Václav Voska | Reflex.cz
reklama
nahoru

Václav Voska

JIŘÍ ŽÁK2. listopadu 2006 • 18:49

Píše se rok 1969. Stojím v zákulisí Divadla Komedie, chystám se ke zkouškám na DAMU a dychtivě sleduji svého budoucího profesora, jak do svých shrbených zad nabírá břemeno, které musí na svých bedrech nést postava Emila Magise ve hře Vajíčko, jež se v Městských divadlech hraje už pátou sezónu. O třicet let později sedím v pařížském nakladatelství Gallimard a rozmlouvám s jedním z nejvýznamnějších francouzsky píšících dramatiků, Félicienem Marceauem. „Pražské představení Vajíčka bylo vůbec nejlepší, jaké jsem kdy viděl,“ říká mi jeho autor. A mně se v tu chvíli znovu a naprosto jasně vybaví v paměti výjimečný výkon výjimečného herce Václava Vosky.

reklama

Snad nejlepší portrét Václava Vosky nakreslil jeden z jeho nejmilovanějších žáků, Boris Ršsner, ve svých vzpomínkách, které nedlouho před Ršsnerovou smrtí zachytila Jolana Matějková: „Stál jsem v portále a koukal, jak hraje. Tam jsem nahlédl do herecké kuchyně.
Učil se být na jevišti v pravdě. A taky jak si po vypíchnutém monologu utřít pot, aby to nikdo neviděl. A kdyby, tak aby si myslel, že to patří k roli. ,Vidíš! Takhle se hraje divadlo!‘ šeptl mi do portálu jednou, když rozplakal sál. Kdyby to lidi věděli, zlynčujou ho. Za nadhled. Dopoledne zkoušel, odpoledne učil, večer hrál, v noci ještě četl Nový zákon ve Viole. Byl unavený, upocený. Záda měl shrbená; zdálo se, že na nich nese tíhu světa. To nemůže vydržet, říkal jsem si. Naučil mě, že člověk na jevišti musí umřít,musí se obětovat. Divadlo je prokletí a Václav Voska byl divadlem prokletý.“

VZHŮRU


Ten, jehož Marie Boková nazývá ve své biografické knize „osamělým běžcem“, se narodil v Chodské ulici na Královských Vinohradech 21. října 1918. Byla to doba, kdy Vinohrady byly ještě samostatným městem, kdy se kousek nad Purkyňovým, dnešním náměstím Míru, ještě táhla směrem k Vršovicím obilná pole a kdy Divadlu na Vinohradech nebylo ještě sto, ale pouhých deset let. „Každý z nás má někde hluboko uloženo své mládí,“ vzpomínal Voska později. „To se mi potom zasteskne po plynových lampách se žlutými plamínky, po hokynářských krámcích, kde měli cukrkandl a klidný provoz, po klouzání po zamrzlé Vltavě.“ Když chodil sáňkovat do zahrady v Seidlovce, samozřejmě netušil, že kousek odtud udělá své první krůčky po jevišti profesionálního divadla a že místo Seidlovky postaví brzy architekt Alois Dryák (zúčastnil se konkursu i na budovu Vinohradského divadla) funkcionalistickou budovu Tabákové režie, v níž se o mnoho let později usídlí krajský obchodní soud. Svět se měnil a Královské Vinohrady prožívaly stavební boom. Končila válka a lidé hleděli do budoucnosti s optimismem, poznamenaným pýchou vlastenectví nad vznikem Československé republiky. O dvacet let později už měl Václav za sebou základní školní docházku ve škole v Kladské a maturitu na I. reálném gymnáziu v sousední Slovenské ulici. Cesta za vzděláním byla předem daná. Tatínek byl sice profesorem matematiky a přírodopisu, ale uznávanou hlavu rodiny představoval dědeček, jenž patřil mezi nejznámější pražské právníky, a jeho vnuka tudíž čekala cesta přes právnickou fakultu vzhůru k titulu JUDr. Jenomže osud se rozhodl zamíchat karty jinak.

OD MĚSTSKÉHO DO KOMORNÍHO


V herecké memoárové literatuře patří k obligátním zejména vzpomínky na loutkové divadlo v dětství a na studentskou recesi během dospívání. V případě Václava Vosky platí obojí. Alšovo loutkové divadlo „do každé rodiny“, studentské divadlo na gymnáziu a následně občanský spolek Dramatické studio Čin, to všechno Vosku bezesporu poznamenalo.
K tomu ještě musíme připočítat rodinnou lásku k opeře a vystátý důlek na bidýlku Národního divadla.
A tak se stalo, že i když se Voska zapsal ke studiu na právnické fakultě a tři roky docházel na přednášky, jeho jméno z plakátů amatérských představení nezmizelo, naopak. „Čiňáci“ se začali prosazovat i v kamenných divadlech. Voskovi tohle údobí přineslo roli studenta Havlíčka v Tylově dramatu Jan Hus, jehož v režii Františka Salzera ztvárnil na jevišti Vinohradského divadla Otomar Korbelář. Dveře na profesionální jeviště se pootevřely. K tomu, že jimi prošel, přispěl bezesporu fakt, že po 17. listopadu 1939 uzavřela německá okupační správa vysoké školy. Studia práv tak zůstala navěky nedokončena a místo vysokoškolského indexu si Voska odnášel v kapse první profesionální hereckou smlouvu. Nestála za moc, gáže byla nízká a hraní se omezovalo na epizodní postavy nevalného významu.
Vosku - jako každého začínajícího herce -samozřejmě stravují ambice a netuší, jak napsala Marie Boková, „jak se mu to jednou vyplatí, ty desítky a stovky představení, ta stále důvěrnější znalost profese včetně specifiky zákulisí, ta nezbytnost adaptability a v neposlední řadě i dennodenní cvičení v trpělivosti“. Navíc má mimořádné štěstí, že může při práci pozorovat vynikající herce a sekundovat takovým divadelním hvězdám, jakými v té době byla na Vinohradech Anna Iblová, Bedřich Vrbský, Jiří Plachý st. či Miloš Nedbal.
Pak opět zasáhne náhoda. Němci vykazují vinohradské herce z budovy divadla na Purkyňově náměstí, jež se teď jmenuje Říšské, a posílají je do vyhnanství jejich druhé scény v Komorním divadle. To je divadelní sál, jenž vznikl v roce 1929 v prostorách bývalého hotelu Central v čísle 10 v Hybernské ulici. Hlediště se 614 sedadly, nepříliš velké jeviště (Jaroslav Marvan mu říkal „telefonní budka“), ze kterého vedou plechová vrata do slepého dvora, z něhož je vidět cípek pražského nebe, točité schodiště a stísněné zákulisí s pouhými dvěma šatnami, to je ono posvátné místo, kde Václav Voska najde svůj divadelní ráj, kde vytvoří své nejvýznamnější role a stane se jedním z největších českých divadelních herců 20. století. Ale ještě si musí počkat, až skončí válka a až sem z Anglie dorazí jistý Ota Ornest. Zatím prožívá rodinnou tragédii se smrtí bratra Jiřího, seznamuje se s mladou herečkou Evou Kavánkovou, jež přijala umělecké jméno Kavanová, se kterou se rok po válce ožení, bude s ní mít dvě dcery a prožijí spolu celý život, a dychtivě se chytá každé příležitosti zahrát si divadlo. Je rok 1945.
Praha je plná příslibů a nadějí.

ORNESTINUM


Osvobození znamená pro Václava Vosku návrat do Vinohradského divadla a mezihru v podobě krátkého a z hlediska uměleckého i osobního nepříliš povedeného angažmá v Národním divadle. Mezitím se však v rámci uspořádání pražských divadel chystají převratné změny. Do Déčka na Poříčí, které bylo za války součástí Městského divadla na Vinohradech, se vrací z koncentračního tábora Emil František Burian a nakrátko přebírá i karlínské Varieté. Po krátkých pěti letech, kdy v čele souboru stojí Frejka, se někdejší měšťanské divadlo na Královských Vinohradech mění zcela absurdně v Divadlo československé armády a Frejka končí smutně svou kariéru a o dva roky později i život v karlínském divadle. Z někdejšího Komorního divadla se stávají Městská divadla pražská. Později se k nim připojí i někdejší Divadlo Vlasty Buriana v pasáži v Jungmannově ulici, jež dostane nový název Divadlo Komedie, a později i Divadlo ABC (v roce 1962), které před válkou poskytlo přístřeší Osvobozenému divadlu a kde v padesátých letech krátce řediteloval Jan Werich.
Z Realistického divadla na Smíchově sem přechází 14 herců, z Vinohrad 20, pár jich přišlo z Pardubic (později přijdou ještě někteří Werichovi herci z ABC). Z Národního sem míří Voska, z Libně Kemr. Do čela nově se formujícího souboru se staví pětatřicetiletý Ota Ornest, starší bratr básníka Jiřího Ortena i herce Zdeňka Ornesta, předválečný absolvent dramatické konzervatoře, herec, režisér, překladatel a dramaturg, jenž strávil válku v redakci BBC v Londýně. Voska se s ním znal z rozhlasu, kde spolu s dalšími herci natáčel po válce velmi populární Besedy rozhlasových novin.
V knize rozhovorů, které s Otou Ornestem pořídila v roce 1993 Marie Valtrová, Ornest vzpomínal na to, že „na samém počátku to byla odvaha, něco jako skok do tmy. Vždyť různí proroci -jejichž slovo mělo oficiální váhu -nám předpovídali životnost maximálně půl roku. V této konstelaci jsme však vydrželi třiadvacet let ...“ Na počátku šedesátých let tak vzniklo v Praze divadelní uskupení, jež naprosto výjimečným způsobem poznamenalo a bezpochyby i ovlivnilo divadelní dění nejen celé Prahy, ale celého českého divadla. Ornest geniálně využil svých schopností překladatelských a režisérských a v neposlední řadě také svých anglických známostí. To, co se před týdnem hrálo v Londýně, mělo o čtrnáct dní později premiéru v Praze. Snad nikdy předtím a ani nikdy potom se nedostávala na česká jeviště v takové míře moderní světová, a především anglosaská dramatika. Navíc měl Ornest mimořádně citlivou ruku při výběru režisérů. Radok, Macháček,Weiss, Pleskot, Svoboda, Salzer, Fischer, Ornest,Vymětal a řada dalších včetně Rudolfa Hrušínského, Bedřicha Vrbského a Václava Vydry, to všechno byla jména, která v atmosféře ideologického a politického uvolnění počátku šedesátých let přivála do Prahy čerstvý divadelní vítr. Termín „divadlo pro obyčejné lidi“ náhle ztratil svůj původní význam a stal se symbolem kvalitní zábavy v tom nejlepším slova smyslu. Nebylo by to samozřejmě možné bez vynikajícího hereckého souboru, jenž se v těchto letech v Městských divadlech soustředil.

NOBLESA JAKO POJEM


Zatímco řada Voskových kolegů vytvořila mnoho filmových a televizních rolí, svědectví o Voskově herecké genialitě příliš nemáme. Až na pár výjimek, jako je například Noc pianisty či Kavárna na hlavní třídě, se ve filmu příliš neprosadil, i když ne vždycky to byla jeho vina. Totéž platí i o televizních inscenacích.
Jiné je to v případě rozhlasu, jemuž Voska zůstal věrný po celý život. Ale pro řadu lidí byl jeho hlas sice kultivovaný a bezesporu zajímavý, ale do jisté míry anonymní. „Jako kluk jsem byl odkojen rozhlasem,“ vzpomíná bývalý Voskův kolega František Němec. „Když jsem pak nastoupil do Městských divadel, chvíli mně trvalo, než jsem si hlasy svých oblíbených herců promítl do jejich reálné podoby.“ Zůstává tedy divadlo, o jehož pomíjivosti není žádných pochyb. A pokud se v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století ustálil termín „chodit do divadla na Vosku“ a pokud odezva těchto slov zůstala v mysli pamětníků dodnes, jedná se skutečně o něco naprosto výjimečného. Do jisté míry se tak Voska zařadil po bok takových fenoménů, jako byl Vojan či Mošna, jejichž herectví už dnešní generace nemůže pamatovat, a přesto zůstali součástí paměti národa. V souvislosti s Voskou je zajímavá ještě jedna věc. Když se o něm dnes někdo zmiňuje, objevuje se takřka v každé vzpomínce slovo noblesa, jež je ve vztahu k hereckému řemeslu takřka neznámé a které se obecně z naší mluvy jaksi vytrácí. Je to bezesporu způsobeno tím, že noblesa herce Václava Vosky se úzce pojila s noblesou Václava Vosky člověka. V době, kdy se o hercích obecně mluví s jistým pejorativním nádechem, zůstávají činy Václava Vosky občana nezpochybnitelné. Herec, jenž byl podle Sergeje Machonina „pro snící dámy miláček s prošedivělými spánky a nonšalantní, trochu záhadnou a jemně cynickou sugescí“, se v době, kdy se na konci šedesátých let lámal chleba i charaktery, stal symbolem neústupnosti, čestnosti a poctivosti. „Byl hluboce věřící člověk,“ říká další z Voskových kolegů, Petr Kostka.
„I zde je možno hledat kořeny jeho slušnosti, šlechetnosti a noblesy.“ Zákazy účinkování a společenská a lidská diskreditace, jež následovaly jako odplata za Voskovo působení v České národní radě a za jeho postoje v letech 1967-1969, patří k největším zločinům, jakých se dopustili samozvaní socialističtí „kulturtrégři“ v oblasti českého divadla.

JÍT POD SVOU INTELIGENCI


Za jedenatřicet let, která Voska strávil na jevištích Městských divadel pražských, vytvořil takřka osmdesát rolí, z nichž mnohé jsou dnes nejen zařazeny do zlatého fondu českého divadelnictví, ale často tomuto fondu i vévodí. Od Jacka Worthinga ve Wildeově Jak je důležité míti Filipa, přes Molie` rova Tartuffa, Toma ve Skleněném zvěřinci Tennessee Williamse, Emila Magise ve Vajíčku, Romula Velikého ve stejnojmenné Dürrenmattově hře až po dr. Galéna v Čapkově Bílé nemoci a titulní roli v Shakespearově Richardu II. (těch rolí a her by samozřejmě bylo možné citovat ještě celou řadu), vedla složitá cesta hledání. Voska nepatřil k hercům, kteří by ke svým rolím přistupovali intuitivně, bez předchozí komplikované přípravy. „Umělec spoléhající se na spontánní a okamžitou inspiraci není dnes myslitelný,“ popisoval Voska svůj tvůrčí proces. „Já alespoň bych tak pracovat nemohl.
Jde to až do docela drobných a konkrétních detailů. Já se například nedokážu vypořádat s postavou, jež má v textu sebemenší nelogičnost - nejen věcnou, to je samozřejmé, ale také, a především nelogičnost psychologickou. To si pak musím text upravit, třeba přehozením vět ... Já prostě musím mít o své roli a taky o sobě v té roli pořád jasno. Dnešní divadlo je velká šachovnice ...“ František Němec vzpomíná, jak při první čtené zkoušce Romula Velikého měl Voska před sebou vedle českého překladu i původní, německý text a jak upozorňoval na každý sebemenší rozdíl. Hledání a pochybnosti o sobě samém - nesměšujme prosím s vnitřní nejistotou - byly vůbec průvodní znaky Voskova tvůrčího úsilí.
V roce 1972, kdy byl na svém hereckém vrcholu a kdy vytvořil nezapomenutelnou roli Richarda II., napsal v dopisu spisovateli Františku Kožíkovi tahle slova: „Raduju se z Vašeho postřehu, že jsem se pokusil udělat něco proti své herecké přirozenosti, i když vím, že svou chválu lehce přepínáte, přesto jásám, že jste tam tuhle mou hlavní snahu odhalil. I když je to zatím jen tak na poloviční cestě, doufám, že v reprízách, pokud budu mít sil, půjdu v tomhle procesu (jak jste ho přesně pojmenoval: jít v roli pod svou inteligenci) co nejdál.“ Výsledkem onoho „jít pod svou inteligenci“ však bylo, jak připomíná Petr Kostka, naopak herectví výsostně „přemýšlivé a inteligentní“. Připusťme, že v tomto zdánlivém rozporu možná existuje celý zázrak herecké tvorby.

VAJÍČKO


Záznam inscenace hry Vajíčko Féliciena Marceaua natočila Československá televize v roce 1968, ale premiéru měla hra v Ornestově režii už v roce 1964. Postava Emila Magise, „zkoumajícího své vajíčko“, se stala do jisté míry symbolem doby. „Je elegantní zevně i zvnitřku, ale ta elegance je potažena jakousi plísní, je to odpuzující i přitažlivé, výsměšné a usvědčující. Svou bezcharakternost vysvětluje velmi přijatelně, bere si nás neustále za svědky - že byste to udělali zrovna tak, že ano? - a tak nám nakonec vyrazí dech. Přizpůsobivý, neškodný život ústí do grandiózního zločinu,“ napsala tehdy Milena Urbanová v Kulturní tvorbě.
Velmi brzy se Vajíčko jakoby ztotožnilo s hereckou osobností Václava Vosky. Při sledování inscenace si nelze neuvědomit to, co o Voskově výkonu napsal jeho přítel Svatopluk Beneš: „Voskův Magis byl výsledkem dokonalé symbiózy intelektu s hereckým talentem.“ Přestože mezi uvedením Vajíčka a Voskovou náhlou smrtí 20. srpna 1982 uplynulo takřka dvacet let, jako by to byl hercův testament. Odkaz, z něhož lze vyčíst Voskův postoj: společnost, jež se vyvíjí ve vajíčku svých vlastních iluzorních představ, musí nutně dojít od cynismu až ke zločinu. Prostřednictvím Vajíčka se s odstupem času můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti víc než ze všech oficiálních bulletinů té doby. Jak píše Beneš, Magis ovládl systém „jak na to“, což se mohlo stát motem období, které tehdy přicházelo a jemuž jsme si navykli říkat odlidštěným slovem normalizace. Voska svým Magisem nastavil společnosti zrcadlo a nebylo jeho vinou, že se společnost v tomto zrcadle nepoznala. To ovšem přenechme jejímu svědomí. h P. S.
DVD se záznamem představení hry Vajíčko vyjde jako příloha části nákladu Reflexu příští týden.

JIŘÍ ŽÁK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama