Nicolas Sarkozy | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nicolas Sarkozy

JAN ŠMÍD26. dubna 2007 • 11:13

Když v době nepokojů na předměstích koncem roku 2005 hájil tehdejší ministr vnitra a dnes nejvážnější kandidát na úřad francouzského prezidenta Nicolas Sarkozy tvrdý postup vůči té „chásce“, jak označoval mladé výtržníky, postavil se mu dokonce člen vlastní vlády. Ministr-zmocněnec pro rozvoj pracovních příležitostí, syn alžírských imigrantů, Azouz Begag řekl o Sarkozym, že svým ostrým postupem věci jen zhoršuje. Sarkozy byl vzteky bez sebe. Zvedl telefon a ministrovi vyčinil: „Ty neloajální darebáku, rozbiju ti hubu!“

reklama

Zmíněný Azouz Begag vydal nyní knihu, v níž shrnuje dva roky svého působení na ministerstvu a na Sarkozym nenechává nitku suchou. Odhaluje tak do značné míry největší slabinu prezidentského kandidáta pravice – slabé nervy.

NAPOLEON S MAĎARSKOU KRVÍ

Sarkozy nahání strach. Nejen jeho nepřátelé, ale dokonce i přívrženci vlastní politické strany, vládního Svazu pro lidové hnutí, tvrdí, že prezidentský kandidát by se měl více ovládat. Dnes už by možná výtržníky z předměstí cháskou nenazval a rovněž by byl opatrnější v prohlášeních, že jeho prezidentská protikandidátka, socialistka Ségolene Royalová, se zastává lumpů, co porušují zákon. Horká maďarská krev mu v mnohém škodí a někteří lidé z jeho bezprostředního okolí připouštějí, že ne vždy je úplně snadné s ním pracovat. Jeho výbuchy vzteku jsou pověstné a napoleonský komplex, plynoucí z jeho malého vzrůstu, se u něj projevuje naprosto zřetelně. Možná i to je jeden z důvodů, proč jeho nejbližší poradci okamžitě odmítli možnost debaty prezidentských kandidátů. Dobře vědí, že Sarkozy nic takového nepotřebuje, má před svými pronásledovateli slušný náskok, který by mohl jen ztratit. Mnohem horší by bylo, kdyby se v debatě s nějakým provokatérem – ať už na straně extrémní levice, či pravice – neovládl a začal používat slova, jež by mu u širší veřejnosti uškodila. Všichni kolem něj si tohle nebezpečí dobře uvědomují. I proto má Sarkozy předvolební hru velmi dobře rozehranou.

TĚŽKÝ ŽIVOT ŠLECHTICŮ


Druhá světová válka šlechtický rod Särközy definitivně rozprášila. Během ní se jeho členové rozprchli po celé Evropě, někteří hledali útočiště v Rakousku, jiní v Maďarsku. Po válce se György Särközy vrací do Allatyánu, ale jedna okupace střídá druhou. Komunisté se dostávají k moci, všude se šíří zvěsti o tom, že ti, kdo mají šlechtický původ, budou odvezeni na Sibiř, a konfiskace majetku „buržoazie“ přichází téměř okamžitě. Rod Särközy ztrácí rodinný zámek a v roce 1948 umírá jedenapadesátiletý György v Szolnoku.
Ve stejném roce bloudí po Evropě jeho syn, Pál. Snaží se dostat do francouzského sektoru, ale nedaří se mu získat francouzské vízum. Až jednoho večera narazí na důstojníka cizinecké legie, kterému se upíše. V Indočíně bylo potřeba stále více vojáků a cizinecká legie verbovala na všech frontách. Perspektiva? Po pětileté službě možnost získání francouzského občanství.
Druhý den po podpisu se Pálovi jeho „nápad“ rozležel v hlavě, ale už bylo příliš pozdě. Při závěrečné prohlídce v Marseille se dostal k maďarskému doktorovi, který znal jeho otce. „Co ty tady děláš,“ zeptal se překvapený lékař, když zjistil, koho má před sebou.
Následovalo razítko „neschopen“, Pál dostal lístek na vlak a pouhý den po „šťastné“ prohlídce přijíždí na pařížské nádraží Austerlitz. Tento prosincový den roku 1948 se tak začíná psát nová kapitola v životě dvacetiletého mladíka.
Jednoho dne potkává půvabnou Andrée, dceru židovského lékaře Benedicta Mallaha, a má s ní tři syny: Guillauma, Nicolase a Françoise. Manželství vydrží jen krátce, přelétavý Pál, kterého obecně charakterizuje láska k ženám, brzy začne dobývat srdce někde jinde a o rodinu se příliš nestará. Andrée je na chlapce sama, a kdyby jí nepomáhal Benedict, uživila by je asi jen stěží. Právě Benedict tak má na mladého Nicolase zásadní vliv, formuje ho, brzy si spolu začínají povídat i o politice a lékař s radostí sleduje, jak se jeho bystrý vnuk vyvíjí. Pal vídal syny zřídka, čas od času je brával na obědy, na které malý Nicolas nevzpomínal zrovna s láskou. „Panovala tam dusná atmosféra, nikdo nemluvil a Pál Särközy začal po čase fl irtovat se servírkami,“ píše Pascale Nivellová a Élise Karlinová v Sarkozyho biografii.
Ve Francii je téměř výjimečné, aby se na vysoké místo ve státní správě dostal někdo, kdo neabsolvoval prestižní univerzitu, kterou prošli téměř všichni významní členové vlády i státního aparátu. L‘ENA je považována za nezbytný odrazový můstek k politické kariéře a například další prezidentská kandidátka, Ségolene Royalová, se se svým partnerem Françoisem Hollandem, předsedou Socialistické strany, poznala právě během studia na této prestižní univerzitě.
Sarkozy na ní však nikdy nestudoval. Absolvoval práva a ve svých osmadvaceti letech se stal starostou Neuilly-sur-Seine, bohatého městečka na předměstí Paříže. Není známo, jestli si jako Clinton dělal kartotéku, kam si ukládal kontakty na důležité lidi, které potkal, ale ani on neměl ve společnosti problémy. Byl dynamický, zábavný a věděl, že nakonec skončí v politice. Stal se členem pravicového Sdružení pro republiku a obdivoval tehdejší ikonu pravice Jacquesa Chiraka. Jeho hvězda stoupala vzhůru. Deset let poté, co se stal starostou, byl jmenován ministrem pro státní rozpočet. O dva roky později však učinil krok, který mu i jeho blízcí vyčítali. Přestože na něj Chirac spoléhal, a dokonce se nijak netajil tím, že by se mu líbilo, kdyby se Nicolas sblížil s jeho dcerou Claude (což se podle některých zdrojů také stalo, ale o dlouhodobější vztah neměl ambiciózní mladík zájem, Claude se mu moc nelíbila), nakonec se musel cítit zrazen. V prezidentských volbách totiž Sarkozy podpořil Chirakova rivala, Édouarda Balladura, a stal se dokonce jeho mluvčím. Vztahy mezi Sarkozym a Chirakem tak byly poznamenány na dlouhou dobu a oba spolu prý celé dva roky nepromluvili.
Do vlády se Sarkozy vrátil v roce 2002, kdy byl jmenován ministrem vnitra, a už tehdy se netajil svými prezidentskými ambicemi. Chirac, který z pochopitelných důvodů neměl Sarkozyho příliš v lásce, se ho navíc začal obávat. Vymyslel na něj „ďábelskou past“, ale ukázalo se, že má proti sobě silného protivníka. Z postu ministra vnitra přesunul Sarkozyho na ministra financí v naději, že mu tato pozice zlomí vaz. Bylo to v době, kdy to s francouzskou ekonomikou šlo z kopce, rozpočtový deficit stoupal a každý ministr, který tuto funkci zastával, se stal po čase naprosto logicky nepopulárním. Sarkozy to přežil, a podařil se mu navíc důležitý krok. Stal se předsedou Svazu pro lidové hnutí (UMP), strany, kterou Chirac sám zakládal.
V zoufalém kroku prezident rozhodl, že funkce šéfa strany a ministra jsou neslučitelné. Jenže k jeho překvapení si Sarkozy chytře vybral vedení strany. Věděl dobře, že pro jeho prezidentské ambice je to ten nejlepší krok, jaký může udělat. Chirac své nařízení nakonec zrušil po fiasku s hlasováním o evropské ústavní smlouvě, „rozloučil“ se s premiérem Jeanem-Pierrem Raff arinem, ale Sarkozy mu do pasti znovu nevlezl. Funkci předsedy vlády odmítl a „spokojil“ se s ministrem vnitra.
Jako předseda strany UMP si budoval pozici pro prezidentskou kandidaturu, postupně získával i přívržence Chiraka a stranu dokonale ovládl. Ještě závěrem loňského roku zvažoval svou kandidaturu i premiér de Villepin, ale dobře odhadl, že nemá šanci – nikdo za ním nestál. Stejně zhodnotil své šance na znovuzvolení i sám prezident Chirac.

KDO MŮŽE BÝT FRANCOUZ?


Sarkozy si získal jméno především rozhodnými kroky na pařížských předměstích, kdy se nebál pojmenovat věci tak, jak je viděl, a někdy často nevybíravě volal po nastolení pořádku.
Ne náhodou mu kritici, především z řad levice, vyčítají, že loví ve vodách Národní fronty JeanaMarie Le Pena. Byl to právě vůdce této ultrapravicové strany, kdo během nepokojů na předměstích prohlásil: „Francii napadly cizí hordy.“ Sarkozy by nic podobného veřejně neřekl, ale za jednu z podstatných příčin těchto událostí označil nekontrolovanou imigraci. Je do určité míry paradoxní, že za současný stav nesou největší vinu socialisté, kteří masovému přílivu přistěhovalců nejvíce pomohli a pokusy o řešení situace dnes nejvíce kritizují. Sarkozy zcela otevřeně tvrdí: Francie nemůže být zemí pro všechny a má právo si přistěhovalce vybírat i podle toho, v jakých profesích je potřebuje. Je tedy pro takzvanou výběrovou imigraci. Navíc razí zásadu, že každý přistěhovalec musí ctít nejen zákony, ale i kulturu země, která ho přijala. Naráží tím na fakt, že mnozí z imigrantů se ani po dlouhých letech nenaučili francouzsky, dokonce ani neprojevili snahu to zkusit a spíše než o integraci se pokoušejí o vytvoření svých, často nábožensky řízených enkláv na francouzském území.
Otázka imigrace se stala jedním z hlavních témat prezidentské kampaně a Sarkozy v tomto směru zemi rozděluje. Levice ho téměř obviňuje z rasismu, slavné osobnosti z rodin přistěhovalců, jako jsou fotbalista Lilian Thuram či Yannick Noah, hrozí, že pokud se Sarkozy stane prezidentem, opustí zemi. Prosazují řešení, které spočívá v naprosté legalizaci pobytu všech nezákonných přistěhovalců, bojují za rovné příležitosti a sociálně spravedlivou společnost.

MINISTERSTVO PRO IMIGRANTY


Ostrou polemiku vyvolal také Sarkozyho návrh na zřízení ministerstva pro imigraci. Proti tomu se stavějí i někteří členové jeho vlastní strany, ale pravicový kandidát tvrdí, že pokud nebude imigrace zvládnuta, nezlepší se situace na předměstích, zhroutí se sociální systém a bude pokračovat úpadek hodnot, jež Francouze stmelují. Na rozdíl od Chiraka, který okamžitě stáhl jakýkoliv pokus o reformu, kdykoliv vyšli lidé do ulic, a nebyl schopen žádných rozhodných kroků, nabízí Sarkozy volbu. Rozejít se s minulostí a začít se zásadní reformou. Svůj program označil za „rupture“ – rozchod s politikou posledních desítek let – a nepřímo odpovědného za současný stav označil i prezidenta Chiraka. Není proto divu, že ten tak dlouho váhal ho podpořit.
Sarkozy slibuje omezení role „pečovatelského státu“, usiluje o snížení daní a nastartování ekonomiky. „Současný sociální model byl nastaven před třiceti lety, kdy byla situace jiná, pokud ho nezměníme, řítíme se do pekel,“ prohlašuje prezidentský kandidát. Za nesmyslný označuje i pětatřicetihodinový pracovní týden, a kdyby mohl, snažil by se omezit i vliv odborů. Země, kde se od rána do večera stávkuje, se jen těžko může pohnout kupředu.
V zahraničních otázkách hodlá Sarkozy zlepšit vztahy se Spojenými státy, je proti přijetí nových členů do Evropské unie a krizi kolem ústavy by řešil zjednodušením textu, který by nechal schválit francouzským parlamentem. Na rozdíl od Chiraka je jednoznačně proti vstupu Turecka do EU. Jeho zahraničněpolitickým poradcem je bývalý ministr zahraničí Michel Barnier, ale volby nevyhrává zahraniční politika, nýbrž domácí agenda.
K tomu, aby mohl realizovat svůj program reforem, potřebuje pravicový kandidát i silný ekonomický tým, což má. Podle očekávání se k němu přidal i ministr práce Jean-Louis Borloo a řada předních ekonomů naznačila ochotu se Sarkozym coby prezidentem spolupracovat. Postupem času se k Sarkozymu přidala také řada ministrů současné vlády, na svůj post rezignoval například i schopný ministr zdravotnictví Xavier Bertrand, jen aby se stal jeho mluvčím. I když ve francouzských volbách nelze nikdy vyloučit překvapení a problémem pro Sarkozyho by zřejmě bylo, kdyby proti němu kandidoval v druhém kole centrista François Bayrou, je zjevné, že pravicový kandidát má těsně před volbami skvělou výchozí pozici.








SNÍDAL JSEM S VAŠÍM ŠÉFREDAKTOREM


Nicolas Sarkozy je silně kritizován za své názory a postoje k imigrantům, ale málokdo si všímá toho, jak manipuluje s veřejným míněním, i toho, nakolik má na své straně vlivná média. K jeho blízkým přátelům patří Arnaud Lagardere, mediální magnát, pod nějž ve Francii spadá řada televizních a rozhlasových stanic, týdeník Le Journal du Dimanche či časopis Paris Match. Netají se rovněž přátelstvím k velkým televizním hvězdám, jako je Michel Drucker, a je známa řada případů, kdy se snažil ovlivnit novináře ve svůj prospěch. Ať už přímo, nebo tím, že některé sporné případy řešil rovnou s vedením listu či s jeho vydavatelem.
Jeho oblíbená věta, kterou začíná mnoho rozhovorů, je: „Včera jsem snídal s vaším šéfredaktorem a na řadu věcí má podobný názor jako já …“ Novináři si pak prý některé otázky raději rozmyslí.
Když udělal Sarkozy před lety chybu a naivně nechal jeden z mítinků své strany organizovat svým přítelem Richardem Attiasem, který se pak na něm sblížil se Sarkozyho ženou Cécille a na rok si ji odvedl do New Yorku, zdálo se, že jeho manželství je v troskách. Jeho žena navíc chtěla vydat knihu osobních vzpomínek, která by se nepochybně stala bestsellerem. Sarkozymu se však přes nakladatelství povedlo vydání zabránit. Když se během manželské krize sblížil s novinářkou listu Le Figaro, pohrozil žalobou všem, kteří zveřejní její jméno. Kupodivu se i tady všichni zalekli. Jeho vliv je značný a kritizovat se ho odváží snad jen satirický týdeník Canard Enchaîné, který také jako první přinesl podrobnosti kolem jeho bytu v BoulogniBillancourt, k němuž přišel Sarkozy podezřele levně.
Sarko, jak ho ve Francii mnozí titulují, má vlivné přátele i na klíčových místech velkých společností. Martin Bouygues, jehož koncern je aktivní například ve stavebnictví, v telekomunikaci a vlastní zpravodajskou televizní stanici LCI, mu byl na svatbě za svědka. K přátelům patří šéfové společnosti Generali Antoine Bernheim, společnosti Alstom Patrick Kron či banky BNP Paribas Michel Pébereau. Říká se, že Sarkozy je také členem zednářské lóže. V oblasti kultury mu svou podporu vyslovuje herec Jean Reno, tenistka Amélie Mauresmová, zpěváci Johnny Hallyday či Charles Aznavour.
Jen jednou se svými „kámoši“ Sarkozy mírně přestřelil. Ve snaze, aby byl viděn státnicky, usiloval dlouho o přijetí u amerického prezidenta Bushe, ve Francii velmi nepopulárního. Ale tehdejší ministr vnitra nevěřil příliš mediálním klišé, sám argumentoval tím, že Francouzi Američany obdivují a „jsou pyšní na to, když vidí francouzského herce v americkém filmu“. Pečlivě připravená, protokolárně naprosto výjimečná schůzka nakonec vyšla. Fotografie Sarkozyho a Bushe, jak si podávají ruce (Sarkozy měl prý stupínek, aby nevypadal vedle amerického prezidenta jako trpaslík), se objevila ve většině francouzských deníků. Socialisté však spustili velkou kampaň, že je naprosto ostudné, aby francouzský politik „dolézal“ do Bílého domu za někým, kdo spustil nespravedlivou válku, a v očích veřejnosti Sarkozymu tato schůzka nakonec uškodila.

ROZDĚLUJE, NESPOJUJE


Stejně tak mu někdy škodí i razance, s jakou řeší situaci na předměstích. Když byl v jedné z problematických čtvrtí na Den otců zastřelen jedenáctiletý chlapec, který myl svému otci auto, prohlásil Sarkozy, že předměstí „vyčistí“. Výtržníky z předměstí často označoval za „lůzu“, a když nepokoje začaly, vyslal na předměstí policisty s úkolem, aby „s tou verbeží zatočili“. Během setkání s policejními důstojníky pak v souvislosti se situací na okrajích Paříže prohlásil: „Klíčem je žalář.“ Známý francouzský psycholog a spisovatel Serge Hefez tvrdí, že Sarkozyho problémem může být přílišné sebevědomí a neschopnost argumentovat pod tlakem. „V momentě, kdy na něj někdo útočí, ztrácí nervy a přestává se kontrolovat. Proto z něj má řada lidí pocit, že společnost spíše rozděluje, než aby lidi spojoval.“ Jeho výroky si veřejnost pamatuje. Ale stejně tak si pamatuje, že když byl v roce 1993 starostou Neuilly a ozbrojený útočník obsadil školu a vzal děti jako rukojmí, neváhal s ním Sarkozy přes nebezpečnost situace osobně vyjednávat a nakonec vyšel triumfálně ze školy s jedním ze zajatých dětí v náruči.
Tehdy nervy neztratil.

JAN ŠMÍD


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama