"Navigátor kapitánovi, kurs sto dvacet." "Rozumím, jedna dva nula." Sto dvacet řádek na růžici kompasu, sto dvacet zubů na kole osudu, sto dvacet životů a sto dvacet smrtí. Lehce se nakláníme a točíme. Stojíme ve vesmíru, jsme jeho středem, svět se pohybuje kolem nás. Horizont se pokorně sklání před špičkou levého křídla ...
Tato slova jsme poprvé četli někdy na sklonku roku 1964, začíná jimi román Filipa Jánského Nebeští jezdci. V onom roce vyšel v prvním vydání a rázem si získal tisíce nadšených čtenářů. Plným právem, neboť šlo o dílo jedinečné, a to nikoli pouze svým námětem, ale také silou umělecké výpovědi. Navíc byla doba opožděných reportáží, po desetiletí mlčení se mohlo otevřít téma našich válečných letců, z nichž mnozí byli komunistickým režimem perzekvováni. V soutěži k dvacátému výročí osvobození byla kniha oceněna hlavní cenou a Filip Jánský, dosud neznámá postava v české literatuře, se přes noc stal celebritou.
NEJMLADŠÍ MAJÍ ŠTĚSTÍ
Autorovi však sláva nijak nestoupla do hlavy. Spíše naopak - zvědavé veřejnosti unikal, o publicitu nestál, chtěl zůstat nepoznán. Nejspíše proto si zvolil pseudonym, jeho občanské jméno znělo Richard Husmann. Pod tímto jménem ho znal jen poměrně úzký okruh zasvěcených.
V době, kdy Nebeští jezdci spatřili světlo světa, dost často chodíval do redakce Letectví, kde jsem tehdy pracoval. Měl jsem možnost poznat ho zblízka. Jistě byl výjimečný už tím, že byl nejmladším příslušníkem našeho zahraničního vojska. Narodil se 4. září 1922, v sedmnácti se přihlásil do cizinecké legie, o několik měsíců později do čs. vojska ve Francii. V osmnácti usedl do střelecké věže wellingtonu a za kulometným dvojčetem puškové ráže (která dost málo znamenala proti záludným a dobře pancéřovaným německým nočním stíhačkám) prožil všechny nálety na Německo, jež vylíčil ve své knize.
Dvakrát těžce raněn, osm nouzových přistání v zasažených strojích, dva sestřely nepřátelských letounů. Když válka skončila, bylo mu dvaadvacet a kousek.
Měl štěstí, dokonce až neuvěřitelné, jaké přeje asi jenom benjamínkům. Na fotce střeleckého kursu z roku 1940, kterou mi jednou ukazoval, není snad tvář, nad níž by nebyl křížek. Občas jsem míval dojem, že jeho snaha zůstat nepoznán, hraničící až s jakýmsi ostychem, vyvěrá z faktu, že válku přežil. Že přežil právě on, ačkoliv tolik jiných - a lepších, jak byl přesvědčen - padlo. Nikdy na ně nezapomněl, pro ně psal Nebeské jezdce.
SVĚDECTVÍ O LEGII
Román byl přeložen do pěti jazyků, byl zfilmován, není ale jeho knihou jedinou. Husmann psal dvacet let, ne-li déle.
Vracel se k dějům osmatřicátého roku (v novele pro mládež Hrušňová alej), vracel se ke svým zážitkům v surovém, nelítostném prostředí cizinecké legie v románu Pevnost v poušti, který vydala Mladá fronta v roce 1982. Jak bývalo tehdy zvykem, kniha musela projít schvalovacím mlýnem a dosáhnout nejméně dvou kladných posudků. Jedním z těchto posuzovatelů byl též Ivan Hrbek, tehdy lektor arabštiny na Univerzitě Karlově. Není nezajímavé ocitovat výňatek z jeho hodnocení: "Nová dobrodružná kniha Filipa Jánského má všechny náležitosti skutečného románu s řadou postav a příběhů. Psychologicky pravdivě jsou vykresleny postavy legionářů i osob kolem nich, přičemž autor nezachází do karikatury ani do přehánění negativních či kladných rysů. Realitu vyprávění zvyšuje neobyčejná přesnost detailu - v málokteré knize se dozví čtenář tak podrobně o různých aspektech života legie, od francouzských vojenských hodností až po popis postroje nákladní muly." A Hrbek svůj posudek uzavírá: "Jánského román je první knihou v naší literatuře o cizinecké legii, kde je ideově důsledně a přitom faktograficky přesně i umělecky poutavě ukázána její pravá role."
Dodejme, že hrdina románu Jirka je stár pouhých sedmnáct let, že do legie vstoupil z donucení jako český běženec po obsazení své vlasti nacisty a že se mu posléze podaří dostat se ze situace zdánlivě bezvýchodné a cizineckou legii opět opustit. Za zaznamenání také stojí, že Richard Husmann měl možnost třikrát vidět severní Afriku a netěžil jenom z autopsie - opíral se i o materiál, který shromažďoval a studoval plných dvanáct let. Když román dopsal a nabídl ho několika nakladatelstvím, narazil na zeď: publikační zákaz pro postoje v roce 1968.
Richard ovšem nebyl člověk, který by ustupoval. Sedl a napsal Gustávu Husákovi. Když mi to potom vyprávěl, srdečně se smál - Husák přece nečte dopisy, to dá rozum. Ale naštěstí měl ještě jednu kartu v rukávu a tou byl jeho někdejší spolubojovník, Slovák, kterému de facto zachránil život.
KNIHA ZA ŽIVOT
Husmann totiž za druhé světové války bojoval i na východní frontě, u 3. bitevního pluku 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR. Tato jednotka byla jeho velkou, celoživotní láskou. Byl na svou příslušnost k bitevníkům velice hrdý a své zážitky z tohoto období považoval možná za nejcennější. Po celý život si uchovával přátelský a obdivný vztah k veliteli této "poslední perutě", k plukovníku Mikuláši Guljaničovi. Ten vzpomínal:
"Pro výkon ošidné funkce palubních střelců jsme brali výhradně dobrovolníky. Dávali jsme přednost účastníkům bojů ve Slovenském národním povstání, partyzánům, výsadkářům, měli jsme i ,snajpera' z Karelské šíje, samé zarputilé nátury. Richard měl hodnost rotného, ze střelců byl služebně nejstarší, byl jejich instruktor a ,šéf', jak mu někdy říkali. V pondělí 16. dubna 1945 bitevníci startovali k novým ztečím. V poslední chvíli Richard rozhodl, že místo mladého, dosud nezkušeného střelce poletí on sám. Služebně podléhal pouze mně, nebyl bych s jeho nápadem souhlasil. Navíc před startem učinil cosi neobvyklého. Odpáral si medailové stužky na blůze a vypůjčil si od jiného střelce padák, který si hned na stojánce připnul na prsa. Jinak si jej dával většinou, pokud si jej vůbec vyzvedl, pod nohy, prý aby se mohl při vybírání přízemních ztečí lépe zapírat ..."
Při tomto letu byli bitevníci napadeni skupinou nepřátelských stíhačů letících na obávaných Focke-Wulfech Fw 190. Richardovi se podařilo napadeného šturmovika ubránit, ba dokonce nepřítele poškodit do té míry, že musel nouzově přistát a padl do zajetí. Richard ovšem utrpěl těžká zranění v obličeji, na rukou i na nohou, a nemít onen padák na prsou, byl by zabit střepinou - ta se zaryla hluboko do jeho hedvábí. Kdyby na Richardově místě seděl méně zkušený střelec, nebyl by souboj přežil. Richardovo náhlé rozhodnutí letět místo něj mu zachránilo život.
Onen mladý střelec se jmenoval Jozef Činčár, po válce zůstal v armádě. Na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých nosil generálské hvězdy a těšil se přízni panujícího režimu. Richard se dotázal, zda by se nepřimluvil za jeho knihu u krajana, který byl prvním mužem ve státě, generál se rozpomněl na frontové boje a slovo skutečně ztratil. Husák krajana neoslyšel - kniha mohla vyjít.
PÁTRÁNÍ V MINULOSTI
Poslední léta Husmannova života byla poznamenána zhoršujícím se zdravotním stavem. Nepřestal se ale zaobírat literaturou, přemýšlel o románu Poslední peruť, kde by zpracoval své zážitky z 3. bitevního pluku. Ale stále se necítil být k práci dostatečně vybaven - odbíhal k literární publicistice, v Hlasu revoluce publikoval sedmnáct částí z rukopisu, který nazval Vzpomínky a volně v nich navazoval na pásmo reminiscencí a glos zaměřených převážně k událostem let 1938-1939 - Osudy a náhody, které jsem zpracoval podle jeho vyprávění. Vystupuje v nich jako palubní střelec Richard.
V té době se mi také svěřil, že se neustále musí vracet k osobě letce, jehož v dubnu 1945 sestřelil. Na zemi se s ním nikdy nesetkal, neměl pro něj jméno ani tvář, věděl pouze, že byl zkušeným stíhacím esem, nositelem pověstného Ritterkreuzu. Jak se po svém uzdravení dozvěděl, pilot v zajateckém lágru spáchal sebevraždu. Richard měl ovšem jisté pochybnosti, zda šlo o sebevraždu skutečnou; věděl totiž, že v lágrech "pracovala" vražedná komanda, která nositele vysokých vyznamenání likvidovala, aby vytvořila mýtus o nezdolnosti bojovníků, kteří raději volili smrt, než by žili v potupném zajetí.
Svěřoval se mi, že na něj musí často myslet, že by rád znal jeho jméno a zjistil podrobnosti z jeho života. Na podzim roku 1986 se dokonce setkal s Jindřichem Drebotou, který na Moravě podnikl několik úspěšných pátracích akcí po nezvěstných osádkách sovětských šturmoviků sestřelených v osvobozovacích bojích. Chtěl ho získat pro myšlenku vyhledat vrak sestřeleného focke-wulfu, o němž měl tušení, že na někdejším bojišti dosud spočívá, zarovnán jen vrstvou hlíny.
Byl tou představou velice zaujat, toužil znovu se vrátit k soutoku Odry s Olší, nad nimiž kdysi bojoval, ale jaro 1987 bylo deštivé a příliš chladné, než aby se mohl vydat na cestu. Jeho stav se rychle horšil a on si začal uvědomovat blížící se konec. Jakási Cikánka mu kdysi předpověděla, že zemře krátce před dosažením svých pětašedesátin. Samozřejmě jsem mu to vymlouval. "Kdepak, kamaráde, to byla čarodějka! Velká vědma. Všechno, co mi tenkrát věštila, se splnilo. Bohužel ..." Byla to skrytá narážka na jeho život, který nebyl příliš šťastný, především vinou dobové nepřízně. Zemřel 20. srpna 1987, letos od tohoto data uplynulo dvacet let. Letošní, nedožité pětaosmdesátiny skýtají příležitost připomenout si jeho osobnost, literární dílo a také myšlenku, která prolíná celým jeho životem: Nedali jsme nic, dokud jsme nedali všechno.
