Zdeněk Zeman

V červenci 1998 veřejně prohlásil, že v italské nejvyšší fotbalové soutěži se dopuje, a jmenoval konkrétní hráče, nejzářivější hvězdy. I když věděl, že bossové velkých klubů mu to hned tak neodpustí, což se bohatě potvrdilo. „Od té doby za mnou chodí novináři, když potřebují do novin pořádné titulky,“ říká dnes uznávaný trenér Zdeněk Zeman, pověstný originálními výroky i chováním. Rodák z pražského Podolí, jenž žije v Itálii téměř čtyři desítky let, oslavil před pár dny šedesátiny.

Jeho památná slova, jež odstartovala dopingový skandál, zněla: „Jde o kreatin, substanci podporující růst svalů. Jen se podívejme, jak ohromné stehenní svaly mají hráči Juventusu, třeba Gianluca Vialli nebo Alessandro Del Piero. A ty jim takto narostly za velice krátký čas. Fotbal by měl opustit lékárny!“ I když kreatin nebyl na seznamu zakázaných látek, Zemanova slova šokovala milióny fanoušků v zemi proslulé Machiavellim, mafií či vatikánským pokrytectvím a rozdělila ji na dva tábory. Pro jedny byl hrdina, jenž se nebál ukázat na bolavé místo italského fotbalu, pro druhé lhář.
„Jak si to mohl dovolit ten přivandrovalec z Východu? Copak lze takto očernit náš fotbal, náboženství miliónů Italů?“ spílali mu manažeři, bossové i akcionáři klubů za přizvukování vedení Italské fotbalové federace.


SLAVNÝ STRÝČEK


Štíhlý kluk, jenž prožil dětství v okolí podolské vodárny, se narodil 12. května 1947. Hrál házenou za Podolí, fotbal za žáky Slavie i dorost Slavoje Vyšehrad a volejbal v dresu VŠ Praha.
Nikdo se proto nedivil, že po gymnáziu v michelské Ohradní ulici studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Navíc měl sport v genech: jeho strýček Čestmír Vycpálek kopal za Slavii a v roce 1946 odešel za fotbalem do Itálie. Zlanařil ho slavný Juventus, v jehož dresu proslul coby skvělý útočník a posléze i trenér. Student Zdeněk se svou sestrou Jarmilou za ním jezdil na prázdniny a v roce 1969 se zdržel poněkud déle, vlastně napořád. První výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy vyhnalo z Československa tisíce lidí.
„Moje pohnutky nebyly ani politické. Zbožňoval jsem strejdu, byl jsem mladý, měl rád moře a slunce a něco mi říkalo, že když se vrátím do Prahy, tak o to všechno na dlouhou dobu přijdu.“

NEJLÉPE PLACENÝ TRENÉR


Zůstal na Sicílii, v Palermu vystudoval sportovní institut, poznal studentku architektury Chiaru, dceru zdejší vážené a bohaté rodiny, oženil se a začal pracovat jako profesionální trenér plavců, házenkářů i volejbalistů; navíc volejbal stále hrál. Brzy ale přešel k fotbalu a skoro deset let trénoval mládež a kluby nižších soutěží. Nejvyšší trenérskou licenci získal ve známé škole v Covercianu, kde s ním v lavicích seděli dnes světově proslulí fotbaloví trenéři Arrigo Sacchi či Fabio Capello.
Jeho cesta vzhůru začala v sicilské Licatě, s níž postoupil do třetí ligy. Pak trénoval ve druhé lize Parmu, Mesinu a Foggii, kterou přivedl do první ligy. Tady působil pět let a fanoušci ho zbožňovali, protože učil hráče útočit. Tedy přesný opak italského catenaccia, obranného systému, ničícího krásu fotbalu. Vyznával systém 4-3-3, hru na tři útočníky, a toho se drží dosud. Tehdy o něm italské noviny psaly, že patří mezi tři nejlépe placené trenéry v nejbohatší fotbalové lize světa a má roční příjem miliardu lir čistého. Když ho v roce 1994 navštívili reportéři MF Dnes, řekl jim: „Beru víc, jsem nejlépe placený trenér v zemi.“ Jenomže s jeho výroky to bývá složité. Tváří se jako sfinga, mluví málo, pomalu, tiše a občas se sotva znatelně ironicky usměje. Jako by říkal: tak si z mých slov vyberte ... Tohle však neplatí, když mluví obecně o sportu jako takovém.

LAZIO I ROMA


Z Foggie přešel do římského Lazia a prosadil přijetí Pavla Nedvěda, vyjukaného mladíka z týmu vicemistrů Evropy 1996, jenž měl ze Sparty původně namířeno do Nizozemska. Sebevědomý trenér získal s Laziem druhé a třetí místo v nejvyšší soutěži, ale pak náhle klub opustil. Stalo se tak v lednu, aby již v březnu přešel ke konkurenčnímu AS Roma. „To mu fanoušci obou klubů vyčítali, protože kdo byl jednou ‚laziale‘, nemohl být ‚romanista‘ a naopak,“ hodnotí tento krok český novinář Josef Kašpar, léta působící v italské televizi RAI. Když u nás přešel trenér Ježek ze Sparty do Korbelovy Slavie, vyvolalo to stejné pozdvižení. Co na to Zeman? „Rád dělám věci, které vzbuzují vášně a polemiky. Nikoliv kvůli sebeprezentaci, ale v zájmu věci, o jejíž správnosti jsem přesvědčen. Proto také vždy uzavírám smlouvu na rok. Když se totiž podepíše na tři a po roce dojde k hádkám, vznikne těžko řešitelná situace.“

PŘIDALI SE DALŠÍ


A tady se ocitáme v létě roku 1998, v čase jeho výroku o dopingu. Potrefené husy se ozvaly, Del Piero i Gianluca Vialli na něho podali žaloby. „Nechápu, proč je rozčililo tvrzení o rychlém růstu svalů. Vždyť brali jen kreatin a ten je přece legální. I když je to svinstvo. Mohly se brát dva gramy denně, ale v Juventusu dostávali čtyřicet gramů. Některým hráčům pak byly malé límečky od košile, jak byli narvaní! Žádají ho kvůli svalům a nechtějí slyšet, že škodí ledvinám a játrům,“ říkal Zeman novinářům. Reportérovi francouzského deníku Libération zase vysvětloval: „Ve fotbale existuje kolem dopingu stejný zákon mlčení jako v cyklistice. A rovněž tak nedopují jen jednotlivci, ale doping se organizuje pro celé týmy.“ Na otázku, jak by se měl doping vymýtit, odpovídal: „Některé látky jsou v laboratořích nezjistitelné, takže doping nelze vyřešit vědecky. Řešení vidím v oživení etiky sportu!“ Jak jednoduché, ale i neproveditelné, řekla si v duchu většina žurnalistů.
K odvážnému trenérovi se však přidali další kritici poměrů. „Kdekdo ví, co má Zeman na mysli. O dopingu v našem fotbale nejvíc vědí ti, co tvrdí, že v něm žádný není,“ uvedl trenér Carlo Mazzone. „Hráči naší ligy používají erythropoietin a další nepovolené látky, hlavně anabolické steroidy,“ přidal se lékař Lamberto Boranga. „Fotbalisté jsou po erythropoietinu jako diví, ale nezlobte se, nemohu zveřejnit jména,“ přiznal v deníku Gazzetta dello Sport lékař Jerome Mazac.
Italská fotbalová federace musela pod tlakem veřejnosti a médií jednat. Když vyslechla přes třicet hráčů, z nichž jen pár přiznalo, že užívají pouze nezakázaný kreatin, vydala šalamounsky znějící komuniké. V něm stálo, že „italský fotbal je dopingově čistý, hráči si mohou s pomocí povolených preparátů vylepšovat výkony, což však může přinést i ohrožení zdraví“.

NEMŮŽEME VYHRÁVAT …


Nicméně začalo se důkladněji testovat a záhy se objevili první hříšníci s pozitivními nálezy anabolik a erythropoietinu, což je látka zlepšující prokysličování organismu. Současně však vyšlo najevo, že italská antidopingová laboratoř pracuje lajdácky: část vzorků vyhazovala a zbylé netestovala na všechny látky. Proto byla uzavřena. Zeman a jeho zastánci tak dostali za pravdu.
„Ocenění od českého klubu fair play si moc vážím,“ říkal v pražském hotelu Pyramida v únoru roku 1999 a skromně zamlčel, že podobné vyznamenání má i od italského komitétu fair play. To však ještě netušil, že za své postoje bude platit. „Oni mě s tebou nenechají nic vyhrát! Je mi líto, ale musíš v klubu skončit, i když máš ještě rok platnou smlouvu,“ řekl mu smutně prezident AS Roma Francesco Sensi. „Kdo jsou oni?“ ptal se. „Vlivní muži italského fotbalu, hlavně Luciano Moggi, generální ředitel Juventusu,“ zněla odpověď. Nezbývalo než to respektovat.

MSTA POKRAČUJE


Když byl v Itálii persona non grata, uzavřel v polovině roku 1999 smlouvu s istanbulským Fenerbahçe, ale brzy poznal, že chyboval. „Nejvíc mi vadila mentalita Turků. Tu jsem nedokázal pochopit,“ řekl při odchodu po jedné sezóně.
Když byl bez práce, nabídla mu angažmá pražská Slavia. „Přijel do Prahy na jeden zápas, jednání vyhlíželo nadějně, mluvili jsme i o posilách, ale pak to šlo do ztracena,“ vzpomíná František Cipro, tehdejší sportovní ředitel v Edenu. Vysvětlení je snadné: Zeman dostal nabídku z Neapole. Jenomže od dopingového skandálu utekly jen dva roky a Moggi nezapomněl.
A tak když Neapol v několika zákulisně zrežírovaných zápasech prohrála, pochopilo vedení klubu, že msta mocného šéfa Juventusu pokračuje, a Zeman se těžce smiřoval s faktem, že milovanou práci může dělat pouze ve druhé lize. Odešel do Salernitany a do Avellina.
Fotbalové štěstí se na něj usmálo až v roce 2004, kdy tým Lecce přivedl ze druhé do první ligy, v níž mu dlouho patřila druhá příčka.
Leč Moggi si znovu vzpomněl. „Je potřeba mu uštědřit výprask, nechat ho vykrvácet. Udělat mu pořádnou újmu, tomu jednomu ... Vzít mu hráče, něco na něj najít!“ Tahle slova o Zemanovi zaznamenala policie při půlročním odposlouchávání Moggiho telefonátů, v nichž hlavně ovlivňoval výsledky zápasů. Pak spadla klec a v odhalené korupční aféře bylo potrestáno mnoho činovníků v čele s Moggim. Velké tresty hrozily i několika klubům, ale nakonec byl sestupem do druhé ligy potrestán pouze Juventus. Soutěž opustil i Zemanův tým z Lecce, když se mu přestalo dařit a uhrál málo bodů.

TĚŽKÝ ŽIVOT TRENÉRA


V Lecce působil již v sezóně 2004/05, ale po jejím skončení v rozladění odešel. Důvod? V jednom zápase poznal, že tým sabotuje hru, proto se otočil zády ke hřišti a přestal se o zápas zajímat. Novinářům to vysvětlil stroze: „Nehrál se fotbal podle mých představ.“ Pochopili. Nemusel dodávat, že činovníci nebo hráči utkání prodali. Poté byl bez práce, krátce trénoval v Brescii, aby se po roce do Lecce vrátil, když mu vedení klubu svatosvatě slíbilo, že podvádět se již nebude. Tehdy, v létě 2006, ho oslovila i Sparta, uvažující o odvolání trenéra Stanislava Grigy. Nabídka ho potěšila, ale blíž o ní neuvažoval a zůstal v Lecce. „Neznám detailně české fotbalové poměry, muselo by se o tom mluvit,“ vysvětloval. Zpráva však vyvolala v kabině sparťanů velkou nervozitu. Že by Tomáš Řepka, hrající kdysi v Itálii, šířil zvěsti o nekompromisním trenérovi? Uplynulo však pár měsíců a v prosinci 2006 byl Zeman opět bez angažmá.
Z Lecce mu zprávu o vyhazovu zavolali na Štědrý den v pět hodin odpoledne do Prahy. Hezký to dárek ... Komentoval jej věcně: „Všem klubovým manažerům chybí trpělivost, chtějí vyhrávat hned, nejsou ochotni čekat, až mladí hráči vyspějí a vybuduje se vítězný tým.“ Jinak řečeno: jestliže je dnes fotbal více show-businessem než sportem, je život trenéra, navíc se Zemanovou náturou, čím dál těžší.

ZÁMĚRNÉ CHYBY V ŘEČI


Po změně režimu navštěvuje rodák z Podolí pravidelně maminku a rodinu své sestry. „V poslední době přijíždí do Prahy třikrát až čtyřikrát do roka,“ říká jeho synovec Zdeněk Šesták.
„Rád se projde v centru, po Karlově mostě.
Přijíždí si na pár dní odpočinout od rušného života v Itálii. Zamíří také na fotbal, na ligu i na divizi. Češi ho nepoznávají, zato italští turisté ano. Když ho nedávno potkali u Fleků, rozproudila se velká debata o fotbale a skončila autogramiádou. Strejda mě udivuje svým zájmem o český sport, zná kdejaké výsledky, třeba i týmu našich reprezentantek v curlingu ... S přibývajícími lety méně kouří, je hovornější i ironičtější.“ A jak posuzuje své vyhlídky na angažmá u českého národního týmu, o nichž se začalo poslední dobou v tisku spekulovat? „Říká, že by se o tom muselo jednat. Myslím si, že by takovou funkci považoval za čest, ale zatím mu ji nikdo nenabídl,“ odpovídá Šesták.
Zajímavě vidí Zdeňka Zemana již citovaný český novinář Josef Kašpar: „V Itálii je vnímán coby uznávaný trenér, bojovník proti zákulisním čachrům či dopingu a trochu jako podivínský cizinec, pronášející smutným a monotónním hlasem ostré výroky. Tuhle komunikaci zvolil asi úmyslně, aby odzbrojil agresívní novináře. Dokonce bych řekl, že proto občas dělá schválně chyby v řeči. Vím totiž, že jeho italština je více než dobrá. Myslím, že tento trik je úspěšný. Má i svůj ‚anglický klid‘, po prohře na domácím hřišti řekne, že je se svým týmem i výsledkem spokojen, a nikdo pak neví, zda to myslí vážně, či si dělá z novinářů legraci. Jako trenér porušil první zásadu italského fotbalu – nedostat gól! Podle toho hra jeho týmů vypadá: žádná obrana, neustálé útoky a velká zábava pro diváky. Pokud tým vítězí, je to v pořádku, pokud ne, přichází kritika. Ta je dodnes rozpolcená: část komentátorů si myslí, že Zemanův způsob hry je neproduktivní, a tedy špatný. Druhá část naopak tvrdí, že spolu s trenérem Sacchim přispěl k tomu, že se italský fotbal definitivně oprostil od defenzívního catenaccia. Jako bojovníku za čistotu sportu mu nikdo nemůže upřít odvahu a schopnost stát za svými slovy. Je však známo, že mít pravdu často nestačí, občas je nutné být i diplomat, což Zeman není. Být však takový, už by to nebyl on.“
Tahle slova zároveň jasně napovídají, že současné vedení našeho fotbalového svazu těžko nabídne funkci kouče národního týmu tak silné osobnosti. Škoda.