Lenin v říjnu 1917 | Reflex.cz
reklama
nahoru

Lenin v říjnu 1917

VÁCLAV TIKOVSKÝ7. listopadu 2007 • 10:00

Lenin vždy byl a zůstal ikonou Velké říjnové socialistické revoluce. Jenže doba, kdy byla tato revoluce vzývána, minula. Mnoho Leninových soch padlo a tisíce jeho obrazů bylo zničeno. Přesto v myslích mnoha lidí dosud žije postava muže výbojně vykloněného vpřed s rukou vztaženou do budoucnosti, s vůdcovským čelem génia a bořitele.

reklama

 


Je tento obraz pravdivý? Jaký skutečně byl Lenin v říjnu 1917? Musíme po pravdě přiznat, že to nevíme. Určitě však tehdy neměl svou bradku, z konspiračních důvodů se oholil, a jeden čas dokonce nosil paruku. Tento snímek se dochoval, jinak dokumentární snímky z října 1917 neexistují. Nahrazují je četná vyobrazení vzniklá mnohem později, jež všechna ukazují Lenina v jeho vžité, klasické podobě. V jubilejním roce 1977 se odvážil načrtnout pravděpodobnou Leninovu tvář z onoho historického období jistý národní umělec a portrét, který vytvořil, zobrazoval spíš propuštěného galejníka než vůdce světového proletariátu.

Prošlo mu to - snad díky tomu, že titul národního umělce zaručoval tvůrci této podivuhodné kreace jistou imunitu. Teprve v období gorbačovské glasnosti nalezli sovětští historici odvahu, aby všechna předcházející zobrazení s Leninovou postavou z října 1917 označili za falza.

ZAPEKLITÉ OTÁZKY


To všechno jsou ale drobnosti spíše podružného rázu. Daleko závažnější otázka se vynořila kolem samotné Velké říjnové socialistické revoluce. A sice: z jakých zdrojů se tato revoluce financovala? Protože - marná sláva - revoluce se nedělají zadarmo. Je zapotřebí zaplatit mnoho lidí, agitátory počínaje, ozbrojenci a katy konče. Kde na to bolševici vzali? Ze stranické pokladny, která se živila členskými příspěvky, asi sotva.

A dále - jak to vlastně bylo s návratem Vladimíra Iljiče Lenina z emigrace, v níž žil od začátku první světové války? Jak to bylo s jeho legendární cestou v zaplombovaném vagóně ze Švýcarska přes celé Německo až do Kodaně, odkud se již snadno dostal do Petrohradu, hlavního města říše, v níž revoluce již začínala. Zapeklitá otázka ...

Ale sovětští historici si věděli rady: legendární transport Lenina a jeho druhů označili za skvělou konspirační akci německého proletariátu, jenž napomohl svým ruským bratřím, poněvadž chápal, že bez Lenina se proletářská revoluce v Rusku nedá uskutečnit. A bylo to.

LENIN A BOLŠEVICI


Vůdce světového proletariátu samozřejmě neexistoval ve vzduchoprázdnu. Obklopovala ho družina mužů, kteří smýšleli jako on a již si změnu světa vytkli za svůj životní cíl. O jeho naplnění měli jasnou představu: změnu může přinést jedině revoluce. A ještě přesněji - proletářská revoluce, protože několik revolucí buržoazních už tu bylo. Ta francouzská předznamenala století, v němž se narodili, a rozbouřila jeho začátek sérií napoleonských válek. Není pochyb, že nevyvratitelně pohnula vývojem celého kontinentu: Evropa se proměnila v mohutnou průmyslovou mocnost.

Tito muži si říkali bolševici a pocházeli z mohutné říše, jež se za evropským vývojem poněkud opožďovala. Byla však obrovská a skýtala i obrovské možnosti. Jestliže padne a na jejích troskách vyroste zcela nový stát, promění to nejen celý kontinent, ale i celý svět! O něco později to za všechny bolševiky odpřisáhl básník Vladimír Majakovskij: "My život na zemi předěláme!"

Muži kolem Lenina se kromě jiného vyznačovali i tím, že nepoužívali vlastních jmen. Apfelbaum se podepisoval Zinovjev, Rozenfeld byl Kameněv a Lev Davidovič Bronštejn si říkal Trockij. Konečně i sám Lenin se ve skutečnosti jmenoval trochu jinak: Uljanov. Inu, mezi revolucionáři to tak bylo zavedeno.

 

PARVUS


Existoval ještě jeden muž, který používal pseudonymů. Byl znám jako Izrail Lazarevič, on sám si říkal Parvus (jeden čas dokonce používal i jména Molotov, jež ovšem později převzal jistý soudruh Skrjabin, původem ze staré kupecké rodiny, a získal mu nemalou proslulost). Jeho skutečné jméno znělo Alexandr Lazarevič Helphand. Žid, intelektuál, revolucionář, obchodník se vším možným - a také agent.

S Leninem se znají od roku 1900. Parvus je o tři roky starší (ročník 1867), pochází z Minské gubernie, vyrůstal však v Oděse, rušném černomořském přístavu. Obchodují zde Řekové, Turci, Arméni, Židé, nechybějí ani faktorie německých kupců. Kontakt s německým prostředím má pro Parvuse jistý význam, který se ovšem projeví později. Aby poznal život dělníků, vyučil se zámečníkem, záhy však pochopí, že bez hlubšího vzdělání se neobejde. Odjíždí z Ruska do Švýcarska, kde v roce 1888 vstoupí na univerzitu v Basileji (doktorát v roce 1891).

V té době už píše do levicového tisku, v roce 1900 stojí s Leninem u zrodu Jiskry. Má z ní vzejít plamen, jak hlásá Lenin, musí se však tisknout v zahraničí a do Ruska pracně dovážet. (Jen pro zajímavost: Jiskra se prodávala za kopejku, což samozřejmě nemohlo pokrýt náklady ani zdaleka. Názorný příklad faktu, že proti státu se bez peněz jít nedá.)

V pátém roce, po prohrané válce s Japonskem, propukla v Rusku revoluce. Parvus je u toho, je předním členem revolučního výboru v Petrohradě, kde úzce spolupracuje s Trockým. Udrží vzájemný kontakt i po jejím pádu, kdy Parvus musí z Ruska zmizet. Vymyslí spolu teorii permanentní revoluce, která začne pravděpodobně opět v Rusku (anebo v Německu, což by bylo ještě lepší) a zachvátí celý svět. Zatím však odjíždí na Balkán, do Bulharska a do Turecka, kde se intenzívně věnuje obchodu. Zbohatne, dokonce tak, že to vzbuzuje nedůvěru: kde najednou vzal tolik peněz? Podle některých dohadů pomohli turečtí Židé; chtějí mít v záloze bohatého (a schopného) muže, jenž bude mít odvahu otřást carskou říší.

PLÁN NOVÉ REVOLUCE


Turci nemají Rusko v lásce - v 19. století s ním vedli čtyři války, z nichž tři prohráli. Ve čtrnáctém roce 20. století vypukne válka nová, tentokrát mimořádně rozsáhlá. Nejen Parvus, všichni revolucionáři zajásají: masy jsou ozbrojeny a obrátí zbraně proti svým vykořisťovatelům! Imperialistická válka přeroste v proletářskou revoluci! Tak zní teoretický předpoklad, jenomže ozbrojené masy propadnou vlasteneckému zanícení a bijí se navzájem hlava nehlava. V Parvusově mysli se přesto zrodí plán nové revoluce, samozřejmě v Rusku.

Z dosavadních zkušeností ví, že revoluci je zapotřebí zaplatit. Měl by na to, možná skutečně ano, je přece boháč, ale proč by měl sahat do vlastní kapsy? Peníze jsou k mání i jinde. Je zde především Německo, které bojuje na několika frontách a trvale tuto situaci neutáhne. Parvus je od roku 1915 ve spojení s německým ministerstvem zahraničí, kde agituje pro uvolnění prostředků pro podnícení nepokojů ve své vlasti. Kdyby Němci pro tento účel poskytli dostatečný obnos, Rusko vypadne z války a Německo se bude moci soustředit na západní frontu. Němci na to slyší - a souhlasí.

Revoluce ovšem nepotřebuje jenom peníze. Revoluce potřebuje také vůdce. V témž roce proto Parvus navštíví Lenina ve Švýcarsku a předestře mu svůj plán. Šel by do toho? Postavil by se nové revoluci do čela? Lenin uvažuje, dokonce váhá, ale Parvus klade velmi sugestivní otázku. Jednu revoluci jsme už prohráli. Chceme prohrát i tu druhou? A sice tím, že nevyužijeme šancí, které se nabízejí?


Dobrá, ale jak dostat ony skutečně velmi potřebné peníze do Ruska? Parvus se usmívá s převahou velmože, jehož rukama prošly milióny. Měl by Lenin spolehlivého člověka, jemuž by se daly svěřit finanční transakce? Který by, řekněme ve Stockholmu (nebo kdekoli ve Skandinávii), založil společnost, přes niž by peníze proudily do Ruska?

Ano, Lenin má takového muže. Jmenuje se Fürstenberg, křestním jménem Jakov, původem Polák. Říká si Hanecki, rusky Ganěckij. Ten by se toho mohl ujmout ... A kdyže by se mělo začít? zeptá se ještě Lenin. Ihned, rozhoduje Parvus. Nelze ztrácet už ani minutu!

PLÁN SE NAPLŇUJE


Přesto potrvá ještě dlouhé měsíce, než se věci pohnou potřebným směrem. Revoluce v Rusku propukne v únoru 1917. Lenin se o tom dozví z novin a je zoufalý. Jak se má dostat ze Švýcarska do Ruska, teď, uprostřed války?! Volá Parvuse a ten zařídí onen transport přes Německo do Kodaně. V dubnu 1917 je Lenin konečně v Rusku a vyhlašuje heslo: Žádnou podporu Prozatímní vládě! Je na něj vydán zatykač, musí se skrývat, ustupuje do ústraní a chaos v obrovské říši zatím vzrůstá. V červenci se bolševici pokusí strhnout na sebe moc, ale pokus se nezdaří. Lenin vyčkává. Konečně v říjnu nabývá dojmu, že okamžik pro nový pokus nadešel. Trockij však váhá a pochybuje, Lenin ale zůstává neoblomný: Teď bije hodina!

Je 25. října podle starého kalendáře a 7. listopadu podle nového. Výstřel z Aurory ve 21.40 dal signál k útoku na Zimní palác, kde zasedala Prozatímní vláda. Palác byl obsazen silnou posádkou, střežilo jej 1800 ozbrojenců, mezi něž náležel též elitní Batalión smrti, tvořený ženami. Obránci disponovali čtyřmi obrněnými vozy, šesti děly a několika kulomety. Vcelku impozantní výzbroj, ale ...

Na jejich morálku zřejmě drtivě působila dělostřelecká palba z Petropavlovské pevnosti, byť značně nepřesná. Ženský batalión se bránil pouhých patnáct minut; byl přemožen a většina žen ještě téže noci znásilněna. Muži bojovali déle, ale i jejich odpor byl postupně likvidován. Z různých částí města se ozývala střelba po celou noc, avšak to situaci už nezměnilo. Pány města se stali bolševici, kteří okamžitě jednali.

V paláci Smolnyj se pozdě večer sešel II. všeruský sjezd vojenských a dělnických zástupců, na němž byla vyhlášena vláda sovětů. Potlesk zabouřil sálem, když bylo přečteno Leninovo provolání občanům Ruska: okamžitý mír, půdu rolníkům, právo národů na sebeurčení. Byl schválen Leninův Dekret o míru. Uprostřed válečného strádání mělo slovo mír magickou sílu, což bolševici samozřejmě věděli: Leninův dekret představoval trumfové eso, jež nemohl nikdo přebít.

Lenin se začátku sjezdu nezúčastnil. Byl unaven po rušném a bouřlivém dni a rád ulehl na přikrývky, které si rozprostřeli s Trockým na podlaze jedné z komnat paláce. Tiše spolu debatovali a Lenin se přes únavu usmíval a říkal: "Vzestup z podzemí k moci byl příliš rychlý. Točí se mi z toho hlava."

 

LENIN A TROCKIJ


Co spojovalo tyto dva muže? V roce 1917 se už znali dlouhá léta, přestože v minulosti byli ideovými protivníky. (Trockij se původně hlásil k menševikům.) Leninovi bylo v roce 1917 sedmačtyřicet, Trockému o devět let méně, oba se tedy nacházeli v plné mužné síle.

Zevnějškem se navzájem vůbec nepodobají: Trockij nosí hustou černou hřívu, profesorský skřipec a je znám jako strhující řečník. Lenin je plešatý, mluví rychle, ráčkuje, mnoho čte a píše. Naposledy, při nedávném pobytu v rybářské chýši v Razlivu, rozepsal svou knihu Stát a revoluce, kterou ovšem nikdy nedokončí. Přesto se stane bolševickou biblí. Trockij je pohotový organizátor, skvělý publicista, mluví několika západními jazyky. Je Žid a nijak se tím netají. Lenin etnicky představuje zajímavý typ: sovětská oficiální propaganda ho vždy vydávala za Rusa, avšak on sám národnosti nepřikládal velký význam. Snadno to pochopíme, vezmeme-li v úvahu, že ve svém rodokmenu měl předka německého, švédského, dokonce kalmyckého a také příměs židovskou. (Dědeček z matčiny strany, vystudovaný a úspěšný lékař.) Vyniká inteligencí a jeho vůdcovství je nesporné.

Oba mají na revoluci osobní zájem. Lenin pocházel z početné rodiny, jeho starší bratr Alexandr se angažoval v protistátním spiknutí, byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven. Mohl požádat o milost a býval by ji dostal. Ale neudělal to, protože by zradil svůj ideál. Vladimírem Iljičem tato rodinná tragédie hluboce otřásla. Rozhodl se bratra následovat, ale jinak: tak, aby na popravišti neskončil on, ale car a jeho rodina. V hluboké listopadové noci se jeho skrytá touha přiblížila takřka na dosah ruky. Car spolu se svou rodinou je zavražděn 17. července 1918, tedy ani ne za rok.

Motivace Lva Davidoviče sice není tak osobní, nicméně přesto je velmi silná. Židům se v Rusku žije špatně, mezi jinorodci, tzn. neruskými národnostmi, jsou těmi úplně posledními. Přitom vynikají pílí, inteligencí, osobní kázní. Alkoholismus, temné prokletí Ruska, se v židovské populaci vyskytuje v nesrovnale menší míře než u jiných etnik. Přesto jsou terčem ničivých pogromů. Trockij je přesvědčen, že režim, který to umožňuje, musí padnout!

Co je zajímavé: oba muži, přestože se stali v této noci vítězi, špatně, dokonce tragicky skončí. Na oba bude spáchán atentát. Na Lenina již za několik měsíců, poprvé 14. ledna 1918 v Petrohradě, podruhé 30. srpna téhož roku v Moskvě. Bude mít štěstí - utrpí sice vážné zranění, nicméně přežije. Na Trockého bude zahájena střelba o mnoho let později v dalekém Mexiku. První atentát přežije bez zranění, při druhém 21. srpna 1940 mu atentátník cepínem rozetne hlavu. Trockij smrtící úder sice bezprostředně přežije, zabrání ještě, aby jeho strážci atentátníka zabili (musí říct, kdo ho poslal, zní jeho přání), ale posléze zemře.

Lenin bude umírat pozvolna. V roce 1922 ho stihne první záchvat mrtvice a jeho stav se zhorší natolik, že bude žít v ústraní a izolaci. Avšak tato doba je dosud vzdálená. Teď leží vedle Trockého na podlaze kterési komnaty Smolného a vychutnává svůj triumf.

TEČKA ZA ŘÍJNEM


Zbývá však cosi ještě vykonat. Dekret o míru byl prvním krokem. Aby mohl platit, je zapotřebí ho stvrdit mezinárodní dohodou. Příměří na frontě je uzavřeno již 15. prosince 1917, jednání s Němci začala o týden později. Dějištěm diplomatického kolbiště se stal Brest Litevsk. Němci kladli velmi tvrdé podmínky. Žádali vydání celého Pobaltí, dále se chtěli zmocnit Ukrajiny, jejíž obilí nutně potřebovali pro sebe i své spojence. Trockij s takovými podmínkami nesouhlasil, a snažil se proto jednání co nejvíce protahovat. Upínal se k naději, že mezitím propukne proletářská revoluce také v Německu, ale k tomu v době jednání nedošlo. Lenin nakonec uzavření míru prosadil, a to i za cenu rozsáhlých územních ztrát. Dne 3. března 1918 je mír podepsán a Rusko opouští evropskou válečnou scénu. Němci mohou přesunout na západní bojiště divize, které až dosud vázala východní fronta, a také to udělají. Dohodovým armádám tím způsobí nemalé nesnáze, ale výsledek války to již nezvrátí.


Dnes už si nikdo neklade otázku, jak dopadli protagonisté někdejších událostí. O Leninovi a Trockém již byla řeč, zmiňme se o Parvusovi, muži, jenž na říjnovou scénu vlastně vůbec nevstoupil, třebaže jinak sehrál roli významnou. Do Ruska, které opustil v roce 1905, se již nikdy nevrátil. Zemřel v Německu v roce 1924, tedy ve stejném roce jako Lenin, avšak o několik měsíců později. Všechny ostatní bolševiky, které jsme jmenovali, stihla kulka nejpozději do roku 1937. Ganěckij byl zastřelen i se svou ženou a synem - i oni patrně věděli o finančních transakcích, jež měly zůstat navždy utajeny.

Lenin by byl jistě ohromen, kdyby se mohl dozvědět, že car byl exhumován, řádně pohřben (ba dokonce pravoslavnou církví svatořečen), že Leningrad se dnes opět nazývá Sankt-Petěrburg (česky Petrohrad), a že byl dokonce vzkříšen i carský dvojhlavý orel. Prapory s tímto znakem opět vlají nad celým Ruskem.

 

VÁCLAV TIKOVSKÝ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama