Orhan Pamuk | Reflex.cz
nahoru

Orhan Pamuk

Stanislav Škoda9. listopadu 2006 • 21:33

Letošní laureát Nobelovy ceny za literaturu, turecký spisovatel ORHAN PAMUK (54), se stal celosvětově proslulým, když se v únoru loňského roku zmínil v rozhovoru pro švýcarský Das Magazin, že v letech 1915-1916 bylo na území Turecka povražděno na jeden milión Arménů a v dalších letech třicet tisíc Kurdů. Konstatováním známých faktů si v rodné zemi vysloužil trestní stíhání. Mnoho osobností literárního světa (U. Eco, J. Updike, G. G. Márquez) proti tomu protestovalo a je možné, že i to přispělo k rozhodnutí Švédské akademie udělit slavnou cenu právě jemu.

Orhan Pamuk je nejpřekládanějším a nejcitovanějším současným tureckým spisovatelem. V Turecku vycházejí jeho knihy v obrovských nákladech, a to i přesto, že se nejedná o úplně snadné čtení. V literárním světě se o jeho díle hovoří jako o něčem, co revolučním způsobem boří hranice mezi kánonem západní literatury a „literaturou Orientu“ nebo vůbec zemí třetího světa. Nobelovu cenu pak dostal podle oficiálního verdiktu za „hledání melancholického ducha svého rodného města (Istanbulu), při kterém objevil nové významy střetávání a prolínání kultur“.

SÍDLO RODINY PAMUKŮ


Dědeček Orhana Pamuka úžasně zbohatl na výstavbě tureckých železnic. Než se Orhan 7. 6. 1952 narodil, žila jeho rozvětvená istanbulská rodina pohromadě spolu se spoustou služebnictva ve starém otomanském paláci, v němž každá větev rodiny měla svoje komnaty. Jeho otec a strýcové se však podobně jako mnoho bohatších Turků zhlédli v západním životním stylu. Ještě než stačili utratit pohádkové jmění, nechali pro sebe postavit moderní obytný blok podobný činžovním domům v západních velkoměstech, všichni se do něj sestěhovali a vyvěsili na jeho portál hrdou ceduli „Sídlo rodiny Pamuků“.
„Hlavní vchod obytného bloku se uzamykal, dveře jednotlivých bytů však byly neustále otevřené, a já tak mohl proplouvat mezi mnoha pokoji svých strýců, bratranců, sestřenic a své babičky,“ vzpomíná Orhan Pamuk. Později začali stále chudší Orhanovi příbuzní byty ve společném domě rozprodávat a stěhovat se jinam. Nakonec se odstěhoval i Orhan s rodiči a bratrem. Z jejich „bytového rodinného paláce“ se stal klasický činžák.
Jeho otec Gündünze Pamuk sice pokračoval v rodinné průmyslnické a obchodnické tradici, byl ale zároveň bohém, který se považoval za zneuznaného básníka, snil o Paříži a překládal poezii Paula Valéryho. Orhan Pamuk, který otci věnoval svou knihu Istanbul - vzpomínky na město, o něm říká, že „byl jediný z rodiny, kdo matně tušil existenci mého fantastického vnitřního světa“.
Rodina patřila k pokrokové turecké městské společnosti, tradiční islám považovala za náboženství chudých. Jejích jmění se ale rychle ztenčovalo, babička podle Orhanových vzpomínek neustále lamentovala, že její synové prodali to nebo ono z rodinného pokladu, aby si udrželi nákladný životní styl.
Orhan a jeho bratr přesto chodili v Istanbulu na elitní americkou střední školu, z níž se rekrutovala celá řada budoucích tureckých politiků, vědců a podnikatelů. Podle vlastních slov se chtěl stát malířem, rodina ale uznávala jen to, co se dalo narýsovat a vypočítat. Tak šel v sedmdesátých letech studovat architekturu.

MEZI MARXEM A PROUSTEM


V době, kdy začal studovat na istanbulské univerzitě, připomínala prý tato instituce jeden obrovský militantní marxistický studentský tábor. I mladý Pamuk s marxismem koketoval, ale jak sám vzpomíná: „Ačkoliv jsem četl knihy všech těchhle marxistických buřičů, moc mě to nebavilo. Hledal jsem útěchu v četbě Woolfové, Faulknera, Manna a Prousta. Cítil jsem se provinile, ale tušil jsem, že tohle je mnohem zajímavější.“ Na toto téma po letech dodává, že je zajímavé, jak se mnoho jeho přátel, kteří se dříve hlásili k marxismu, přiklání k radikálním islamistům. „Nacionalismus a protizápadní smýšlení jsou bývalým tureckým marxistům stejně blízké jako radikálním islamistům. Jsou součástí jejich duší.“
Na konci sedmdesátých let plánoval Pamuk napsat satirickou prózu o tom, jak skupinka mladých lidí jede s rodiči na prázdniny do jakéhosi letního sídla a tam si za jejich zády hrají na partyzány, čtou Mao Ce-tunga a plánují atentát na ministerského předsedu. V roce 1980 však došlo v Turecku k vojenskému puči a oficiální doktrínou se stalo mlčení o všem, co nějak připomínalo studentské levicové hnutí. I když v plánované knize nastavil marxismu turecké mládeže satirické zrcadlo, nemělo o jejím vydání vůbec cenu uvažovat.
Ačkoliv to své rodině nikdy neřekl, studium architektury považoval za plýtvání časem, a proto přesedlal na žurnalistiku. Jedinou jeho spřízněnou duší byl opět otec, který říkal, že intelektuálové a umělci si žijí špatně jen proto, že společnost nedokáže ocenit, co jí nabízejí, a platil svému synovi kapesné až do dvaatřiceti let.

