Gustav Husák | Reflex.cz
nahoru

Gustav Husák

Bohumil Pečinka7. prosince 2006 • 17:12

Husákovská normalizace, husákovský režim - slovní spojení vztahující se k éře let 1969-1989, kdy v čele státu stál komunistický politik GUSTÁV HUSÁK (1913-1991). Jeho jméno se v posledních týdnech opět dostalo na stránky českých a slovenských novin.

Startovacím momentem byla premiéra původní hry v bratislavském divadle Aréna s názvem Dr. Gustáv Husák: vězeň prezidentů, prezident vězňů. Bývalý generální tajemník KSČ a prezident Československa je zde líčen jako osoba víceméně ve vleku historických událostí, do nichž nemůže příliš zasahovat.
Když osaměle řeční, obklopen dobovým koloritem holčiček s rudými pionýrskými šátky, je vám ho tak trochu líto. Člověk za tím příliš cítí zdůvodnění obsažené v knize jeho dvorního historika Viliama Plevzy, vydané ještě za Husákova života v roce 1991, vycházející ze schématu: před i po druhé světové válce chtěl dobro pro Slovensko, kvůli tomu ho čeští komunisté zavřeli a po roce 1969 jako nejvyšší politik zabránil nejhoršímu.
Obdobné schéma se objevilo i během diskuse na webových stránkách slovenského deníku Pravda, kde například čtenář Matějka napsal: „Hlavním Husákovým rysem bylo, že si troufl na samostatné Slovensko. Měl dostatek sebedůvěry na to. A měl dostatek

sebedůvěry, rozdat si to s Pražáky. Ti se mu museli klanět, a proto ho dnes nenávidí.“ Další diskutér, podepsaný jako Ariel 666 uvedl: „Jeho cesta byla křivolaká, ale sledovala jeden cíl - samostatné Slovensko. Když zapomeneme, že byl komunista, tak je potom vidět v úplně jiném světle.“ Debatér Kerčák to uzavřel lapidárně: „Byl to dobrý syn slovenského národa.“
Takže: jakým politikem byl Gustáv Husák ve skutečnosti?

BÝT PAPEŽEM


Slovenský publicista Eduard Chmelár nedávno v týdeníku Slovo citoval Husákovu spolužačku ze základní školy, Hedu Volanskou, která vzpomínala, jak jejich třídu v Dúbravce u Bratislavy navštívil biskup. Na závěr vyzval žáky, aby se ho klidně na cokoli zeptali. Přihlásil se mladý Gustáv, co prý má dělat, aby se také stal biskupem. Když mu to duchovní vysvětlil, chlapec se znovu přihlásil se slovy: A co mám dělat, kdybych se chtěl stát papežem? I kdyby tato historka byla vymyšlená, nic by necharakterizovalo osobnost tohoto politika jako jeho někdy až chorobná touha po moci. Žebříček jeho osobních priorit byl totiž následující: on a moc, komunistické cíle a nakonec byl také Slovák. Tomu přizpůsoboval všechna svá politická témata, jimiž žongloval, jak mu to právě vyhovovalo. Ukažme to na několika příkladech.
V prosinci 1943 podepsali slovenští komunisté společně s Demokratickou stranou tzv. Vánoční dohodu o společném odboji proti nacistům s cílem vytvořit demokratický stát. Sedm týdnů před zahájením Slovenského národního povstání, jímž se část Slovenska obrátila proti nacistům, odesílá Husák tajně do Moskvy Stalinovi dopis, kde uvádí: „Kdyby dnes byla dána možnost hlasováním rozhodnout, kam chtějí Slováci státoprávně patřit, aspoň 70 procent by hlasovalo pro připojení k SSSR, snad 20 procent za novou ČSR.“ Svůj návrh na připojení k Sovětskému svazu formuloval také během povstání v Novém slovu z 24. 9. 1944. „Je třeba otevřeně říci, že náš lid by nadšeně uvítal, kdyby mezi námi a ostatními slovanskými národy, jmenovitě mezi Slováky a Rusy, nestáli hranice a celníci. ... Proč máme hledat spásu v Benešovi, když osvědčený recept je u Stalina.“ I díky tomu, že Moskva jeho návrh odmítla, může dnes Ariel 666 formulovat svůj obdiv k Gustávu Husákovi v rodném jazyce a ne ruské azbuce.
Jiným příkladem může být Husákův poměr ke slovenské samosprávě v rámci Československa. V reakci na jeho návrhy připojit Slovensko k SSSR mu v prosinci 1944 vlivný činitel Komunistické internacionály Jiří Dimitrov zdůraznil: „Opakuji znovu: bylo by chybou, jestliže by si slovenští komunisté mysleli, že snad je v zájmu Sovětského svazu oddělení Slováků od Čechů. Nikoli.“ V té době se Husák už zase profiluje jako zastánce slovenské autonomie. V první fázi měla podobu vytvoření výkonného orgánu, sboru pověřenců, a Slovenské národní rady jako zemského sněmu. Když ovšem ve volbách v květnu 1946 získává Demokratická strana 62 % hlasů a slovenští komunisté jen 30 %, začíná komunista Husák dělat všechno pro to, aby moc obou institucí maximálně okleštil, a tak zmenšil vliv legitimních vítězů slovenských voleb. Výsledkem je tzv. třetí pražská dohoda a jejich podřízení centru. V dalších dvou letech dělal všechno pro to, aby Demokratickou stranu policejně i jinak zlikvidoval. Únorový komunistický puč zde přičiněním jeho osoby proběhl o několik dní před Prahou. Husák se tak stal slovenským Gottwaldem, když v posledním půlroce osobně koordinoval činnost nejtvrdších složek Státní bezpečnosti.

DO VĚZENÍ


Kola vykonstruovaných politických procesů, které pomáhal v letech 1948-1950 roztáčet proti demokratickým politikům, nakonec semlela i jeho samotného. Podnětem byly dvě věci: sovětský vůdce Stalin v zájmu upevnění komunistického bloku čas od času prováděl sérii čistek a procesů, jimiž zastrašil společnost a držel ji v nejistotě. V roce 1949 vytvořili jeho spolupracovníci verzi mezinárodního spiknutí. Maďarským strůjcem byl Lázslo Rajk, v Bulharsku Trajčo Kostov a intenzívně se hledal československý protějšek. V roce 1950 se zdálo, že to bude ministr zahraničí (a blízký Husákův přítel) Vladimír Clementis. K následnému zatčení Husáka a jeho nejbližších také přispěl boj ve vedení slovenské komunistické strany, kde mu frakce kolem Širokého a Bašťovanského nemohla zapomenout, že je jako dlouholeté komunisty kariérně předběhl. Po Husákově zatčení se ale situace trochu změnila, protože další ze Stalinových požadavků na „československého Rajka“ bylo, že to musí být Žid. Hlavou „protistátního spikleneckého centra“ se tak stal později popravený Rudolf Slánský. Husákův proces s tzv. buržoazními nacionalisty byl odsunut na vedlejší kolej a výsledkem byl „pouze“ rozsudek na doživotí.
Po jeho občanské rehabilitaci (1963) se znovu stává autonomistou a spojuje požadavek na federalizaci tehdejšího Československa se svým osobním vzestupem. Když se ale v dubnu 1969 stal prvním mužem ve státě, nechal kvůli lepší ovladatelnosti komunistického státu opět seškrtat pravomoci všech slovenských orgánů, takže je degradoval na úroveň někdejšího sboru pověřenců a Slovenské národní rady. Tento „dar“ potlačené a od základu pokřivené federace dal do vínku politikům po listopadu 1989. Ale to už je jiný příběh.

PANSKÝ KOMUNISTA


Jaký v dobách své největší slávy byl? Vášnivý diskutér a chladný manipulátor, nedávající najevo své emoce. Jediné pohnutí na něm jeho nejbližší viděli při pohřbu jeho první manželky Magdy (1966). Když si přečtete rozhovor, který poskytl v červnu 1968 časopisu Reportér, musíte se divit, jak se tak vzdělaný a pohotový muž vůbec v komunistickém hnutí ocitl. Husák nebyl převládajícím typem komunistického funkcionáře, který utekl ze své dělnické profese a politické angažmá pojal jako svůj osobní vzestup a revanš vůči bohatším a úspěšnějším spoluobčanům. Husák byl muž moci, sloužící především svému poslání, který si v určité fázi života pro uskutečnění svých plánů vybral komunistickou stranu.
Často byl také obviňován, že je „panský komunista“, a to ze dvou důvodů. Vždycky stál tak trochu mimo komunistický hlavní proud. Myšlenky třídního boje nenasál v začouzených fabrikách, ale výhradně v bratislavských kavárnách od básníků jako Vladimír Clementis nebo Ladislav Novomeský. Ani v pozdějších letech nebyl Husák typem politika dobývajícího moc skrze stranický aparát. Až do roku 1969 kolem sebe vytvářel družinu věrných stoupenců a pomocníků, ovládající určitý časopis (nejčastěji Nové slovo) a díky nim se obracel přímo k lidem, což mu zpětně přinášelo politické funkce.
Hlavním hnacím momentem jeho života přitom bylo přesvědčení o předurčení stát v čele společenských hnutí. Tento pocit ho neopustil ani ve stísněných poměrech komunistických vězení. Téměř všichni spoluvězňové na něj vzpomínají jako na člověka, který zde dodržoval základní pravidlo - nedonášet.
Současně se shodují v tom, že se k nim choval přehlíživě a ani na chvíli nezapochyboval, že se vše obrátí a on zase dostane funkce, jež mu „právem“ náleží.

BREŽNĚVŮV ČLOVĚK


Svůj vzestup v roce 1968 založil na podpoře reforem tehdejšího šéfa československých komunistů Alexandra Dubčeka. Pro jeho život je typické, že i tento postoj chápal jako instrument vůči svému rivalovi Vasilu Biľakovi, o jehož funkci šéfa slovenských komunistů usiloval. Samotný Dubček ho příliš rád neměl a všechny varoval před jeho chorobnou touhou po moci. Věděl, o čem mluví.
Po sovětské invazi do Československa v srpnu 1968 Husák vnitřně považoval „okupaci za to, čím i byla - za okupaci,“ napsal respektovaný slovenský historik Lubomír Lipták. „Na rozdíl od některých to však považoval za omyl, politický lapsus.“ Tehdejší politik Zdeněk Mlynář přináší svědectví jednoho z komunistů, který potkal Husáka v bratislavských ulicích, když jimi křižovaly ruské tanky. Husák měl tehdy odpovědět: „Já z toho národ vyvedu.“ V tomto výroku se mixoval tradiční pocit vyvolenosti a záblesk životní šance, na niž celý život čekal.
Pár dní nato přijel do Moskvy v delegaci s prezidentem Ludvíkem Svobodou. Když viděl, že sovětskému vůdci Leonidu Břežněvovi zkrachoval plán invaze, spočívající ve vytvoření tzv. dělnicko-rolnické vlády z neosobností jako Indra nebo Biľak, nabídl se mu jako legendární Faust ďáblovi. Stále mluvil o politických prostředcích řešení a jako jeden z prvních podepsal kapitulantský dokument zvaný moskevské protokoly, znamenající demontáž dubčekovských reforem. Toho Dubčeka, o němž po návratu z Moskvy prohlásil: „Já stojím plně za Dubčekovou koncepcí, byl jsem při její tvorbě, já ho budu plně podporovat, buď s ním budu stát, nebo odejdu.“ (Pravda, 28. 8. 1968).
Dalšího tři čtvrtě roku ale dělal všechno proto, aby Břežněvovi dokázal, že může být jeho důstojným nástupcem. Těsně před klíčovým plénem ÚV KSČ, kde Dubček rezignoval, se tajně sešel v Mukačevě s Brežněvem. „Nepřipouštěl si žádné výčitky, že ve svůj osobní prospěch využívá skutečnosti, že se bude opět rozhodovat o představitelích Československa mimo jeho území a ještě cizí mocí,“ napsal historik Miloš Bárta v knize Československo 1968. Krátce nato byl zvolen šéfem KSČ i za přispění svého přítele Milana Hübla, který mu pomáhal přesvědčovat reformní politiky, že Husák po čase zavede liberálnější poměry. O rok později bude Hübl odsouzen na šest a půl roku do vězení a Husák se svého dlouholetého spojence ani na vteřinu nezastane. Krátce po zvolení opět odletěl do Moskvy „ohlásit Brežněvovi připravenost KSČ na provedení kapitulace se všemi jejími předchozími podmínkami“, napsal tehdejší reformní komunista Zdeněk Hejzlar.
Od té chvíle začala dvojice Husák-Brežněv připomínat jiný komunistický pár, Gottwald-Stalin. Když se v Moskvě kýchlo, už se v Praze rozevíral deštník. Když v roce 1953 zemřel Stalin, krátce nato ho následoval i Gottwald. Když koncem roku 1977 dostal Brežněv první mrtvici, postihl o pár týdnů později stejný problém i Husáka. Když se Brežněvův zdravotní stav v dalších letech zhoršoval, byli čeští a slovenští komunisté v pozoru a připravovali se na odchod Husáka, který by tím ztratil hlavní zdroj své moci.

ROZDĚL A PANUJ


Gustáv Husák se celý život připravoval na přijetí nejvyšších funkcí. Když jich v dubnu 1969 dosáhl, najednou se ukázalo, že základem jeho osobnosti bylo dostat se k moci a kromě pozičních bojů neví, jak dál. Jinak řečeno, naprosto nerozuměl ekonomice a neměl žádný koncept společenských reforem.
Řídil se proto intuitivní zásadou rozděl a panuj. Nejdříve zastrašil a pozavíral oponenty svého režimu a v prosinci 1969 oficiálně vyhlásil politiku tzv. zvyšování osobní spotřeby. Jejím základním kamenem byl zákaz zvyšování cen základních potravin a paliv, což trvalo až do konce sedmdesátých let. Začalo období masové sociální korupce. V knize Československo 1968 se uvádí, že spotřeba masa na obyvatele vzrostla za pět let z 68,9 kg na 81,1 kg. Auta se začala prodávat bez pořadníku a jejich počet za stejnou dobu vzrostl ze sedmi set tisíc na jeden a půl miliónu. V roce 1970 byly zavedeny mateřské příspěvky a postupně rostly rodinné přídavky. O něco později byly zavedeny novomanželské půjčky, dosídlovací příspěvky do pohraničí a pohřebné. Výsledkem byla postupná depolitizace společnosti, závratná sňatečnost a nevídaný „baby-boom“ v letech 1971-76. Vedlejším efektem politiky „všechno nyní a teď“ bylo drancování zdrojů, devastace životního prostředí a zaostávání ekonomiky, do níž nešly investice.
V roce 1975 se Husák stal současně prezidentem republiky, čímž dosáhl druhého a posledního vrcholu ve své kariéře. Této neobyčejné pozice ale nikdy nevyužil k vytvoření svobodnější atmosféry ve společnosti.
V tomto smyslu nedosáhl ani zlomek toho, co jeho maďarský protějšek János Kadár. „Kadár narozdíl od Husáka dokázal pod týmž Brežněvem přece jen - i když v omezené míře - uvolnit cenzuru, umožnit cestování na Západ i návrat emigrantů, náboženskou svobodu, samizdaty,“ napsal v Husákově portrétu profesor Vladimír Kadlec. Proč to Husák nedokázal?

POD MOŽNOSTI


Zdeněk Mlynář popsal v knize Mráz přichází z Kremlu motivace šéfa maďarských komunistů takto: „Má rysy politika, který dovede pracovat pro záchranu zdánlivě beznadějného minima národních zájmů a houževnatě trvá na svém, člověka, kterého nezkazí vlastní moc, protože pro ni nikdy nezapomene na svůj cíl.“ To je odpověď. Gustáv Husák byl především on sám a jeho sny o moci, potom komunista a teprve poté vlastenec.
Neměl cíl, k němuž by se vztahoval, chtěl moc a všechno ostatní nechával na první den po vstupu do nejvyššího úřadu. Vrcholem jeho liberalismu bylo, že po roce 1969 na Slovensku zařídil mírnější represe vůči umělcům a vědeckým pracovníkům. I zde to bylo hluboko pod možnostmi kadárovského Maďarska. Slovenský historik Lipták napsal, že stejně jako bývalý slovenský válečný prezident Jozef Tiso se i Husák rozhodl dělat politiku menšího zla, která „přitahuje a vyzdvihuje slabé charaktery. Za zády osobností, které ještě mají dojem, že se ,obětují‘, nastupují nevyhnutelně korupčníci, lidé bez koncepcí a jednoduše hlupáci. Pro ně ,menší zlo‘ -okupační režim - není ničím přechodným, ale definitivním a nakonec vlastně jedině možným stavem. Politici ,menšího zla‘, ať už Tiso, nebo Husák, dělají nakonec to, co chtěli odvrátit vlastníma rukama, aby nebylo ještě hůře.“


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější