Matěj Šindelář | Reflex.cz
reklama
nahoru

Matěj Šindelář

Pavel Kovář11. ledna 2007 • 17:07

Nazývejme ho česky, protože se narodil na Vysočině a při křtu dostal jméno Matěj. Josef Bican, jenž s ním hrál za národní tým Rakouska, o něm také mluvil jako o Šindelářovi. Nicméně fotbalový svět ho v době mezi světovými válkami znal jako Matthiase Sindelara a považoval za jednoho z nejlepších útočníků Evropy. Čím je dnes jeho osud zajímavý? To vysvětluje rakouský spisovatel Dietmar Grieser v knize Die böhmische Großmutter (Česká babička), v níž líčí příběhy i dalších slavných Rakušanů.

reklama

„Rodiče Franze Schuberta pocházejí z Moravy, matka Egona Schieleho z Českého Krumlova, oba dědečkové Bruna Kreiského byli čeští Němci, Gustav Mahler vyrůstal v Jihlavě,“ takto začíná předmluva publikace s jasným leitmotivem: připomenout sounáležitost zemí někdejšího Rakouska-Uherska na osudech známých osobností. Čtenář se tak dozví, že jeden z nejslavnějších rakouských fotbalistů všech dob byl čistokrevný Moravan. Těžko říci, jak Rakušanům, ale našincům to zní sympaticky.

KOZLOV


V této obci, deset kilometrů vzdálené od Jihlavy, se Matěj Šindelář narodil 10. února 1903.
Jeho příběh má několik pozoruhodných rovin, tu hlavní nazvěme – kronikářskou. Nebýt totiž zdejšího kronikáře, kdoví, jak by pátrání pana Griesera po fotbalistových osudech dopadlo.
Foto
Když totiž přijel před třemi lety do Jihlavy, na -razil ve zdejším státním archívu na PhDr. Vlastimila Svěráka, právě onoho kronikáře. A ten byl připraven, protože se sám po Šindelářově osudu pídil již v devadesátých letech. Tehdy mu o něm vyprávěl předseda TJ Kozlov František Václavek poté, co přečetl vzpomínkovou knihu Josefa Bicana. Představme si pak vzrušení kronikáře, navíc povoláním historika, má-li naději objevit slavného rodáka! A že jím Matěj Šindelář opravdu byl, se potvrdilo v Geburtsbuchu farního úřadu ve Vysokých Studnicích. Tam jeho jméno pan Svěrák našel.
To mu však bylo málo, pátral dále a objevil celou ságu: „Rod Šindelářů se přistěhoval do Kozlova ve třicátých letech devatenáctého století ze Zašovic u Třebíče. Kovářský mistr Jan Šindelář tu převzal živnost po zesnulém obecním kováři Jeřábkovi. V rodinném řemesle pak pokračoval Šindelářův syn František a vnuk Jan. Ten pojal za choť Marii Švengrovou a měli spolu tři dítka: dvě dcery a syna Matěje, jenž přišel na svět v chalupě číslo popisné 19 v horní části vsi, kde žila sestra jeho matky. Stalo se tak zřejmě ze zdravotních a prostorových důvodů, neboť v domku Šindelářových bydlela ve stísněných podmínkách ještě jedna rodina.“

PŮLKA KOZY


Kronikářova výpověď s detaily dnes možná nepodstatnými je však nanejvýš působivá, zejména vyslechnete-li ji na místě samém, pod střechou onoho domku, původní kovárny mistrů Šindelářů, a navíc v uměřeně nadšeném podání patriota. Doktor Svěrák pokračuje: „Šindelářovi byli chudí, ke stavení nepatřily žádné pozemky. O nuzných poměrech rodiny vypovídají úřední listiny po úmrtí dědečka Františka v roce 1900. Předmětem dědictví byly jen tři věci: polovina kovárny ohodnocená na čtyři sta korun, půlka kozy v ceně čtyř korun a oblek v hodnotě dvou korun. Není divu, že v roce 1905 Šindelářovi opustili Kozlov a zamířili do Vídně, kam se již dříve přestěhovali jejich příbuzní.
Pouhé dva roky tak vyrůstal malý Matěj v bývalé kovárně poblíž návsi, v domku kdysi číslo 9, jenž tu stále stojí. Dnes tu najdeme dílnu a skladiště, lidé tady naposledy bydleli před čtyřiceti lety. Poté bylo stavení převedeno k sousednímu domu číslo 54, kde místní kováři navázali na někdejší živnost Šindelářových. Tím posledním je pan Jan Kliment, ale živnost dnes vykonává jen příležitostně.“ Tady Kozlov opustíme, ale ještě se sem vrátíme.

PAPÍROVÝ MUŽ


O Matějově dětství ve Vídni mnoho zpráv není. Šindelářovi žili v okrese Favoriten, v ulici Quellenstraße č. 57, kde byla početná česká menšina. Otec Jan pracoval v cihelně, ale v roce 1917 padl v první světové válce. Péče o tři děti – Matěje a jeho dvě sestry – zůstala na matce; rodina chudá byla a chudá zůstala. V příběhu má své důležité místo výše zmíněná ulice. V ní totiž, v domě č. 10, vyrůstal jiný znamenitý fotbalista historie. Jeho kořeny nebyly moravské, nýbrž jihočeské: Josef Bican. Narodil se ve Vídni českým rodičům v roce 1913 a coby fotbalový žáček nesmírně obdivoval o deset let staršího a již slavného Šindeláře. „S partou kluků jsme ho sledovali, ale nenápadně, s odstupem dvaceti metrů, aby si nás nevšiml, a pak jsme se ještě dívali do jeho oken v naději, že třeba vykoukne. Obdivovali jsme ho jako hráče i elegána!“ vzpomínal po letech Bican, kterého stejným způsobem sledovali jiní chlapci, když se sám stal zanedlouho miláčkem fotbalové Vídně.
Fotbalista Šindelář začal hrát v devíti za žáky Herthy, coby jednadvacetiletý přestoupil do klubu Amateure, později Austrie Vídeň, a dres tohoto věhlasného týmu oblékal až do konce kariéry, plných patnáct sezón. Měl subtilní postavu a fanoušci mu říkali Der Papiererne. Ovšem papírový muž předváděl na hřišti vše, co zdobí nejlepší útočníky: skvěle kličkoval, přihrával a střílel góly. Dvakrát pomohl Austrii získat Středoevropský pohár, což byla obdoba dnešní Ligy mistrů, dvakrát se svými spoluhráči vyhrál titul mistra země. Za Rakousko nastoupil poprvé jako třiadvacetiletý, shodou okolností v Praze proti Československu. Na hřišti Sparty po půlhodině hry oklamal driblingem několik obránců a překonal brankáře Pláničku. Náš tým vyrovnal, ale hosté nakonec vyhráli 2:1.

WUNDERTEAM


Fotbalové dějiny znají pojem rakouský Wunderteam. Za jeho zrod se považuje výhra Rakušanů nad Skoty 5:0 v květnu 1931. Krátce nato přišlo vítězství nad Němci v Berlíně 6:0 a jízda pokračovala – se Švédy 2:0, odveta s Němci 5:0, v Budapešti boj s Maďary 2:2, ale poté exhibice se Švýcary 8:1. Další rok začal výhrou 2:1 nad Itálií a 8:2 nad Maďarskem. Pak přišla remíza 1:1 v Praze s Československem a poněkud méně přesvědčivé výsledky: se Švédskem 4:3, Maďarskem 2:2 a Švýcarskem 3:1. Neporazitelné mužstvo poprvé prohrálo v prosinci 1932, ale stalo se tak v Anglii, pyšné kolébce fotbalu. Zápas na londýnském stadiónu Chelsea prožívala celá Evropa. V hledišti se tísnilo sedmdesát tisíc diváků a mezi nimi s mikrofonem i reportér pražského Radiožurnálu Josef Laufer. Vídeňští hráči oslnili technikou i houževnatostí, podlehli 3:4, leč přesto se jim dostalo ovací. A poté následovaly další vítězné zápasy. O konci lze mluvit až na italském mistrovství světa v roce 1934. Wunderteam patřil k favoritům, ale zastavila jej v semifinále Itálie. Tím jeho éra skončila. Mezitím, v době od května 1931 do června 1934, prohrál jen dvě ze šestadvaceti utkání: poprvé s již zmíněnou Anglií a podruhé ve Vídni s Československem 1:2; tento výsledek z dubna 1933 svědčil o kvalitě našeho fotbalu.
Tehdy po Šindelářovi toužila pražská Slavia, ale z přestupu sešlo. Pak chtěla získat Bindera z Rapidu, ovšem v přátelském zápase ve Vídni jí neznámý Bican nasázel pět gólů. „Kdepak Bindera! Uděláme tohoto kluka!“ změnili slávisté názor. Stalo se, byť složitě a až za pět let. Nebylo divu, Rakušané nechtěli ztratit nadějného Bicana, který již zanedlouho, na podzim 1933, nastoupil coby dvacetiletý poprvé za národní mužstvo a zahrál si i na světovém šampionátu.
Se svým idolem z Quellenstraße oblékl dres Wunderteamu v devíti zápasech. Tady máme další propojení osudů dvou velkých fotbalistů. „Šindelář, nejlepší střední útočník Evropy, tehdy dobře věděl, že nemá formu a je to jeho první i poslední mistrovství světa. Proto byl nezdarem Wunderteamu zklamán,“ vzpomínal Bican.
Jeho hvězda tehdy vycházela, zatímco Šindelářova zvolna zapadala.

DVĚ OSUDOVÉ CHYBY


Podle rakouských fotbalových historiků nastoupil Matthias Sindelar za národní mužstvo v šestapadesáti zápasech a v nich osmadvacetkrát skóroval. V lize sehrál na sedm set utkání a byl autorem zhruba šesti set gólů. Proto se těšil velké popularitě a s jeho jménem se prodávalo mnoho zboží: od ponožek či kšand až po čokolády. Krátce před pětatřicátými narozeninami si zahrál ve filmu Unesená nevěsta. Jeho fotografií byly plné ulice Vídně i dalších měst, skládaly se o něm písničky a básně.
Když došlo 12. března 1938 k takzvanému anšlusu, připojení Rakouska k hitlerovskému Německu, měli hrát Rakušané s Francouzi. Nehrálo se, zato o dva týdny později okupanti povolili utkání Rakousko–Německo. Bylo to smutné loučení někdejšího Wunderteamu. Domácí porazili Němce 2:0 a Der Papiererne v posledním vystoupení své kariéry vstřelil jeden gól. Kdo však mohl tušit, že mu zbývá jen necelý rok života. Podle publicisty Griesera se poté stáhl do soukromí a zároveň se dopustil dvou osudových chyb. „V létě roku třicet osm převzal do vlastnictví kavárnu, arizovaný majetek jistého pana Drilla, jehož nacisté později deportovali do Terezína, odkud se živý nevrátil,“ píše Grieser. Považuje to za nepěkný skutek, ba přímo kaňku ve fotbalistově morálním profilu, a pokračuje: „Dalším chybným krokem dosud starého mládence byl jeho románek se ženou nevalné pověsti, Camillou Castagnolovou, v jejíž společnosti zemřel.“

SMRT A SPEKULACE


K tragédii došlo v noci z 21. na 22. ledna 1939 v bytě Castagnolové. Zatímco Šindeláře nalezli bez známek života, jeho přítelkyně skonala až po dvoudenním marném úsilí lékařů o její záchranu. Podle policejního protokolu, jak uvádí Grieser, se milenci otrávili kouřovými plyny unikajícími z kamen. Ale verze, kterou slyšel Josef Bican, v té době již žijící v Praze, od svých přátel, zněla takto: „Šindelář udržoval styky s krásnou barmankou, ale nechtěl se ženit, protože ona si ho chtěla vzít kvůli penězům. Topila se v dluzích. Tušila, že on se s ní rozejde, a tak ho pozvala na večeři a do vína namíchala oběma jed. Tohle vím od lidí, kteří neměli ve zvyku mluvit nepravdu. V novinách se ovšem psalo o otravě plynem.“
Z těchto slov je zřejmé, že tragický příběh žil svým životem. Vedle lidové verze se pak vyskytlo i několik verzí podpořených politickými spekulacemi. Pan Grieser zmiňuje články rakouských emigrantů, které tehdy vyšly v zahraničí a uváděly, že Šindelář a jeho přítelkyně, poloviční Židovka, nesouhlasili s fašistickou okupací země, a proto dobrovolně spáchali sebevraždu. Další texty naznačovaly, že slavný fotbalista měl problémy s nacistickou stranou, ale blíže je neurčovaly. Jiné články, jež vyšly po válce, mu stavěly pomník: měl spáchat sebevraždu kvůli tomu, že nechtěl hrát fotbal za Německo, což by považoval za zradu.
Grieserův dnešní text se snaží vrátit příběh na zem. Vychází z berlínských dokumentů odtajněných po roce 1990, které vědomou sebevraždu vylučují. Připomíná ale již zmíněné Šindelářovo převzetí arizované kavárny a dává mu záporné znaménko. Pozastavuje se i nad tím, že město Vídeň uhradilo tehdy fotbalistův pohřeb a hrob na Centrálním hřbitově, což dnes, ve světle nových informací, působí rozpaky. Nicméně konstatuje, že vše jistě zůstane na svém místě. V závěru kapitoly Jak se stal Matěj Šindelář Matthiasem Sindelarem podotýká, že jistě ani v Kozlově nesejmou z budovy fotbalových kabin pamětní desku slavného rodáka.

ZAPOMENUTÝ OBRÁZEK


A tak se opět ocitáme v hráčově rodišti. Pan Svěrák pokračoval v připomínání jeho památky dávno před Grieserovou návštěvou. V roce 1994 napsal Josefu Bicanovi a pozval ho do obce. Jednaosmdesátiletý fotbalista se na obecním úřadě podepsal do pamětní knihy, prohlédl si rodný domek svého spoluhráče a na besedě s místními fotbalisty vyprávěl o něm i starých vídeňských časech. Velký svátek pak zažil Kozlov 25. června 1995. Na místním hřišti hrál domácí tým s internacionály Slavie, pan Bican odhalil Šindelářovu pamětní desku a zazněl i projev tajemníka rakouského velvyslanectví. Ale ani tady ještě není konec. Když se v roce 1996 boural v Kozlově dům č. p. 19, kde se malý Matěj narodil a žili tu jeho příbuzní, našel se jeho malý obrázek, stará a zaprášená kartička, co se přibalovala k čokoládám. Dnes je to jediná památka na slavného rodáka v místní kronice.
Pokud jde o odhalení méně pěkné části příběhu, zdá se, že nyní je již milosrdně překryta smífilivým hávem zapomnění na onu složitou dobu. Archívy sice začátkem devadesátých let promluvily, nicméně i tak se v roce 2003 konal ve vídeňském okrese Favoriten mezinárodní turnaj mladých fotbalistů k uctění stých narozenin slavného fotbalisty Matthiase Sindelara. Moravana i Rakušana.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama