Valdštejn | Reflex.cz
nahoru

Valdštejn

JAN P. KUČERA21. listopadu 2007 • 10:00

Mezinárodně uznaných velikánů máme poskrovnu a to nás mrzí. Navíc bývají i velikáni, s nimi jsou potíže. Třeba Žižka. Mlátil křižáky hlava nehlava, jenže také plenil a pustošil. Nebo Edvard Beneš: demokrat každým coulem, jenže také až zarážející statista v pozadí Gottwaldovy uzurpace moci. Největším českým velikánem-potížistou je ale nesporně Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vévoda frýdlantský, říšský kníže a vévoda meklenburský.

 


Velikán je to nesporně v tom, že žádný jiný Čech tak beze zbytku nesplňuje onen velikánologický požadavek světového uznání - cizina dobře ví, že rek Valdštejn patřil k těm, kteří pokládali prst na tep dějin, ba víc, poháněli jej. Lze tedy říci, že pokud by Jana Husa každý průměrný evropský vzdělanec měl znát a Masaryka znát mohl, pak Albrechta z Valdštejna prostě zná. V tom Valdštejn mezi Čechy nemá konkurenci, profesor J. Polišenský dokonce tvrdil, že jediný, kdo Valdštejna předčí v zájmu historiků a romanopisců, je Napoleon. Skutečně bývaly doby, kdy si jen s trochou nadsázky celá Evropa dojatě se slzou na krajíčku šeptala následující verše: "Myslíš-li dnes, / že uprchlo mi štěstí, opusť mne. / Dnes naposled mě svlékni, zítra jdi / si ke svému císaři. Dobrou noc. / Myslím, že budu hezky dlouho spát, / ty poslední dny mě trochu unavily: / ať nebudí mě nikdo brzy ráno."

Jsou to verše z páté scény posledního dějství rozsáhlé dramatické trilogie Valdštejn nejuznávanějšího a nejhranějšího dramatika 19. století, Friedricha Schillera, poslední slova, která Valdštejn v této mohutné tragédii pronese.

DOKONALÝ HOROSKOP


Ve Valdštejnově fascinujícím příběhu jsou komplikované i ty zdánlivě nejjednodušší otázky. Například: byl frýdlantský vévoda vůbec Čech? Ve světě, kde o nějakých Češích nic nevědí či o nich mají jen matné tušení, ho mají za Němce. A není divu, už to jméno Wallenstein. Ale to je omyl. Valdštejn pocházel ze dvou starobylých českých rodů - Valdštejnů a Smiřických - a v tomto smyslu nejen byl Čech, nýbrž dokonce Čech velice validní. T. G. Masaryk mínil, že pravé češství je takové, které je vytaveno husitskou tradicí, a to by bylo další plus ve prospěch českosti našeho velikána, protože byl vychován v tradici evangelické, husitské a českobratrské, ba i luterské a kalvínské. Jenže chyba lávky - byť to víme jen ze zpráv velmi útržkovitých, Valdštejn s vírou nedělal žádné okolky a ani studiu moc nedal.

Potomek starobylých českých rodů místo modlení a studování hýřil a lumpačil, dokonce se pro krvavou rvačku ocitl ve vězení říšského města Norimberku. Intelektuálem opravdu nebyl, avšak jazykovou výbavu získal slušnou, česky a německy mluvil plynule, do jisté míry ovládl latinu, mohl číst a mluvit italsky a přinejmenším pasívně uměl španělsky a patrně i francouzsky. K výbavě kavalíra takové jazykové znalosti tenkrát patřily. Protože neměl žádné intelektuální zájmy a nezajímal se ani o politiku, měl nemajetný, jednadvacetiletý mladík celkem rychle jasno v tom, jaké šance se mu nabízejí a kam ho koneckonců srdce táhlo - jako praporčík (čili v nejnižší důstojnické hodnosti) se ocitl v Uhrách na tureckém válčišti. Tak začala jeho vojenská kariéra. Rychle sice povýšil, jenže zároveň onemocněl a tu více, tu jen trochu méně zůstal nemocným člověkem po celý život. Snad právě trvalé zdravotní potíže prohloubily sklon k pověrčivosti a s ním související zálibu v astrologii. Když si poprvé nechal zhotovit horoskop, vznikl shodou okolností jeden z nejpodivuhodnějších dokumentů jeho života. O horoskop totiž požádal učence vskutku jedinečného a vedle Einsteina asi největšího vědce, který kdy v Praze působil, totiž císařského matematika Jana Keplera, rodem z jihoněmeckého Švábska. Psal se rok 1608, Valdštejnovi bylo pětadvacet let. To mládí žadatele o horoskop je třeba zdůraznit, abychom mohli náležitě zhodnotit Keplerův opravdu zarážející astrologický výkon.

Dnes nám není zcela jasné, proč slovutný matematik žádosti bezvýznamného šlechtice vyhověl. Měl totiž k astrologii vztah jen vlažný a přinejmenším přezíravý. Přesto se v jeho pozůstalosti zachovalo přes osm set horoskopů a historikové znalí věci zřejmě zcela právem usuzují, že astrologicky skeptický Kepler si zhotovováním horoskopů prostě přivydělával. Kepler samozřejmě dostal zprostředkující objednávku, nevěděl, pro koho horoskop vypracovává, a tak tam bez skrupulí napsal i věci hodně nepěkné a nešetrné, prostě to, co z hvězd vyčetl a vypočítal. Podle "osmého domku" horoskopu, jejž astrologové označují za "dům smrti", konstatoval, že zadavatel má tvrdé srdce, že bude žít "bez bratrské a manželské lásky, nebude na nikoho brát ohledy, bude oddán jen sobě, bude krutý, lstivý a svárlivý". Lidé ho budou považovat za samotářskou stvůru, udělá nicméně velikou kariéru, která začne bohatým sňatkem.


Když se Valdštejn vzápětí skutečně oženil s bohatou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeku, viděl v tom absolutní potvrzení pravdivosti horoskopu. Po sedmnácti letech mu Kepler horoskop na základě dalších podrobností (například po zpřesnění hodiny narození) doplnil, je však pozoruhodné, že pro dobu po roce 1634 Kepler svému chlebodárci tvrdošíjně odmítal cokoliv sdělit, zatajil mu, že v březnu 1634 pro něj bude postavení hvězd krajně nepříznivé. A to se vskutku stalo a mělo patřičné následky: v únoru toho roku byl Valdštejn zavražděn. Zkrátka v dějinách astrologie neexistuje případ, jenž by tu pošetilou disciplínu potvrzoval slavněji.

KONÍČKY? MAJETEK A MOC!


Další otázkou, kterou nám slavný Čech Valdštejn přes věky klade a jež souvisí s jeho češstvím, je otázka jeho vztahu k české společnosti, k české stavovské obci a vůbec k tradicím zemí Koruny české. Ale také v tomto případě je odpověď jednoduchá: z celého Valdštejnova života je patrné, že mu česká stavovská obec mimo rámec jeho egoistických zájmů byla zcela lhostejná, a stavěl se k ní tedy obdobně pragmaticky a utilitaristicky jako ke své víře. Takový povzdech, jaký dobře charakterizuje Karla st. ze Žerotína, totiž "ó stará vlasti", či stesky po staré potracené slávě české, které trápily Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, bychom u Albrechta z Valdštejna očekávali marně: zajímala ho mocenská a majetková kariéra, ne nějaká "vlast". Ke katolictví přestoupil bez jakýchkoliv skrupulí, protože v něm správně rozpoznal mnohem lepší záruku kariéry. Nebyl v tom žádnou bílou vránou, mnozí jiní se zachovali stejně, třeba známý Vilém Slavata, jedna z obětí třetí pražské defenestrace čili pasívní skokan z oken České kanceláře, jenž však po konverzi bral novou víru velmi vážně. Ne tak Valdštejn. Jakkoliv pocházel ze starých českých šlechtických rodin (prvním krátkým sňatkem se stal švagrem Karla st. ze Žerotína) a dostalo se mu evangelické výchovy, dobové náboženské spory pro něj nic neznamenaly, a tím méně akce skupiny politických avanturistů, jimž nástup katolíků zmařil jejich vysněnou kariéru, načež království v roce 1618 vehnali do vzpoury proti čerstvě zvolenému (jimi samotnými) králi čili do stavovského povstání. Permanentní tureckou válku vystřídala či, přesněji řečeno, doplnila další válka a dosud zcela neukojenému ctižádostivci nabídla znamenité kariérní příležitosti či, chceme-li, otevřela mu cestu k "velikosti".

Jak známo, moravská stavovská obec, politicky přece jen moudřejší než česká, se k povstání nepřipojila. Valdštejn jako plukovník moravských stavů měl svůj pěší pluk v počtu 3000 mužů v Jihlavě a brzy svou orientaci předvedl české a moravské stavovské obci bez jakýchkoli skrývaček: s celým svým moravským plukem přešel na stranu císařských a v nákladu osmi těžce naložených vozů, s nimiž se do Vídně ubíral, se nacházela i část hotovosti z moravské zemské pokladny, kterou sebral v Olomouci. Dělalo to necelých 100 000 zlatých, tedy suma nikterak závratná, ale dal se za ni pořídit jeden slušný panský majetek anebo ... vystrojit slušný pluk. Uloupení zemských peněz neutrálního markrabství se ovšem nedalo kvalifikovat jinak než jako sprostá krádež a o Valdštejnovi se také po zemích českých mluvilo jako o "nestydatém zrádci". Takovou zjevnou krádež nemohl schválit ani císař Ferdinand, který byl sice bigotní a inteligence spíš průměrné, ale rozhodně nebyl nečestný - peníze Markrabství moravskému vrátil.


Bělohorské bitvy se Valdštejn nezúčastnil, na podzim roku 1618 operoval se svým plukem vojensky celkem nevýznamně v severozápadních Čechách. V jistém kuriózním smyslu však na bělohorské pláni přece jen byl. Onen proslulý moravský pěší pluk, jenž kryl ústup, či spíš úprk žoldáků českých stavů, byl původně naverbován právě Albrechtem z Valdštejna v okolí Olomouce, takže mezi nimi skutečně byli i Moravané, dokonce Hanáci. Mnoho z nich padlo, ale ani ne tak ze statečnosti, jako spíš proto, že za zády měli zeď obory, a tudíž neměli kýženou možnost ustoupit či utéct. Část pluku však kapitulovala, a tak ti, co zbyli, do roka vstoupili do služeb císaře.

BANKROTEM NA VRCHOL


Valdštejn k historické velikosti vykročil až v rámci následků Bílé hory. Jednak se podílel na trestních akcích, které měly dokonat porážku rebelů, jednak se stal jedním z nejvýznamnějších věřitelů nedostatkem peněz permanentně sužovaného císaře. Měl z čeho půjčovat. Byl jedním z aktérů tzv. kalady (z italského "calata" = pokles, sestup) vyhlášené na konci roku 1623. Kalada je v tomto případě jen jiný výraz pro státní bankrot. Zasloužilý Valdštejn se stal členem mincovního konsorcia, které si od Ferdinanda II. pronajalo právo razit minci. Říci, že minci zhoršili, by byl směšný eufemismus, neboť v ní snížili obsah drahého kovu tak drasticky, že klesla na pouhých 12,5 procenta své nominální hodnoty. Za takto pošpatněnou minci ti obratní pak bujaře kupovali konfiskované statky, které díky "dlouhé minci" stály vlastně pakatel. A tak se Valdštejn díky své obratnosti stal největším držitelem půdy v Čechách, přičemž při tomto zmnohonásobení majetku vůbec nemusel sáhnout do svého měšce, naopak, ještě vůči císaři udržel aktiva. Svůj dech beroucí majetkový vzestup pak korunoval koupí ohromného dědictví Smiřických.

Po neslýchaném majetkovém vzestupu se Valdštejn brzy dočkal i prvního vrcholu na žebříčku společenském. V létě roku 1625 mu kardinál Ditrichstein předal listinu, v níž ho císař povýšil do stavu říšských knížat s titulem vévody frýdlantského. V té době už bylo Valdštejnovo panství dotvořeno jak ekonomicky, tak správně. Sestávalo ze 117 statků bývalých 64 panství a bylo nezávislé jak na zemských úřadech, tak soudech, čili bylo jakýmsi státem ve státě, jehož vladař se musel zodpovídat toliko císaři. "Valdštejnovo" byla relativně šťastná země. Jednak shodou okolností patřila k hospodářsky vyspělejším oblastem království a markrabství, a především - vévoda striktně a úspěšně dbal toho, aby jeho poddaní byli ušetřeni pustošivých, tíživých kvartýrů vojska. Za správní centrum svého panství si zvolil Jičín, původně město Smiřických. V roce 1620 jičínský zámek zničil výbuch, což Valdštejnovi přišlo vhod vzhledem k plánu velkorysé přestavby, kterou realizovali italští stavebníci "podle jedné maniery a jako souměrná fabrica". Hlavním Valdštejnovým architektem byl Andrea Spezza, jenž pak v Praze realizoval mohutnou stavbu Valdštejnského paláce na Malé Straně, dokončenou v roce 1628. Nic nemůže lépe dokumentovat vévodovu velkorysost, či spíše velikášství než jeho malostranský palác s třicet metrů vysokou salou terrenou, postavený na parcelách třiadvaceti domů, tří zahrad, vápenice a brány. Nutno přiznat, že i v dobách největšího válečného zaneprázdnění pracovitý Valdštejn neopomíjel kontrolovat stavební činnost na svých statcích.


Valdštejn neúnavně a s bezpochyby mimořádným organizátorským talentem spravoval své ohromné panství, zároveň ovšem pozorně sledoval dění v Evropě. Už v roce 1622 císaři nabídl, že mu postaví patnáctitisícovou armádu, a v následujících letech svou zprvu odmítnutou nabídku (císař prostě neměl peníze) několikrát opakoval. Císař nabídky odmítal, jenže čas pracoval pro velkého Čecha. V roce 1625 ho císař povýšil na vévodu a nabídl mu velení nad svou armádou. Tak začal Valdštejnův první generalát a vévoda konečně mohl své schopnosti uplatnit v plné šíři. Rychle vybudoval armádu o počtu 100 000 mužů, armádu, která díky schopnostem velitele neměla jen dobrou kázeň a organizaci, nýbrž jejímž mužům dokonce byl - zjev to tehdy vskutku vzácný - pravidelně vyplácen žold. V řadě válečných konfliktů, střetů a bitev, jíž říkáme třicetiletá válka, právě začala fáze nazývaná válkou dánskou. Valdštejn se svou armádou operoval především na severu Německa až na březích Baltu a po řadě vítězných bitev vděčný císař tohoto suchozemce jmenoval admirálem Oceánského (Severního) a Baltského moře. A nejen to: za jeho výdaje ho odškodnil Vévodstvím meklenburským. Kariéra vrcholila, dostat se výš už ani nebylo možné.

A tady bere svůj počátek valdštejnská otázka nejproslulejší a zároveň nejzapeklitější: pomýšlel činorodý Valdštejn na samém vrcholu kariéry ještě výš? Zatím tomu nic nenasvědčovalo, vše, co víme, dokládá, že Valdštejn svému císaři sloužil věrně. Jenže přibývalo nepřátel, zjevných i skrytých, včetně bývalých "skoropřátel", kteří arogantního a úspěšného Valdštejna nesnášeli a žádali na císaři, aby ptáčkovi přistřihl křidélka. Císař tlaku okolí, tlaku vedenému především španělským vyslancem ve Vídni a nespokojenými říšskými kurfiřty (požadovali odvolání Valdštejna, a hlavně snížení početního stavu armády), odolával dlouho, ale když se zdálo, že válečná vlna ustupuje, císař začal podléhat a nakonec Valdštejna odvolal. Bylo to překvapující, a především hodně riskantní rozhodnutí. Valdštejnova skvělá armáda byla totiž právě Valdštejnova, on ji platil, on si vybral oddaný a poslušný důstojnický sbor, on byl ikonou svých žoldnéřů, zkrátka moc měl on. Nebylo nic absurdního na představě, že by ve své ješitnosti smrtelně poraněný generál přešel na stranu nepřítele, zvlášť když doba byla v tomto ohledu dynamická. Než se kolegium kurfiřtů v Řezně doradilo o Valdštejnově odvolání, než na jejich požadavek císař přistoupil a než věc byla co možno nejšetrněji Valdštejnovi oznámena, válečná situace se povážlivě proměnila - švédská armáda, vedená mladým a schopným králem Gustavem Adolfem II., zahájila ofenzívu.

Byl to opravdu nebezpečný protivník. Protestantské věci hluboce oddaný švédský král (nemohl tušit, že jeho dcera Kristina skandálně přestoupí ke katolictví) se proslavil důkladnou vojenskou reformou a jeho nová armáda rychle získala zkušenosti v Livonsku a Prusku ve válce s Polskem. Také diplomaticky měl Gustav Adolf svou válku dobře připravenou slíbenou pomocí Francie i slibem ruského cara, že zaměstná Poláky. Když pak Švédové obsadili klíčové pozice na Labi a Odře, přidali se k nim i někteří protestantští říšští feudálové. V září 1631 utrpěli císařští drtivou porážku u Breitenfeldu, v listopadu téhož roku Sasové obsadili Prahu. Situace císaře byla vskutku povážlivá, a tak mu nezbylo než kousnout do kyselého jablka čili přilézt k Valdštejnovu křížku. A tak už v prosinci měl Valdštejn titul "General-Capo" (generalissimus), který ovšem přijal za mnohem výhodnějších podmínek než v případě generalátu prvního. Především měl císařem schválenou absolutní moc nad armádou a (zdůrazněme pro spekulace o jeho údajné "zradě") měl právo s kýmkoliv vyjednávat "ve věci války, míru a příměří".

PEKAŘ A DALŠÍ OTÁZKY


Od tohoto okamžiku sled následujících událostí jen komplikuje tzv. valdštejnskou otázku a vrhá historiky do víru spekulací. Proč vůbec Valdštejn druhý generalát přijal? Co sledoval a jaký měl plán? Opravdu byly jeho styky se švédským králem nekalé? Opravdu mu na mysli stále silněji tanula otázka všeobecného míru? A konečně - chtěl proradného císaře, který ho urazil, zradit a sám se stát českým králem, jak apodikticky tvrdil historik Josef Pekař? A přece je odpověď jednoduchá: nevíme a patrně nikdy vědět nebudeme.


Zpočátku šlo všechno jako po drátku. Během pouhých čtyř měsíců Valdštejn dokázal vybudovat šedesátitisícovou armádu, v květnu vyhnal Sasy z Prahy a vzápětí obsadil celé Čechy. Pak vyrazil do Německa v ústrety Švédům a v listopadu 1632 svedl u Lützenu bitvu sice nerozhodnou, v níž však švédský král padl. Také Valdštejn neměl k smrti daleko, ale zastřelili jen koně, na němž seděl. Jenže smrt velkého švédského krále nebyla pro Valdštejna výhrou, a ze širšího strategického hlediska dokonce prohrou. Jeho nepřátelé opět zvedli hlavu, a tak začalo poslední dějství Valdštejnova příběhu. Přestože měl císařem schválené pravomoci k širokým jednáním, začalo být jeho jednání považováno za stále nebezpečnější, až se začalo mluvit o zradě. A císař opět podlehl: podepsal patent nejen Valdštejna opět odvolávající z funkce generalissima, nýbrž svolující zvolit vůči jeho osobě "jakékoliv prostředky". Věc nezůstala utajena, Valdštejn se o patentu dozvěděl v Plzni, kde se nacházel v péči lékařů a hvězdopravců. Rozhodl se utéct do Saska, jenže v Chebu ho dostihlo spiknutí jeho bývalých důstojníků, takže halapartna setníka Waltera Deverouxe se stala nejslavnější bodnou zbraní evropských dějin. Valdštejn už byl v noční košili, právě od něho odešel astrolog. Rána byla vedena do prsou a s maximální silou, hrot projel i starcovými zády. Stalo se to 25. února roku 1634.

Vražda ohromila celou Evropu. Císař se musel nějak zachovat, a tak důvtipně jmenoval komisi (po dokonaném skutku!), jež měla shromáždit důkazy o vévodově zradě. Nenašla nic stejně jako dodnes všichni snaživí historikové - důkazy prostě nejsou.

Je pravda, že Valdštejnova kariéra byla krátká, vlastně jen oslnivý záblesk bez trvání a bez pozitivního dědictví. Ale z kořistného kondotiéra se nakonec vyklubal výtečný hospodář, a dokonce i státník, jehož mírové plány mohou i po staletích budit respekt. Také historická velikost tu bezpochyby je, uznávaná i cizinou.

Kdo ví, co se táhne hlavou těm turistům, kteří navštěvují Valdštejnův hrob v bývalém kostele sv. Tří králů v těsné blízkosti zámku v Mnichově Hradišti. Dme se jim - jsou-li Češi - hruď pýchou, či se jim spíš v mysli rojí otazníky?

 

JAN P. KUČERA

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější