Bourvil | Reflex.cz
nahoru

Bourvil

JIŘÍ ŽÁK25. července 2007 • 11:00

Jméno André Zacharie Raimbourg dnes něco řekne jen několika málo zasvěcencům. Ale pseudonym Bourvil, který tento muž používal, osloví bezesporu všechny, kteří mají aspoň základní povědomí o evropském filmu druhé poloviny 20. století. Letos v červenci to je devadesát let, která uplynula od narození tohoto velkého francouzského herce.

 


Ačkoliv kult filmové hvězdy bývá spojován především se jmény hollywoodských stars, v žádné jiné evropské zemi se herci netěšili takové přízni jako ve Francii poválečných let. Francouzština si dokonce pro takové hvězdy našla specifický termín. Začalo se jim říkat monstres sacrées, což znamená výjimečný zjev, modlu či idol, ale ani zdaleka nevystihuje ono francouzské "posvátné monstrum". Jak jinak ostatně pojmenovat všechny, jež zázrak oněch "pohyblivých obrázků", které bratři Lumierové předvedli světu právě v Paříži, katapultoval mezi nejzářivější hvězdy filmového nebe? Jména jako Gabin, Fernandel či de Funes se stala neoddělitelnou součástí dějin celé evropské kinematografie. A i Bourvil k nim patří.

OBYČEJNÉ DĚTSTVÍ


Vesnička Bourville leží v Normandii v departementu Seine-Maritime nedaleko Dieppe. Když se sem krátce po skončení první světové války přistěhovala mladá vdova s malým dítětem, žilo tu méně než 300 obyvatel. Příchod matky vyvolal jen malou pozornost. Všichni ji tady znali, protože se na jedné zdejší malé farmě narodila. Syn André přišel na svět jako druhorozený 27. července 1917 nedaleko odtud, ve vesničce Pretôt-Vicquemare, kam se matka odstěhovala za svým manželem Reném Raimbourgem. Ten ale v závěru války padl a matce nezbývalo než se s oběma chlapci vrátit k rodičům. Krátce nato se opět provdala za místního zemědělce jménem Ménard, který jí i dětem poskytl nový domov. Malý André, jenž svého vlastního otce nikdy nepoznal, otčíma miloval a za jeho péči se mu snažil všemožně odvděčit. Pomáhal na poli, pásl krávy a na farmě vykonával nejrůznější práce. Ve škole patřil k nejlepším žákům. Nebyl ovšem oním pověstným šprtem, kterého všichni nenávidí a jemuž se posmívá celá škola. Naopak, mezi spolužáky byl oblíben, protože nikdy nezkazil žádnou legraci. Navíc měl velký hudební talent. Naučil se hrát na harmoniku, ovládal hru na housle i na lesní roh. A k tomu skvěle zpíval. S pěveckými komickými čísly vystupoval na besídkách, které ve vesnici pořádal místní učitel.

"Bylo mi deset či dvanáct, kdy mě začaly fascinovat poněkud frivolnější písně, ale učitel mě vždycky přísně pokáral: ,Kdepak, takové věci zpívat nesmíš,'" vzpomínal na tahle léta později. Nepřipadalo ovšem v úvahu studovat hudbu, to by rodinný rozpočet neunesl. "Otčím i matka si přáli, abych si našel seriózní zaměstnání. A tak jsem se v patnácti začal učit pekařem." Brzy mu ovšem byla vesnice malá. K talentu se přidala touha poznat svět. A svět ve dvacátých letech 20. století představovala Paříž.

 

POD STŘECHAMI PAŘÍŽE


Hudba mu umožnila opustit Normandii a vydat se do hlavního města. Bylo mu rovných dvacet, když se nechal odvést jako trumpetista k 24. pěšímu pluku v Paříži. Brzy se stal vyhledávaným bavičem a při bujarých vojenských večírcích vystupoval se skeči svého oblíbence Fernandela, kterého kdysi viděl v cirkusu v Rouenu a jenž se stal jeho bezprostředním vzorem. Z té doby také pochází jeho první pseudonym, který zněl - podle vzoru Fernandel - Andrel. Velký vliv na něj měl rovněž rozhlas, jenž se ve třicátých letech stal ve Francii velmi populární. Na stanici Poste Parisien uváděl jistý Georges Briquet velmi oblíbený pořad, zesměšňující špatné zpěváky a vyhledávající začínající hvězdičky. Ke gaudiu svých kamarádů získal André v tomto pořadu jistou popularitu, kterou ovšem přerušila mobilizace v roce 1939. André byl spolu se svým plukem převelen do Pyrenejí, kde útvar vyčkával, až válka s Německem skutečně vypukne. Když nakonec opravdu vypukla, 24. pluk do ní nezasáhl a André se v Pyrenejích dočkal po několika měsících demobilizace.

Do Paříže se už nevrátil sám, doprovázel ho harmonikář Etienne Lorin, který se na dlouhá léta stal nejen Andrého nejlepším přítelem, ale zároveň autorem zhudebňujícím jeho první písňové texty. Pojila je navíc láska ke kabaretu, takže se snažili najít uplatnění zde. Nešlo to ovšem snadno, peněz to vynášelo málo, takže aby se vůbec uživil, musel si André vydělávat na živobytí jako instalatér: "Škody, které jsem v tomto delikátním zaměstnání způsobil, se vyrovnají škodám, jež v roce 1910 v Paříži napáchala povodeň."

Postupně se však zpívající instalatér přece jen začínal prosazovat. Večer zpíval a bavil posluchače montmartreského kabaretu Préludes, ve dne se pokoušel prorazit v rozhlase, zejména pak ve vysílání Radia Luxembourg, v němž jeho hlas poprvé zazněl krátce po osvobození Paříže. Jako zlomový se nakonec ukázal rok 1946, kdy André natočil svou první desku a kdy se seznámil se skladatelem a producentem Brunem Coquatrixem, budoucím ředitelem slavné Olympie, který ho poslal na tříměsíční zájezd s tehdy velmi populárním orchestrem Raye Ventury. Po návratu do Paříže čekalo na Bourvila - jménem matčiny rodné vesnice si začal říkat někdy kolem roku 1943 - jeviště prestižního kabaretu ABC na Champs-Elysées. Písnička Tužky, což byla parodie na oblíbené "realistické" šansony, se stala šlágrem. Kariéře zpěváka a kabaretiéra už nic nestálo v cestě. Nikdo ovšem v tu chvíli netušil, že na něj čeká i film.

 

HLEDÁ SE KOMIK


V roce 1946 stála francouzská kinematografie na rozcestí. Už dva roky se s větším či menším úspěchem vyrovnávala s dědictvím okupace, jež s sebou přinesla komplikované vztahy mezi francouzskými tvůrci a německou společností Continental, která se snažila prosadit na francouzském trhu a přetáhnout na svou stranu francouzské filmaře - což se jí také v mnoha případech podařilo. To samozřejmě vedlo k pozdějším diskusím o prodejnosti francouzských umělců a o jejich kolaboraci. Případy Arlette, Sachi Guitryho a Marcela Pagnola se několik měsíců po osvobození přetřásaly ve všech novinách. Nebyl to ovšem jediný problém francouzské kinematografie. Ta jen velmi těžkopádně navazovala na předválečné úspěchy. Takzvaný poetický realismus, jehož představiteli byli především Marcel Carné, Julien Duvivier a Jean Renoir, jako by přešlapoval na místě. Návrat hvězd typu Jeana Gabina nebo Michele Morganové z hollywoodského exilu byl sice kladně přivítán, ale ani v jejich případě se nejednalo o snadný návrat na filmové plátno. Co se týče francouzských komiků, těm už několik let naprosto jednoznačně kraloval Fernandel, jehož komika byla natolik lidová, že oslovila všechny divácké vrstvy. Ačkoliv před válkou dosáhla nesporných úspěchů u diváků i komika americké němé grotesky, inspirační zdroje francouzských komiků byly úplně odlišné - projevila se tradice proslulých šantánů a kabaretů. Po válce bylo navíc zřejmé, že francouzský film čeká na komiky nového typu.


Bourvil naprosto dokonale zúročil svou zkušenost z kabaretů. Vytvořil typ, který byl francouzskému divákovi velmi blízký: totiž naivního prosťáčka z venkova, jakéhosi hloupého Honzu, jenž dokáže vyzrát nad jinými jen díky svému přirozenému "selskému" rozumu. Diváci se ho naučili milovat i proto, že jim připadalo, že v nažehlené a často vyumělkované společnosti umělců se chová jako roztomilý slon v porcelánu. Měli pocit, že je jedním z nich.

V roce 1945 měl Bourvil za sebou dvě filmové zkušenosti, ale v obou případech šlo jen o stafáž v "béčkových" filmech. První velkou příležitost mu nabídl režisér Jean Dréville ve snímku Oběšencova farma, v níž Bourvil vytvořil roli zpěváka na svatbách a ve které si zazpíval i Tužky. V následujících šesti letech přišlo v krátkém sledu za sebou jedenáct filmů, jež se staly základními mezníky Bourvilovy popularity. Jmenovat musíme Clouzotův film Miquette a její matka, Krále Pandora Andrého Berthomieua, a především dva Boyerovy filmy - Mládenec paní Hussonové a Muž, který prochází zdí. Ve všech citovaných snímcích naprosto přesně zformoval typ svých postav. "Chlapík, jenž věří, že je schopen všeho, a který selže ve všem, co dělá, ale jenž je spokojen, a ještě se tím vychloubá," řekl v jednom z interview. "A s nevědomostí amatéra se pouští do všech uměleckých oblastí, ať už se jedná o duchovno, o drama, nebo o lyriku. Taková je moje postava."


Marc Delauney k tomu napsal: "Bourvil na tuhle hru přistoupil a později se začal bát, že by zradil svoje publikum, kdyby začal přijímat vážnější role." Přesto později přijal pár rolí, které se vymykaly jeho běžným postavám, s nimiž si ho publikum často ztotožnilo natolik, že ho, jak sám říkal, "začalo považovat za stejného kreténa jako ve filmu". Postavy, jež sekundovaly Jeanu Maraisovi v Kapitánovi a v Hrbáčovi, se ještě od těchto "antihrdinů" příliš nelišily. To postava Thénardiera v Le Chanoisově přepisu Hugových Bídníků z roku 1958 už byla z jiného těsta. Přesto, že v ní Bourvil použil podobné herecké prostředky jako v jiných filmech, na jeho Thénardierovi nebylo nic směšného, naopak. Směšnost se tu stala výrazem vypočítavosti, komika spíš děsila, než bavila.

Snad největší "zdí" svého umění prošel Bourvil v roce 1969, kdy ve filmu Terence Younga vytvořil postavu Verduna, který se má postarat o nemocného syna svého přítele z odboje. Hra, jež končí chlapcovou smrtí, už nemá s předchozí Bourvilovou komikou nic společného. Z naivního prosťáčka se Bourvil proměňuje v člověka dojímajícího svou obyčejností a pokorou. "Bourvil je jediný komik, který mě rozesmál," přiznal se Charles de Gaulle. "Na Bourvilových rolích není v podstatě vůbec nic směšného," prohlásil Bourvilův přítel, šansoniér Georges Brassens. Síla skutečného herectví spočívá v tom, že oba jmenovaní měli pravdu.

 

VELKÝ FLÁM


V roce 1954 se při natáčení Grangierova filmu Aprílový žert seznámil Bourvil s Louisem de Funesem. Nevíme, jestli už tehdy mezi oběma herci vznikly sympatie, jimiž se později oba netajili. Spíš ne, protože v té době byl Funes pouze okrajovým statistou, zatímco Bourvil už hrál hlavní role. Ale v následujících letech se potkávali stále častěji a Funes hrál i ve filmu Napříč Paříží, za který Bourvil dostal v roce 1956 na filmovém festivalu v Benátkách cenu za nejlepší mužský herecký výkon. O osm let později poslal režisér Gérard Oury Bourvilovi scénář komedie s názvem Smolař. V knize Sloní paměť Oury napsal: "Pro hlavní role mě nenapadl nikdo jiný než Bourvil a Funes. První měl hrát chytráka, kterému se na konci příběhu dostane zadostiučinění, a druhý darebáka, jehož pletichy se obracejí proti němu. Oba měli chuť si spolu zahrát, takže jsem se trefil."

Zdánlivě jednoduchá a zcela přirozená záležitost byla jednoduchá pouze na první pohled. Problém představoval Funes. Na výsluní slávy se hřál teprve několik let díky Četníkovi ze Saint-Tropez a prvnímu dílu Fantomase. Je všeobecně známo, že Funes byl komplikovaný člověk a ještě komplikovanější kolega, který nedokázal vyjít ani s Gabinem, ani s Maraisem a o jehož nedůtklivosti se vyprávěly legendy. Jenomže s Bourvilem to všechno klapalo natolik, že když Oury Smolaře dokončil a když se vzápětí dostavil obrovský úspěch, okamžitě začal uvažovat o dalším filmu, který by popularitu této herecké dvojice ještě znásobil. Volba padla na téma, jež bylo až do té doby nerealizovatelné (tedy snad s výjimkou snímku Babeta jde do války s Brigitte Bardotovou z roku 1959): natočit komedii z období okupace. Dnes nám něco takového připadá normální, ale ve své době to byla převratná myšlenka.

"Ourymu se podařilo rozbít velké tabu," napsal filmový historik Jacques Siclier. "Srdečně se vysmál bolestnému období okupace, a přitom vkusně a bez vulgarity." Postavy dirigenta pařížské opery a malíře pokojů, kteří proti své vůli pomáhají sestřeleným britským pilotům, přinesly Bourvilovi i Funesovi naprosto nevídaný úspěch. Velký flám se co do počtu diváků stal nejúspěšnějším francouzským filmem všech dob. V kinech ho navštívilo víc než 17 miliónů diváků, což na dlouhá léta představovalo absolutní rekord v návštěvnosti, jejž se podařilo překonat až v roce 1997 Titaniku. "Zázraky se dějí," napsal jeden z Bourvilových životopisců, Pierre Berruer, "neboť herec se může stát legendou ještě za svého života."

 

KONEC ZÁZRAKŮM


V červenci roku 1970 pozval Oury Bourvila do svého pařížského bytu nedaleko parku Monceau. Byly prázdniny a herci se ze svého letního domu ve vesnici Montainville, kde trávil většinu volného času, moc do Paříže nechtělo. Ouryho měl však rád, a tak nakonec u jeho dveří zazvonil. Když Oury otevřel, zhrozil se: před ním stál naprosto neznámý člověk. Bourvil příšerně zhubl a z obličeje se mu úplně vytratily ony známé rysy dobráckého venkovana. Na první pohled bylo zřejmé, že je vážně nemocný. Před veřejností i před přáteli to ovšem doposud přísně tajil. Prognóza ovšem byla nemilosrdná: už v roce 1968 lékaři Bourvilovi sdělili, že trpí Kahlerovou nemocí, jež napadá míchu a kostní dřeň.

To, čeho si nevšimli diváci, velmi brzy pochopily pojišťovny a začaly odmítat Bourvila pojistit pro natáčení, což je ve Francii jedna z podmínek, kterou dodržují všichni producenti. Přesto však Bourvil od roku 1968 až do své smrti natočil dalších osm filmů, ačkoliv byl nucen řadu projektů kvůli svému zdravotnímu stavu odmítat (to byl třeba i příklad role komisaře Juva ve Fantomasovi). Posledním filmem byla opět válečná komedie režiséra Marcela Camuse Atlantický val, v němž se Bourvil setkal s anglickým komikem Terry-Thomasem, jenž vytvořil nezapomenutelnou roli Vousáče ve Velkém fl ámu. Film se dostal do kin 14. října 1970 a Bourvilův výkon odměnili diváci premiérového kina na Champs-Elysées potleskem vstoje. Bourvil tam však chyběl. O půlnoci 22. září 1970 zemřel v přítomnosti své manželky Jeanne, s níž strávil sedmadvacet let. Jeho poslední slova zněla: "To není spravedlivé." Kritik Henri Jeanson napsal: "Bourvil je člověk, který nás doprovází po skončení filmu nebo po stažení opony, aby nám předal trochu ze své nevinnosti. Jeho laskavost byla nakažlivá."

 

JIŘÍ ŽÁK

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější