Starý kníže | Reflex.cz
reklama
nahoru

Starý kníže

PETRA KONRÁDOVÁ7. června 2007 • 11:00

Pamětníci mu tak říkají. To oslovení se jim houpe v hrdle jako těžký zvon. Otec současného ministra zahraničí, jedna z hlav orlické větve rodu Schwarzenbergů, historik a genealog Karel VI. Schwarzenberg (5. 7. 1911-9. 4. 1986) vyvstává ze vzpomínek svých poddaných coby mytická postava. Byl aristokratem každým coulem, partyzánem i předsedou MNV, příkladným vlastencem, komunisty okradeným emigrantem, archivářem, antisovětským rusofilem, a především morální autoritou.

reklama

„Byl urostlej jak lípa. To bylo v něm. To něco šlo! Chodil zpříma, každýmu se podíval do očí. Byl to vzornej člověk,“ vzpomínala dcera mlynáře Díka z jihočeského rakovického mlýna, Eva Převrátilová, před dvěma lety jen tak mimochodem. To když Reflexu vyprávěla, jak se v jejich mlýně udála v květnu roku 1945 poslední německá kapitulace na českém území. Zažila knížete jako malá holka. „Například si vzpomínám, jak nám jednou pomohl se sviní! Když na ni přišlo chrutí, tak ke kanci utíkala trap. Ale od něj nechtěla a my ji až do tmy honili po poli. A najednou se objevil kníže na koni jako princ z pohádky a pomohl nám zahnat tu svini až sem.“



Tahle historka se na Čimelicku traduje ve více verzích. Pomáhal zahánět prasnici? Vzdělaný šlechtic Schwarzenberg, potomek slavných předků - vojevůdců, vynikajících hospodářů a zemědělců, českých vlastenců a majitelů téměř veškerých jižních Čech, milovník honů, student Josefa Pekaře, historik a genealog, z jehož studií a esejů připravil v roce 1991 Zdeněk Rotrekl výběr pod názvem Obrana svobod a jehož literární a vědeckou pozůstalost pečlivě prozkoumal Martin C. Putna v revue Souvislosti ještě v roce 2004 v rozsáhlé stati? Co se o něm ještě dnes mezi dětmi jeho bývalých poddaných povídá?

BÁJE A POVĚSTI


Paní mlynářka není zdaleka jediná, kdo pamatuje morální kvality starého knížete. „Víte, proč měli lidi Schwarzenbergovy tak rádi? I když všelijací hajzlové pak proti nim dělali, co mohli?“ vzpomíná jiná paní, Tatiana Bílá, dcera inženýra Alexandra Šacha, ruského předválečného emigranta, který pracoval jako správce Orlíku do roku 1948. „Na knížeti bylo vidno, že ho zajímají lidi. Jak se říká: Přej sobě, ale musíš přát i ostatním. A to on v sobě měl. Byl to noblesní pán, a když chtěl, bavil se s lidmi. Ale ne vřele, to zase ne. On měl zájem, aby jeho zaměstnanci žili dobře, aby měli dobré platy a kde bydlet. Aby nechodili do práce unavení - stejně jako to dělal Baťa. A zároveň byl velmi přísný a velmi nábožensky založený.“


Paní Táňa vzpomíná stejně jako paní Eva, jak si hrála s knížecími dětmi Karim a Béďou (ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a jeho bratrem Bedřichem), které se od vesnických vrstevníků v mnohém lišily. Měly odmalička tvrdý vzdělávací i stravovací režim. „Oni byli vychováváni jinak než my. Jejich sestra Amia musela například o prázdninách každý den trávit čtyři hodiny v kuchyni, aby se tomu naučila rozumět. A kluci měli vojnu. Starým se prý říkalo do očí kníže a kněžno, což znělo bez oslovení pane nebo paní dosti tvrdě.“

Tatiana Bílá učí dnes na soukromé písecké filmové škole dějiny filmu. Bylo jí osm let, když knížecí rodina emigrovala, ale styky s rozvětveným příbuzenstvem Schwarzenbergů udržuje dodnes. Ptám se úplně obyčejně: „Na fotografiích, ať už jde o hony, nebo rodinná fota, je starý kníže veliký fešák a kněžna Antonie vyhlíží zvláště na svatebních fotkách velmi přísně. Nebo je to náhoda?“

„Kněžna byla kaprál. Energické, rázné ženy ke Schwarzenbergům patří. A byla o šest let starší než kníže. O ekonomiku hospodářství se starala ona. Knížete zajímala spíš věda a historie. Nicméně uvědomte si, že kdysi byly svatby vážná záležitost. Na historických fotografiích se většinou nikdo nesměje.“

 

NUCENÁ SPRÁVA


První světová válka znamenala pro knížete Karla VI. tragédii. Byly mu tři roky a jeho bratru Františkovi rok, když jejich otec Karel V. Schwarzenberg narukoval a brzy nato zemřel ve Vukovaru na úplavici. Karel VI. pak vystudoval Akademické gymnázium v Praze, lesnictví na pražské technice a konečně historii a heraldiku na filosofické fakultě UK, kde patřil mezi žáky Josefa Pekaře. Bezprostředně před Mnichovem byl autorem dopisu českých šlechtických rodů, kterým byl prezident E. Beneš ujištěn o jejich věrnosti Československé republice a odhodlání ji bránit. Po uzavření vysokých škol odmítl dokončit studia na německé univerzitě a na jeho panství byla uvalena německá okupační správa. Jeho rodina se musela vystěhovat z Orlíku a válku trávila v čimelickém zámečku a v Praze.

Právě druhá světová válka je k pochopení osobnosti Karla VI. Schwarzenberga stěžejním obdobím. Václav Rameš, ředitel Státního archívu v Třeboni a specialista na schwarzenberský rod do roku 1948, vysvětluje: „Za okupace by pro něj bylo jednoduché a pohodlné stát se říšským občanem, protože Schwarzenbergové mají někdy ze třináctého čtrnáctého století německý původ. Ale on formuloval ono Prohlášení příslušníků české šlechty, a když za ním pak Němci přišli a vyzvali ho, aby se přihlásil k Říši, řekl jim, že byl vždycky Čech, a tudíž i jeho žena a děti jsou Češi. A vyhodil je.“ Kněžna Antonie, původně princezna z rakouského Fürstenbergu, podle pamětníků mluvila za války s okupanty zásadně pouze česky.

PARTYZÁNSKÉ INTERMEZZO


Paní Tatiana vypráví, jak její otec pomáhal knížeti za války rolovat obrazy maltézských rytířů, které pak schovali ve schwarzenberské hrobce. A z války pocházejí i další příhody.

Například Američané prý po zprávě, že Schwarzenbergové mají na zámku Čimelicích ve sklepě pravou předválečnou skotskou, posunuli své tanky, a tím i demarkační linii do Čimelic.


V ty dny měl kníže zrovna plné ruce práce, navíc stejného data „při jízdě ve službě revoluční akce utrpěl zlomení nohy“, jak psalo později Svobodné slovo. Jako poručík československé armády totiž vedl partyzánskou skupinu, jež se ukrývala v orlických lesích. Osmého září 1947 pak obdržel v Písku od bývalého velitele vojenského obvodu majora Olšbaura potvrzení, kde se píše, že „... ve velké srážce s Němci u Cerhonic svedl velký boj, ve kterém jsem ho posílil mužstvem těžkých kulometů. Má velké zásluhy o očištění tohoto kraje od okupantů a zachránění velkého množství vojenského válečného materiálu.“

Eva Převrátilová má ještě jednu příhodu ze mlýna. Právě u jejích rodičů se tehdy násilně ubytovala skupina příslušníků SS, která hlídala německý vlak odvážející z Prahy cennosti a jinou válečnou kořist, rozbombardovaný Američany na čimelickém nádraží. Pátého května vjeli na dvůr mlýna partyzáni na tančíku s československou vlajkou a v čele s knížetem a přiběhli i další lidé, aby Němce odzbrojili. „A strašně je mlátili. Pamatuju si, jak si jeden chlap držel Němce pod krkem a pěstí ho tloukl do obličeje. A vtom si Schwarzenberg stoupl na auto a začal strašně řvát, že jsou to naši zajatci a že se s nimi bude jednat jako s lidmi. A že jakmile někoho uvidí, že jim působí příkoří, tak že mu roztrhne držku. Na to se pamatuju, protože takovejhle pán, aby takhle mluvil, to se nestávalo.„

VLASTNÍ RODINA


Gerda Neudecková je rázná žena, věrně asistující Schwarzenbergům z Vídně v mnoha záležitostech. Jak slyší v telefonu slovo „novinářka“, okamžitě zasáhne porakouštělou češtinou: „Vy chcete interview s princem Janem, že?“ Jenže princ Jan, který letos od otce převzal jihočeské panství, si na mé otázky o dědečkovi v daném termínu čas nenajde, neboť je stále na cestách. A totéž platí v mnohonásobně větším měřítku i o ministrovi zahraničí. Nicméně princ Jan se právě nedávno vyjádřil v Lidových novinách: „Můj dědeček by si v roce 1930 ani nepomyslel, že bude muset opustit zemi jako uprchlík bez prostředků. A můj strýc Adolf, veliký vlastenec, také ne. Ani to, že ,k jeho cti' bude vydán zvláštní zákon o vyvlastnění. Zvaný Lex Schwarzenberg. Dědeček nám vyprávěl spoustu věcí o Masarykovi, Háchovi nebo Benešovi. A samozřejmě i normální věci o tom, jak tehdy žili nebo jak chodil na lov, který miloval. Ale šlo jen o takové historky z historie, protože nikdo nepočítal s tím, že se sem někdy vrátíme.“


Na dotaz, zda v rodině přetrvávala zahořklost ze ztráty majetku, princ Jan odpověděl: „Doma to brali tak, že jsme měli velké štěstí, když jsme se dostali za hranice. Můj milý dědeček vždycky říkal: ,Víš, my jsme vylétli ze země, ale náš ministr zahraničních věcí z okna.“

ODJEZD


Majetek byl orlickým Schwarzenbergům po válce vrácen pouze na tři roky. V roce 1948 byl zkonfiskován a komunisté knížete i s rodinou vystrnadili z republiky. Mimo jiné i proto, že byl na svém panství tolik oblíben. Což je patrno dodnes. Zatímco hlubockou větev rodu Schwarzenbergů postihla komunistická nenasytnost už v roce 1947, kdy byl její majetek převeden na stát, orlickým byl znárodněn jménem lidu až v roce 1948, a proto mohl být pak v restitucích vrácen.

„Na Orlíku se v osmačtyřicátém konaly potupné akce,“ vzpomíná Tatiana Bílá. „Okolo celého nádvoří stály veliké karikatury se starým knížetem. Pamatuju si jednu, kde nakopává žebráka a něco říká. Když jsem to vyprávěla doma tátovi, tak jsem dostala šíleně vynadáno, co na takové svinstvo vůbec koukám.“


Rakovický mlýn přímo sousedí s Čimelicemi a mlynářská dcera pamatuje i znárodnění čimelického zámečku: „Tam, kde je státní silnice, se na place rozdělovala schwarzenberská pole. A kníže tehdy zašel mezi ty lidi. A řekl jim, že Pán Bůh mu dal hodně, ale že lituje, že mu nedal ještě jednou tolik, aby měli všichni dost.“

DOŽIVOTNÍ EMIGRACE


Karel VI. se usadil ve Vídni, kde dokončil univerzitní studia. Jeho žena tu prý vedla dřevařský závod. Publikoval řadu prací z oboru historie a heraldiky, pro vídeňskou Národní knihovnu vytvořil soupis veškerých bohemik, jež se nacházela ve Vídni od roku 1617. Vedl Schwarzenberský archív v Murau a stal se předsedou Křesťanské akademie v Římě, v jejímž exilovém nakladatelství v roce 1976 vydal Písně českého státu, opět vlasteneckou publikaci zabývající se českými dějinami v písních.


Literární pozůstalost knížete, včetně jeho publicistické činnosti pod pseudonymy Bojna či Jindřich Středa a spisu Orel a drak, kde se zabývá svým oblíbeným tématem východního křesťanství a prolínání kultur Západu a Východu, souhrnně popsal Martin C. Putna v Souvislostech 4/2004. O esejích z výboru Obrana svobod Putna píše: „Rysy, které Karlu VI. (jakož i jeho stylovému a ideovému vzoru Chestertonovi) vadily na společnosti třicátých let, ve společnosti let devadesátých přetrvaly, ano, spíše zesílily (formální svoboda, činící z člověka ve skutečnosti osamělého jednotlivce, ničím nechráněného před mocí státu a jeho hybných sil, politických stran; zhloupnutí moderního člověka, který sice umí číst, ale čte jen noviny; ztráta smyslu pro estetiku uměleckou i každodenní, estetiku bydlení a odívání atd.). Avšak česká společnost se ve své většině posunovala přesně opačným směrem, než jaký by si býval Karel VI. přál. Ký div, že se do nicoty rozplynul i zájem na poznávání a recipování jeho díla.“

Tatiana Bílá, jež svého času učila ve filmové škole v čimelickém zámečku, se chlubí ještě jednou vzpomínkou. „V Čimelicích jsou dva krásné salónky - japonský a lovecký. Když se rekonstruoval ten lovecký, byla tam velmi poškozená hlava kance. Paní restaurátorka po mně chtěla kontakt na starého knížete a napsala mu dotaz, zda nemá k tomu kanci nějaké dokumenty, fotografie nebo podobně. A on jí odepsal nádherně ironický dopis: ,Vážená paní, kdyby zodpovědní činitelé konali svou povinnost, nemusel se salónek renovovat. Fotografie nemám, ale jak jistě víte, největší archív fotografií máme v Paříži. Promiňte, že jsem dlouho nepsal. Byl jsem na lovu jelena na panství svého syna. Jelena jsem ulovil, leč chytl mě hexnšús, a tak jsem musel ležet.“

„Starý kníže“ zemřel 9. dubna 1986 ve Vídni a jeho žena dva roky po něm.

Návratu do vlasti se nedožili.

 

PETRA KONRÁDOVÁ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama