Šárka Záhrobská

Stala se mistryní světa ve slalomu, komentátoři České televize chrlili superlativy, šťastný otec si ji posadil v cíli na ramena, mnohému našinci se leskly oči, její maminka nemohla doma v Praze-Řepích dojetím mluvit, ale ona sama do kamer a mikrofonů mluvila tak klidně, jako kdyby vyhrála nějaký obyčejný závod. Ovládat emoce, i to musí umět šampiónka. Pak lze lépe chápat výrok: „Šárka není talent, ona je inteligentní dříč!“ Jeho autorem není nikdo jiný než muž zvaný v lyžařských kruzích Papá Záhrobský.

A proslul i jiným výrokem: „Dvacet let jsme šli tunelem a neviděli světlo.“ Zní to poněkud nadneseně, ale výřečný Petr Záhrobský umí svá slova obhájit. „Jsou přece nějaká vnuknutí. Tohle se lidem stává,“ řekne jednoduše. A přidá další argumenty. „Copak o dvouletém dítěti můžete říct, že má talent? Já nejsem lyžař, moje žena rovněž ne. Tím se lišíme od Rakušanů. Oni nemají trenéra, který by z dvouleté holky udělal mistryni světa. Jim se to mluví, když se každou chvíli z nějakého údolí vynoří talentované dítě, jež vyrůstá na horách a oni ho jen postrkují nahoru. My jsme na to museli jinak.“

TRPĚLIVÝ INTROVERT


„Když mi bylo dvanáct třináct, musel být táta na mě přísný, ale pak už

jsem chtěla trénovat sama od sebe. Táhl mě starší bratr, snažila jsem se mu vyrovnat. Taťka má pravdu, že nejsem talent, ale i tak se může člověk někam dostat. Jen musí dřít víc než ostatní,“ říká dnes Šárka Záhrobská.
Před třemi lety maturovala na obchodní akademii, Vysokou školu ekonomickou přerušila v prvním semestru. Přednost dostalo lyžování. Říkají o ní, že je introvert, a v tom je její další výhoda. Na cestách za přípravou a závody rodinný tým nalétal a najezdil tisíce kilometrů, odrovnal tři auta, utratil spoustu peněz. Není divu, že dnes dostává mistryně světa otázky, jestli to mezi ní a otcem někdy nezaskřípe.
„Občas na sebe s taťkou vyjedeme, ale za pět minut je klid. Chvilková bouře pročistí vzduch. Co se týče lyžování, hlavní slovo má táta, ale ostatní věci řeší společně s maminkou. Dnes do toho mluvím i já a otec bere moje názory,“ odpovídá klidně a dodává: „Lyžování mě naučilo být

trpělivá. Že něco vyjde za týden, za měsíc, za rok, za dva. Věřila jsem, že se dočkám.“

JAK TO ZAČALO


Petr Záhrobský (1951) vystudoval práva a miloval sport. Běhal střední tratě, v zimě závodil na běžkách, na Štvanici hrál hokej za béčko ČLTK Praha. Učarovala mu rodinná chalupa na Benecku, kam jezdil s manželkou Jiřinou a kde se zrodil nápad, že z dětí – Petra (1980) a Šárky (1985) – budou špičkoví lyžaři. Nikoliv běžkaři, ale sjezdaři. Jak by ne, když u chalupy měli vlek. „Když byly našemu Petrovi dva roky, díval jsem se na lyžařský žebříček, kde byly čtyři tisíce závodníků včetně dětí, a napadlo mě, že tady uspět nebude složité,“ vzpomíná ctižádostivý individualista. Nejlépe ho vykresluje již mockrát vyprávěný příběh: když při narození syna Petra došlo v porodnici ke komplikacím, rozhodl se, že druhé dítě odrodí sám, a to právě na chalupě. Prostudoval příručky, vydezinfikoval místnost a dceru Šárku bez problémů přivedl na svět. Když to druhý den telefonicky oznamoval do jilemnické porodnice, na

konci hovoru zaslechl poznámku, že „to bylo asi nějaký Cikáně“. Narodila se v únoru, za okny metr sněhu, nedivme se, že jako dvouletá lyžovala, tříletá jezdila s tatínkem červenou sjezdovku ve Špindlu a v šesti startovala spolu s bráškou na prvních závodech. Rodina žila na dvou místech – přes zimu v Krkonoších, ve zbytku roku v Praze – a děti navštěvovaly dvě základní školy. JestŠÁRKA liže se dnes vyrojí názory, že otec trenér zkazil svým potomkům tréninkovou dřinou dětství, je to čirý nesmysl. Naopak, takové dětství lze jen závidět.

VÝLETY DO ALP


Kouč rodiny nejdříve nastudoval z literatury porod a pak se pustil do studia, jak vychovat šampióny sjezdového lyžování. Co vyčetl ze skript, ověřoval při tréninku dětí. Vstával v noci, aby jim na kvalitním sněhu stavěl trať z tyčí, které přes léto sám vyráběl. Rodinu živil právničinou, ale lyžování ho úplně pohltilo, jak dnes říká. Prý o tom brzy napíše knihu. Děti mu dělaly radost a brzy neměly na českých kopcích soupeře. A tak je začal vozit na závody do Alp.

Levně nocovali v horských statcích, z domova vozili ve sklenicích jídlo a on si v hlavě i na papíře maloval grafy, kde budou děti výkonnostně za pět let. „Některé jednou vyhraje Světový pohár,“ říkal pevným hlasem, i když se leckdo usmíval. Alpské výlety něco stály, a tak se musel poohlédnout po sponzorech. Když bylo Petrovi dvanáct, přesvědčil firmu Minolta. „Dobře, než kluka dotáhnete na olympiádu, budeme vás podporovat,“ řekli šéfové. Ovšem tím, že z první platby zaplatil otop na chalupě, se jim nepochlubil.

JSEM KRUŤAS


Mezi dívkami není tak silná konkurence jako mezi kluky, a proto Šárka vyhrávala častěji než Petr. Pro další zdárný vývoj musela co nejvíc závodit v zahraničí. Otec to vyřešil po svém: dcera i syn se stali členy rakouského klubu v Leogangu.
Věnoval přípravě dětí kupu energie, času i rodinných peněz. Hledal nové cesty, poslal například faxy do norských lyžařských středisek, zda by nemohli přijet na závody a trénink. Uspěl, našli tam přátele a dnes má Šárka v Norsku svůj fanklub. V patnácti letech neměla doma konkurenci mezi vrstevnicemi a pomalu ani mezi ženami. V Itálii vyhrála závody Trofeo Topolino, neoficiální žákovské mistrovství světa. Šárka i Petr byli v reprezentaci, ale otec je nepouštěl na soustředění národního týmu.
„Nic by tím nezískali, jen by je to brzdilo a táhlo do průměru. Činovníci mě nechápali a nazývali arogantním despotou,“ říká dnes. Nicméně názor nemění. Měl pravdu, protože jeho cesta vedla k úspěchu. Ovšem taky trochu

přeháněl, což má dodnes ve zvyku, když tehdy novinářům říkal: „Jsem cholerik, nesympatickej kruťas. A jsem asi horší než otcové tenistek Williamsových a Capriatiové.“ Šárka tu ironii nepostřehla a otce bránila: „Táta není kruťas, je jen tvrdej a přísnej.“

ODMÍTL OLYMPIÁDU


Ve veřejnosti převládá názor, že stát příliš nepodporuje nadějné reprezentanty. Není to pravda, protože například resorty armády i vnitra mají odbory vrcholového sportu a v nich zaměstnávají profesionální závodníky z mnoha odvětví. „Patnáctiletou Šárku vezmeme, ale dvacetiletého Petra ne,“ řekli vojáci na Julisce. V nedaleké Stromovce, sportovním centru ministerstva vnitra, však vzali do pracovního poměru otce i oba jeho potomky. Šárka mířila ke Světovému poháru, Petr to říci nemohl, navíc ho trápilo zranění kolena, nicméně oba se dostali do nominace na olympiádu v Salt Lake City 2002. Řeklo by se – další splněný cíl. Leč otec usoudil, že pro Šárku by to bylo velké sousto, a nominaci odmítl. „Olympiáda by jí nic nedala a spíš psychicky ublížila,“ vysvětloval neobvyklý krok sponzorům i funkcionářům svazu. Ne všichni mu dali za pravdu. Připravoval ji raději na světový juniorský šampionát, odkud si přivezla dvě medaile. Šli dopředu trpělivě.

NEBERU ANI VINDRU

 

Dostávali peníze od sponzorů, z resortu vnitra a také od lyžařského svazu. Nicméně přesto kouč Záhrobský svaz soustavně kritizoval. „Šárce dává deset procent rozpočtu sezóny a Petrovi jen pět. Jako jediný trenér z první světové stovky to dělám coby amatér. Za to, co Šárka dokázala, by jinde trenéra bohatě zaplatili. Ve světě berou třeba pět tisíc dolarů. Já ani vindru,“ hřímal. Jako by si na svaz, pouhé občanské sdružení, troufal, zatímco s jinými subjekty si to nechtěl rozházet. Nebo snad věděl něco více ze svazového zákulisí, protože byl svého času v jeho dozorčí radě? Přitom o konkrétních částkách nikdy nechtěl s novináři mluvit. Pokud ano, jen o procentech, což je mlhavý pojem, neznáme-li celek. Když Šárka zaznamenala první výrazný úspěch ve Světovém poháru, v prosinci 2002 byla pátá ve slalomu v Sestriere, otec uvedl opět nic neříkající údaj: „Tím, že se stala na konci sezóny devatenáctou slalomářkou světa, jsme si polepšili o dvacet procent.“ Týkalo se to zřejmě vylepšení smluv se sponzory a s firmami, které jim poskytují lyžařský materiál.

POCHYBNOSTI A BRONZ


Záběr kouče Záhrobského je široký. Nepřestal pátrat, jak si počínají pánové Kostelić či Pärson, otcové a trenéři slavných sjezdařek, a zjistil například, že v týmu Kostelićových dělá dcera Janica dřepy s činkou vážící sto padesát kilo. A tak před třemi lety rozhodl: „Musíme také přitvrdit!“ Naštěstí diskařský trenér Josef Šilhavý nebyl ras, Šárka posilovala v letní přípravě nanejvýš se sedmdesátikilovou činkou. „Víc než vytrvalost potřebuju sílu. Aby mi v konci jízd nedocházel dech,“ doufala. Jenomže po závodě v Sestriere čekala na další úspěch dlouhých čtrnáct měsíců, než získala opět páté místo ve slalomu Světového poháru. Byla to nekonečná doba tréninků, cest, závodů a taky pochybností. „Chyba je víc ve mně, nebo v lyžích? Když nejsem ještě tak dobrá, firmy mi asi nedávají úplně nejlepší materiál,“ vrtalo jí hlavou. A byly tu i další svazující myšlenky: „Letíme do Ameriky, cestu si platíme sami, a co když vypadnu v první brance?“
Další sezóna však naštěstí zaplašila podobné chmury. Na mistrovství světa v únoru 2005 v Santa Caterině oslavila dvacáté narozeniny bronzem ve slalomu, desátým místem v obřím slalomu a pátou příčkou v kombinaci. V historii

světových šampionátů nezískala do té doby žádná česká sjezdařka medaili. Navíc Šárka ještě nepatřila mezi elitní slalomářky.
Těšila se na následující sezónu s olympiádou, ale ta se jí nevyvedla.
V Turíně byla třináctá ve slalomu, sedmadvacátá v super-G a devatenáctá v kombinaci.
Odborníci se shodli v tom, že se výkonnostně zastavila. Zajela většinou dobře první kolo závodu, ale ve druhém mívala hluchá místa, jezdila v nich opatrně, zadrženě. Otec Záhrobský, již dávno ne trenér-samouk, měl o čem přemýšlet: šlo o zákonitý proces, nebo se někde v tréninku stala chyba?

NOVÝ TÝM


Přišel na to, a proto změnil dvě věci. Ubral v intenzitě tréninku a přidal v regeneraci.
„Napodobováním Kostelićových bych své děti zničil. Trénovali jsme víc, než bylo nutné. Teď má Šárka na trati mnohem větší jiskru!“ Tohle přizná jen osvícený trenér. Dále změnil tým spolupracovníků. Se známým ortopédem Jiřím Beznoskou se znal léta. Fyzioterapeut Jaromír Liška se mu přihlásil sám: „Odpověděl mi, že má nabídka zní zajímavě, ale nejdříve mě vyzkouší, jestli umím lyžovat, abych mohl s týmem již za úsvitu na kopec. Obstál jsem,

pomáhám při tréninku a samozřejmě Šárku i Petra masíruju. Pan Záhrobský je od rána pozitivní a žene lidi k výkonu.“ Dalším důležitým člověkem je Miloš Machytka, jenž pečuje o technický servis, a jako poslední přišel kondiční trenér i dietolog Antonín Strach. Jim všem velí Papá Záhrobský, jenž novou formu přípravy loni konzultoval s odborníky na FTVS UK. Dále testoval lyžařské kombinézy v tunelu škodovácké automobilky, protože není propustnost jako propustnost. A sám absolvoval v Rakousku třítýdenní kurs mazání lyží. Důvod?
Na profesionální servismany není pokaždé spolehnutí.

NEKOLEGIÁLNÍ KOUČ?


Proč kouč Záhrobský stále kritizuje lyžařský svaz za nedostatečnou podporu a na druhé straně řada trenérů zase kritizuje Záhrobského, že jde příliš tvrdě a nekolegiálně za svými cíli?
„Příjmy svazu by musely být pětinásobné, abychom uspokojili každého. Vnímám názory Záhrobského, s nímž máme nyní korektní vztahy, stejně jako hlasy jeho odpůrců. Jenomže sjezdové lyžování s pěti tisíci členy ve dvou stech šedesáti oddílech má rozpočet dvanáct miliónů korun. Přičemž pět stojí seniorská

a dva a půl miliónu juniorská reprezentace. Dále financujeme závody mládeže i dospělých a spoustu dalších věcí,“ říká Miroslav Jarouš, šéf úseku alpského lyžování. Dodává, že pro odměňování nejlepších závodníků existují kritéria: například za bod ve Světovém poháru je tisíc korun. Šárka jich letos má již přes čtyři sta, což představuje slušný výdělek. Nicméně i když v minulosti nebyla tak úspěšná, dostávala za poslední tři sezóny zhruba po miliónu korun. Kromě toho za letošní body ve Světovém poháru může ještě počítat s miliónem korun na prémiích od Mezinárodní lyžařské federace. Na druhou stranu je jisté, že na režii rodinného týmu nebude financí nikdy dost. „Lyžováním se dá vydělávat.
Ale není to jako v tenise, kde se velmi slušně uživí prvních sto lidí žebříčku. U nás se musí jezdit tak do pátého místa,“ vysvětluje Šárka Záhrobská. Bude mít brzy následovnice? Pan Jarouš jmenuje Andreu Zemanovou a Kláru Křížovou, dcery slavných sjezdařských reprezentantů, či Valentinu Volopichovou.
„Každý rok opouští žákovskou kategorii sto šikovných dětí, z nichž pět až

deset se v dalších sezónách jeví slibně, ale i ty se většinou ztrácejí. Rozhodující jsou totiž vždy finance a rodinné zázemí. Proto máme zatím
jen jednu Šárku Záhrobskou.“
To, že její titul mistryně světa je opravdu senzační, si více uvědomují v cizině. Alpské země jej přijali téměř rozmrzele. Mistryně světa ve slalomu mluví česky. Šampiónka ze země hokejistů a fotbalistů – tak zněly titulky v rakouském tisku. Jeden novinář se Šárky dokonce zeptal, jestli jsou v její zemi hory.