Hannah Arendtová

Že lidská povaha je divoká a nestabilní, že rozum se v životě dostává ke slovu zřídka a nejčastěji ve vleku iracionálních sil, si dnes, ve věku bez náboženství, člověk nejspíš na chvilku připustí nad televizním zpravodajstvím, v lepším případě nad dobrým románem, filmem či dramatem. Srozumitelných autorů z akademických kruhů se schopností dotknout se naší krvavé duše a zanechat vědoucí stopu věru není mnoho: například analytický psycholog Carl Gustav Jung nebo biolog-etolog Konrad Lorenz.
Hannah Arendtová se mezi nimi neztrácí.
I nad jejími texty se člověk ptá: co je před námi, jak to asi může jít dál?

OSAMĚLÁ A ZAMILOVANÁ

Vyrůstala v Královci, městě Kantově, v židovské rodině, která byla tak dokonale asimilovaná, že nebýt poznámek na adresu jejího vzezření, určitě by jako dítě nad svým původem nehloubala. Dokázala však jedovatostem čelit. Spolužáky a děti z ulice ignorovala, vystřelil-li po ní antisemitskou poznámkou učitel, okamžitě beze slova opustila vyučování a vzápětí dostalo vedení školy ostrý dopis od maminky.
Horší byly pocity osamělosti. Otec, inženýr, zemřel na syfilidu, když jí bylo sedm, maminka se znovu vdala a Hannah se o ni musela dělit s cizím mužem a jeho dvěma dcerami. Teta, která ji fascinovala životem uprostřed podvratných politických machinací, plným konspirace, tajemství a neustálého cestování, byla zabita důstojníky, kteří ji odváděli do vězení, když bylo její obdivovatelce třináct. Tetička byla marxistka, jmenovala se Rosa Luxemburgová a zabili ji i s jejím přítelem Karlem Liebknechtem.
Ostrovem jistoty a klidu, o to pevnějším, že pocházel z onoho druhu vzrušení, jež může člověku poskytnout jen něco, v čem vyniká a co od něj ostatní vděčně přijímají, se pro ni v pozdním dětství a mládí stal svět humanitního vědění. V roce 1924 začala studovat filosofii na univerzitě v Marburgu. Přednášel ji zde mladý profesor s pověstí a schopnostmi velkého kouzelníka. Martinu Heideggerovi (1889-1976) nebylo snadné porozumět, ale když se to podařilo, otevíral se užaslým studentům vnitřní pohled na věci zcela nečekané a neviděné.
Roztomilá dívka, provokující v malém univerzitním městě odvážným bubikopfem na hlavě a šatníkem, jemuž dominovala tehdy módní zelená, na učiteli visela a ženatý otec dvou synů se do ní na první pohled zamiloval. Brzy mezi nimi vzplálo milostné dobrodružství se vším všudy: tajná znamení, tajné schůzky, vášeň propukající na nejneočekávanějších místech.

MĚŠŤÁK ŠLECHTICEM

Martin Heidegger je jednou z přečetných point příběhu, jenž by se dal nazvat Německý duch a jehož obecnou zápletkou je vznik moderního světa. O tomto procesu se traduje, že měšťanstvo si to se šlechtou v období mezi Francouzskou revolucí a rokem 1848 definitivně vyřídilo a od té doby vládne pokrok, pravda, občas přerušený nějakou tou světovou válkou. Není to úplně přesné.
Šlechta totiž až do první světové války držela měšťanstvo duchovně pod krkem.
Střední třídy to, co „dole“ tak dobře ovládaly (výroba, obchod, vzdělání), záměrně i nevědomě - jinak to v životě nefunguje - obalovaly způsoby, jež k nim proudily „shora“, z vojenství, politiky a správy, kam se šlechta po buržoazních revolucích uchýlila. Zažíval-li úředník, kantor či podnikatel úspěch, mohl se honosit dolním vrstvám nedosažitelnou noblesou, přišel-li krach, nezřídka mohl zachránit svou čest a dostát své povinnosti jen tím, že si vpálil kuli do hlavy.
Nejadekvátnější duchovní výraz dali raně buržoaznímu životnímu stylu němečtí romantici.
Tito vzorní úředníci, učitelé a vzdělanci spojili nostalgii po časech velkých rytířských citů, událostí, o nichž stálo za to hovořit, čarovných okamžiků, jež se mohly stát pojivem ság, velkých mytologií (Břetislav Horyna), s filosofií kantovského a fichtovského transcendentalismu. V něm se vše, co člověka ve světě poutá i osvobozuje, přesouvá do lidského nitra a napojuje na duševní mohutnosti v čele s rozumem.
Podařilo se jim tak zachránit skutečnost lidského ducha před útoky vědy, která nic takového nezná. Žádný líc ale není bez rubu.
Sami sebe pasovali do role nové šlechty: moderní pěstováním vědy a důrazem na rozum, středověce autoritativní diktováním norem všemu: morálce, státu, umění, národu i jednotlivci. Pravé lidskosti bylo po jejich vystoupení možno dosáhnout jen vzděláním, vstupem do říše ducha, jehož rytíři, strážci i řeholníky byli oni.

POKUS O ROZCHOD

Martin Heidegger a Hannah Arendtová získali jeden v druhém mnoho. Ona nejenže nebyla konečně sama, ale hřála se v přízni velké autority v něčem, co milovala a co nyní sála tak říkajíc od pramene. On poznal životem mu dosud odpírané kouzlo erotiky a zároveň mohl milovanou bytost blahosklonně filosoficky mentorovat.
Teď nejen studentům, ale především jí ukazoval, že první a hlavní, o co člověk zakopává při jakémkoli styku se světem, je jeho vlastní duše. Jak jinak vysvětlit, že někoho běh světa, trendy a módy - Heidegger píše „řeči“ -, sfoukne jako svíčku, že v nastalé tmě nevidí, komu všemu šlape na kuří oko, zatímco s jiným nic vnějšího nehne, leč právě to mu dovoluje zářit, žít v míru se sebou a druhým neškodit. Jedině poukazem na tuto pohyblivou, nehmotnou, ale o to více existující skutečnost! Parametry životního vzmachu i úpadku Heidegger analyzuje osobitým a neuvěřitelně nesrozumitelným filosofickým jazykem.
Roku 1926, kdy finišoval s prací na svém životním díle Bytí a čas, se napětí ve vztahu, jehož prozrazení by filosofa totálně zlikvidovalo, už dalo krájet, a tak se Hannah odklidila do Heidelbergu, aby tam dostudovala u jeho přítele a existencialistického souputníka Karla Jasperse (1883-1969). Její láska však přes dotírající hlas rozumu ani tady nevyvanula, o čemž svědčí krach jejího prvního manželství s Heideggerovým žákem Güntherem Sternem.
Rána, která vztah na dlouhá léta přerušila a definitivně změnila, přiletěla odjinud.
Problém nebyl, co dělali naši nepřátelé, ale co dělali naši přátelé, řekla o časech, jimž čím dál víc dominovalo nacistické hnutí.

DUCH V BAHNĚ

Martin Heidegger se k němu přidal. Odvrácenou stranu německé romantiky tento nesmírně talentovaný a pracovitý, ale charakterově slabý člověk nezvládl. Na vrcholu kariéry, kdy byl zvolen rektorem univerzity ve Freiburgu, nabyl dojmu, že vede-li Hitler německý národ, jeho rolí jako filosofa je vést samotného Vůdce.
Nešlo jen o kratičké poblouznění. Günther Stern na konci dvacátých let se skupinou studentů navštívil manžele Heideggerovy na jejich chatě v Todtnaubergu, kde při odpoledních kratochvílích předvedl perfektní pětiminutový stoj na hlavě. Filosof se nad jeho výkonem ošklíbal, nicméně jeho žena, antisemitka a nacistická obdivovatelka, manželovi vřele doporučující přidat k četbě řeckých filosofů také Mein Kampf, Sterna emfaticky vyzvala, aby se, je-li tak fyzicky disponovaný, k hnutí přidal. Oslovený jen ukázal na svoji tvář s výraznými židovskými rysy.
Karl Jaspers se Heideggera jednou zeptal, jak může takový nevzdělanec jako Hitler vládnout Německu. Vzdělání je zcela lhostejné ... Pohleďte jen na jeho podivuhodné ruce, uslyšel Jaspers a zanedlouho odjel se svou židovskou manželkou Gertrudou do Švýcarska.
Jestliže se Heidegger za své postoje neomluvil ani po roce 1945, jak čekala celá německá demokratická veřejnost, mělo to jediný důvod: musel by přiznat, že se politicky mýlil, což by ale znamenalo, že politika je samostatnou oblastí, jíž filosof nemusí rozumět.
Pro romantického filosofa, jenž realitě diktuje, neřešitelné dilema.
Hannah Arendtovou nezaskočil úspěch nacismu u německého národa. Šokoval a dokonale ji znechutil masový postoj německé intelektuální elity. Pánové, kteří se vždy tvářili, že na svých postojích, zásadách a tvrzeních nemohou změnit ani čárku, neboť jsou ztělesněním vyšších principů, totálně překopávali veškeré principy tak, aby byly kompatibilní s nacionálním socialismem, aby i po změně režimu mohli opět být všeho vědění, morálky a krásy futrál.
Hannah Arendtová ještě před největšími kopanci svého bývalého milence pracovala ilegálně pro sionistické hnutí, až nakonec opustila roku 1933 Německo. Zprvu strávila několik let ve Francii, kde zpočátku plna hořkosti a přesvědčena, že s akademickým světem už nechce mít do smrti nic společného, pomáhala židovským uprchlíkům přesídlit do Palestiny. Posléze poněkud dobrodružně, přes Lisabon, natrvalo odjela do Spojených států.

NOVÝ ZAČÁTEK

Čas, jak známo, hojí všechny rány, zvlášť když se člověk cítí šťastný. Do USA odešla s německým levicovým uprchlíkem Heinrichem Blücherem. Tohoto velmi vyrovnaného a silného člověka, dokonale ovládajícího maximu Žít a nechat žít, si i vzala a konečně poznala, co je nebýt sama a jaká může být plnost duševního i fyzického souznění s mužem.
Hannah Arendtová už ve Francii dostala chuť všechno, co viděla a zažila, sepsat.
V USA, kde prožila dráhu velmi úspěšné vysokoškolské učitelky, se dala do práce. Šla jí o to lépe, že v ní našla sebe samu. Pochopila, že její zanícená láska k filosofii i Heideggerovi byla mimo jiné hledáním identity asimilované Židovky, která jen těžko mohla opírat své já o německý nacionalismus.
Jedním z motivů jejího psaní byla i snaha svému bývalému guruovi ukázat, že z Německa ji nevyhnal nějaký pobyt (tak Heidegger říká člověku), který nedokázal uchopit autentické bytí. Musela uprchnout před chováním národa promítnuvším veškeré zlo světa do Židů, do jiného národa. Velmi prakticky si tak ověřila, že pokud existenciální dramata prožívají jednotlivci, pak jako příslušníci kolektivů od rodiny až po národy a kultury, a že úpadek nebo vzmach je doma také v politice, která se nemusí ptát filosofie, jak se s ní věci mají.

BANALITA ZLA

Její nejobjemnější práce, Původ totalitarismu, je předvedením reje vrstev, tříd, národů, hnutí a kultur v moderních dějinách. Jsou jako lidé, výsledky nikdy zcela neodpovídají původním záměrům, někdy jsou dokonce jejich opakem. Že ... cesta do pekel je dlážděna nejen příslovečnými dobrými úmysly, ale lze se tam dostat i tehdy, kdy úmysly zcela chybějí, ví každý z vlastní zkušenosti, nebo aspoň z rodiny či okolí. Ona však dokáže předvést, že přesně toto duchovní pozadí zrodilo i takové kolosy, jako byla koloniální impéria.
Moderní život nutně produkuje lůzu, jak Arendtová nazvala odpadlíky ze všech společenských vrstev. Přimykají se k jednoduchým ideologiím, jejichž principů se fanaticky nedrží kvůli nim samým, ale kvůli sobě. Tvoří jejich identitu v podmínkách, kdy v „normálních“, společensky uznaných identitách z nejrůznějších důvodů neobstáli.
Lůza v jejím díle dostala tvář, když přijala nabídku listu The New Yorker psát pro něj o přelíčení s válečným zločincem Adolfem Eichmannem. Reportáže rozšířila na knihu, která vyšla roku 1963 pod titulem Eichmann v Jeruzalémě. Izrael i zpozornělý svět chtěly vidět a slyšet usvědčení chorobného šílence. Kdo jiný by poslal milióny nevinných Židů na smrt v koncentračních táborech!
V knize se však píše o průměrném jedinci, jací tvoří vždy a všude většinu. Nedostudovaný synek z úřednické rodiny, chtěje uniknout tíze probíjet se životem v nudném, neprestižním a mizerně placeném povolání, vstoupil do elitních jednotek německých ozbrojených sil, SS. Zde jeho jediný talent, být subalterním úředníkem plnícím vzorně, co se mu zadá, mohl zazářit naplno. Samostatné přemýšlení bylo pro něj věcí zcela neznámou, „uměl“ jen reagovat na hnutí své duše. Z věcných skutečností svých akcí si pamatoval minimum, co si však pamatoval dokonale, byly nálady a okolnosti, když šlo o jeho bytí a nebytí, když společensky stoupal nebo klesal.
Kniha měla obrovský ohlas po celém světě. Napomohla i otevření otázky národní viny v Německu v šedesátých letech, nejvíce však zasáhla Židy přeživší holocaust tvrzeními, že se nejen aktivně nebránili, ale v mnoha případech na svém zániku dokonce aktivně spolupracovali.

NIC SE NEZMĚNILO?

Hannah Arendtová se ale stala slavnou už po vydání Původu totalitarismu. Nemalá část světové levice jí pro tuto práci nemohla přijít na jméno, neboť v ní nacismus a komunismus jako jedna z prvních postavila na roveň co do lidských zdrojů. Autorčina schopnost psát čtivě, inteligentně a přitom citlivě slavila masový úspěch. Byla zvána k početným autorským čtením a univerzitním hostováním, dostalo se jí posléze i epiteta „žena století“.
Úspěch jí nebyl proti mysli, to bývá opravdu málokomu. Protože se jednoznačně pojil s lety strávenými v Marburgu, začal postupně ovlivňovat i Heideggerův obraz v její mysli. Nejdřív o něm přestala mluvit jako o patologickém lháři. Poté žila nějaký čas s myšlenkou, že talent nemá nic společného s charakterem, dokonce ani když jej učiní svým tématem. Nakonec se „dopracovala“ k učebnicově freudovské racionalizaci jeho viny do příběhu nepraktického učence, ovládaného jeho dominantní a ambiciózní manželkou, a v roce 1950 jej opět v Německu vyhledala. Okamžitě ji svým učeneckým charismatem dostal zpět do role učenlivé žačky. Ona, chtějíc pečovat o jeho očistu, našla pochopení i u jeho ženy Elfriede, jíž se manžel se svým dávným hříchem svěřil a s níž se dostala na úroveň výměny pozorností. Nicméně obsah Původu totalitarismu z tisku i doslechu Heidegger znal, takže si spočítal, že po knize srovnávající nacismus a komunismus jako díla lůzy sám sebe jako hrdinu, který pod německým praporem bránil Evropu proti hydře komunismu, neobhájí.
Zůstali přesto v jakémsi styku-nestyku.
Ona jej obhajovala a posílala mu své práce, on je nikdy nečetl. Vždy ji bral a potřeboval jen jako rozumějící inspirátorku, teď i jako chodící alibi. Ona jej propagovala a podle možností vydávala v Americe, což dělala i pro svého velkého přítele Karla Jasperse.
Pendlovala mezi dvěma největšími německými filosofy dvacátého století, kteří k sobě po válce už nenašli cestu, až do konce svých dní. Zemřela náhle čtvrtého prosince 1975.
Martin Heidegger odešel za půl roku po ní.

HANNAH ARENDTOVÁ A GLOBALIZACE

Šest let předtím, roku 1969, manželé Heideggerovi požádali svou americkou přítelkyni, zda by jako znalkyně nepomohla sehnat kupce pro rukopisy slavného filosofa. Přeloženo: Židovka měla vypjatému německému nacionalistovi, který celý život nenáviděl americký smysl pro obchod, peníze a techniku, sehnat dolarového kupce, neboť mu marky, největší německá pýcha po druhé světové válce, nebyly dost dobré. Nakonec se s nimi sice spokojil, ale byl to vskutku symbolický konec německé romantiky.
Doba, o jejíchž pnutích ani výšinách a pádech netušíme dnes už vůbec nic, protože ji neumíme vnímat jinak než buď jako zbytnělou konvenci a manýru, nebo měšťanskou idylku sestávající z pestrých (a neškodných) uniforem a odpolední provoněných kávou s bábovkou, je nenávratně pryč. Hannah Arendtová ale není jen skvělou průvodkyní po vznosné budově měšťanské společnosti, již rozmetal výbuch první světové války, poté se ze sutin zhruba půlstoletí kouřilo, až byly poslední zbytky trosek uklizeny v šedesátých letech.
Čteme-li ji, nelze nehledat analogie s dneškem. Například v Původu totalitarismu píše o vzniku otrokářství v Jižní Africe, kde Búrové, potomci holandských osadníků, neudělali z místních domorodců otroky proto, že byli černí, ale protože jako civilizovaní lidé nezvládli šok z bytostí, které ještě splývaly s přírodou. Nejdřív je nějaký čas bezskrupulózně masakrovali, až se jim časem začali do jisté míry podobat a natolik zlenivěli, že žili ze svých otroků přesně tak, jak domorodci žili z neupravené a nezměněné přírody. Ať děláme, co děláme, muslimové nám dnes také s čímsi splývají, a když posloucháme výpady jejich bojechtivých vůdců, kdo stojí proti nim? Jim velmi podobné, stejně tak o náboženská dogmata opřené křídlo americké politické scény. Nejde o to, islámu ustupovat, ale neshlížet na něj svrchu.
A` propos lůza. Opravdu je věcí minulosti? Stačí si poslechnout řeči školní mládeže šermující slůvky „lůzr“ a socka, aby nám došlo, že jen papouškuje nevědomé touhy současné „lepší“ české společnosti kochat se po čtyřech dekádách rovnostářství vlastním úspěchem na pozadí živoření těch slabších. Přibudeli jich nad kritickou mez, nový vůdce se může chopit své příležitosti a oni si jej najdou.
Je to jinde ve vyspělých zemích jiné?
Nejde o to, uplácet slabší sociální vrstvy, ale nezahánět je do psychického ghetta.
To všechno už tu v dějinách samozřejmě bylo a dál bude. Hannah Arendtová v eseji Co je autorita? na příkladu starověkého Říma ukazuje, že na politické extrémy je nejlepší velký čin, integrující celou společnost. V případě Říma to bylo založení města. Na cokoli, co od té doby senát řešil, vždy nahlížel prizmatem onoho velkého zakladatelského zážitku, odpovídá-li navrhovaná změna v životě obce jeho duchu, nebo ne. Ne že by Čechům nebo Evropanům chronicky chyběly vzmachy v nedávné minulosti. Evropská společnost je dnes bohužel tak dezintegrovaná, že se shodne jen na konzumu, a co je pro jedny hrdinstvím, vidí jiní jako ránu pod pás.
Na začátku této Causy byla Hannah Arendtová co do schopnosti nenudit a poodkrýt síly hýbající jednotlivcem i společenstvím postavena do společnosti C. G. Junga a Konrada Lorenze. Že zmínění pánové „šli na věc“ analyticky, opřeni o přírodovědný fundament, zatímco ona „jen“ schopností ukazovat, protože se opírá o existencialistickou myšlenkovou tradici, která přírodě vůbec nechce rozumět, je detail, péči o nějž lze směle přenechat univerzitním katedrám filosofie.