RODINNÁ SÁGA


Zlom v jeho životě přinesl rok 1982, kdy se oženil s historičkou s ruskými předky Aylin Turegenovou a vydal svou první knihu, rodinnou ságu Pan Cevdet a synové, která prý je inspirována také tím, jak jeho dědeček k bohatství přišel. Kniha byla později přeložena do mnoha jazyků a Pamuk vzpomíná, že jednání se všemi zahraničními nakladateli byla úplná hračka ve srovnání s dohady, aby byl jeho rukopis v Turecku vůbec vydán.
Rok nato mu vyšla další próza, Tichý dům, a z Pamuka se pomalu stávala uznávaná literární osobnost. V roce 1985 odjel se svou ženou do New Yorku. Aylin pokračovala v doktorandském studiu na Columbijské univerzitě a Orhan navštěvoval kursy tvůrčího psaní, ale většinu času trávil v knihovně. „Můj prostor ohraničovaly tři milióny knih a já byl opravdu šťastný,“ vzpomíná na knihovnu Columbijské univerzity. V té době také začal psát svůj další román, nazvaný Černá kniha.
V New Yorku se seznámil s nakladatelem Keithem Goldsmithem, jenž vzpomíná na mladého Pamuka jako na úžasného člověka, který neustále vyfukoval kolečka dýmu z cigarety, pil kafe a zaujatě hovořil o literatuře a nejrůznějších problémech světa. Zásluhou Keithe Goldsmithe brzy vyšel anglický překlad Pamukovy historické knihy Bílá pevnost.

VEŘEJNÝ INTELEKTUÁL


Pamuk vzpomíná, že v souvislosti s úspěchem jeho knih se ho začala média vyptávat vedle toho, jaký deodorant používá, na nejrůznější politické otázky. Svět najednou zajímalo, co si turecký spisovatel myslí o rozličných problémech své současnosti. „Já jsem se tenkrát o praktickou politiku příliš nezajímal. Starší generace tureckých intelektuálů mě považovala za někoho, kdo začal být populární po vojenském puči v roce 1980.
Dokonce považovali můj úspěch za jeho produkt, což nebyla pravda. Stále jsem zastával podobné, spíše levicové postoje a mnoho mladších čtenářů znalo například mé názory na svobodu projevu v Turecku nebo na kurdskou otázku,“ vzpomíná Pamuk.
Orhan Pamuk však hozenou rukavici přijal. Společně s Yasarem Kemalem a Azizem Nesinem jako první spisovatelé pocházející z muslimské země odsoudili fatwu, jež byla uvalena na kolegu Salmana Rushdieho. Tři dny poté íránský prezident Rafsandžání reagoval tím, že v sousední zemi podporují toho, kdo uráží Proroka.
Na konci osmdesátých let se Orhan Pamuk částečně postavil na stranu umírněných kurdských skupin a vyslovil se proti zákazu prodeje kurdských novin po bombových útocích, ze kterých byli obecně podezříváni vládní agenti. Krátce nato byl prohlášen na prvních stránkách tureckých deníků za zrádce národa. Pamuk se ale nezalekl, do zahraničních listů začal psát kritické články o turecké politice vůči Kurdům a na konci devadesátých let podepsal spolu s dalšími tureckými intelektuály prohlášení, kde označil vládní politiku vůči Kurdům jako velký omyl. Vládní místa ani část turecké veřejnosti mu tuto „zradu“ nikdy neodpustila.

SNÍH A GENOCIDA


V devadesátých letech publikoval Orhan Pamuk další dva romány: Nový život a Mé jméno je červená. Děj knihy Mé jméno je červená je zasazen do Istanbulu šestnáctého století a obsahuje detektivní zápletku, kdy je jeden z miniaturistů sultánovy malířské dílny zavražděn a hlavní stopou je nalezená miniatura koně. V tom je tematicky blízký například italskému spisovateli Umbertu Ekovi.
Obrovskou diskusi ale vyvolal jeho román Sníh z roku 2002. Do zapadlého městečka Kars na východě Turecka přijíždí mladý básník a novinář Ka, aby napsal reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek. Odříznutý od světa sněhovou vánicí se dostává do prostředí islamistů, kurdských separatistů a úředníků, jejichž životní styl i názory tvoří úplný protipól k životu a uvažování středních vrstev v Istanbulu nebo Ankaře. Zároveň se ale dostává do konfrontace s minulostí. Zaznamenává stopy mnohonárodnostní osmanské říše, smetené nacionalismem přelomu devatenáctého a dvacátého století, a na denní světlo se dostává i otázka genocidy arménského obyvatelstva v letech 1915 až 1916.
A to je v Turecku jedenadvacátého století,Turecku, jež usiluje o vstup do EU, naprostým tabu nebo předmětem účelových dezinterpretací. Pamuk je opět považován tureckými úřady i částí nacionalisticky laděné veřejnosti za zrádce a vše vrcholí zmíněným trestním stíháním pro urážku turectví, republiky a jejích institucí po zmíněném rozhovoru z roku 2005.
V sekularizovaném Turecku na rozdíl od většiny islámských zemí je možné například beztrestně kritizovat islámské náboženské instituce, nesmíte se však dotknout všemocné armády a kultu zakladatele moderního tureckého státu Mustafy Kemala, řečeného Atatürk (Otec Turků). Arménská genocida s tím vším bezprostředně souvisí a otevřením této otázky se cítí armáda i Atatürkův kult v ohrožení.
Proto oficiální místa stále tvrdí, že namísto systematického masakrování Arménů, motivovaného nacionalismem i snahou se zmocnit jejich majetku, šlo jen o přesuny a náhodné incidenty, při kterých zemřel jen zlomek z miliónu arménských obětí. Kdo se pokusí této oficiální verzi odporovat, se špatnou se potáže. Brutalita vyhlazování Arménů připomíná v mnohém nacistické „konečné řešení židovské otázky“ o čtvrt století později: Ing. Bünter, německý diplomat, jehož vláda jako turecký spojenec vraždění Arménů tiše tolerovala, si do svého deníku zaznamenal: „Ve dnech 1. až 6. dubna (1917) jsem podnikl z Busejry na Eufratu cestu proti toku Chabúru. Na levém břehu jsem objevil velké množství vybělených lidských koster a lebek, zčásti prostřelených. Místní lidé říkají, že jen zde bylo pobito, postříleno nebo utopeno na 12 000 Arménů.“ Aby turečtí vojáci ušetřili munici, v přístavech na severovýchodě Turecka odváželi arménské civilisty na moře, a když byli dostatečně daleko, naházeli je do vody. Každý den takto například v Trabzonu odplouvaly čluny naložené lidmi a vracely se prázdné.

VLIVNÝ MUŽ NA BOSPORU


Jako pozorovatelé se soudního procesu s Orhanem Pamukem zúčastnili i evropští poslanci v čele s bývalým vůdcem studentských bouří v Paříži v roce 1968 Danielem Cohnem-Benditem. Turečtí nacionalisté to vzali jako vměšování do suverenity jejich země, ale sám Cohn-Bendit o Pamukovi prohlásil, že ho svým myšlením a vystupováním přesvědčil, že kvůli lidem, jako je on, má cenu dále pokračovat v procesu integrace Turecka do evropských struktur.
Hlas Orhana Pamuka je zvlášť po udělení Nobelovy ceny čím dál více slyšet, i když v Turecku před nedávnem ještě pálili jeho knihy a některé noviny vyzývaly, aby byl pro dobro věci umlčen. Turecký spisovatel je kritický ale i k západním médiím, která podle něj jeho případ zbytečně zdramatizovala. Evropany kritizuje i pro neochotu rozlišovat mezi islámem a extremismem některých jeho vyznavačů. „Po zabití van Gogha bylo v Nizozemsku napadeno a zapáleno mnoho tureckých škol a mešit,“ říká Pamuk a pokračuje, „ale my, liberální sekularisté v Turecku, jsme to neodsoudili jako akt křesťanské civilizace. Řekli jsme, že v Evropě jsou rasističtí a extremističtí nacionalisté, kteří takové věci dělají. Jen fundamentalistické noviny by tady, v Turecku, napsaly, že
je křesťanství. Ale na Západě populární média snadno dávají vinu islámu samotnému.“
Turecko je zemí paradoxů a obrovských kulturních rozdílů. Zatímco ve městech na západním pobřeží Turecka s úspěchem přejímají západní životní styl, venkov ve východních provinciích žije postaru, radikální islám nabývá na síle, stejně jako je živý nacionalismus a uctívání kultu „Otce Turků“ Mustafy Kemala. Spisovatel Orhan Pamuk, jenž nešetří ani turecké městské elity, bere tyto paradoxy jako výzvu a my se můžeme těšit hned na čtyři české překlady jeho děl: zmíněný román Sníh, román Mé jméno je červená, román Nový život a knihu o geniu loci jeho rodného města Istanbul - vzpomínky na město. h


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější