byl tak opravdový, neakademický, ve svých postřezích přesný a ostrý jako žiletka a zároveň vybavený tak celostním pohledem na svět. Ničí eseje jsem v životě nečetl s větším nadšením a nemám je za tak inspirativní a doslova „uhránčivé“ - již za Koestlerova života vycházely v mnoha sbornících (Jogín a komisař, 1945, Cesta dinosaura, 1955, Pijáci nekonečna, 1968, Cihly pro Babylón, 1980, aj.) Už v roce 1949 vyšla jeho neobyčejně zajímavá studie Vhled a výhled, sledující myšlenkové vzorce společné humoru, vědeckému poznání a umělecké reflexi světa (doplněná a rozšířená verze vyšla roku 1964 pod názvem Akt stvoření). Rovněž velice objevná je Koestlerova kniha Náměsíčníci (1959), kde paralelně s Thomasem Kuhnem, známým a slavným americkým historikem vědy, sledoval koperníkovský obrat v astronomii a vznik novověkého obrazu univerza. Rok před svou smrtí se C. G. Jung nadchl pro další Koestlerovu knihu, Svatí mužové a automaty(1960), zpracovávající zážitky z cesty do indických ášramů a japonských zenových klášterů, a napsal doslov k jejímu německému vydání.
Otázce možnosti harmonizace emocionálního a racionálního uchopení světa lidskou psychickou a „rozštěpení“ lidské mysli se Koestler věnoval ve svých knihách Přízrak ve stroji (1967) a Janus (1978), svém pozdním a shrnujícím díle. Už od vydání eseje Jogín a komisař Koestlera znepokojovala polární podvojnost lidského myšlení a pociťování, která při domyšlení věcí do extrémů působí na člověka a svět destruktivně - komisař ženoucí lid pistolí a bičem do domnělého „ráje“ svět rozvrací, jogín oddávající se introspekci uprostřed bídy a rozkladu jej ale také nezvelebuje. Výborně si uvědomoval i jazykové a citové pasti ideologií všeho druhu a smutně konstatuje, že asociální zločinci typu zlodějů, lupičů či vrahů z „nízkých“ pohnutek nenadělali v dějinách ani zlomek běd, které přinesli bojovníci za nábožensko-ideologické „lepší příští“, hustě dláždící cestu do pekel nejlepšími úmysly a ve snaze strhnout nebe na zem se neštítící ničeho.
Ve svých pozdějších letech se Koestler pohyboval spíše v prostředí slavných vědců nežli revolucionářů či politiků a krom velmi aktivního antikomunismu (v Moskvě byl na předních místech „černé listiny“ a do poloviny padesátých let mu akutně hrozila likvidace) se angažoval jen v odstranění trestu smrti. To, čeho se nesmí odvážit stát, mohl ale podle Koestlera učinit po zralém uvážení každý sám - to, co říkal, vždy také myslel vážně, a mělo se to ukázat, když jeho dobrodružný a extrémní touhou po poznání znamenaný život došel konce.
Právě v den, kdy mne přijímali do traiskirchenského uprchlického lágru, 7. dubna 1983, držela Královská akademie v Londýně za Arthura Koestlera velkou panychidu. To jsem o něm ještě ani netušil, tím spíše nedohlédal, že bych s jeho dílem mohl kdy seznamovat českého čtenáře, ale zpětně jsem si jist, že Koestler by se v tomto málo utěšeném zařízení byl cítil jako ryba ve vodě a spřádal nějaký explorativní plán. h

STANISLAV KOMÁREK

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější