Mefisto | Reflex.cz
nahoru

Mefisto

JAN FINGERLAND25. ledna 2007 • 17:36

Na románu Mefisto od Klause Manna je cosi ďábelského. Jeho autor i hlavní předloha skončili svůj život sebevraždou. Knihu zakázali v nacistickém režimu i v osvobozeném Německu. Už během psaní si Mann poznamenal do deníku: „Z Mefista se stává studená a zlá kniha. Možná bude vyzařovat cosi jako tvrdou nenávist.“ Na konci minulého roku uplynulo sto let od narození autora románu.

Román s názvem Mefisto, román jedné kariéry vznikl a vyšel v roce 1936. Byl to rok velkých změn – Německo obsadilo Porýní, rok předtím vyhlásilo norimberské zákony a do koncentračních táborů už proudily zástupy nejrůznějších odpůrců režimu. Bylo to ovšem dávno před tím, než Hitler začal obsazovat cizí státy a vyvražďovat celé národy. Přesto je všechna tato hrůza v knize, která se odehrává hlavně mezi německými divadelníky, nějak přítomna a předpovězena. Klaus Mann (18. 11. 1906–22. 5. 1949), syn velkého otce Thomase Manna, levičák, demokrat a „míšenec prvního stupně“, byl tou dobou už dávno za hranicemi. Pobýval ve Francii a Nizozemsku, získal československé občanství a zpoza hranic vedl nerovný boj s Hitlerem pomocí divadla, knih a exilových novin.
V románu Mefisto – otištěném rovněž v cizině – se pokusil vysvětlit, co se vlastně v Německu stalo. Chtěl popsat rozklad tamní

inteligence a neschopnost německé liberální společnosti připustit si, že ze strany nacistů hrozí nebezpečí nejen jejich způsobu života, nýbrž i jejich životům samým. „Pro nadějné hnutí národního socialismu – jež má tolik kladných prvků a několik malých, rušivých chyb, jako je ten nepříjemný antisemitismus, jehož se ostatně jistě časem vzdá – musí mít moderní člověk pochopení. Že je liberalismus překonaný a nemá budoucnost, je přece fakt, o tom už není třeba diskutovat, říkají literáti a ani boxeři, ani bankéři jim neodporují,“ shrnuje postoj těchto lidí.

PLAVÝ PORÝŇAN


Klaus Mann se ve 20. a 30. letech prosadil jako herec a poněkud skandální dramatik a v německém divadelním prostředí se také dobře orientoval. Koneckonců, co se prostředí týče, je Mefisto především románem o divadle. Jeho hrdinou je maloměšťácký herec Heinz Höfgen, který si nechá říkat „Hendrik“ Höfgen. Není bez nadání a někteří jeho současníci ho dokonce považují za génia. Jako mnozí jiní umělci své doby sympatizuje se socialismem, a i když je zaměstnán ve velkém buržoazním divadle v Hamburku, občas si dovolí nějaký revoluční divadelní experiment – jako bylo jeho první představení Mefista: „Hendrik pojme knížete pekel jako,čtveráka‘, (…) hraje ho jako tragického klauna, jako ďábelského pierota. (…) S hravou přesností, která mate a svádí, vycházejí z jeho krvavě nabarvených, stále se usmívajících úst záludné moudrosti a dialektické žerty. (…) Od tohoto Mefista se lze nadít všeho.“
Hendrik dokázal zahrát cokoli, možná právě proto, že hlavním rysem tohoto umělce je jeho dokonalá prázdnota. „Lže vždycky a nelže nikdy. Jeho přetvářka je jeho opravdovost . (…) Věří všemu a nevěří ničemu. Je herec,“ charakterizuje ho jedna z postav románu.
Vedle svého pseudorevolučního úsilí má celkem reakční cíle – miluje luxus, tituly, ale především slávu a obdiv. Kromě toho si Höfgen občas dopřává exotické pobavení během návštěv jisté černé dámy s bičíkem a zelenými holínkami. To se změní jen načas, když se setká a ožení s Barbarou, inteligentní a vážnou dcerou věhlasného muže, tajného rady Brücknera – jeho předobrazem je autorův otec Thomas Mann.
Zlom přijde v roce 1933, kdy se k moci dostanou nacisté. Zdá se, že ho čeká buď exil, nebo perzekuce tak jako mnoho jiných levicových nebo liberálních kolegů. Stane se však zázrak a on „v novém Německu“ udělá závratnou kariéru. Ke smíření s novými poměry se dopracuje během relativně krátké doby. Mann jako by zaznamenával proud jeho myšlenek: „Možná že se situace dokonce ještě nenadále rychle obrátí, (…) a pak se ukáže, že herec Höfgen spekuloval nesmírně chytře a prozíravě. – Ale dejme tomu, že nacisté zůstanou u moci; čeho se má on, Höfgen, koneckonců od nich obávat? Není v žádné straně, není žid. To především – že není žid. (…) Jemu se dá všechno prominout, i to, že se nechal oslovovat jako soudruh. (…) ‚Jsem plavý Porýňan, trylkoval si Hendrik Höfgen a šel v dobré náladě spát.“
Díky pomoci kolegyně-obdivovatelky, a zejména jejího muže, nacistického ministerského předsedy (Göringa), dosáhne nejen odpuštění svých starých levicových hříchů, ale naopak stoupá po hierarchii tak vysoko, jak se jen dá. Je to také zásluha jeho neobvyklé morální ohebnosti – a rovněž zvláštního dramatického nadání, které uplatňuje vůči mocným, jako je ministerský předseda: „Obrův pohled utkvěl na někom v davu. Má být ten nešťastník na místě odveden, mučen a zavražděn? Naopak: dostane se mu milosti a je mu souzeno mimořádné povýšení. (…) Skromným, ale pevným krokem vystoupí z davu. Přiznejte: hodí se docela dobře do této společnosti, má její falešnou důstojnost, její hysterický elán, její ješitný cynismus a její lacinou démoničnost. – Herec zdvihne bradu a zazáří smaragdovýma očima.
Tlusťoch téměř láskyplně k němu vztáhne obě ruce. Herec se přiblíží na dosah ke skupině bohů. Již se smí koupat v jejím lesku.“
Román přirozeně nekončí pádem nacismu, protože ten měl v době vydání před sebou ještě téměř deset strašných let. Končí osobní krizí nadaného komedianta Heinze/Hendrika Höfgena poté, co ho okolnosti donutí veřejně se identifikovat s režimem, i když plánoval velkou kariéru, ale zároveň zůstat stranou pro případ, že by nacisté situaci přece jen neustáli. „Teď mám skvrnu na své ruce, skvrnu, kterou nikdy nesmyji. Teď jsem se zaprodal. (…) Teď jsem poznamenán!“

DIVADELNÍ ROMÁN


Román uvádí čtenáře do prostředí německé intelektuální elity a s intimní znalostí ukazuje, jaké myšlenky a pocity se v hlavách německých umělců a vzdělanců honily před nástupem Hitlera a v následujících třech letech. Mannův pohled je přitom „nezatížen“ znalostmi pozdějšího vývoje. Jeho odsudek je z jiné kategorie, než jsou německé poválečné – i naše dnešní – rituální soudy nad zlem, na které jsme si ale už také zvykli jako na historický fakt. Ukazuje však jasně, že intelektuálové a umělci měli volbu a že v případě Německa 30. let hanebně zklamali.
Někteří vůbec nepochopili, že jde opravdu do tuhého, jiní přímo volali po tom, aby liberálně demokratickou nudu konečně vystřídalo apokalyptické vzrušení: „Náš milovaný vůdce nás strhává do tmy, do nirvány. Jak bychom ho proto neobdivovali my, básníci, kteří máme své zvláštní vztahy k temnotě a propasti? (…) Zažijeme příšerné věci, ale mně nemůže být nic dost příšerné. (…) Kde jsou veřejné mučírny? Kde jsou planoucí hranice pro racionalistické hlupáky?“ říká románový poeta Benjamin Pelz. Je to karikatura významného básníka Gottfrieda Benna, jenž podle vlastního přiznání skutečnou podstatu nacismu prohlédl příliš pozdě.
Celý román je napsán s bravurou, kterou by čtenář u sotva třicetiletého spisovatele nečekal. Už sama stavba románu je pozoruhodná — první kapitola je vlastně pokračováním poslední, a celý příběh se tak na konci zacyklí. Mnohé detaily, na počátku nejasné, se v průběhu četby vysvětlují a ocitají se v novém světle.

OSOBNÍ ZÁLEŽITOST


Román Mefisto by byl pozoruhodný sám o sobě, tedy jako literární dílo. Náš pohled na něj se však značně promění, pokud si uvědomíme osobní pozadí všeho, co se v románu popisuje. Hamburský herec Höfgen má svou žijící předlohu stejně jako další významné postavy románu. Kritikům ani zasvěcené veřejnosti 30. let netrvalo dlouho, aby jednotlivé charaktery identifikovali. Sám Mann považoval za vhodné upozornit exilový list Pariser Tageszeitung, který dílo vydával na pokračování: „Autorovým záměrem nebylo vytvořit příběh konkrétního člověka, mým cílem bylo představit určitý typ a rozličné podmínky, které umožnily jeho vzestup. Ve vašem ohlášení nešťastně naznačujete, že můj Mefisto má rysy jednoho úspěšného německého herce. (…) Jistě, znal jsem tohoto herce, ale jaký to má význam? Možná osobní zklamání, možná ani to ne. Copak jsem klesl tak hluboko, abych psal romány o soukromých osobách?“
Předlohou postavy, která prodala svou duši, byl herec Gustaf Gründgens (1899–1963). K divadlu se dostal v roce 1916, jeho hvězdná kariéra začala za výmarské republiky, téměř bez přerušení pokračovala v době třetí říše a nakonec i v poválečném západním Německu. Na jeho osobu odkazují četná fakta popsaná v knize – od nošení sandálů až po fakt, že hrál v úspěšné inscenaci Fausta.
Jsou tu však další skutečné osoby. Není těžké v knize rozeznat postavy, jako jsou ministerský předseda (případně „tlusťoch“) a ministr propagandy („šéf reklamy“) – Göring a Goebbels. Románem projdou významné postavy německé kultury – herečky a herci, divadelní ředitelé stejně jako spisovatelé a dramatici. Mihne se tu i bezcharakterní „charakterní herec Joachim“ – tedy Emil Jannings, který získal slávu po boku Marlene Dietrichové ve filmu Modrý anděl, natočeném v roce 1930 podle románu Profesor Neřád od Klausova strýce Heinricha. Ani toho Mann nešetří: „Tlustý charakterní herec Joachim (…) by byl emigroval a stal se temperamentním antifašistou, kdyby mu byli poslali z Hollywoodu tučnou nabídku. Tato nabídka však bohužel nepřišla. Tak musel sedět v Německu a strašlivě se rozlítil, dolehloli k jeho sluchu tvrzení, že je položid. (…),Takové sprosťáctví, utrhat německému muži na cti!“‘

ZLÁ A STUDENÁ KNIHA


V románu jsou však mnohem důležitější paralely s reálnými osobami. Tajný rada Brückner a jeho dcera Barbara jsou ve skutečnosti autorův otec Thomas Mann a sestra Erika Mannová. Od této chvíle už nemůžeme nepovažovat román za přímo rodinnou záležitost.
Erika a Gustaf byli totiž manželé, a Klaus s Gustafem byli tedy švagři. Nepřekvapí nás tedy, že Sebastian, Eričin „přítel z dětství“, na kterého románový Höfgen žárlí, je tak trochu Klaus Mann sám.
Klaus Mann, jeho sestra Erika, Gründgens a herečka Pamela Wedekindová (v románu jako Nicoletta von Niebuhr) spolu v roce 1925 vytvořili malý divadelní soubor. Z mladých herců se brzy utvořily dva páry. Mann se zasnoubil s Wedekindovou, ale ze vztahu sešlo. Zasnoubili se také Erika Mannová a Gründgens, kteří se pak v létě 1926 vzali. Nějaký čas spolu žili, než se nakonec po necelých třech letech také rozešli – podobně jako románové postavy Barbary a Hendrika. Nejen že je román o konkrétním člověku, navíc je navýsost osobní a z tohoto hlediska problematický. Čtenář dodatečně pochopí, odkud Klaus Mann, nepochybně i tak velmi dobrý psycholog, čerpal barvité a až neskutečně přesvědčivé popisy „Hendrikových“ zvyků, nálad nebo triků.
Také Mannovy zápisky z roku 1936 svědčí o tom, že jeho postoj ke Gustafovi nebyl lhostejný: 6. ledna 1936: „Našel jsem titul pro román o G. G. (= Gustaf Gründgens).“
20. února 1936: „V biografu na Pygmaliónu – abych viděl ještě jednou Gustafa a oživil své zlé dojmy. (…) Mimochodem film je špatný.“
5. dubna 1936: „Z Mefista se stává studená a zlá kniha. Možná bude vyzařovat cosi jako tvrdou nenávist.“
A o tři týdny později (29. dubna 1936): „Zvěsti, že Gustafa zatkli – koncentrační tábor za urážku Hitlera. Nemohu tomu věřit. Bylo by to příliš zlomyslné a absurdní. Co by se stalo s mým Mefistem?“
Co nemohl Klaus Mann svému exšvagrovi odpustit? Nepochybně lidskou a uměleckou prostituci, které se Gründgens už tři roky dopouštěl. Zatímco do exilu odešly nejméně čtyři tisíce německých divadelních osobností a další tisíce umělců byly perzekvovány, Gründgens přijal v roce 1936 titul pruského státního rady a podepsal smlouvu na 200 tisíc říšských marek ročně a dalších 80 tisíc za každý film (údajně však odmítl hrát v antisemitském filmu Žid Süss). To vše jsou věci, které by z Gründgense – vedle tisíců nesrovnatelně provinilejších německých umělců – jistě dělaly legitimní cíl exilové kritiky. Problém je, že Mannovy osobní „zájmy“ z knihy přímo vyzařují. Klaus, Erika a Gustaf měli mimořádně blízký osobní, pracovní i rodinný vztah, podle některých názorů byli Klaus a Gustaf dokonce milenci. Klaus Mann byl homosexuál a Gründgens zřejmě také – jeho neschopnost fyzicky žít s Barbarou a záliba ve „zvrhlém sexu“ jsou v knize zobrazeny jako jeho vztah s černošskou dominou. Obojí bylo tehdy skandální, a dokonce trestné – Mann Gründgense vlastně „udal“. Známý je také fakt, že Klaus Mann byl mimořádně ctižádostivý a s Gustafem neustále soupeřil – a náhle jeden z nich bojoval o holé živobytí, zatímco druhý šel od úspěchu k úspěchu.
Řečnická otázka, kterou Mann kladl vydavateli románu – „Copak jsem klesl tak hluboko, abych psal romány o soukromých osobách?“ –, by tedy do značné míry mohla mít kladnou odpověď, protože negativní obraz bývalého kolegy, švagra a přítele má hořkou pachuť vyřizování účtů.

LEKCE FAUST


Tou dobou ovšem Mann nevěděl, že o desetiletí později, po osvobození, se Gründgens na devět měsíců dostane do sovětské internace a jeho kariéra bude zdánlivě u konce. Gründgens však uzavře další faustovskou smlouvu a po Göringovi se najde další přímluvce. Díky zásahu Arsenije Gulygy, sovětského důstojníka pověřeného divadelními záležitostmi, je Gründgens v dubnu 1946 propuštěn. Jeho nevšední nadání má být tentokrát využito pro obnovu divadelního života v sovětské zóně.
Už za měsíc má v Německém divadle v Berlíně první roli od Gustava von Wagenheima – režiséra, který se právě vrátil z dlouholetého exilu v Moskvě. Ironií osudu hraje titulní roli ve hře Snob od Carla Sternheima. Tento dramatik v Mannově románu vystupuje také, a to pod zlomyslným jménem Theofilus Marder (tj. Kuna), a nepůsobí jako sympatický chlapík.
Skutečný Sternheim si před válkou vzal za ženu bývalou Mannovu snoubenku Pamelu Wedekindovou.
Gründgens na východě Německa nezůstal.
Ještě před definitivním spuštěním železné opony se přesunul na západ, kde se mu po čase podařilo obnovit předválečnou slávu. V roce 1954 dokonce dostal nejvyšší německé civilní vyznamenání a sám se považoval za člověka, který za nacismu hájil čistotu vysoké kultury proti civilizačnímu temnu. Oživil i své levicové sympatie a v roce 1960 úspěšně hostoval v Moskvě a Leningradě. Na programu byl Faust, v němž si zahrál svou oblíbenou roli Mefista.
Jakoby přes propast čtvrt století dával osud Gustafa Gründgense za pravdu Mannovu románu o Hendriku Höfgenovi: „Divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo! Žádný režim se beze mne neobejde!“
Gustaf Gründgens zemřel nečekaně v roce 1963. Předávkoval se, stejně jako Klaus Mann o čtrnáct let před ním, prášky na spaní.

TĚŽKÁ CESTA


Podruhé Mefisto vyšel až po celých dvaceti letech – a poprvé na německé půdě – v roce 1956 v NDR. Obraz zpitomělé a sobecké německé buržoazie meziválečné éry, jak ho podával jeden z jejích zklamaných příslušníků, byl celkem v souladu se vzdělávacími cíli východoněmecké ideologie. Bdělý nakladatelský editor však udělal několik drobných zásahů, kupříkladu změnil jméno jedné z postav. Divadelní kritik „Dr. Irig“ až příliš připomínal prominentního východoněmeckého literárního experta Herberta Jheringa – nejdřív marxisty, pak opravdového vlastence a pak zase marxisty. A tak se z Iriga stal pro východoněmecké čtenáře Radig („Proti měšťákům a demokratům jsem tak jako tak vždycky byl,“ prohlásil mazaně doktor Radig.) Totéž se pak objevuje v českém vydání z roku 1957 v jinak výborném překladu Anny Siebenscheinové, ze kterého pocházejí citáty. Stojí jistě za připomenutí, že poprvé u nás Mefisto vyšel už v roce 1937, a to s obálkou J. Štyrského. Ve svobodné části Německa se o románu vědělo, ale neladil s atmosférou tlustých čar za minulostí. Hlavním důvodem, proč se nedařilo Mannovi knihu vydat, byl však vliv opět mocného Gründgense. Nemožnost vydat knihu, kterou autor považoval za své životní dílo, přispěla k tomu, že se v roce 1949 zabil v hotelovém pokoji v Cannes.
Mefista si tedy mohli přečíst jen ti, kdo měli k dispozici staré exilové vydání nebo východoněmeckou verzi. Teprve v roce 1964, rok po Gründgensově smrti, nakladatelství Nymphenburg ohlásilo první vydání románu Mefisto pro západoněmecký trh. V tom okamžiku se na hamburský soud obrátil Gründgensův adoptivní syn Peter Gorski, který chtěl ochránit otcovu památku. Soud publikaci okamžitě zablokoval a v roce 1966 román definitivně zakázal. Ve zdůvodnění se pravilo, že „veřejnost nemá zájem o falešný obraz divadla z dob po roce 1933 podaný z hlediska emigranta“. Mezi zájemci, zejména z řad levicové mládeže, pak kniha kolovala v opisech, jako by šlo o nějaký samizdatový román.
Teprve v roce 1980 sebrali odvahu v nakladatelství Rowohlt a Mefista navzdory zákazu znovu vydali. Z knihy se okamžitě stal bestseller. Začaly také vycházet četné historické studie, které pomohly odhalit ledacos z dějinného i osobního pozadí knihy; přelomová byla zejména studie Karriere eines Romans od Eberharda Spangenberga.
Celosvětovou proslulost získal román díky filmovému přepisu režiséra Istvána Szabóa s Klausem Mariou Brandauerem v hlavní roli – snímek získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Pikantní je, že v lednu roku 2006 na Istvána Szabóa prasklo, že i on udělal svou faustovskou dohodu: aby odčinil účast na maďarském povstání z roku 1956, stal se informátorem komunistické státní bezpečností.

JAN FINGERLAND

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější