Harrachové

Mýtus o prvních lyžích v Čechách a kapesník zbarvený krví následníka trůnu Františka Ferdinanda jsou dnes zřejmě nejznámější symboly spojované u nás se šlechtickým rodem Harrachů. Ale Harrachové stojí za připomenutí i z mnoha jiných důvodů. Třeba proto, že Jan Harrach sice první lyže do Čech nepřivezl, zato první rezervaci v Krkonoších opravdu založil.

„Je důležité rozbíjet konstrukci českých pohádek a tradice, že šlechtici byli hlupáci, kteří neuměli česky a týrali svoje poddané. Jistě takoví také byli. Ale například Harrachové jsou důkazem toho, že rozhodně ne všichni,“ řekl mi ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec, který je znalcem života Jana Nepomuka Harracha (1828–1909), jednoho ze dvou nejproslulejších „moderních“ představitelů rodu. Právě toho, který nepřivezl první lyže do Čech. „Je až legrační, že nejvíc je Harrach spojován s lyžemi, na kterých určitě v životě nestál. Ano, přivezl lyže pro svoje lesníky a byl u počátků lyžování a turistiky v Krkonoších, ale mnohem důležitější je to, že

byl příslušníkem skutečné elity tehdejší české společnosti. Vzdělanec, politik, vynikající hospodář, mecenáš kultury, člověk, který znal Evropu, a proto byl imunní vůči nacionalismu,“ dodává Luštinec.
Podobné charakteristiky si zaslouží i jeho synovec František Harrach (1870–1937) z moravské větve rodu, který je známý proto, že jel v autě s následníkem trůnu v Sarajevu a otíral svým kapesníčkem jeho krev po atentátu. Kapesník byl později zalit olovem mezi dvě broušené skleněné desky a do rámu bylo vloženo i několik střepin z bomby vržené při atentátu. Kapesník je k vidění v muzeu ve Velkém Meziříčí. Po muzeu a zámku mě provázel Jan Podstatzký, Františkův vnuk a jeden ze současných majitelů panství. Také on nechtěl spojovat slavného Harracha s nejjednodušším a nejznámějším symbolem. „Zkrvavený kapesník zná každý, to je banální. A je to jenom detail.“
A co není detail? „Že Harrachové byli díky několika silným osobnostem ve svých dějinách propojeni se špičkovou evropskou politikou a kulturou. Ostatně, platí to dodnes, vždyť rakouská větev rodu má na zámku v Rohrau nedaleko Vídně jednu z nejkvalitnějších soukromých galerií obrazů v Evropě.“

Z KAPLIC DO SVĚTA


Harrachové patří mezi nejstarší šlechtické rody v Čechách. První zmínky pocházejí z roku 1277 – týkají se vladyků z Horach, kteří působili ve službách Rožmberků a vlastnili tvrz Horachy na Kaplicku.
Mezi nejvýznamnější představitele rodu patří kardinál Arnošt Vojtěch Harrach, který byl už za studií v Římě papežovým tajemníkem a jako čtyřiadvacetiletý se v roce 1623 stal arcibiskupem pražským a o tři roky později kardinálem.
Ferdinand Bonaventura Harrach byl v roce 1669 vyslancem ve Francii a na konci století také ve Španělsku. Byl ministrem na habsburském dvoře a zasahoval do nejvyšší evropské politiky v době války o španělské dědictví, tedy střetu Habsburků a Bourbonů po smrti posledního španělského Habsburka. Právě v něm a jeho synovi vidí hrabě Podstatský základ kulturního a politického rozmachu Harrachů.
Ferdinandův syn Thomas Raimund byl nejenom vyslancem na několika evropských dvorech, ale také vicekrálem Neapole. V Neapoli ostatně získal řadu obrazů, které jsou dnes součástí galerie v Rohrau. Postupem času se rod rozštěpil na českou, moravskou a rakouskou větev. Z českých a moravských panství jsou nejznámější Hrádek u Nechanic, Jilemnice a Velké Meziříčí. Meziříčský zámek a hospodářství získali potomci Františka Harracha v devadesátých letech minulého století v restituci zpátky. František Harrach se od vzniku samostatného Československa hlásil k české národnosti, což potvrdil i při sčítání lidu v roce 1933. Oproti tomu potomci Jana Harracha restituční podmínku československého občanství nesplňovali a jilemnické panství, rozsáhlé pozemky v Krkonoších a Hrádek jeho dědicům vydány nebyly.

TŘI VLASTENECKÉ HŘEBY


Jan Nepomuk Harrach se narodil ve Vídni, ale jeho otec František Arnošt byl vlastenecky orientovaný a matka pocházela z českého rodu Lobkoviců. Mezi jeho vychovatele patřil například Jan Erazim Vocel, pozdější profesor dějin české literatury na Karlově univerzitě, nebo Antonín Jaroslav Vrťátko, budoucí knihovník Národního muzea. Jan Harrach vyrůstal tedy v prostředí, které zdůrazňovalo jeho české kořeny. Hrabě Harrach byl u toho nejpodstatnějšího, co se tehdy v české kultuře dělo – podporoval vznik Národního muzea neboli Společnosti Muzea království českého, roku 1890 byl zvolen jejím prezidentem. Byl jednatelem sboru pro vybudování Národního divadla a kancelář sboru sídlila v jeho pražském paláci. V souvislosti s podporou divadla vypsal soutěž o nejlepší českou operu, ve které vyhrál Bedřich Smetana s Branibory v Čechách.
Jeho působení v přípravném sboru Národního divadla narazilo však na silný odpor Vídně, Harrach byl nejprve vyzván, aby složil důstojnickou hodnost, posléze, aby ukončil svoji činnost ve sboru. Podle Jana Luštince se tehdy hrabě Harrach sešel v krkonošských Sklenařicích s Palackým a Riegrem a po poradě s nimi výzvu dvora uposlechl. Byl to pragmatický krok a symbolem toho, že svornost mezi vlasteneckým šlechticem a vlasteneckými intelektuály není narušena, se staly tři hřeby, které muži zatloukli do dubového stolu, u něhož jednali. Hřeby tu dodnes opatrují jako vzácný muzeální kousek. MNOHO

ROZBĚHU, MÉNĚ VYTRVALOSTI


Velice zajímavou výpovědí o tehdejších poměrech v monarchii i o činnosti Jana Harracha je jeho studie Čechoslované ve Vídni v časopise Osvěta z roku 1881. Harrach píše, že v roce 1880 žilo ve Vídni přibližně 730 tisíc lidí a z toho bylo skoro 150 tisíc „Čechoslovanů“. „Můžeme tudíž říci, že máme ve Vídni druhou, ano větší Prahu. V naší královské Praze r. 1869 žilo 96 690 Čechů.“ Češi byli však podle Harracha ve Vídni v postavení občanů druhé kategorie. „Tak se vyvinulo veřejné mínění vídeňské, dle něhož to vše, co českého nebo slovanského vůbec, bylo v klatbě sprostoty a inferiority. Většina Čechů žije ve Vídni v podřízených poměrech, jsou to namnoze dělníci, řemeslníci, služebníci rozličného druhu, lidé závislí, již chtěli-li obstáti, nuceni byli před svými pány a představenými svou, těmto nenáviděnou národnost skrývati jako červený šátek před turem.“
Češi založili ve Vídni mnoho podpůrných spolků, přibližně dvacet. Ale hrabě Harrach si o nich nedělal velké iluze a charakterizoval je s nemilosrdnou přesností: „Vůči této značné řadě rozličných spolků nemůžeme tajiti, že chuť zakládati spolky byla větší než chuť k nim přistupovati. Řekli bychom, že se v tom zračí mnoho rozběhu, ale méně vytrvalosti.“ Kromě zakládání spolků se vídeňští vlastenci věnovali i vydávání časopisů – vydávali dva, Slovan byl měsíčník a Lev vycházel jednou za dva týdny.
Na vydávání jednoho týdeníku se totiž „dle staré rozdrobovací zásady slovanské“ dohodnout nedokázali.
Podle Harracha bylo jednou z nejdůležitějších věcí pro vídeňské Čechy to, aby se jejich děti mohly učit v češtině. Češi totiž tehdy procházeli běžným osudem přistěhovalců – mnoho z jejich dětí neumělo dobře nebo vůbec německy, a tak byly automaticky ve škole diskvalifikovány a neměly šanci získat solidní vzdělání. Harrach v tomto duchu podal interpelaci k říšské radě a požadoval, aby při každé škole, do níž chodí alespoň pětadvacet českých dětí, působil český učitel. Vyzval zároveň Čechy, aby svépomocí zřídili českou učňovskou školu ve Vídni. Na založení školy se potom také podílel a na její vznik přispěl velkou finanční částkou.

BOUREC, REZERVACE, PSTRUZI A DUBY


Jan Harrach byl i velmi úspěšný a originální podnikatel – věnoval se tradičním i na české poměry neobvyklým hospodářským oblastem. Napsal například „Krátké naučení o důležitosti hnoje, kterak dlužno nakládati s ním rozumně a kterých vad se vystříci“. Na jednom ze svých statků založil rolnickou školu, dosahoval opravdu vynikajících výsledků ve včelařství, vaření piva i sklářství. Zároveň experimentoval s pěstováním tabáku a založil rozsáhlé morušové sady.
Na svém panství v Krkonoších založil v roce 1904 první přírodní rezervaci na rozloze šedesáti hektarů. Současně podporoval turistický ruch – některé oblasti Krkonoš zpřístupnil novými cestami, postavil restauraci a novou rozhlednu na Žalém, výletní restauraci na jilemnickém Kozinci, podílel se také na vybudování železnice mezi Martinicemi a Rokytnicí. Krkonošským horám vtiskl do značné míry jejich moderní charakter. Až překvapivě moderní byl při hospodaření ve svých lesích i Janův synovec František Harrach. Svědčí o tom například vzpomínková řeč, kterou krátce po jeho smrti pronesl profesor Rudolf Haša na půdě zemědělské akademie. O Harrachovi mimo jiné řekl: „Zde nalézáme Harracha v táboře těch, kdož, chápajíce důležitost, již přiznati dlužno přirozeným obnovám stromových společenstev jak z biologického, tak i finančního hlediska, (…) stavějí se proti důsledkům jednostranně pojatého učení o nejvyšších ryzích důchodech, jak projevily se u nás v přemíře stejnorodých a stejnověkých smrčin na rozsáhlých souvislých plochách.“
Podle Haši byl Harrachův vztah k lesu motivován především vírou, to ovšem nic nemění na tom, že souzní s úvahami současnými a praktickými: „Fr. Harrachovi musí býti také přímo odpornou snaha jdoucí za vyobcováním některého druhu tohoto Božího společenstva, například buku nebo jiné dřeviny, z níž učinili popelku lesů ti, kdož zvykli si hodnotiti vše pouze mírami, váhami a penězi.“
Hašův proslov je prostě epitafem hospodáře, který by se při jisté toleranci při výkladu kategorie „Bůh“ mohl bez problémů stát erbovní postavou českých ekologů: „Ať vyděděnec-stromový druh, či plachá srna, nebo štíhlý pstruh, všichni byli Fr. Harrachovi dítky Božími, jimž sloužiti považoval za svou povinnost!“

ATENTÁT NA NÁSLEDNÍKA A VYSOČINSKÝ KAPR


František Harrach se narodil v Traunkirchenu v Horních Rakousích, ale od roku 1895 spravoval statek v Janovicích na severní Moravě a v roce 1914 zdědil panství ve Velkém Meziříčí. Paradoxní je, že v politice se angažoval méně než jeho strýc Jan Harrach, získal ale větší proslulost. V roce 1909 hostil ve Velkém Meziříčí rakouského císaře Františka Josefa a německého císaře Viléma II., protože nedaleko jeho panství probíhaly společné rakousko-německé vojenské manévry. Při této příležitosti se spřátelil s následníkem rakouského trůnu Františkem Ferdinandem. Pro slavnostní cestu Sarajevem 28. června 1914 půjčil Františku Ferdinandovi svůj vůz a na jeho stupátku se také snažil vlastním tělem chránit následníka trůnu při atentátu, jejž spáchal srbský student Gavrilo Princip.
Tato událost se vymyká z obrazu života duchovně založeného, a navíc od mládí téměř poloslepého intelektuála.
František Harrach psal básně a divadelní hry, sbíral umělecké předměty a byl například v čele spolků pro otázky vystěhovalectví, pro povznesení Albánie nebo proti obchodu s dívkami. Je samozřejmé, že byl i členem brněnského Spolku pro ochranu zvířat. Vedle lesního hospodářství se intenzívně věnoval rybníkářství – ve Velkém Meziříčí založil rybářskohydrologickou stanici. Péče o rybníky je pravděpodobně vedle „sarajevského“ kapesníku tím, co po Harrachovi zbylo v obecném povědomí nejsilněji: soustava rybníků na Vysočině je tradičně ve stínu té na Třeboňsku, ale místní rybáři tvrdí, že vysočinský kapr je, i díky požehnané harrachovské tradici, výrazně kvalitnější než kapr jihočeský.
No tak vidíte, a pak prý že jen lyže a krvavý kapesník.