Isoroku Jamamoto | Reflex.cz
nahoru

Isoroku Jamamoto

Ondřej Kolařík6. srpna 2007 • 11:00

Byl malý i na Japonce - měřil 160 centimetrů a po celý život si udržoval váhu 59 kilogramů. Na ruce mu chyběly dva prsty, které ztratil u Cušimy, a na vlastní účet žertoval, že ušetří za manikúru. Miloval whisky, doutníky a gejši. Dovedl být pozorný a milý společník, ale nijak se nerozpakoval chovat se ke svým podřízeným způsobem, jenž je přiváděl k nervovému zhroucení. Bez ohledu na své kosmopolitní přesvědčení vedl admirál Jamamoto Japonsko do války, na jejímž konci zůstala z jeho vlasti hromada trosek. Sám se trpkého ovoce agresívního vedení bojů nedočkal. Na jaře roku 1943 se jeho letadlo zřítilo v troskách do džungle.

 


Isoroku Jamamoto se narodil 4. dubna 1884 a jako jeden z prvních začal studovat na nově založené námořní akademii v Etadžimě. Japonsko počátku minulého století, to byla dravá imperiální mocnost, která prodělala revoluci shora. Císař Mucuhito v letech své vlády (1868 až 1912), jež se nazývala Meidži, nevymýšlel nic nového, rozhodl se opisovat. Od Britů převzal parlamentní demokracii (pohříchu jen vnějškově) a také vědomí o potřebnosti silného loďstva. Na začátku minulého století ho měl a nebylo nic snazšího než vyzkoušet jeho sílu. Válka s Čínou znamenala přípravu, ale v roce 1904 Japonsko napadlo obra ze západu, Rusko. A bylo to válečné loďstvo, které ho v bitvách ve Žlutém moři a u Cušimy pokořilo.

Jamamoto u Cušimy bojoval a byl zde zraněn. Z paluby pancéřového křižníku Niššin, na němž sloužil, si odnesl také přesvědčení, že se války vyhrávají v rozhodující bitvě. Jeho snaha přimět Američany právě k takovému střetnutí skončila u Midwaye.

PORAŽENÍ VÍTĚZOVÉ


Velká válka - míněno první světová válka - měla být "válkou, aby už nebyly války", říkalo se. Roku 1922 se ve Washingtonu sešli zástupci hlavních námořních mocností - Velké Británie, USA, Japonska, Francie a Itálie -, aby se dohodli na omezení zbrojení. Říše vycházejícího slunce byla uznána za třetí nejmocnější, takže na každých pět anglo-amerických bitevních lodí, považovaných za páteř loďstva, mělo mít Japonsko tři. U letadlových lodí se omezovala dělostřelecká výzbroj, ale nikoli počet nesených letadel.

Japonští militaristé, kteří se prostřednictvím politického násilí drali k moci, označili posléze poměr sil z Washingtonu za urážlivý a poraženecký. Japonsko se ve 30. letech vydalo na cestu, která směřovala k Pearl Harboru. Dalších washingtonských jednání roku 1936 se účastnilo spíš jako pozorovatel, aby nakonec sdělilo, že už se žádnými dalšími omezeními necítí být vázáno. Vedoucím delegace byl kontradmirál Jamamoto, uznávaný jako tvrdý a neústupný, ale zdvořilý a kultivovaný společník. Rychle postupoval v námořní hierarchii a roku 1940 se stal velitelem Spojeného loďstva, tedy japonských námořních vojenských sil.

Britové a Američané se dopustili obvyklé chyby národů, které si o sobě myslí, že jsou velké natolik, že je nic a nikdo nemůže ohrozit. Nejprve si svým sobectvím vytvořili nepřítele - a potom ho podcenili. Jak pronesl jeden z amerických admirálů: "Amerika nejenže spala, Amerika spala a chrápala."

Protijaponské předsudky byly ve světle pozdějších událostí příznačné. Někteří Američané například věřili, že Japonci nebudou bojovat v noci, protože se svýma šikmýma očima ve tmě nevidí. Také se říkalo, že Japonci nikdy nemohou postavit letadlo, které by se vyrovnalo západním protějškům. Výsledkem bylo, že v prvních měsících války proti vynikajícím japonským strojům Zero vzlétaly zdaleka ne tak technicky vyspělé americké letouny.


Japonci se na válku proti Americe připravovali tvrdě. Nebylo nic zvláštního, když během jediného cvičení zahynulo sto mužů. Jamamoto stál v čele těchto příprav a zaměřil se při tom na zbraň, kterou většina jeho cizozemských kolegů přehlížela - na letectvo. Správně odhadl, že v obrovských rozlohách Pacifiku budou letadla hrát hlavní roli. Do roku 1941 také doslova vydupal ze země mohutnou sílu šesti velkých letadlových lodí. Jejich piloti měli nalétány stovky hodin, cvičili se i na živých cílech v Číně. A počáteční úspěchy Japonců i dnes budí z čistě vojenského hlediska respekt.

CESTA K VÁLCE


Spojené státy a Japonsko se na kursech směřujících k válce pohybovaly od roku 1937, kdy japonské bombardéry v Číně potopily americký dělový člun Panay. V červenci prezident Roosevelt podepsal zákon o "loďstvu dvou oceánů", na jehož základě se měla zdvojnásobit tonáž amerického vojenského námořnictva. Týden nato Japonsko obsadilo Indočínu - a Amerika zareagovala tak, že uvalila embargo na dovoz paliva, mazacích olejů a ocelového šrotu do Japonska. Tím mu ponechala jen dvě možnosti: podvolení americkému tlaku nebo válku.

Jednání mezi oběma státy pokračovala až do sklonku roku 1941, ale k žádnému posunu nedošlo.

Bod zlomu nastal 7. prosince - v ten den se japonská letadla nečekaně vrhla na havajskou vojenskou základnu Pearl Harbor. Paradoxní přitom je, že sám Jamamoto si válku příliš nepřál. Jako jeden z mála Japonců Ameriku znal, prožil tu několik let a velmi dobře věděl, jak jsou síly rozvrženy: střízlivý odhad poměru vojenského potenciálu a výroby Japonska a USA byl jedna ku deseti. "Mohu vám zaručit vítězství během prvních šesti měsíců nebo roku, avšak ve druhý a třetí rok nemám vůbec žádnou důvěru," znělo admirálovo často citované stanovisko.


Jamamato tedy věděl, že na USA je potřeba zaútočit překvapivě, snažit se válku rozhodnout co nejrychleji. Proto také pohrozil demisí, když generální štáb odmítl jeho plán nečekaného útoku na Pearl Harbor, který měl na dlouho vyřadit hlavní síly amerického loďstva, zejména letadlové lodi. Demise ale nakonec přijata nebyla. Jamamoto mohl přistoupit k akci.

Japonské letadlové loďstvo, jeho milované a hýčkané dítě, ve vší tichosti vyplulo do severního Pacifiku a 7. prosince spícím Američanům ukázalo, jak vypadá válka podle moderních samurajů. Ale nejen v Pearl Harboru, nýbrž v celém pacifickém prostoru sklízely Jamamotovy úderné svazy úspěch za úspěchem. Letectvo potopilo britskou bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse u Kuantanu, Japonsko zničilo nizozemsko-britsko-americké síly v sérii nočních bitev v Jávském moři. Obsazena byla Nizozemská Východní Indie (dnešní Indonésie), Filipíny a tichomořské atoly. Velký a významný přístav v australském Darwinu proměnil výbuch muniční lodi po náletu v trosky.

Nicméně v bitvě v Korálovém moři v květnu 1942 se Američanům poprvé podařilo alespoň částečně zastavit japonský nápor. A ještě o něco dříve, v dubnu 1942, odstartovaly z letadlové lodi Hornet bombardéry plukovníka Doolittla k bohatýrskému náletu na Tokio. Právě tato z vojenského hlediska vcelku bezvýznamná, ale z propagandistického důležitá akce přiměla Jamamota k myšlence zničit "v rozhodující bitvě" nepřátelské nosiče letadel. Byl natolik přesvědčen o správnosti své strategie, že v případě jejího odmítnutí opět pohrozil demisí. I nyní byla demise odmítnuta.

VLNA SE OBRACÍ


Pro zásadní střet si Japonci vybrali oblast u atolu Midway, který leží zhruba ve třetině vzdálenosti mezi Havají a Japonskem; z Tokia je to sem asi 4000 kilometrů, z Honolulu zhruba dva tisíce. Atol má významnou strategickou polohu (bylo na něm i letiště), právě proto ho chtěli Japonci ovládnout - a zároveň zničit americké loďstvo.


Jamamotovy plány nicméně více počítaly s tím, co by nepřítel měl udělat, než s tím, co skutečně učiní. Japonské síly byly roztažené po obrovských rozlohách oceánu, takže si v případě potřeby nemohly přispět na pomoc. Jamamoto také netušil, že Američané rozluštili japonský šifrovací kód, věděli o jejich plánech a byli tak na rozdíl od Pearl Harboru na chystaný útok už připraveni.

Američanům se nakonec v bitvě u Midwaye 4.-6. června 1942 podařilo za cenu značných obětí a s jistým přispěním štěstěny zvítězit. Či přesněji: podařilo se jim potopit všechny čtyři velké japonské letadlové lodě, za něž (ale ani za zkušené piloty, kteří v bojích padli) neměli v tu chvíli Japonci adekvátní náhradu. I když se Jamamoto pokusil svést bitvu v noci, američtí admirálové Fletcher a Spruance se této variantě vyhnuli a bojovali tak, jak sami potřebovali. Jak docházely katastrofální zprávy "Akagi hoří", "Sórjú potopena", "Kaga vyřazena", "Hirjú vyřazena náletem střemhlavých bombardérů", ruka, v níž Jamamoto držel misku rýžového nákypu na můstku vlajkové bitevní lodi Jamato, se třásla stále víc. Admirál, týraný žaludečními vředy, nakonec prohlásil: "Císaři se omluvím sám."

Rozsah porážky u Midwaye zůstal japonské veřejnosti víceméně utajen, dověděla se ho jen elita důstojníků a politiků. Co se však jeví jako podstatnější: Jamamotova vůle k vítězství vyprchala. Japonská námořní síla byla oslabena a admirál si jako jeden z mála uvědomoval, že po 6. červnu 1942 už žádná cesta nahoru nevede. Tuto skutečnost potvrdila i následná bitva o tropický ostrov Guadalcanal, místo zamořené moskyty a sužované prudkými dešti, kde se od srpna 1942 do února 1943 odehrávaly střety mezi Japonci a Američany, aby tu Japonci definitivně o své sebevědomí přišli a Američané ho získali. Japonci se tu mimo jiné dopustili té strategické chyby, že nasazovali své síly po částech, a přitom by, jak uznává i oficiální historik amerického námořnictva Samuel Elliot Morison, stačil jeden velký úder a americké invazní síly by byly zničeny. Jamamoto však váhal, neboť trauma utrpěné u Midwaye bylo příliš silné.

CENA JEDNÉ BITVY


Po vítězství Američanů na Guadalcanalu šli Japonci už od porážky k porážce. Jamamoto věděl, že jeho koncepce bleskové války, která by USA přinutila k jednání u zeleného stolu, definitivně zkrachovala. Stále ale zůstával mužem, v něhož slepě věřili jeho důstojníci a prostí námořníci pro něj byli ochotni umírat. I proto se v dubnu roku 1943 rozhodl povzbudit morálku svých mužů osobní návštěvou.


Její přesný itinerář nicméně americká rozvědka zachytila a rozluštila. Jeden z admirálových štábních důstojníků svého velitele před tak riskantní cestou také varoval, ale Jamamoto se v reakci opil whisky, napsal dopis na rozloučenou všem živým a mrtvým spolužákům z námořní akademie a nasedl do letadla. Osmnáctého dubna 1943 ho americké stíhačky Lightning očekávaly u letiště Kahili. Jamamotův bombardér byl sestřelen, admirála zasáhly smrtící střely ještě v letadle. Jeho tělo, opírající se o samurajský meč, nalezla výprava o několik dní později.

Ve dnech, kdy mamutí bitevní loď Musaši přivezla urnu s jeho popelem do Japonska, vyletěla do vzduchu jiná bitevní loď, Mucu. Dodnes se mluví o tom, že její zničení bylo dílem námořních důstojníků, kteří s Jamamotovou smrtí ztratili víru v další boje.

"Jeho sestřelení má cenu jedné vyhrané bitvy," řekl velitel Tichomořského loďstva USA Chester Nimitz, čímž vyjádřil sílu Jamamotova jména i uznání jeho vojenských schopností. Když ovšem štábní důstojníci po zprávě o Jamamotově smrti propukli v jásot, jiný z amerických admirálů, William Halsey, je pokáral: "Mlčte, radši bych toho parchanta vedl po Pennsylvania Avenue a kopal ho tam, kde to nejvíc bolí." Vskutku svérázný, v jistém ohledu typický americký epitaf pro největšího námořního velitele, jakého kdy Japonsko mělo ...

 

Ondřej Kolařík

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější