Brambor | Reflex.cz
nahoru

Brambor

Michal Komárek14. prosince 2006 • 18:49

Čeští odborníci přes brambor ohlásili marketingovou kampaň zaměřenou na rehabilitaci českého bramboru. Brambor je totiž podle nich nedoceněný a strádá. V restauracích i domácnostech svádí často marný boj s cizáckými těstovinami a dováženými hranolky. A přitom právě brambor je součástí naší historie, tradice i našeho zdraví. A samozřejmě vánočního salátu.

Osobně mám k bramboru silnou citovou vazbu. Když jsem se před lety přestěhoval do vesnice v Podkrkonoší, chtěl jsem si jako bývalý pražský kavárenský intelektuál užít naplno pocit, jak se proměňuju ve sluncem a dřinou vysušeného rolníka, jenž dokáže v jediném pohledu do krajiny či do chléva vyjádřit nesrovnatelně víc moudrosti než běžný profesor filosofie. Zasadil jsem tedy brambor.
Nechal jsem se poučit starousedlíky, kteří byli sice ochotni vysvětlit mi, jak daleko od sebe vkládat hlízy do země a jak kolem nich navršit rovy, udržovali si ode mě ale pobavený odstup, vyjádřený mimo jiné tím, že mi říkali „inženýre“. Vysvětloval jsem si to tak, že mi chtějí dodat sebevědomí.
Trávil jsem dlouhé hodiny ve společnosti hlíz a v bezprostředním kontaktu s prstí.
Pravda, můj projekt trpěl několika začátečnickými chybami. Políčko jsem například umístil tak daleko od nejbližšího zdroje vody, že ani dlouhá hadice k němu nedosáhla. Ale to nevadilo: při nošení konve jsem se o to více mohl vciťovat do role drsným životem zoceleného zemědělce.

Políčko bylo také zbytečně velké. Vzhledem k tomu, že jsem nevlastnil žádnou techniku krom rýče a motyky, zdál se být projekt po několika dnech trochu megalomanský. Pocity při sklizni nedokážu vyjádřit lépe než autor textu v nedávné příloze o bramborách v jednom z českých deníků: „Pěstovat si vlastní brambory představuje neopakovatelný požitek, když vytáhnete nať, opatrně rozhrnete brázdu a do dlaně se vám vysypou nádherné čerstvé hlízy.“ Nádherné čerstvé hlízy! Ta slova můžete válet po jazyku se stejným požitkem jako hlízy samotné, upravené na nějaký tradiční český způsob.
Přiznávám: brambor jsem další rok už nezasadil. Žiju znovu v Praze. Ale ten prožitek mi navždy zůstane. A tak jsem byl znepokojen zprávou, že český brambor je ohrožen.

BRAMBOR KRÁČÍ DĚJINAMI


To, že brambory pocházejí z Jižní Ameriky, je známá věc, ale teprve nedávno dospěli vědci k jednoznačnému závěru, že pravlastí brambor je Peru a že brambory začali pěstovat Inkové nedaleko jezera Titicaca. Pěstovali zřejmě stovky různých druhů této plodiny a uctívali ji dokonce jako božstvo, jako dar nebes.
K podobnému respektu měly brambory ve své nové evropské vlasti dlouho daleko. Poté, co je do Evropy, nejprve do Španělska, přivezli conquistadoři a na konci šestnáctého století Francis Drake do Anglie, měli běžní usedlí Evropané s brambory některé podstatné problémy: nedůvěřovali jim a neuměli je jíst. Zatímco námořníci na zaoceánských lodích brambor už běžně jedli a zaháněli jím kurděje, byl v Evropě brambor používán stále spíše buď jako okrasná rostlina, jako léčivá rostlina se širokou škálou využití od léčení průjmů po léčení tuberkulózy, nebo lidé zkoušeli jíst nikoli hlízy, nýbrž plody, které jsou nejenom nedobré, ale i lehce jedovaté.
Triumfální tažení bramboru Evropou se završilo až v osmnáctém století. České země patřily mezi poslední, kde se brambor jako lidová strava ujal. Poprvé se objevil jako vybraná exotická pochoutka zřejmě na stole světáckého šlechtice Viléma Slavaty v první polovině sedmnáctého století. O něco později pěstovali brambory v samém centru Prahy irští mniši, hybernové - v klášteře v dnešní Hybernské ulici, přibližně v místech, kde dnes stojí nové muzikálové divadlo v domě U Hybernů.
K masívnímu rozšíření brambor došlo ale až po hladomoru v době vlády Marie Terezie na začátku sedmdesátých let osmnáctého století. O tom, že se pak pěstování brambor šířilo rychle, svědčí i lidový název pro konflikt mezi Pruskem a Rakouskem v letech 1778-79 - „bramborová válka“. Pruská vojska totiž v obsazených částech Čech zkonzumovala téměř veškerou úrodu brambor. A v roce 1801 už mohl F. J. Vavák ve svých Pamětech potvrdit triumf nové plodiny: „Erteple neb zemská jablka již nyní v každé vesnici, každý soused, ano i podruzi buď napolovic, anebo záhony zaplativše sázejí, od čehož množství veliké jich sklidí, že mnohý soused 20, 30, 40 i více pytlů má.“ Pro český brambor, alias ertepl je typickou dějinnou ironií, že do českých zemí přišel z Německa, konkrétně zřejmě z Branibor, jak napovídá i jeho české jméno. „Braniboři v Čechách“ tak mají v průběhu českých dějin i svoje nepochybně pozitivní stránky.
Ostatně, jestliže název brambor či brambora pochází od Branibor, pak „erteple“ jsou počeštěným německým slovem „erdapfel“ neboli zemské jablko, což je běžné jméno pro brambory, například ve francouzštině pomme de terre. „Erteple“ zcela počeštěné pak znějí „zemáky“. Zajímavou odchylkou je nářeční termín z moravskoslovenského pomezí „grumbíry“, pocházející z německého „grundbirne“, což je zemní hruška. Podobné termíny se vyskytují i v jihoslovanských jazycích.
Zdá se tedy, že v západní a střední Evropě je brambor spíše jablkem a na jihovýchod odtud spíše hruškou. Ale jestli se z toho dají vyvodit nějaké hlubší závěry, opravdu nevím.

JEDLÍCI BRAMBOR


Brambor se v Evropě postupně rozšířil do té míry, že v některých oblastech znamenala jeho úroda či neúroda otázku života a smrti. Katastrofu dnes už jen těžko uvěřitelných rozměrů způsobila bramborová sněť v letech 1845-49 v Irsku. V tomto období, známém jako „bramborový hladomor“, zemřelo hladem či v důsledku souvisejících nemocí přes půl miliónu lidí, podle některých odhadů dokonce více než milión, a přibližně dva milióny Irů emigrovaly do zahraničí, především do Spojených států.
Symbolickým výrazem významu brambor se v evropské kultuře druhé poloviny devatenáctého století staly mimo jiné dva proslulé obrazy. Z roku 1857 pochází Modlitba za úrodu brambor od J. F. Milleta: Muž a žena stojí se skloněnou hlavou a sepjatýma rukama na bramborovém poli. Jako by se po staletích vracela posvátná úcta Inků k bramborám ...
A pak jsou tu samozřejmě Jedlíci brambor Vincenta van Gogha z roku 1885. Musím přiznat, že tento obraz vytváří další moji osobní vazbu k bramboru: v dětství jsem se ho totiž bál. Lidé, kteří v potemnělé místnosti jedí brambory, rozhodně nejsou právě krásní, a vypadají navíc vyděšeně a smutně. Obraz je ovšem považován za vrchol Goghova realistického období a sám malíř si tohoto plátna velice vážil. Definitivní podobu obrazu sice namaloval během několika dnů a zpaměti, ale tomu předcházely studie hlav a rukou, jež mu zabraly téměř celou předcházející zimu. „Pokusil jsem se zdůraznit, že tito lidé, kteří ve svitu lampy jedí své brambory, okopávali zemi stejnýma rukama, které teď kladou na talíř, obraz tedy vypovídá o manuální práci a o tom, jak tito lidé čestně dobývají svoje jídlo,“ napsal malíř v dopise svému bratrovi v roce 1885.
I na tiskové konferenci k rehabilitaci českého bramboru padla zmínka o Jedlících brambor, o tom, že brambory jsou vlastně propagovány v takto velkém umění. Vřazení tohoto obrazu do marketingové kampaně bych ovšem nedoporučoval. Reklama funguje do značné míry na tom, že spotřebitel se chce koupí a používáním určitého produktu připodobnit tomu, kdo jej propaguje. Obávám se, že v případě Jedlíků brambor se tato motivace uplatnit nedá.

BRAMBOR DNES


Postavení předmětu vzbuzujícího téměř nábožnou úctu si brambor v Evropě uchoval až do poloviny minulého století. V dobách světových válek či hospodářské krize byl stále jedním ze symbolů základních životních potřeb. Od základu se ovšem jeho postavení změnilo s expanzí fast-foodů a hranolek. Hranolky zasadily dosavadnímu statusu brambor dvojnásobný úder: jednak smetly bezprostřední přirozený vztah k bramboru a nahradily ho masovou konzumací průmyslového prefabrikátu, jednak masově vytěsnily tradiční pokrmy z brambor a daly zapomenout na to, že brambor není cosi nezdravě napuštěného tukem, ale že je to velmi výživná a zdravá plodina.
Zajímavé údaje k tomu na svých webových stránkách uvádí bruselské Muzeum brambor www.potatomuseum.com. Ještě v roce 1959 dominovala konzumace čerstvých brambor a pouze 19 procent úrody bylo průmyslově zpracováno. V roce 2002 byl už poměr zcela jiný: 57 procent úrody brambor prošlo průmyslovým zpracováním - v němž převládá výroba hranolek a chipsů - a pouze 29 procent úrody bylo prodáno v podobě čerstvých brambor.
Muzeum brambor v této souvislosti uvádí další zajímavá, byť trochu propagandisticky laděná čísla: V roce 1976 byla spotřeba čerstvých brambor na hlavu ve Spojených státech necelých 50 liber, v roce 2002 byla už jen necelých 45 liber. V téže době stoupla spotřeba hranolek a chipsů z 57 na 71 liber, zároveň stouplo procento dětí s nadváhou ze šesti na šestnáct procent a počet obézních dospělých se zvýšil z patnácti na jedenatřicet procent.
Transformace je téměř dokonána: z bramboru se stal nezdravý a tučný hranolek a chips. A obhájci brambor marně zdůrazňují, že hlízy obsahují mimořádně vhodný poměr uhlohydrátů a bílkovin, zajímavé množství draslíku nebo vitamínu C a že je to vlastně velmi zdravá a dietní plodina. ČESKÝ BRAMBOR V KLEŠTÍCH

Kampaň za rehabilitaci českého bramboru vychází ze stejných principů jako ta na stránkách Muzea brambor či v jiných zemích.
Chce lidi přesvědčit o tom, že brambor podceňují a že zcela nesmyslně konzumují ve velkém hranolky a těstoviny, zatímco tradiční poklad jim leží doslova na zápraží.
Nejde samozřejmě o prvoplánově charitativní osvětovou akci, nýbrž o zájem tuzemských pěstitelů. Ti ovšem rozehrávají se svým českým bramborem zřejmě velice odvážnou dvojí hru.
Z poslední zprávy ministerstva zemědělství o situaci českého bramboru totiž vyplývá, že český brambor sice je ohrožován tím, že některé prodejní řetězce dávají přednost levnějšímu dovozu čerstvých brambor, nicméně největší položku v dovozu představují právě průmyslově zpracované brambory, především hranolky.
Český brambor je v kleštích: aby porazil dovážené hranolky, musel by sám ve větší míře podstoupit proceduru průmyslového zpracování, čímž by ovšem pod sebou podřezával větev rehabilitační kampaně. Pokud bude trvat na tom, že má být konzumován především v klasické zdravé podobě, musí slabý domácí zpracovatelský průmysl ve svém oboru proměnit ve výhodu a porazit zároveň nejen dovážený čerstvý brambor, ale i dovážený hranolek. Na jedné straně stojí reprezentantka odcházejícího klasického světa, celistvá hlíza, na straně druhé jsou z tradic vytržené a do mnohosti rozkrájené postmoderní hranolky a chipsy.
Jak jsem už řekl - mám k českému bramboru silný osobní vztah. Ale musím přiznat, že ho téměř nejím a jsem i poněkud skeptický k možnostem jeho budoucí expanze. Obávám se, že tradiční svět vypadá z úhlu pohledu blahobytné společnosti stále více jako svět Goghových „jedlíků brambor“. Vtisknout tomu obrazu svůdnou a uvěřitelnou přitažlivost je nadmíru obtížné. h

Michal Komárek

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější