Sešli jsme se v liberecké budově, jež pamatuje předminulé století a v níž sídlí SKI KLUB Jizerská padesátka. Pan Ladislav Míka trochu kulhal, protože si v létě zlámal nohu po pádu z horského kola. Byla skoro polovina prosince, pršelo, po sněhu ani památky. „Za měsíc startuje jubilejní, čtyřicátý ročník slavného závodu, poběžíte?“ jdu přímo k věci. „Když bude sníh, tak určitě. Zatím jsem běžel pokaždé. Tedy kromě tří ročníků, co byly pro nedostatek sněhu zrušeny,“ odpovídá pětašedesátiletý rekordman v účasti. V historii závodu nádhernými končinami Jizerských hor nemá totiž nikdo jiný takovou výdrž.
Podle vodáka, lyžaře, horolezce a cyklisty Míky vznikl tenhle dnes legendární závod ze dvou důvodů. „Horolezci liberecké Lokomotivy se přeli o to, kdo z nich si zaslouží nominaci do závodu družstev v běhu na lyžích po krkonošských hřebenech. Když se nemohli dohodnout, rozhodl jeden z nich, Karel Trousílek, že připraví závod na padesát kilometrů, aby se ukázalo, jak na tom kdo je se silami. To byl jeden důvod,“ říká a pokračuje: „Zároveň běžkaři ze širého okolí po takovém závodě dlouho volali. Znali jsme se, o víkendech potkávali v autobusech cestou do Bedřichova, odkud se vyráželo na hřebeny Jizerek. Neměli jsme velké závodnické ambice, ale milovali jsme hory a chtěli si navzájem změřit své síly ve stopě.“
STARTOVNÉ PĚT KORUN
Tak se stalo, že dvaapadesát lidí vyběhlo v sobotu 20. ledna 1968 k prvnímu ročníku závodu, o jehož budoucnosti neměl nikdo nejmenší zdání. Trať z Bedřichova do Kořenova a zpět pro běžkaře vyšlapal na sjezdovkách Gustav Ginzel, majitel slavného Hnojového domu v osadě Jizerka. Tam byla občerstvovací stanice a každý účastník dostal za startovné ve výši pěti korun dvě tatranky a čaj. Před závodem zapršelo, takže se málem nejelo, ale pak přimrzlo a stopa jen svištěla. Padesát kilometrů urazil nejrychleji horolezec i lyžař Josef Driml za víc než tři a půl hodiny, druhý byl vodák a původně sdruženář Jiří Slíva a třetí horolezec Miroslav Machovič; desátý doběhl Ladislav Míka, předseda vodáků Lokomotivy Liberec. Na poloviční trati vyhrála horolezkyně Jitka Havlová z Turnova a jen šest lidí nedoběhlo. Téměř všech se ale zmocnilo takové nadšení, že v neděli si trať vychutnali ještě jednou. Příští rok se přihlásilo víc než sto běžkařů a ve třetím ročníku jich bylo téměř dvě stě padesát. Stále to však bylo amatérské závodění přátel čili nic pro tuzemskou, natož zahraniční elitu běžců na lyžích.
TRAGÉDIE V PERU
Třetího ročníku, jak uvádějí některé zdroje, se měli zúčastnit všichni členové chystané horolezecké Expedice Peru 1970. Ve výsledkové listině jsou sice jen jména čtyř z nich, ale to není až tak důležité, podstatnější je jiná věc: o čtyři měsíce později, 31. května 1970, zahynula celá výprava pod kamennou lavinou na úpatí Huascaránu, hory se dvěma vrcholy přes šest a půl tisíce metrů. A tak se čtvrtý ročník konal poprvé s pietní vzpomínkou na kamarády, kteří zemřeli v Jižní Americe. Od té doby řekne-li se Jizerská padesátka, vzápětí zazní Memoriál Expedice Peru ´70 na počest patnácti horolezců a všestranných sportovců v sestavě: Ivan Bortel, Arnošt Černík, Milan Černý, Vilém Heckel, Jiří Jech, Valerián Karoušek, Jaroslav Krecbach, Miloš Matras, Ladislav Mejsnar, Milan Náhlovský, Bohumil Nejedlo, Zdeněk Novotný, Jiří Rasl, Svatopluk Ulvr a Václav Urban. A byl to právě memoriál, jenž dodal závodu věhlas a s přibývajícími počty účastníků i sportovní kvalitu.
VZDAL JSEM
„V prvních třech ročnících běhali lidi, co se z osmdesáti procent znali, a třebaže jsme závod brali vážně, pořád byl prostor na všelijaké srandičky. Třeba na smrčku visel obrovský obraz půllitru piva a šipka s nápisem - občerstvovačka 3 km. Zrovna ve třetím ročníku jsem vzdal, bylo to poprvé a naposledy. Držel jsem se ve vedoucí skupince, ale ve stoupání na Černý vrch jsem se náhle pověsil do hůlek ... Konec po dvaceti kilometrech, dál to nešlo. Myslel jsem si, že mám víc natrénováno, a neměl jsem,“ krčí rameny Ladislav Míka. Tohle ho však vedlo k tréninkovému sebezpytování a podobně si jistě počínali další běžci. Dneska má pan Míka letitou praxí ověřený model přípravy. Z letní porce dvou a půl tisíce kilometrů na horském kole přechází v podzimních víkendech na kolečkové lyže, přičemž ještě v týdnu jezdí do práce, projekční kanceláře, na sportovní koloběžce. Nejnižší podzimní tréninkové dávky představují desítky kilometrů denně, ale o víkendu se v součtu přehoupnou přes stovku. A když napadne sníh, je nutné vyrazit do stopy kvůli vyježděnosti. Takových čtyři sta kilásků na lyžích před Jizerskou padesátkou by prý člověka mělo uklidnit. Ovšem ne každý rok počasí takovému plánu přeje. Jako právě teď.
SPARTÁNSKÁ ROMANTIKA
Takových Míků byly tisíce, do Liberce se sjížděly z celé republiky a zvolna jich přibývalo. V sedmdesátých letech začínala tzv. normalizace, v jejímž důsledku se například nemohlo cestovat na Západ. To vedlo k vnitřní emigraci populace, vyjádřené mohutným rozvojem chalupaření či příklonem k rekreačnímu sportování. Režimu se líbilo, že národ sportuje a zvyšuje si fyzičku, proto tuhle sféru podporoval, a to jak v podnicích prostřednictvím odborů, tak i v tělovýchovných jednotách. Na sportovištích jsme pak vídali hesla „Masovostí za rekordy“ a jiné propagandistické hlášky, pořádaly se soutěže o Vzorný oddíl - ale každý normální člověk to považoval pouze za směšný kolorit doby. Primární byla chuť soupeřit se sebou či přáteli, což v malebných Jizerských horách bylo obzvlášť příjemné. I proto stoupal počet startujících na zdejší padesátce. Jestliže při pátém ročníku překročil dva tisíce, do desátého ročníku vyrazilo z louky u Hrabětic skoro sedm tisíc příznivců úzkých prkýnek a vyplavování endorfinu.
V pátém ročníku poprvé běželi lyžaři z NDR, další země soužené komunistickým režimem; v příštích letech jich byly stovky. Zmínku zaslouží i jakási spartánská romantika doby, na niž účastníci ze vzdálenějších končin dodnes vzpomínají v dobrém: přespávali na obyčejných turistických ubytovnách v Liberci a okolí, vstávali brzy ráno, aby ještě za tmy nastupovali do autobusů a stačili dorazit na start. Vznikala i družba, což není myšleno pejorativně (tehdy to slovo takto leckdy vyznívalo), kdy Slováci jezdili do Čech na Jizerskou padesátku a Češi zase na Slovensko na obdobný běh, Bílou stopu SNP.
RADA A ROZKAZ
Brzy měli zájem o závod v jizerských stopách elitní lyžaři i lyžařky. Například v roce 1975 tu vyhráli Stanislav Řezáč z Dukly Liberec a Helena Šikolová, bronzová z olympiády 1972 v Sapporu, jejíž vzpomínka svědčí o tom, že společný závod amatérů a profíků měl zvláštní atmosféru: „O rok později jsem mohla opět vyhrát, kdyby mi jeden známý trenér ,neporadil‘. Říkal, že na Rozmezí, kousek od cíle, je bezva občerstvovačka, kde si dáme spolu kafe s rumem. Tohle by mě v jiném závodě ani nenapadlo. Ale protože jsem měla náskok minutu a půl, tak jsem poslechla. Chyba! Pak se mi zdálo, že neběžím dopředu, ale couvám, a dojela jsem druhá.“ Paní Šikolová-Balatková se tomu dnes usmívá. Vyhrála ale příští rok, kdy si rumové občerstvení odpustila. V roce 1978 tu poprvé a zároveň naposledy běžela Květa Jeriová, později držitelka tří olympijských medailí. Ale na jejím minipříběhu je názorně vidět, jak v krátké době stoupla prestiž závodu. „Celé naše družstvo ze Střediska vrcholového sportu ministerstva vnitra, což byly reprezentantky, startovalo na rozkaz samotného ministra. ,Holka od nás to musí vyhrát!‘ nechal se slyšet a dal nám k dispozici své letadlo k cestě z Tater do Prahy. Mě trápil zánět zubu, v pátek vytrženého, a tak jsem předpokládala, že v neděli nepoběžím. Něco takového ovšem nepřicházelo v úvahu. Když ministr poručil, musela jsem běžet a trápit se. Do cíle jsem se doplazila na pátém místě a v krutých bolestech. Dva týdny jsem pak ležela se zánětem okostice,“ líčí i dnes velmi barvitě letitou vzpomínku. Naštěstí se tehdy ženská Jizerka jezdila pouze na trati třiceti kilometrů.
DIVOKÉ POČASÍ
K základním nejistotám Jizerské padesátky patří nevypočitatelné počasí. Již první ročník měl kvůli němu namále. O pět let později běžely více než dva tisíce účastníků v lyžemi v ruce z Bedřichova až na Královku. Teprve tam začínaly stopy. O rok později to vyhlíželo stejně, ale dva dny před startem začal padat sníh a ve vánici se trať místy ztrácela. Při dalším ročníku se zase ztráceli závodníci v mlze: při startu na Královce nebylo vidět na krok. V roce 1976 pořadatele opět zaskočila náhlá vánice a zničila tratě, ale před závodem vysvitlo slunce a šest a půl tisíce účastníků běželo za ideálních podmínek. Ovšem následující ročník probíhal ve fujavici, v níž se místy bojovalo téměř o přežití.
Jizerka má bohužel ve své historii i dvě úmrtí přímo na trati. Šlo o roky 1985 a 1997, kdy čtyřicetiletému, respektive pětapadesátiletému lyžaři selhalo srdce a navzdory pohotovým lékařským zákrokům se jejich životy nepodařilo zachránit.
K tradičně dramatickým okamžikům docházelo často na startu, kdy závodníci z první a druhé vlny vyrazili bez startérova povelu, čímž strhli ostatní. Vznikaly tak nepřehledné strkanice, v nichž se snadno přišlo k úrazu. Jednou se takové ulití stalo za komických okolností: startér čekal, až budou všichni na místě, a již připravené závodníky nabádal k zahřátí rozcvičkou, ale když řekl „dřep“, oni rozuměli „vpřed“ ... Občas, zejména při oblevě, se trať krátila. Nezřídka také organizátoři povolali desítky brigádníků, kteří lopatami dolovali sníh ze škarp a lesních zákoutí a v dětských vaničkách jej vozili na holá místa tratě. V letech 1988, 1990 a 1998 se však pro naprostý nedostatek sněhu nejelo vůbec a roku 1993 byl závod ze stejného důvodu přeložen na březen. Zda se poběží letos, to se nikdo neodváží říci.
RODINNÉ TÝMY
Na stupních vítězů často stáli naši nejlepší reprezentanti a olympionici. Pětkrát vyhrál Jiří Beran, čtyřikrát Heidi Suchánková, třikrát Gabriela Suchánková a z těch, co tu získali dva triumfy, by byl hodně dlouhý zástup. Úspěch tu slavilo mnoho rodinných týmů. O Heleně ŠikolovéBalatkové byla již řeč, ale v listině vítězů je zapsán i její manžel Jaroslav a na bedně stály i jejich dcery Helena a Kateřina. Přední místa obsazovali i příslušníci dalších známých lyžařských rodin, například Kocumových, Kučerových či Řezáčových.
Historie zaznamenala tři velice těsná vítězství. V roce 1984 porazil Jaroslav Balatka o dvě vteřinky Zdeňka Bšhma a v roce 1999 Lubomír Buchta dokonce o vteřinu Martina Petráska, jemuž nepomohlo ani to, že se do cíle vrhl telemarkem. Takhle prohrát po boji trvajícím téměř dvě a půl hodiny, to je víc než k vzteku. Kuriózně doběhli do cíle 34. ročníku (1991) dva lyžaři ruku v ruce, oba manifestačně na prvním místě. Jelo se za silného větru a v zavátých stopách. „Odtáhli jsme to spolu jako Hanč s Vrbatou, bylo by nespravedlivé, aby zvítězil jeden,“ vysvětloval Miloš Bečvář a František Karlík. Rozhodčí tomu však nechtěli rozumět a chvíli zvažovali, jestli nemají oba vyloučit pro znevažování závodu. Nakonec usoudili, že Bečvářova špička lyže protnula cíl o milimetry dříve, a tak ho vyhlásili vítězem.
Tenhle ročník byl pozoruhodný i tím, že po sametové revoluci se mnoho stálých účastníků vrhlo na podnikání, navíc výrazně ubylo startujících jak z východního Německa, tak ze Slovenska, a to kvůli vysokým nákladům na cestu. Takže běželo jen dva tisíce sedm set lidí. Tehdy vznikly dokonce obavy o budoucnost závodu.
DOJEZDY ZA TMY
Jizerská padesátka však nezanikla, protože se záhy stala součástí seriálu závodů Euroloppet a v roce 1999 Worldloppet, což je světová liga dálkových běžkařů. Zásluhu na tom měla i nově nastupující generace organizátorů. Náš slavný závod je tak po Vasově běhu ve Švédsku (založeném 1922) a norském Birkenbeinerreneru (1932) třetím nejstarším dálkovým během na lyžích v Evropě. Koná se vždy druhý víkend nového roku, letos v neděli 14. ledna. „Na startu v Bedřichově očekáváme na čtyři tisíce startujících.
Ze zahraničí jich bude přes tisíc, z nich nejvíce Němců, účastníci z nejvzdálenějších zemí jsou Američané, Japonci a Australané. Cizincům se u nás líbí to, co v ostatních závodech světové ligy nepoznají: běh v krásné přírodě a na lesních cestách. Jinde totiž vedou stopy po pláních nebo vesnicemi, kde běžce povzbuzují tisíce diváků, což má zase něco do sebe pro našince,“ říká sekretářka organizačního výboru Michaela Visingerová. Závodu letos pomáhá nový generální sponzor, firma Patria Direct, a jeho účastníci dostanou za startovné od 750 do 1200 korun startovní číslo, stravenku, nápojenku, zdarma možnost parkovat, suvenýry a pytel na převlečení. Poprvé také poběží s čipem upevněným páskem na levém kotníku. Díky tomu bude okamžitý přehled o čase a pořadí každého, kdo projede cílem. „I na ty závodníky, kteří chtějí dojet za každou cenu, odšlapou to za sedm hodin a dojíždějí až za tmy, budeme čekat,“ dodává sekretářka. V tom se Jizerská padesátka vlastně nezměnila, zůstává pořád nakloněná amatérům. A pan Míka mi prozradil, že zopakovat loňský čas 3:39:03 hod., kdy obsadil 871. místo ze 3335 startujících, by považoval za velký úspěch.
