Je mladá, talentovaná, vzdělaná, krásná, hnědá. Je marketingovým ideálem nakladatelů a od svých čtyřiadvaceti let je literární hvězdou - Zadie Smithová (1975) . Smithová je symbolem kultu mladých autorů, který je v posledních letech typický zejména pro anglosaskou literaturu. Na rozdíl od mnoha jiných cíleně vytvářených hvězd je ovšem opravdu dobrou spisovatelkou.
V jedenadvaceti letech napsala Zadie Smithová povídku, již nakladatel koupil jako budoucí román za dvě stě padesát tisíc liber, tedy řádově deset miliónů korun. Smithová se tak stala slavnou autorkou zatíženou velkým očekáváním v době, kdy za sebou neměla žádnou větší práci. Román Bílé zuby, který vyšel v roce 2000, měl díky obrovské marketingové podpoře zajištěn komerční úspěch dlouho před tím, než ho autorka dokončila. Navíc ovšem splnil i literární očekávání. I další dvě knihy - Sběratel autogramů (2002) a O kráse (2005) - potvrdily, že Smithová není jen marketingovým produktem nové literární vlny. Všechny její tři romány vyšly v českých překladech a i u nás získaly především Bílé zuby a O kráse velkou popularitu.
KULT MLÁDÍ
Fascinace mladými autory není sama o sobě ničím novým. Nová je jejich masívní podpora a místo, jež zaujímají v literárním, zejména anglosaském světě v posledních letech.
"Kritici si stěžují na žalostný stav současné literatury. A nakladatelé, hnáni zoufalou, sebezničující potřebou objevovat stále něco nového, hledají mladší a mladší autory. Je v tom až cosi zvráceně náboženského. Jako by literaturu, která stovky let vycházela z určité životní moudrosti a zrání, měla zachránit mladistvá nevinnost," napsal nedávno k tomuto tématu literární kritik a překladatel Ladislav Nagy v Lidových novinách.
Podle něj má dnes zavedený solidní autor mnohem větší problém s vydáním nové knihy než debutující autor. Projevuje se to i v nominacích na prestižní literární ceny či sestavování žebříčků nejlepších autorů. Významný literární časopis Granta sestavil takové žebříčky v letech 1983, 1993 a 2003. V tom prvním figurovali spisovatelé jako Martin Amis či Salman Rushdie, jimž bylo tehdy čtyřiatřicet, respektive třicet šest let a měli za sebou několik úspěšných knih. O deset let později se do pořadí na předních místech začali prosazovat prozaici, kteří za sebou neměli žádný velký román. A před třemi lety už nebylo žádným překvapením, že žebříček ovládli spisovatelé, již do té doby vydali jedinou novelu, nebo dokonce vůbec nic. "Autoři nebyli do seznamu vybráni na základě toho, čeho dosáhli, ale podle toho, čeho by dosáhnout mohli," shrnuje Nagy.
Podpora mladých autorů je na jednu stranu sympatická. Debutantům se otevírají nesrovnatelně větší šance a nakladatelé se učí prodávat nebulvární literaturu prostředky, které jsou konkurenceschopné ve srovnání s ostatními odvětvími zábavního byznysu. A je logické, že mladí lidé chtějí číst díla svých vrstevníků.
Jenže kult mládí má i problematické stránky: odmítá tradiční představu, že kvalitní literatura je spjata nejenom s talentem, ale také se zkušenostmi a zráním autorů. A nabízí myšlenku, že právě debut může být nejlepší knihou. To ovšem literární dějiny nepotvrzují.
NEJSEM MLUVČÍ
Zdá se tedy, že nakladatelé dnes nabízejí spíše osobnost autora než jeho literární dílo. Dobře prodejný autor by měl být nejenom alespoň elementárně talentovaný a mladý, ale také jinak zajímavý, sexy a slučitelný s módními trendy. Být krásnou míšenkou rozhodně nemůže být na škodu.
Kromě výhod může ovšem tento způsob prodeje přinášet mladým autorům i značné obtíže.
Vcelku pochopitelný je asi stres z toho, že autor prostě román, za nějž předem vyinkasoval deset miliónů, nedokončí. "Nečekala jsem, že mi psaní románu zabere dva roky... Měla jsem chvíle, kdy jsem měla strach, že to nezvládnu dokončit nebo že to vůbec nebude dobré. Ale nakonec na to musíte zapomenout, protože jinak byste nebyli schopni napsat ani slovo," řekla Zadie Smithová v rozhovoru pro The Guardian.
Ještě náročnější je ovšem vyrovnat se právě s těmi stereotypy, na jejichž základě byla sláva postavena - v případě Smithové tedy na tom, že je krásná mladá žena a že píše o multikulturních problémech. "Najednou se ode mě začalo očekávat, že jsem snad expert na otázky multikulturalismu... Měla jsem i padesát telefonátů denně a lidé mi také říkali, že nemám právo vyjadřovat se k věcem, kterým nerozumím... Ale moje práce přece nejsou žádná stanoviska, jsou to romány. Nechci být mluvčí čehokoli..."
Jenže je to už začarovaný kruh - cokoli Smithová řekne, bude citováno jako originální názor. I proto zřejmě přestala britským médiím poskytovat rozhovory úplně.
PESTROBAREVNÁ
Zadie Smithová se narodila 27. října 1975 v severním Londýně. Její otec byl fotograf, bílý Angličan, matka psychoterapeutka původem z Jamajky. Prostředí rasově smíšené rodiny a multikulturní části Londýna ji zásadně ovlivnilo. Děj prvních dvou románů se odehrává v Londýně, hrdiny Bílých zubů jsou bílý Angličan Archie, který si vzal Jamajčanku Claru, a jeho přítel je Bengálec Samad. Ve Sběrateli autogramů je hlavní postavou Alex, napůl Žid, napůl Číňan. A děj románu O kráse je sice z velké části přenesen z Londýna do fiktivního amerického univerzitního města, ale mezi hlavní postavy patří Belseyovi - bílý anglický univerzitní profesor, jeho černá manželka Kiki a jejich tři děti.
Smithová přiznává svůj přímo obsesívní zájem o původ lidí.
V rozhovoru pro Guardian vysvětluje: "Když pocházíte z rasově smíšené rodiny, přinutí vás to víc přemýšlet o dědictví, o tom, co přechází z generace na generaci." A vzpomíná na to, jak s rodiči jezdila na dovolenou do Devonu, a kdykoli přišla do obchodu, všichni se za ní otáčeli: "Instinkt mi velel, abych se chovala třikrát slušněji než jakékoli jiné dítě, abych je přesvědčila, že jsem opravdu nepřišla nic ukrást nebo někomu ublížit."
Jinak bylo její dětství zřejmě zcela normální kombinací teenagerské exhibicionistické provokace a introvertní osamělosti s knihami. Chodila v různobarevných botách, zpívala jazz, fascinovaly ji klasické muzikály a step. Ve čtrnácti si svoje původní jméno Sadie změnila na originálnější a tvrdší Zadie. Většinu času ale trávila čtením - od Letopisů Narnie brzy přešla ke klasikům, k Dickensovi, Kafk ovi, Nabokovovi ... V interview pro Washington Post uvedla: "Četla jsem od doby, kdy jsem byla velmi malá. To je moje jediná výrazná charakteristika. Není co dodat. Nerozumím vědě, čemukoli jinému. Ale mohu číst cokoli. A vždy jsem mohla a vždy se mi to líbilo."
V roce 2004 si Zadie vzala básníka Nicka Lairda, se kterým se poznala na studiích v Cambridgi. Žijí v Londýně. Zadie říká, že nemá žádnou touhu po cestování, po změnách, že rozhodně není dobrodružný typ. V multikulturním Londýně jí připadá, že míšení ras je pro její a mladší generace stále více zcela běžným a normálním faktem života, nikoli problémem. "V Anglii jsou školy ze 60 procent asijské nebo z 80 procent černošské, ale tahle škola je naprosto výjimečná. Jako každá škola je i tahle mikrokosmem a zároveň součástí větší komunity ... Je to úžasné. A máte prostě chuť přivléct do té školy některé lidi a říci jim: ,Podívejte se na to. Podívejte se, jak dobře to může fungovat,´" popsala svůj zážitek v jednom rozhovoru.
O KRÁSE
Bílé zuby vzbudily už předem literární senzaci, Sběratel autogramů nebyl propadák, ale úspěchu prvotiny se ani zdaleka nevyrovnal. Třetím románem, O kráse, Smithová definitivně prokázala, že není umělým mediálním výtvorem - kniha má jednoznačně kladný ohlas u kritiků i čtenářů, dostala se do užší nominace na jednu z nejprestižnějších britských literárních cen, Booker Prize, a získala Orange Prize pro nejlepší dílo napsané ženou.
O kráse má podobu klasického románu, autorka se nepouští do žádných formálních experimentů. Přestože je Smithová ve svých prohlášeních na téma multikulturalismus optimistická, O kráse rozhodně není v tomto ohledu žádnou selankou. Naopak: téměř všechny hlavní postavy, a to napříč generacemi, se těžce vyrovnávají se svým původem a s okolním prostředím. Silná kombinace osobní zkušenosti Smithové a jejího talentu dokáže vytvořit živé, zábavné a uvěřitelné postavy. Pro Washington Post vysvětlovala, jak se dokázala vcítit do postavy Howarda Belseyho. "To je právě hlavní rys literatury, který ale nikdy nikdo doopravdy nepřizná - že každá postava je částí vás samotných ... Mám v sobě mnoho z Howarda, například. Nejsem pětapadesátiletý bílý chlapík, ale občas to, co je uvnitř vás, nevypadá stejně jako to, co je vaším zevnějškem."
Howard Belsey, bílý Angličan, přednáší na univerzitě dějiny umění, jako vědec ani učitel není příliš úspěšný, je typický intelektuál a trochu slaboch. Je přesvědčeným liberálem, je zastáncem afirmativní akce, nenávidí konzervativce a konzervatismus. Miluje svoji černou manželku, ne-intelektuálku Kiki, s níž má tři tmavé děti. Ale není pro svůj intelektualismus schopen najít k nim bezprostřední vztah, a aniž by přesně věděl proč, podvedl Kiki, která je už po padesátce hodně tlustá, s křehkou drobnou blondýnou, básnířkou a kolegyní z univerzity. Jednou z jeho mála jistot je, že neví co se sebou.
Jeho děti překonávají pocit vykořeněnosti každé jinak. Nejstarší student, Jerome, nachází východisko v příklonu ke konzervatismu a náboženství. Poněkud chladná a nepříliš talentovaná, zato velmi systematická Zora je fascinována úspěchem v převážně bílé komunitě na univerzitě. A středoškolák Levi propadá hip hopu a představě, že vlastně nebydlí v privilegovaném prostředí, nýbrž je zakotven na ulici a za práva černých bratrů a sester musí bojovat třeba i násilnými akcemi.
Howardovým protipólem je Monty Kipps, mnohem úspěšnější profesor, černoch, který je ovšem tvrdým konzervativcem, v Howardových očích přímo rasistou s fašistickými sklony. Ovšem i Monty podvádí svoji ženu, s černou studentkou. Pravděpodobně "nejnormálnější" postavou je Howardova manželka Kiki. Není intelektuálka, je bezprostřední, dokáže se univerzitním manýrům svého manžela i své dcery smát, chápe je, miluje je, je na ně hrdá. Nerozezná sice od sebe citát z Plathové a Shakespeara, ale poezii má ráda a dokáže ji procítit stejně jako obrazy. Když má pocit, že její syn Jerome propadá přílišné skepsi, říká mu: "Moc zaznamenáváš - zkus radši žít." Kiki žije, nicméně nakonec odchází od Howarda, podvedená a zklamaná, s pocitem, že třicet let svého života možná vsadila na špatnou kartu.
KULT KVALITY
Na otázku, co můžeme od Smithové očekávat v příštích letech, až jí bude pětatřicet čtyřicet, odpověděla redaktorka amerického vydavatelství Penguin Press, že to budou díla, "která budou číst celé generace lidí".
Smithová je tak dnes už považována nejenom za největší překvapení a nejzářivější nastupující mladou hvězdu anglosaské literatury začátku 21. století, za zázračné dítě. Je pasována málem do role nové klasičky.
Smithová tak vlastně popírá to, z čeho vzešla - z fascinace kultem mladých autorů, z marketingu zaměřeného na nový objev, na prosazení debutující autorky. Vrací logiku tam, kde v literatuře zřejmě opravdu je: není příliš pravděpodobné, že debut velmi mladého autora bude tím nejlepším, co napíše, či že nutně bude lepší než zralejší věci jiných kvalitních spisovatelů.
Je ovšem otázka, zda si dalších knih Smithové ještě někdo všimne. Budou sice možná skvělé, ale autorka už bude "stará" a okoukaná.
