František Fajtl

První causu o Františku Fajtlovi (20. 8. 1912-4. 10. 2006) jsem psal před devíti lety, v roce jeho pětaosmdesátin. Nyní, když tento velký vlastenec, statečný voják a legendární letec zemřel, se pokusím vydat spíše svědectví o jeho posledních letech, třebaže exkursům do minulosti se nelze ubránit.

Dojmy z chlapeckých let přetrvávají dlouho, možná dokonce jsou určující. Dodnes si pamatuji snímek jiskrného, odvážného muže zarostlého krátkým plnovousem, který se na mne smál z poslední stránky knížky s červenou obálkou, přes niž padal v oblaku černého dýmu zasažený spitfire. SESTŘELEN!
Jako chlapce mě přirozeně ve snu nenapadlo, že se s Františkem Fajtlem, tehdy ještě degradovaným na vojína v záloze, v dospělosti setkám. A že v té době budu mít duši natolik mladou a neokoralou, abych toto setkání mohl prožít jako životní zážitek.

STŘEPINY


Měl jsem to štěstí, že se mnou vždy hovořil bez zábran a svěřoval mi věci kolikrát velmi niterné. Když ho začala sužovat nespavost, přiznal se mi, že musí myslet na lidi, které za války zabil; nevím, kolik jich bylo, říkával, ale pár jistě. Svírala ho lítost nad zmařenými životy. Někdy litoval i let ztracených za totality. Podobně jako válka nikdy nezmizela z jeho života a tkvěla v něm jako střepina, třebaže postupně opouzdřovaná časem, cítil v sobě ještě jednu, jež se neopouzdřila asi nikdy: kriminál. Mírov.
„Silným zážitkem z Mírova, dlouho, dlouho nestravitelným, bylo setkání s bývalými esesáky a gestapáky; odpykávali si tam tresty za zločiny spáchané za války. Nejdřív se nám, kteří jsme proti nim celou tu válku bojovali, všelijak pošklebovali. Což dneska docela chápu - naše uvěznění za jedním katrem pro ně muselo být čímsi obludně absurdním. Ale postupně se začali chovat kamarádsky a nabízet dokonce jakýsi smír.
Chlapi, co blbnete, říkali nechápavě, když jsme i nadále udržovali dištanc, vždyť už je po válce. A teď jsme na jedný lodi!
Ne, nebrali jsme to - právě ta ,jedna loď‘, ta nám vadila ze všeho nejvíc.
Na ja, česká pýcha, tvrdý palice, pošklebovali se uraženě. Však voni vám změknou ...
O příslušné změknutí našich hlav se vcelku svědomitě starali naši dozorci, kteří nám je sem tam přetáhli obuškem, třebaže byli i dozorci slušní, kteří nebili do hlavy a nekopali do přirození. Jednomu takovému ,slušnému‘ dozorci jsem myslím zachránil život. Chcete si to poslechnout?“ Ani jsem nedutal, ostatně stačilo jen přikývnout.
„Přiblížily se velikonoce a naši věznitelé nám prokázali laskavost: mohli jsme dostat balíček z domova! Dovedete si představit, jak jsme se těšili ...
Kamarádil jsem tenkrát s Otou Hrubým, Otákem, znali jsme se z Anglie. Oták byl výborný letec a velký vodvazák. Však měl taky DFC (Záslužný letecký kříž, velmi ceněné vyznamenání). Jinak dost velký pruďas, s dozorci měl stále nějaké problémy. Balíčky se předávaly na chodbě, a když přišla řada na Otáka, předstoupil. Dozorce uchopil jeho balíček a jal se ho rozbalovat, není-li v něm něco zakázaného. Ale byl tam jen mazanec. Nicméně i ten dozorce rozlomil, nejprve na půl a potom ještě ...
,Pane dozorce, proč to lámete?‘ neudržel se Oták. ,Vždyť vidíte, že tam nic není ...‘
Dozorce se ušklíbl, hodil mazanec na podlahu a s výsměšným pohledem upřeným na Otáka ho začal rozmazávat špičkou boty.
Už jsem to říkal - Oták byl pruďas. Než se kdokoliv z nás nadál, vystartoval dozorci po krku.
A začal škrtit. Trvalo to jen několik sekund, ale dozorce už chroptěl, oči vytřeštěné, v tu chvíli měl před sebou už jen pár okamžiků života. Oták byl buldok, co jednou chytil, to nepustil.
Stál jsem za ním, vyskočil jsem tedy po něm a podařilo se mi ho odtrhnout. Dozorce se zhroutil na zem, ale byl živ, o něco horší to bylo s Otákem. Ten se zmítal v mém sevření, zuřil a nebyl k ukrocení. Bylo potřeba pomoci ještě dalších kamarádů, abychom ho zklidnili. Samozřejmě, nešlo nám o dozorce, šlo nám o Otáka. Kdyby toho dozorce uškrtil, tak by ho jeho soudruzi umlátili k smrti - a nic by se jim nestalo ...
To byl Mírov, tábor likvidační, jak nám velmi často zdůrazňovali. Cesta odtud vedla jediná -na káře, na níž odváželi zemřelé. Říkalo se tomu ,amnestie‘.
Ještě dlouho po incidentu s Otákem, když mě potkal dozorce C. (já už ho dneska nebudu jmenovat, co tam, to tam), tak mi říkával: ,Kurva, Fajtl, vy mě serete! Ale vy mě dlouho srát nebudete. Já vás na tu káru dostanu!‘“

BÝT MLADŠÍ ...


Naštěstí se mu to nepodařilo. Mírov sice pohltil sedmnáct měsíců jeho života, ale víc než polovina se ještě rozprostírala před ním. A budiž řečeno, že v ní vykonal obrovský kus práce. Angažoval se pro rehabilitaci nejen letců, ale odbojářů vůbec. Jakmile to okolnosti dovolily, zúčastňoval se besed, setkání s mládeží, po padesátce znovu usedl k psacímu stroji a stal se naším předním válečným memoáristou. Když se mu přiblížila devadesátka, vyslali mě za ním kolegové z Klubu leteckých novinářů (byl naším čestným členem), abych s ním dohodl oslavu tohoto jubilea. Jako vždy mě přijal velmi laskavě a vyslechl naši představu: ministr obrany vydá k datu jeho narozenin rozkaz, který se bude číst u jednotek.
(Splnění tohoto bodu bylo reálné, měli jsme tehdy k ministru Tvrdíkovi jakousi cestičku a on by to udělal.) Dále jsme navrhovali, aby pan generál navštívil některou z našich leteckých základen, provedl by zde slavnostní přehlídku mladých letců, načež by poobědval s veliteli. Večer se pak uskuteční setkání se starými kamarády v Praze v hotelu DUO.
Vyslechl mě velmi pozorně, ale pak jenom zavrtěl hlavou. „Nechci žádné oficiality,“ řekl s trochou únavy. „Věřte mi, že už jsem na ně dost starý ... Třebaže setkání s mladými letci by mi udělalo radost ...“
„A co teprve jim!“ nezdržel jsem se poznámky.
Opět se usmál, setrval však na svém stanovisku. „Až někdy jindy. Víte, přece jen bych potřeboval, abych byl o něco mladší ...“

SCENÉRIE


Stesky na stáří se ovšem vyskytovaly jen zřídka. Obvykle býval dobře naladěn, měl smysl pro humor a nepropásl snad žádnou příležitost, aby se s chutí zasmál. Když oslavil své pětaosmdesátiny, dostal nejrůznější dárky, ale jeden z nich zabodoval nejvíc. Piloti z letňanského výzkumáku mu darovali vyhlídkový let na L-200 Morava. Už z toho měl obrovskou radost, ale radost největší zažil až „nahoře“, když ho pilot letounu Morava vyzval, aby si převzal řízení.
Opět pocítil v rukou stroj, opět se mohl rozhlédnout po obzoru s pocitem, že je jeho vládcem, třebaže dobře cítil, že je ve vzdušném oceánu jen malou částečkou. Byl to vlastně jeho poslední let v životě ...
Miloval létání jako každý pilot, ale možná o to víc, že byl člověkem velice citlivým a vnímavým. Na setkání veteránů (tuším v roce 2001) v Národním technickém muzeu kdosi pustil nahrávku nahazování motoru spitfira. Nebylo těžké si nevšimnout, že generálem proběhlo zachvění, když motor zabublal. A když zaburácel, jako by jím projel elektrický výboj -jeho pravička se automaticky pohnula, jako by chtěl uchopit řídicí páku. Ale vzápětí si uvědomil, že je to jen iluze, zvukový klam. Nachýlil hlavu a zavřel oči ...
Vzpomněl jsem si v tu chvíli, jak mi kdysi vyprávěl o kráse létání i za války. „Samozřejmě že operační, bojové létání přinášelo zážitky zcela jedinečné, které jsou nesdělitelné. Vzrušení z boje, intenzívní prožívání času, všechnu tu dynamiku, pro niž je každý popis chabý a pomalý. Létání samo bylo v bojových situacích automatizovanou, reflexívní záležitostí, která absolutně vylučovala nějaké zálibné prožitky, nebo dokonce potěšení. Nicméně přesto se najdou okamžiky, které si pilot připomene s pocitem ,to jsem si zalítal‘.
Rád vzpomínám třeba na létání v severním Skotsku, kde byla jeden čas naše třistatřináctka na krátkém odpočinku. Odtud pak byl už jednom skok na Orkneje, souostroví jakoby ztracené v Atlantiku, které poutalo svou drsnou, dosud panensky nedotčenou přírodou. Hlídkovali jsme nad mořem a ve zcela zvláštním, pro nás nezvyklém severském prostředí jsme prožívali vzácné okamžiky, kdy jsme se mohli oddat požitku z letu.
Divukrásné bylo létání ve větších výškách s výhledem daleko na sever a po neobzírné hladině Atlantiku, která z té výšky vypadala jako temná skleněná deska, pokud ovšem nebyla zahalená oblačností. Už nikdy potom jsem takové scenérie neviděl ...“

CHRISTIAN


Přede dvěma lety mi ukázal snímek, který jsem u něj dosud neviděl. Zachycoval mladého, sebevědomého muže odvážné tváře. „Kdo to je?“ zeptal jsem se.
„Stíhač jako já, navíc můj přemožitel. Leutnant Artur Beese.
Ten mě tehdy, v květnu ve dvaačtyřicátém, nad tou severní Francií dostal. Nebyl to žádný zelenáč, všimněte si, že má Železný kříž. Váže se k němu zajímavý příběh.
Byl pohledný a nebylo pro něj obtížné získat si přízeň některé místní dívky. Válka mu sice přisoudila roli okupanta, ale život ostré hrany - zvláště mezi mladými lidmi - často rychle obrušuje. Záhy se mu narodil syn Christian. Když začala invaze a Arturovi Beesemu muselo být jasné, že Němci válku nevyhrají a že z Francie se budou muset klidit, rozhodl se k činu. Vzal Christiana a odvezl ho do Německa ke své bezdětné sestře, aby se o něj postarala. Sám se vrátil ke své eskadře - a co čert nechtěl, padl. Co teď? Válka skončila a do děje vstoupila Christianova matka. Pochopila, že jestli něco neučiní, své dítě už v životě neuvidí. Beeseho sestra se totiž pod dojmem bratrovy smrti rozhodla, že dítě adoptuje. Matka Francouzka se tedy vypravila do Německa, nyní poražené a okupované země, aby si chlapce přivezla. Jenomže narazila na tvrdou zeď. Beeseho sestra odmítla dítě vydat. Matka se ovšem nehodlala vzdát.
Získala na svou stranu jakéhosi amerického vojáka, s jehož pomocí se dítěte zmocnila. Malý Christian potom vyrůstal v její rodné vsi, neměl sice snadné dětství, neboť byl synem někdejšího okupanta, navíc dítětem nemanželským, ale vyrostl a dospěl a dnes tam žije v malém domku. Od něj mám tu fotku.“
„Ale jak jste se našli? Jak k vám celý ten příběh doputoval?“ „To je právě ono! Před nějakým časem za mnou přišel můj vnuk David, tehdy šestnáctiletý, že by se chtěl podívat do míst, kde jsem byl sestřelen. Místo jsem měl přesně lokalizováno, svého času mi to zjišťovali mí zahraniční přátelé, s nimiž jsem si psal. Tak jsem Davida vybavil všemi svými poznatky a on se se svou matkou vydal na cestu.

S pomocí místních lidí všechno našli, dokonce se jim přihlásil pamětník, který mé nouzové přistání tenkrát pozoroval jako výrostek - a lidé je přivedli ke Christianu Beesemu. Tak se setkaly děti někdejších nepřátel -Christian a má dcera Jitka - jako přátelé, beze stopy po válečném soupeření svých otců.“
Na okamžik se odmlčel, zámlka však netrvala příliš dlouho. „Víte, tehdy na Mírově, když nám Němčouři nabízeli smír - a měli pravdu, bylo už po válce -, to se ještě brát nedalo. Možná i proto, že jsme my vítězové byli tak pokořeni, navíc vlastní krví, vlastními lidmi. Ale v tomhle příběhu spatřuji jisté poslání. Jisté završení celé té obrovské válečné vřavy, kterou jsme museli prožít. Je to vlastně příběh o dnešní Evropě, která se sjednocuje a jejíž jsme opět součástí ... Věřte, že jsem tomu upřímně rád.“

POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ


Několik dní před 28. říjnem 2004 věděl, že prezident republiky Václav Klaus mu udělí Řád bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání České republiky. Byl tou zprávou potěšen. Jakkoliv býval vždy skromný a snažil se vyzdvihovat do popředí spíše ty ostatní, tuto událost přijímal s velkým zadostiučiněním.

„Byl to jeden z vrcholných okamžiků mého života. A vzhledem k mému věku nebude už překonán. Zvlášť silným dojmem na mne zapůsobil moment, když po převzetí řádu všichni ve Vladislavském sálu povstali a pozdravili tento akt potleskem. Bylo to naprosto spontánní a pro mne nečekané. Měl jsem co dělat, abych se ubránil dojetí ... Žiju už dost dlouho a přežil jsem - až na několik výjimek - všechny své kamarády z války. Litoval jsem v tu chvíli, že tam nemohli být se mnou. Poněvadž udělení Bílého lva chápu nejen jako ocenění mých ... řekněme zásluh, ale jako výraz uznání zásluh všech našich letců. Věřte, že si to zasluhují. Všichni, do jednoho!“
Poslední poctu vzdala generálporučíkovi Františku Fajtlovi čestná stráž trojnásobnou salvou při pohřebním obřadu 13. října 2006. Zúčastnil se ho i prezident republiky Václav Klaus, který nad jeho rakví pronesl řeč, v níž zdůraznil, že neodešel jen velký vlastenec a nezdolný bojovník, ale především velký člověk. Zůstává po něm odkaz, k němuž má význam se vždycky hlásit.