Goya | Reflex.cz
reklama
nahoru

Goya

PETR VOLF18. ledna 2007 • 16:36

Francisco José de Goya y Lucientes se sice narodil 30. března 1746, ale Goyou, tím malířem, který dodnes fascinuje historiky umění i spisovatele (Lion Feuchtwanger) či filmové režiséry (Miloš Forman), se stal v pokročilejším věku, když mu táhlo na padesát. Až poté, co prodělal závažnou chorobu, kvůli níž ohluchl, namaloval své nejlepší obrazy a vytvořil grafi cké soubory neustále dráždící i fascinující svou imaginací. Ve své genialitě balancoval mezi různými společenskými vrstvami, toužil po uznání, penězích, přízni mocných. Odvážný umělec i bázlivý člověk.

reklama

S neúprosnou pravdivostí portrétoval španělskou královskou rodinu a další prominentní šlechtu, ale zároveň se o něj zajímala inkvizice.
Některé jeho obrazy byly líbezné (jako Nahá Maja, jeden z nejslavnějších aktů historie malířství) a jiné zase brutální (jako cyklus grafik Hrůzy války), sarkastické a ironické (cyklus Caprichos), další působí svou existenciální hloubkou nadčasově (Pes), jiné hrůzně apokalypticky (Až do smrti). Ale ať už jsou jakékoliv, můžeme se díky nim i po dvou stoletích podívat zblízka do tehdejšího Španělska a zamýšlet se nad urozenými i nejubožejšími z ubohých, nad žebráky, blázny, opilci či ženami obviněnými z čarodějnictví. Jak Goya vypadal, to si dovedeme představit z řady autoportrétů. Byla to jeho oblíbená kratochvíle, snad marnivost, možná snaha pochopit sebe samého, možná způsob zvěčnit svou existenci. Na diváka se upírají hluboké černé oči zdatného pozorovatele a psychologa zkoumající svět kolem sebe. Víme, že mu s postupujícím věkem slábl zrak a ve čtyřiapadesáti musel nosit brýle. V mládí má baculatou, jakoby překvapenou tvář, s přibývajícími roky se v ní zračí sebevědomí,

výrazné rty naznačují jistou poživačnost. Měl inteligentní, s věkem se zvyšující čelo. Nechával si růst kotlety, jinak byl vždy v rámci dobových mravů pečlivě oholený. Nechodil nijak výstředně oblékaný, spíš prostě, u krku míval rozhalenou bílou košili a někdy na hlavě klobouk, na jehož střechu si upevňoval svíčku, aby mohl pracovat i v noci.

PUVOD


Goya pocházel z nepříliš významné rodiny. Jeho otec José, profesí pozlacovač, se sice domníval, že patřil k baskické aristokracii, a snažil se svůj rodokmen doložit, avšak nikdy se mu to nepovedlo natolik důvěryhodně, aby byl brán za bernou minci. Snad se chtěl vyrovnat své ženě Engrancii, jež vskutku pocházela z chudé aragonské šlechtické rodiny a patřil jí dům a pozemky ve vesnici Fuendetondos, ležící padesát kilometrů od Zaragozy.
Narodil se 30. března 1746 v matčině jednopatrovém domku, který kupodivu dodnes stojí. O den později byl pokřtěn. Do farního kostela se mladý Goya vrátil ve svých učednických letech, kdy mu bylo kolem šestnácti, aby v něm vyzdobil relikviář, který však byl za španělské občanské války roku 1936 nenávratně zničen, buď spálen, nebo rozstřílen; nicméně zachovala se jeho fotografie. Americký spisovatel Evan S. Connel, autor zatím posledního Goyova životopisu, k relikviáři, jenž nebyl krom toho, že šlo o Mistrovu prvotinu, malířsky ničím výjimečný, uvádí: „... pro nezasvěcené bude zřejmě nejvýraznější obličej jednoho anděla dole. Dívá se vzhůru tmavýma vykulenýma očima s přehnaně zdůrazňovaným bělmem. Tímto způsobem o několik desetiletí později Goya vyjadřoval šílenství.“

KUDLA


Goyovo dospívání je spojeno se Zaragozou, kde měl otec zlatičskou dílnu. Protože mladý Francisco jevil známky výtvarného talentu, od osmi navštěvoval školu kreslení vedenou sochařem Juanem Ramírezem. Ve třinácti nastoupil do učení ke zbožnému malíři Josému Luzanovi, který inkvizici sloužil k cenzorským zásahům do obrazů jevících známky nedobrých mravů - v takovém případě překrýval intimní partie lístky nebo oblečením.
Roky strávené u Luzana Goyu nenadchly.
Dokonce se vyjádřil, že se u něj nenaučil vůbec ničemu. Historik umění José Gudiol, který pořídil nejúplnější soupis Goyova díla, jej koneckonců považuje za samouka, jemuž veškeré vlivy prostředí sloužily jenom jako podněty k vyjádření vlastních myšlenek, a ne coby následováníhodné. Je tedy nabíledni, že musel nesmírně trpět bezduchým drilem vyznačujícím se opakovaným kreslením antických soch. Zvláště když byl velmi temperamentní povahy, upletené z baskických a aragonských genetických vláken, což zmiňuje už jeden z prvních Goyových životopisců, Charles Yriarte, v roce 1868: „Goyovo mládí bylo neklidné a bouřlivé, plné příhod a milostných pošetilostí. Veden svými dobrodružnými sklony a hašteřivou povahou, musel v krvavé šarvátce, při níž zůstali tři muži ležet na bojišti, opustit rodné město.“ Podle Connela mu bylo sedmnáct, k incidentu došlo během střetu farníků z Nuestra Seora del Pilar a jejich rivaly ze San Luisu, k nimž Goya patřil. Sám prý vedl útok nožem! Jako hlavní viník se ocitl na černém seznamu inkvizitora, a proto zmizel do Madridu.
Tam měl stejně namířeno tak jako tak. Bylo to město, v němž se točilo nejvíce peněz, kde se stavěly nádherné paláce, které bylo třeba vyzdobit spoustou umění. Kvůli této potyčce už však kupodivu žádné opletačky - na rozdíl třeba od obrazu Nahá Maja - neměl. Španělská inkvizice, podléhající přímo králi, byla zrušena až v roce 1834 ...

KLASICISMUS


Ve Španělsku Goyových počátků měl hlavní slovo německý malíř Anton Raphael Mengs, jeden z největších mistrů nově se ustavujícího klasicistního slohu. Mengs (mimochodem nejslavnější rodák z Ústí nad Labem, 1728) jej rozvíjel spolu s archeologem a estetikem Joachimem Johannem Wincklemannem. Od roku 1761 byl dvorním malířem krále Karla III., udával vkus a šířil nové ideje, které do malířství přinesly oproti rozevlátému baroku přísnou a přehlednou kompozici, tvar určený linií, střízlivou barevnost. Rozhodoval o tom, jací umělci se dostanou ke dvoru, což byla vysněná meta i mladého Goyi, kterou započal zdolávat v roce 1774.
To už měl za sebou studijní cestu do Itálie, po níž následoval návrat do domovské Zaragozy, rozsáhlé fresky pro tamní kartuziánský kostel Aula Dei, ale především svatbu s Josefou Bayeuovou, sestrou úspěšného malíře Franciska Bayeua. Prožil s ní devětatřicet následujících let, během nichž mu porodila nejméně dvacet dětí. Jen jedno svého otce přežilo - syn Javier, jako takový milovaný a samozřejmě i malovaný (1805, to mu bylo jednadvacet). Bayeu měl svou sestru určitě rád, a proto uznal za vhodné, že bude jen dobré, najde-li se způsob, kterým by ji mohl Goya uživit. Pracoval pro madridskou Svatobarborskou královskou gobelínovou manufakturu, spadající pod sféru Antona Mengse, s nímž se přátelil, a svou přímluvou tak zajistil švagrovi místo u stejné „firmy“.
Nebyla to právě ta nejsvobodnější tvorba a prchlivý Goya asi musel hodně zatínat zuby, když během dalších sedmnácti let navrhoval kartóny, podle nichž se pak tkaly tapiserie pro královské paláce. Od kartónů si Goya „odskakoval“ k portrétům. Když se od něj nechal namalovat hrabě da Florindablanca, došlo v tomto směru k průlomu, protože hrabě byl vysoce postavený muž - první králův ministr. Goya jej portrétoval v roce 1783 a do levé části obrazu umístil sebe, jak devótně vzhlíží k ministrovi, drže v ruce ještě nezarámovaný obraz - přitom hrabě se dívá úplně jinam, malíře ignoruje. Jde o věru málo vídanou podlézavost, která však určitě přinesla ovoce, protože se žádostí o portréty se mezi aristokracií záhy roztrhl pytel.
A umělec stoupá: je jmenován královským malířem (1786) i dvorním malířem (1789-1827). S gobelíny však skončí až v roce 1792. Na podzim téhož roku vážně onemocněl. Částečně ochrnul, přišel o sluch.

HLUCHOTA


Podrobnosti o povaze onemocnění se různí, všichni se shodnou jen na důsledku: hluchotě. Skutečnosti se nikdy nedobereme, zůstane jen u spekulací. José Gudiol, příkladně seriózní, se nemocí odmítl blíže zabývat. Různé varianty poskládal Evan S. Connel do následujících zjištění. Tři španělští lékaři soudí takto: Roy Villanova pokládal nemoc za kornatění cév a revmatismus, ztrátu sluchu za odezvu příušnic v dětství; Sánchez Ribera myslel na syfilidu; Blanco Soler poukazoval na schizofrenii a paranoidní obsesi jako následek hluchoty. Další z domněnek mířila k obyčejnému zánětu středního ucha. Při pátrání po příčině nemoci se přišlo na to, že během působení v gobelínové manufaktuře používal enormní množství olovnaté běloby, jejíž olověná složka se dostávala do malířova těla a mohla způsobovat vrozené vady: to by mohlo vysvětlovat, proč ze dvou desítek narozených dětí přežilo jenom jedno.

UVOLNĚNÍ A ROZMARY


Francisco Goya nemoc překonal, i když jí byl už navždy poznamenán. Ve stavu nemocných zůstával až do roku 1794, do královských služeb nespěchal, odpočíval v Cádizu u přítele Sebastiána Martíneze, estéta a bohatého sběratele, u něhož jej nemoc zastihla. Všechno zlé je k něčemu dobré. Zdá se, že vyloučení jednoho smyslu posílilo jiný, totiž jak vnější, tak zejména „vnitřní zrak“. V únoru 1794 napsal v dopisu Bernardu de Iriartovi: „Abych zaměstnal svou mysl, sužovanou úvahami o mých neduzích, a abych částečně nahradil velké výdaje, jež jsem s nimi měl, namaloval jsem cyklus kabinetních obrazů, na kterých se mi podařilo učinit některá pozorování, k nimž zpravidla nedávají podnět obrazy malované na zakázku, neboť na nich nelze dát průchod rozmaru a vynalézavosti.“ Tyto „rozmary a vynalézavosti“ za několik let rozehrál ve svém nejslavnějším cyklu osmdesáti leptů nazvaných Caprichos (tedy Rozmary), který vydal v celkovém nákladu 267 tisků s jistým zpožděním - zřejmě kvůli technickým problémům - v roce 1799. Byl kritický a otevřený, okolí dostalo tvrdý úder. Motem cyklu se stal název listu číslo 43 Spánek rozumu plodí nestvůry, jímž evidentně komentoval situaci ve Španělsku, kde se za osvícenské ideje dosud trestalo. Kolem spícího muže, který možná vypadá jako Goya, se na obrazu slétají přízraky.
Byl odvážný, ale pro jistotu - aby nebyl na očích inkvizice - cyklus neprodával v knihkupectví, nýbrž v obchodě s parfémy a likéry, kus za 320 reálů. Jenže brzy je z obav stejně stáhl: slyšel, že se o nich dozvědělo Svaté oficium poté, co kdosi Goyu udal. V roce 1803 raději všechny Rozmary, jež mu zůstaly, i desky, z nichž se tiskly, nabídl králi jako dar. Panovník se zachoval velkoryse, soubor přijal a Javieru Goyovi, umělcovu synu, za něj přidělil doživotní rentu ve výši dvanáct tisíc reálů ročně. Byl to výhodný obchod.

RODINNÝ PORTRÉT


Karel IV. byl malíři příznivě nakloněn, o čemž svědčí fakt, že si od něj nechal namalovat skupinový portrét své rodiny. Na rozlehlém plátně (280 krát 336 centimetrů) vedle sebe stojí celkem třináct lidí, a navíc Goya, který vykukuje ze stínu vlevo od malířského stojanu jako šedá eminence. Tou byl však ve skutečnosti Manuel Godoy, milenec královny, který na obrazu z pochopitelných důvodů není - říká se však, že úplně nechybí, neboť dítě držící se královny a tvořící předěl mezi ní a Karlem IV. je Godoyův syn, plod jejich tajné, třebaže veřejně známé lásky. Těžko si lze představit méně lichotivý obraz, než je tento. Každý z jeho protagonistů se dívá někam jinam - nemají společné ohnisko, jak to u podobných skupin bývá obvyklé. Připomínají náhodnou sešlost prázdných a namyšlených bytostí, a ne výkvět silné monarchie. Goya odvedl jeden ze svých nejkritičtějších výkonů, a ještě se mu povedlo přesvědčit královnu, která rozhodovala o všem důležitém, aby byla s dílem spokojena. I kdyby mu něco vytýkala, stejně by to neslyšel ...

VÉVODKYNĚ A HOLKA Z LIDU


Třeba pro něj měla královna jistou slabost jako vévodkyně z Alby, emancipovaná šlechtična a atraktivní žena s havraními vlasy po pás, již opakovaně maloval ve druhé polovině devadesátých let. Na jejich domnělém milostném vztahu založil Feuchtwanger svého Goyu, ale podle všeho šlo z její strany jenom o koketerii. Goyovi určitě dělalo radost být v její blízkosti, snad si myslel, že by mohl udělat podobnou kariéru jako původně plebejec Godoy, jenž to přes královninu postel dotáhl až na post ministerského předsedy. Na jednom z portrétů má vévodkyně na ukazováčku pravé ruky prsten s malířovým jménem a do písku pod jejíma nohama je vyryto Sólo Goya: Jenom Goya.
Navždy zůstane nezodpovězenou záhadou, jestli si to přála ona, nebo zda šlo o přání Goyovo. Spekulace o jejich možném vztahu dokonce vedly k tomu, že předlohou ženy na proslulém obrazu Nahá Maja (Majou byly nazývány dívky z lidu) byla právě vévodkyně. Ale i o tom se dá úspěšně pochybovat, pokud vůbec Goya měl nějakou modelku, pak to byla nejspíš nějaká krásná Cikánka, jež se nebála skandálu. Pro šlechtičnu by něco takového nemohlo přijít v úvahu, i kdyby bývala byla velmi uvolněných mravů. Akty byly zakázány, inkvizice jejich autory pronásledovala (v tomto případu se tak stalo v roce 1814, leč malíř vyvázl bez potrestání).
Poslední, kdo si před Goyou troufl na cosi takového, byl Diego Velázquez v roce 1651 s obrazem nahé Venuše před zrcadlem - jenže na jeho Venuši obdivujeme jen její zadní partie, a navíc velmi dobře víme, že jde o mytologickou postavu. Potom půldruhého století trvající odmlka. Není bez zajímavosti, že Nahou Maju vlastnil ministr Godoy (možná si ji i přímo objednal) ve svém vyhlášeném kabinetu erotického umění. Později k tomuto obrazu Goya namaloval protějšek Oblečenou Maju - ležící na pohovce se stejným úsměvem a ve shodné póze. Říká se, že některým hostům ministr ukazoval akt, jiným zase „slušnou verzi“.

VÁLKA


S Majami skončila další etapa uměleckého vývoje Franciska Goyi. Démoni, s nimiž si úspěšně vyřizoval účty v Caprichos, se začali zhmotňovat během postupné francouzské okupace Španělska napoleonskými vojsky v roce 1807, trvající až do roku 1814. V roce 1808 byli Karel IV. a Godoy donuceni kvůli své pasivitě abdikovat a do čela země se postavil Ferdinand VII. Goya byl vyzván Akademií k jeho portrétování.
Napoleon se rozhodl připojit Španělsko k Francii, nový král byl donucen emigrovat a uvolnit trůn Josephu Bonapartovi, bratru samozvaného císaře, jehož portrét namaloval Goya také. Vedle toho zachycoval partyzánskou válku a krutost válečných událostí v grafickém cyklu Hrůzy války.
Nacházel se ve schizofrenní situaci: od Francouzů si jako jiní pokrokoví Španělé sliboval osvícenou reformu zaostalé země (však také okamžitě zrušili inkvizici), jenže jejich vládnutí provázelo násilí. Navíc jim šlo zejména o likvidaci samostatnosti Španělska a to vlastenec, za něhož se Goya přes jistou míru kolaborace pokládal, nemohl připustit. Jakmile je Napoleon zbaven vlivu, z exilu se vrací Ferdinand VII. A okamžitě zavádí inkvizici. Goya hned zkraje roku 1814 předstoupil před Regentskou radu s návrhem, že namaluje dva veliké obrazy zachycující hrdinství lidu během nedávné války. Chce si vylepšit „kádrový profil“, demonstrovat vlastenectví, aby bylo jasné, že je loajální vůči novému králi a je připraven mu jako jeho malíř sloužit.
Na něco takového už byl připraven, když dělal na Hrůzách války. Během krátké doby se mu daří vytvořit pár výjimečných děl shodného formátu (266 krát 345 centimetrů). Vyprávějí o dvou po sobě následujících dnech, jmenují se 2. květen 1808, kdy v Madridu vypuklo povstání proti Francouzům, a 3. květen 1808 (nebo také Poprava La Moncloa), kdy bylo vzepětí lidu brutálně potlačeno a čtyři stovky mužů popraveny. Poprava patří nejen k nejsilnějším Goyovým dílům, ale řadí se k nejpronikavějším obžalobám válek: silou výrazu předčí i Picassovu Guerniku.
Nezáleží na tom, s jakým pohnutkami umělec přichází ke stojanu, ale jestli si lidé, kteří uvidí výsledek jeho konání, řeknou něco ve smyslu, že „válka je svinstvo“. Goya pokračuje v podávání důkazů oddanosti a v období 1814 až 1815 maluje šest portrétů krále, které mu pak daruje. Ferdinand VII. na nich vypadá jako zamindrákovaný skřet. Ve stejné době namaloval také svůj další autoportrét: z plátna se dívá člověk, který toho všeho už má plné zuby.

DŮM HLUCHÉHO


Uzavírá se před světem, jemuž přestává vcelku pochopitelně rozumět, a v roce 1819 si kupuje za šedesát tisíc reálů dům v Caranbanchelu, v těsné blízkosti Madridu. To, že jej nazval Dům hluchého, svědčí, že neztratil smysl pro sebeironii. Chce být stranou metropolitního života, chce mít konečně klid a kontakt s přírodou - k dispozici má deset hektarů vlastních pozemků, tedy nebývalou svobodu. Po smrti Josefy (1812) našel zalíbení v Leocadii Zorillové, sestřenici manželky svého syna. Dělí je čtyřicet let. Zatímco Josefa byla tichá, Leocadii prý dělalo problém udržet rty při sobě - v Goyovi našla nejtrpělivějšího posluchače. Neslyšel nic. Místo toho si vyzdobil dům čtrnácti obrazy, které sám namaloval a jsou pojmenovávány jako černé malby, černé spíše podle jejich tematiky než pro samotnou barevnost, i když ani ta neoplývala jásavými tóny. Goya v obrazech vyjadřoval svoje zhnusení i zoufalství ze světa, nechával opět na plátno přicházet přízraky. Nejhrozivějším výjevem jsou z této sestavy asi Saturnus, mytologická postava požírající vlastní dítě, a Dva cizinci, muži uvěznění po kolena v blátě a bojující proti sobě zápas na život a na smrt dřevěnými palicemi.
Možná šlo o alegorii Španělska dvacátých let devatenáctého století: země procházela neustálými nepokoji, liberálové bojovali s roajalisty, kteří se zase snažili utáhnout otěže. Osmasedmdesátiletý malíř přepisuje nejpodivnější dům té doby na svého vnuka Mariana a pak odchází do Francie. Má strach z pronásledování, špiclování, ale možná šlo jen o paranoiu vyplývající z podlomené psychiky. Nakonec ani o emigraci v pravém slova smyslu nešlo, protože dostal královské povolení „na zotavení“. José Gudiol konstatuje: „Jeho strach z politických represálií se zakládal patrně spíše na domněnkách než na skutečnosti. Kdo by se bál ubohého hluchého starce?“ Ubohý hluchý stařec a zároveň jeden z největších vizionářů, jaký se objevil v dějinách světového malířství, umírá 16. dubna 1828 v Bordeaux. Zanechal nám nevídanou uměleckou mozaiku složenou ze stovek obrazů (jenom maleb je sedm set čtyřicet), překonávající přesvědčivostí, a zejména naléhavostí jakoukoliv fotografii, jež byla vynalezena jedenáct let po jeho smrti. Byl svým způsobem malující kronikář či reportér. A zobrazil ducha jedné epochy intenzívněji než kdokoliv před ním i po něm.
Domů, do Madridu, se jeho ostatky vrátily až v roce 1901.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama