Hugo Vavřečka | Reflex.cz
nahoru

Hugo Vavřečka

Miroslav Jeřábek12. srpna 2007 • 11:00

Životní příběh Huga Vavrečky ukazuje, jak málo toho o novějších českých dějinách víme. Ačkoli tento technik, literát, novinář, diplomat, národohospodář i sběratel umění patřil k nejschopnějším lidem své doby, setkal se brzo po druhé světové válce s politickým pronásledováním a znevažováním své práce. A tak teprve od začátku devadesátých let objevují historici neznámé končiny středoevropské politiky i zajímavá propojení ekonomické a kulturní sféry. Zkrátka svět, v němž byl doma právě Hugo Vavrečka, dědeček exprezidenta Václava Havla.

 


Vavrečka patřil k nepočetným lidem, kteří skutečně vynikají hned v několika naprosto rozdílných oborech. Šíří svých zájmů a profesním působením představoval zajímavou renesanční osobnost. Už jen proto jsou jeho životní osudy velmi zajímavé a imponující.

Narodil se 22. února 1880 ve Slezské Ostravě v rodině nižšího úředníka na šachtě hraběte Salma. Matka pocházela z měšťanské rodiny z Černé Vody na Jesenicku. Otec byl také správcem hornické kaple, v níž malý Hugo proslul jako excelentní zvoník. Život v Ostravě a jejím okolí, svérázné hornické prostředí, lašský dialekt, postavičky venkovských muzikantů a vzpomínky na kamarády jej ovlivnily na celý život.

VZESTUP NADANÉHO STUDENTA


Mladý Hugo maturoval na ostravském reálném gymnáziu a poté odešel studovat na brněnskou českou techniku. Vybral si tehdy velmi perspektivní obor, elektrotechniku v kombinaci se strojnictvím. Svůj technický talent uplatnil v několika odborných článcích a patentech. Už v době studií začal ale spolupracovat s redakcí Lidových novin, jež se za vedení Arnošta Heinricha proměňovaly v jeden z předních českých listů. V roce 1904 nastoupil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník u rakousko-uherského námořnictva v Pule. K tomuto rozhodnutí jej vedla touha po cestování i fakt, že tato služba nesvazovala jeho další plány (námořníci nenastupovali na cvičení záložníků). Mnohonárodnostní prostředí jadranské flotily přispělo k jeho rozhledu a částečně jej vyzbrojilo i pro pozdější novinářské a diplomatické působení.


Když se po roce vrátil do Brna, byl přijat na místo odborného asistenta na české technice. Tady jej však odrazoval malý plat, a tak uvažoval o otevření vlastní technické poradní kanceláře. V těchto plánech ho brzdil nedostatek vlastních peněz. Rodinu Vavrečků navíc stíhaly tragédie. Na tuberkulózu zemřela Hugova sestra Božena, její manžel i malý syn. Poté, co zemřel otec, zůstal Hugo z celé rodiny sám. V jeho nelehké osobní a finanční situaci tak bylo celkem překvapivé, že odmítl výhodnou nabídku od firmy Siemens, aby pracoval v její vývojové kanceláři. Vavrečku tehdy zcela strhl rozvíjející se český politický a kulturní život, a proto přijal nabídku svých přátel z Lidových novin a stal se jejich národohospodářským redaktorem.

REDAKTOREM LIDOVÝCH NOVIN


Toto rozhodnutí se ukázalo jako velmi šťastné. Mohl se podílet na vytváření moderního nezávislého deníku, jenž měl velký vliv na emancipaci české společnosti. Musíme si uvědomit, že noviny byly před sto lety hlavním zdrojem informací a velké listy vycházely dvakrát denně! Vavrečka se navíc znal s mnoha předními českými novináři a politiky, mimo jiné s profesorem Masarykem, a úspěšně využíval svých kontaktů. V redakci se věnoval nejen ekonomice, ale také psaní fejetonů. Brzy v sobě objevil výrazný literární talent a začal psát pro Lidovky a některé časopisy žánrově různorodé povídky. Náměty čerpal ze svého dětství a dospívání, ze služby u maríny i ze soudobého politického a společenského života. Je velkou škodou, že knižně vyšla pouze novela František Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. Roku 1932 ji zfilmoval režisér Karel Lamač a v hlavní roli exceloval Vlasta Burian.


Ve svých třiceti letech se Vavrečka oženil, vzal si Josefu Kolbingerovou z Brna. Po třech letech přišla na svět dcera Božena, o dva roky později syn Ivan. Děti se narodily do neklidných časů. Už v roce 1912 vyslala redakce jejich otce jako válečného zpravodaje na horkou půdu jihovýchodní Evropy, kde vypukla tzv. první balkánská válka. Tu záhy následovala druhá a krátce nato vypukl celosvětový konflikt.

V DIPLOMATICKÝCH SLUŽBÁCH


Za světové války sloužil Vavrečka u námořnictva v Terstu, odkud udržoval styky s českými politiky a domácím odbojem. Na sklonku války, kdy se Terst ocitl v "území nikoho" a ve městě hrozilo rabování a násilnosti, zorganizoval skupinu českých a chorvatských důstojníků, která dočasně převzala správu města. Po návratu do osvobozené vlasti se okamžitě vrhl do víru událostí. Nejprve jako národohospodářský expert odjel s československou delegací na mírovou konferenci do Paříže. Odtud se vrátil s ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem koncem léta roku 1919. Pak následovala téměř třináctiletá diplomatická kariéra, jejímž iniciátorem byl pravděpodobně prezident T. G. Masaryk. Ten si pozval Vavrečku na Hrad a vedl s ním o mezinárodních vztazích delší rozhovor. T. G. M. měl tehdy říci i tato slova: "Až skončíte svou úlohu v Hamburku, musíte vzít trochu do ruky ty hospodářské věci ve střední Evropě. Celá budoucnost naše se bude točit kolem toho, jak dovedeme vést a formovat střední Evropu, Rakousko, Maďarsko a Balkán." Prezident měl tehdy zvednout prst do výše a říci: "Jen o to jde. A ovšem potom i Rusko!"

Prvním Vavrečkovým diplomatickým posláním tak byla funkce konzula v Hamburku, kterou vykonával v letech 1920 až 1922. Řešil tu zejména dopravní a obchodní problémy nově vzniklého státu, který neměl přístup k moři. Naši republiku zastupoval i na několika mezinárodních konferencích, kde se jednalo o vzájemných vztazích nástupnických států RakouskaUherska. Účastnil se také významné konference v Janově, kde evropské velmoci i menší státy jednaly o reparacích a vztazích se Sovětským Ruskem.

 

VELVYSLANCEM V BUDAPEŠTI A VE VÍDNI


V roce 1922 přešel do Budapešti jako první řádný československý vyslanec v Maďarsku. Byl to náročný úkol, neboť vztahy obou států byly mimořádně napjaté. Vavrečka si tuto skutečnost uvědomoval a své poslání bral velmi vážně. Pro svou inteligenci, rozhled a srdečnost si brzy získal respekt a popularitu. V upjatém diplomatickém prostředí muselo jeho neformální vystupování a otevřené obhajování koncepce středoevropské hospodářské spolupráce působit osvěžujícím dojmem. Mimo diplomatické recepce navazoval kontakty po kavárnách a na ulicích se objevoval i během nacionalistických demonstrací, což muselo být dost riskantní. Tímto způsobem si vytvářel objektivní názor na maďarskou politiku i mentalitu. Byl přesvědčen o tom, že po odeznění zklamání z výsledků války a zakořeněných předsudků se Maďarsko stane pozitivním prvkem středoevropské politiky. Usiloval zejména o to, aby napětí mezi oběma státy bylo překonáno silnými hospodářskými svazky. Jeho plán se bohužel neshodoval se strategií agrární strany, nejsilnější v ČSR, jež bránila dovozu maďarských zemědělských produktů do republiky.

Novou příležitost dostal v roce 1926, kdy převzal vedení naší ambasády v další metropoli na Dunaji, ve Vídni. I na tomto místě usiloval o ekonomické a politické sblížení podunajských států. Přispěl k podepsání některých celních a obchodních dohod i arbitrážní smlouvy. Pečoval o české a slovenské krajanské hnutí, zejména o jeho školství a spolek Komenský. Se znepokojením pozoroval fašizující nálady a sílící tendence volající po připojení Rakouska k Německu. Jeho názory se znovu neshodovaly zcela s oficiální linií československé zahraniční politiky, která se jednoznačně upínala k západním spojencům. Do jeho představ také drtivě zasáhla hospodářská krize, během níž poklesl obchod s podunajskými státy na minimum. V mezinárodně kritickém roce 1932 rezignoval a rozhodl se přijmout nabídku svého dlouholetého přítele Tomáše Bati, který mu už delší dobu nabízel ředitelské místo ve svých zlínských závodech.

ŘEDITELEM BAŤOVA KONCERNU


Zpráva o odchodu známého státního úředníka z diplomatických služeb vyvolala živou odezvu tisku. Krajanské noviny v USA dokonce spekulovaly o tom, že se chystá "dynastický sňatek" Tomáše Bati juniora s Vavrečkovou dcerou Boženou. Mladý Tomáš Baťa byl ovšem tehdy na studiích v Anglii a Božena studovala a žila v Praze. Oba se navíc znali jen zběžně z občasných společných výletů obou rodin. Tuto kachnu nakonec definitivně vyvrátil Boženin sňatek s ing. Václavem Havlem v roce 1935.


Hugo Vavrečka nastoupil ve Zlíně 1. července 1932. Aby nemusel bydlet v hotelu, nabídl mu Tomáš Baťa prozatímní ubytování ve své vile. Vavrečka tak byl zřejmě poslední, kdo hovořil se svým přítelem a šéfem před jeho osudovým letem. Brzy ráno, 12. července, ho probudila vyděšená služebná se zprávou, že volali z letiště - něco se stalo. Upozornil ji, aby zatím nic neříkala paní Baťové, a už sedal do auta. To řídil mladý Engliš, syn významného ekonoma, který byl ve Zlíně na praxi. Šéf koncernu to ráno přikázal svému pilotovi, bývalému válečnému letci Broučkovi, aby vzlétl i za husté mlhy. Cílem cesty mělo být Švýcarsko, ovšem už po pár minutách přehlédl pilot otrokovický komín a letadlo se zřítilo. Oba muži byli na místě mrtvi.

Po této tragédii převzal vedení koncernu nevlastní bratr zesnulého Jan Antonín. Vavrečka patřil spolu s Dominikem Čiperou ke dvěma hlavním spolupracovníkům nového majitele. Vztahy obou mužů byly od počátku napjaté, neboť ambiciózní Jan si byl vědom značné odborné převahy svého ředitele. Současně však věděl, že bez jeho služeb se nemůže obejít. Vavrečka tak mohl ve Zlíně uskutečnit své představy o řízení závodů, působil však i v širším spektru československé ekonomiky. Často veřejně vystupoval a psal do různých periodik o středoevropské (i širší) hospodářské integraci. Jezdil na mezinárodní konference, kde zastupoval československé průmyslové kruhy. Za podpory předsedy vlády Milana Hodži vedl od roku 1935 Hospodářské ústředí států Malé dohody (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko) a dosáhl uzavření mnoha důležitých dohod. Vedle toho přispěl k tomu, že se Zlín ve třicátých letech stával také duchovním centrem, kam přijížděly přední domácí osobnosti a četné návštěvy ze zahraničí.

VAVREČKA VERSUS GOEBBELS


Ve vyhroceném roce 1938 byl Vavrečka nejprve komisařem úspěšné československé expozice na Světové výstavě v New Yorku. V polovině září ho jmenovali ministrem propagandy. Jeho úkolem bylo čelit stále agresívnější nacistické kampani vůči Československu. Členem vlády zůstal do prosince 1938 - mezitím republika kapitulovala před mnichovským diktátem. Vavrečka se stáhl z politické scény a vrátil se do Zlína. Po emigraci Jana Bati a Tomáše Bati juniora a odchodu Dominika Čipery do ministerského křesla v první protektorátní vládě na něm zůstala celá odpovědnost za chod koncernu.


Historie Baťových závodů v době okupace představuje zatím nezhodnocenou kapitolu moderních českých dějin. To, co o ní bylo dosud napsáno, je většinou poznamenáno hrubým zkreslením a poválečnými útoky komunistů. Jistou skutečností je, že ředitelé koncernu za mimořádně obtížných podmínek řídili závody, podporovali odboj a pod pláštěm firmy vytvářeli skryté centrum české vědy a kultury. Do Zlína se přesouvali propuštění důstojníci československé armády, vyhození studenti vysokých škol, vědečtí pracovníci (například Otto Wichterle) i umělci. Koncern miliónovými částkami podpořil přípravy Slovenského národního povstání, finančně a materiálně (obutím a oblečením) podporoval také partyzánskou brigádu Jana Žižky.

DO HOŘKÉHO KONCE


Za všechnu tuto činnost se Vavrečkovi a Čiperovi dostalo svérázné odměny. Okamžitě po znárodnění firmy byli penzionováni a na nátlak komunistů postaveni před lidový soud pro obvinění z kolaborace. Z první vlny procesů v roce 1947 vyšli ještě bez úhony - v jejich prospěch svědčil například předseda povstalecké Slovenské národní rady Vavro Šrobár a další osobnosti českého a slovenského odboje.

Pod vlivem těchto událostí se Vavrečka s manželkou přestěhovali do Prahy. Po únorovém puči ale začalo všechno znovu. Vavrečkovu vilu ve Zlíně obsadila krajská organizace KSČ. Čiperovi se podařilo uprchnout na Západ, Vavrečku před útrapami komunistického vězení zachránil jen zhoršující se zdravotní stav. Krátce před vánocemi 1948 jej lidový soud odsoudil ke třem letům těžkého žaláře. Žádost o milost byla zamítnuta. Hlavní zásluhu o oddalování nástupu trestu měli rodinní lékaři MUDr. Kreisinger a profesor Jedlička. Jenomže jejich diagnóza odpovídala zhoršujícímu se zdravotnímu stavu pacienta. Hugo Vavrečka ani v těchto letech nerezignoval. Psal ekonomické úvahy, do němčiny přeložil odborné studie chemika Otty Wichterleho i přírodovědce a filozofa Josefa Šafaříka, věnoval se svým vnukům Václavu a Ivanovi. Komunisté jej nezlomili přímými útoky na jeho osobu, avšak osud zasáhl ve chvíli, kdy šlo o celou rodinu. V létě 1952 byli Vavrečkovi spolu s dcerou a její rodinou na Havlově u Tišnova. Tady je zastihla zpráva o takzvané akci B, v jejímž rámci měla být rodina vystěhována z Prahy. Tato informace Vavrečku natolik rozrušila, až dostal těžký záchvat srdce. Musel být převezen do brněnské nemocnice, kde 9. srpna 1952 zemřel. Jeho životní dráha jako by symbolizovala pohnutý český osud v první polovině dvacátého století.

AUTOR JE VYSOKOŠKOLSKÝ UČITEL

 

Miroslav Jeřábek


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější