Malý princ | Reflex.cz
reklama
nahoru

Malý princ

JIŘÍ ŽÁK26. prosince 2006 • 14:43

„Když jsem byl malý kluk ... Vracím se daleko do svého dětství. Do dětství, do toho velkého území, odkud vyšel každý z nás. Odkud jsem? Jsem ze svého dětství jako z nějaké země ...“ Antoine de Saint-Exupéry

reklama

Ten příběh určitě znáte. Vystupuje v něm pilot, kterému se jednoho krásného dne porouchá u jeho dvojplošníku motor a on musí nouzově přistát na saharské poušti. „První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil daleko od jakékoliv obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě na úsvitě probudil zvláštní hlásek: „Prosím pěkně ... nakresli mi beránka ...“ Před užaslými pilotovými zraky stál chlapec s hustou zlatou kšticí, v modrém plášti s červenými klopami a manžetami, v bílých kalhotách opásaných zlatým páskem, ve vysokých botách a s hvězdičkami na ramenou. Jednu ruku opíral v bok, ve druhé držel kord. „Udiveně jsem se díval na ten zjev. Považte jen, že jsem byl tisíc mil od jakéhokoliv obydleného kraje. A můj človíček nevypadal, jako by zabloudil ani jako by byl na smrt unavený nebo vyhladovělý, polomrtvý žízní nebo na smrt vylekán. Vůbec nevypadal jako dítě ztracené v poušti, na tisíc mil daleko od nějakého obydleného kraje.“ A protože ještě jednou slušně poprosil o kresbu, pilot vytáhl z kapsy list papíru a plnicí pero. A tak se stalo, že Malý princ vstoupil nejen do života jednoho ztroskotaného pilota, ale zároveň do životů miliónů čtenářů, kteří si ve všech jazycích světa budou od této chvíle okouzleně opakovat onu obyčejnou větu: „Namaluj mi beránka.“

NEW YORK


Píše se rok 1942. Svět se zmítá ve válečném konfliktu, který nemá v dějinách obdoby. V Německu byl právě přijat definitivní plán na řešení židovské otázky. Vrcholí bitva o Atlantik a na východní frontě chystá německá armáda grandiózní ofenzívu.
Anglo-americké jednotky se brzy vylodí v severozápadní Africe. A v lednu vstoupí Němci do takzvané svobodné zóny ve Francii a udělají tak konec Pétainovým představám o udržení jakés takés samostatnosti aspoň části Francie.
Všechny tyhle zprávy velmi bedlivě sleduje ze svého amerického exilu i spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Na rozdíl od převážné většiny francouzských emigrantů, kteří se ke zprávám z Evropy chovají buď pasívně, nebo je hodnotí přes svou politickou příslušnost a váhají mezi de Gaullem, generálem Giraudem, či dokonce maršálem Pétainem. Diskuse mají většinou salónní charakter a kromě úzkého okruhu de Gaullových přívrženců se do války nikdo moc nežene. Exupéry je výjimkou.
Od okamžiku, kdy do války vstoupila Amerika, se neustále snaží dostat do armády jako dobrovolník. Brzy mu ovšem bude dvaačtyřicet a to není zrovna věk pro válečného pilota, byť má za sebou hodiny a hodiny strávené ve vzduchu. Trápí se tím a řeší to po svém. V únoru 1942 vychází v newyorském časopisu The Atlantic Monthly novela Let do Arrasu, která dostane později název Válečný pilot. „Nikdo nic podobného nečetl ani o válce, ani o Francii, ani o člověku,“ napsal jeden z Exupéryho životopisců, Eric Deschodt. „Je nejkrásnějším projevem, který mohla nabídnout poražená Francie Spojeným státům, konečně zapojeným spolu s ní do jednoho boje.“
Francouzský překlad - výtisků bylo přesně 2100 - se z iniciativy nakladatelství Gallimard objevil i na pultech pařížských knihkupectví, i když do něj zasáhla cenzura a později byl z prodeje stažen. „Je to krásný vánoční dárek pošlapanému národu v nejčernějším roce jeho ponížení.“ Přijetí knihy bylo ovšem velmi rozporuplné, což bylo jen dalším potvrzením nejednotnosti francouzského exilu. Zatímco v USA se na několik měsíců Válečný pilot vyhoupl do čela žebříčku nejvydávanějších knih, gaullisté jej odsoudí.
Exupéry střídá hodiny naplněné energií s hlubokými depresemi. To platí i o jeho soukromém životě. S manželkou Consuelou se dávno odcizil a v jeho náručí končí krátké a většinou pomíjivé lásky. Jednou z nich je i reklamní návrhářka Sylvia Hamiltonová, která se živí jako novinářka. Vídají se denně prakticky až do chvíle, kdy se Exupérymu podaří uspět se svou žádostí o přijetí do armády a odjede konvojem do Alžírska. Jednoho dne spolu obědvají v jedné z luxusních restaurací v centru Manhattanu. Exupéry vyndá pero a bezmyšlenkovitě kreslí cosi na ubrousek. Objevuje se kresba malého človíčka s vlajícím šálem kolem krku. „Kdo je to?“ ptá se Sylvia. „Človíček, kterému jsem věrný,“ odpoví spisovatel. Sylvia Hamiltonová netuší, že se právě stala jedním ze svědků zrození legendy.

NAMALUJ MI BERÁNKA


Človíček s rozcuchanými vlasy žlutými jako sláma se ovšem neobjevil poprvé. Exupéry si odjakživa kreslil. Většinou to byly jednoduché kresbičky, pár čar, které neměly význam.
Ale zatímco Sylvia Hamiltonová jim zpočátku nevěnovala velkou pozornost, kresbičky zaujaly Exupéryho amerického vydavatele Curtice Hitchcocka. Někdy počátkem roku 1942 se ho zeptal: „Nechtěl byste napsat knížku pro děti?“ Exupéryho otázka zaskočila. O pár dní později se svěří příteli Wenceliovi: „Představte si, chtějí po mně, abych napsal knížku pro děti!“ Jsem toho vůbec schopen? ptá se v duchu. Aby mohl člověk napsat knížku pro děti, nemusí být dítětem? Ale copak ve Válečném pilotovi nenapsal: „Kdysi jsem si nepříliš vážil dospělých. Neměl jsem pravdu. Nestárne se nikdy.“
A tak poprosí Wencelia, aby s ním šel do obchodu koupit barevné pastelky, protože chce mít ve své knize ilustrace. „Knížka pro děti nemá bez ilustrací smysl.“ Jako malíř si ovšem nevěří, a dokonce poprosí Bernarda Lamotta, který ilustroval Válečného pilota, aby mu namaloval obrázky i pro chystanou dětskou knížku. Dodané výtvory se mu ale nelíbí, a tak se definitivně rozhodne ilustrovat si knížku sám. Od té doby vídají přátelé Saint-Exupéryho často „se štětcem v ruce a s vyplazenou špičkou jazyka, jak zadržuje dech, aby něco nerozmazal“, jak píše Deschodt.
„Vybarvuje planety, maluje královi šaty na červeno a fialově zbarvenou opilcovu tvář nebo znepokojeně váhá nad neforemnou liškou. Zaplňuje koše stovkami akvarelů, se kterými není spokojen pro zanedbatelné barevné detaily, o kterých ví jen on sám. Pracuje úporně, dokud ze sebe v malířském umění nedostane všechno stejně tak, jak to dělá při psaní.“
Někdy v květnu se seznamuje s Adélou Breauxovou, která ho začne - vlastně proti jeho vůli - učit anglicky. Jednou ho Adéla zastihne uprostřed práce. Všude kolem se válejí akvarely. „Ty jsem zahodil. Ty, co se mi líbí, čekají v koši na mé rozhodnutí.“ Mezi kresbami vybere jednu, na níž je zobrazen král na své planetě. „Tohle je král: starý užvaněnec. Ale modrý plášť mu jaksi nejde k jeho věku.“ Nakonec pyšně vyndá další kresbičku. Jsou na ní tři prapodivné rostliny s tlustými kmeny a s obrovskými kořeny, které dusí maličkou planetu. „To je můj baobab,“ řekne s hrdostí. „Moje vrcholné dílo.“
Mezitím ubíhají měsíce a události v Evropě a Africe zastiňují práci na Malém princi. V novinách se znovu rozhoří zápas o Válečného pilota. Válka pokračuje. Němci prohrávají u Stalingradu, ale ještě ani zdaleka není konec. Exupéry píše jedno ze svých nejvýznamnějších děl, Dopis rukojmímu. Jeho volání je vyslyšeno: 10. dubna 1943 dostává cestovní rozkaz, jímž je převelen do Afriky, odkud se vydá na definitivní cestu za svým osudem. Ale ještě než odjede, dočká se další knihy, která bude znamenat rozloučení se Spojenými státy. Pouhých pár dní před naloděním totiž konečně vychází Malý princ. Ale kritika se tváří rozpačitě. Tohle že je autor Válečného pilota? Psát něco takového uprostřed války! Podivný příběh ... „Teď už víme, že v našem století neexistovala kniha, která by se byla setkala s větším nepochopením. Ale těch několik kouzelných stran provzdušněných zvláštními tajemnými kresbami si každým dnem získává čtenáře ve všech koutech světa,“ napsal Deschodt. „Malý princ sbližuje ty, kteří ho mají rádi, tak jako sbližuje každá jiná kniha, každé umělecké dílo, krajina, oblíbená věc, ale on to dělá přímo jako zkušební kámen čistoty srdce a duše dítěte.“

DĚTSKÁ KNIHA


Ale přiznejme si: je to zvláštní kniha. Pokud si Curtice Hitchcock představoval obyčejnou dětskou knížku, měl se zřejmě obrátit na někoho jiného. Příběh Malého prince, který přiletěl na zem z planety B612, jež je menší než dům a na níž roste jediná květina, je příběhem plným obrazů, symbolů a zvláštní poetiky. „Malého prince jsem pochopil až ve čtyřiceti,“ napsal Jean Cocteau. „Ale abych ho pochopil,musel jsem zůstat dítětem.“ To je onen rozpor, který Malého prince provází prakticky od jeho vydání. Je určen dospělým, kteří si uchovali dětskou duši? Klíčem může být věnování Léonu Werthovi: „Odpusťte, děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému!
Mám ještě jednu omluvu: ten dospělý dovede všechno pochopit, dokonce i knihy pro děti. A mám ještě třetí omluvu: ten dospělý bydlí ve Francii, trpí tam hladem a zimou.
Velice potřebuje, aby ho někdo potěšil. Nestačíli všechny tyto omluvy, rád věnuji tuto knihu dítěti, kterým kdysi ten dospělý byl.
Všichni dospělí byli nejdříve dětmi. (Ale málokdo se na to pamatuje.) Opravuji tedy své věnování: Léonu Werthovi, když byl malým chlapcem.“
Tohle věnování má několik významů. Kromě klíče, jímž si můžeme odemknout Malého prince, obsahuje rovněž zcela jasné poselství.
Kdyby to slovo nebylo tak zprofanované, mohli bychom říci, že se tu spisovatel angažuje v tom nejlepším slova smyslu. Ne náhodou byl Werth Žid, ne náhodou se k němu Exupéry z Ameriky obracel, i když své samozřejmě sehrál fakt, že Werth patřil k nejbližším Exupéryho přátelům. Během okupace se skrýval na samotě v Saint-Amouru a teprve v lednu roku 1944 se vrátil do Paříže, kde se dočkal osvobození. Ve své Výpovědi, která vznikla v roce 1941, napsal: „Cítím se ponížený, je to vůbec poprvé, co mě společnost ponižuje. Cítím se ponížený ne kvůli tomu, že jsem Žid, ale kvůli tomu, že jakožto Žid jsem pro ně méněcenný.“ Věnování Malého princeWerthovi můžeme ještě snad považovat za nostalgickou a sentimentální připomínku přátelství. Exupéry mu ovšem věnoval i Dopis rukojmímu a to už je zcela zřejmé, aspoň společenské, když už ne politické stanovisko. Ale zpátky k Malému princi. Jestliže Exupéry věnuje knihu Werthovi, „když byl ještě malým chlapcem“, vyjadřuje zcela jednoznačně víru, že se „nestárne nikdy“. Pokud bychom ztratili oči dětství, museli bychom připustit, že beránek spásl květinu a Exupéryho hvězda že zhasla. „A vesmír by vychladl,“ jak napsal Frédéric Rey.

KOŘENY


Exupéryho inspirací k Malému princi bylo bezesporu jeho dětství, které trávil střídavě na zámcích v Saint-Maurici u Lyonu a v Le Môlu v Provenci. Velký vliv na něj měla především matka, protože o otce přišel už ve čtyřech letech. Byla to ona, po níž zdědil literární talent - sama psala básně a krátké povídky. Od roku 1910 si s ní Antoine pravidelně vyměňoval dopisy, v nichž lze vystopovat počátky jeho literární tvorby i fascinaci vším, co bylo spojeno s létáním. S létáním souvisela i jakási posedlost pouští, s níž měl bohaté zkušenosti z doby, kdy sloužil jako pilot u letecké pošty spojující Francii s městy severní Afriky, zejména s Tangerem, Dakarem, Casablankou a Rabatem. O Sahaře se ve svých dopisech zmiňuje mnohokrát, ale bezprostřední inspirací k Malému princi byla zřejmě událost, k níž došlo na konci roku 1935. Ve středu 30. prosince odstartovalo z Benghází letadlo typu Simoune se Saint-Exupérym a mechanikem Prévotem na palubě. Oba muži se pokoušeli překonat rekord na trase Paříž-Saigon. Ve dvě hodiny čtyřicet pět minut však letoun v rychlosti 260 kilometrů za hodinu havaroval v Libyjské poušti a vyryl do země brázdu dlouhou 250 metrů. „Prévot a za ním i já jsme ve strachu před ohněm vyskočili z kabiny,“ napsal později Exupéry. „Vyzbrojený elektrickou lampou prozkoumal jsem půdu: byl to písek a na něm černé kulaté kameny. Nikde ani stéblo trávy, žádný náznak vegetace. Obešel jsem letadlo velkým okruhem. Prévot s lampou mi sloužil jako orientační bod. Nakonec jsem se utvrdil v tom, že jsem havaroval v poušti.“ Zatímco v Paříži ještě týž den vyhlásili poplach a začalo rozsáhlé pátrání po nezvěstných, Exupéry s Prévotem po několika hodinách váhání vyrazili na cestu, aby se pokusili najít civilizaci. V poušti strávili tři dny, během nichž ušli kolem dvou set kilometrů. K jídlu měli pouze jeden pomeranč a jedno jablko, k pití čtvrt litru bílého vína a zbytky kávy v termosce. Po třech dnech je našel jeden beduín a dopravil je do oázy Vádí Natrum, odkud je jeden švýcarský inženýr odvezl do Káhiry.
Dobrodružství šťastně skončilo, ale zážitek to byl natolik silný, že se k němu SaintExupéry později ještě několikrát vrátil. Už v lednu následujícího roku začal uveřejňovat v časopisu L’Intrane sérii článků zachycujících přestálé utrpení. „Nikdo ještě nečetl takový popis žízně, halucinací ze žízně a následné agónie,“ napsal Deschodt. „Když je beduín objevil, vlekli se kupředu pouze po dvou stech metrech, se stále delšími přestávkami.
Muž přišel k nim, pírkem jim oddělil od sebe rty a do jejich vyschlých pergamenových úst vložil trochu čočkové kaše, aby jim navlhčil sliznici. Až potom jim dal vodu ...“ Byl to právě tenhle písečný obzor a vysoké nebe, v němž se o osm let později objeví malý princ. Utrpení je zapomenuto, zůstává jen okouzlení pouští, která sice vyvolává strach, ale zároveň fascinuje svou nekonečností. V závěru Malého prince jsou dva obrázky. Na prvním se pod upřeným pohledem zlaté hvězdy malý princ kácí uštknutý hadem. O stránku dál je už jen poušť znázorněná dvěma čarami a nad ní svítí hvězda, která ztratila lesk. „A tady je pro mě ta nejkrásnější a nejsmutnější krajina na světě.
Je stejná jako krajina na předcházející stránce, ale nakreslil jsem vám ji ještě jednou, abych vám ji dobře ukázal. Na tomto místě se malý princ na Zemi objevil a potom zmizel ...“

NAPIŠTE MI, ŽE SE VRÁTIL


Na první francouzské vydání Malého prince museli čekat čtenáři až do roku 1946, kdy jej vydalo nakladatelství Gallimard. Od té doby vyšlo jen ve Francii na 500 vydání včetně překladů do provensálštiny, bretonštiny, baskičtiny a do dalších francouzských nářečí. Prakticky vzápětí po prvním vydání se človíček se žlutými rozcuchanými vlasy vydal na cestu do světa: dnes prakticky neexistuje jazyk, do kterého by Malý princ nebyl přeložen. V roce 2005 vyšel dokonce v jazyku toba, jímž mluví malý indiánský kmen na severu Argentiny. V „tobštině“ se jmenuje So Shiyaxauolec Nta’a a je to v pořadí teprve druhá kniha (tou první byl Nový zákon), která byla do tohoto jazyka přeložena.
Do češtiny Malý princ vstoupil roku 1959 ve vynikajícím překladu Zdeňky Stavinohové, která se ostatně překladům děl Saint-Exupéryho věnovala důsledně celý život. Malého prince objevila náhodou v olomoucké knihovně, odkud si ho odnesla domů, aby ho pravidelně posílala na pouť k novým a novým čtenářským generacím. A od té doby se otcové a děti a dědečkové a vnuci pečlivě rozhlížejí pokaždé, když na nebi vyjde jasná hvězda, třeba i ta, jež nedávno dostala jméno asteroid 46610 Bésixdouze (B612). Protože všichni víme, že nesmíme spěchat, že pod tou hvězdou musíme chviličku postát. A přijdeli k nám dítě a bude se smát, bude-li mít zlaté vlásky a nebude odpovídat, když se ho budeme ptát, pak snadno uhodneme, kdo to je. Pak musíme rychle pospíchat domů a poslat panu Antoinovi de Saint-Exupérymu dopis, že se malý princ vrátil a že tu s námi zůstane už napořád.

JIŘÍ ŽÁK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama