Petr Bezruč | Reflex.cz
reklama
nahoru

Petr Bezruč

JAN P. KUČERA12. února 2008 • 10:00

Začít slovem "záhada" není nejšikovnější, vždyť každý už dávno prohlédl ten ošuntělý bulvární trik. A přesto - záhada tu není laciným upoutáváním pozornosti. Je přitažlivá už proto, že "Slezské písně", či přinejmenším část básní z nich, jsou poezií opravdu velkou, a jejich autorství tedy není nějakou efemérní záležitostí. Navíc se tyto básně spolu s tím, kdo je zbásnil, staly součástí základního vzdělání každého dobrého Čecha. Nyní, 17. února, to bude přesně půlstoletí ode dne, v němž velký klasik české literatury Petr Bezruč (vlastním jménem Vladimír Vašek) v Olomouci zemřel.

reklama

 


V literárněhistorických příručkách se můžeme dočíst, že jádro Slezských písní vzniklo v prvních měsících roku 1899, že básník v nich během mohutné tvůrčí erupce "vytvořil patetické verše působivé obraznosti" a že básně jsou "vášnivým protestem proti národnostnímu a sociálnímu útlaku v rodném kraji", na Ostravsku a v Beskydech. Je nabíledni, že uveřejnit vášnivý básnický protest v hořkých dobách habsburského útlaku nebylo jen tak, a že tedy existovaly dobré důvody skrýt se za pseudonym.

PROZRAZENÍ


Při takové hře na schovávanou se pak nelze divit ani tomu, že i cesta těchto básní od básníka k redaktorovi byla trochu zvláštní. A tak 16. ledna roku 1899 pošta doručila známému spisovateli Janu Herbenovi na jeho redakční stůl v kulturněpolitickém týdeníku Čas obálku obsahující pět básní doprovozených tímto dopisem: "Pane doktore! Ač neotevíráte svého listu směru nacionalistickému nebo platonickému, zasílám Vám přece ty verše k nahlédnutí. Račte mi odpovědět v listárně Času v neděli. Bude lépe být odmítnut od kritiky listu Vašeho než být uveřejněn do XY listu. Brno 16/1/99. Petr Bezruč." Herben literatuře rozuměl dobře, velkou poezii v zaslaných básních rozpoznal okamžitě a 11. února tři z básní zařadil do beletristické přílohy svého časopisu.

Jenže cenzura celé číslo zabavila. Jménem Jeho Veličenstva císaře konstatovala, že "obsah článku Den Palackého a Škaredý zjev zakládá skutkovou povahu jednak zločinu uražení člena domu císařského, jednak přečinu proti veřejnému pokoji a řádu". Navíc: "V závadných článcích podněcuje se k zášti proti židům, pak proti šlechticům, mimo to najmě v místech, kdež řeč jest o vévodovi říšském, haněním porušuje se úcta k jednomu členu domu císařského" (to rozpoznáno v Bezručově slavném markýzi Gerovi). Cenzorsky opravený časopis pak obsahoval jen jedinou báseň, kterou Herben doprovodil těmito slovy: "Uveřejňujeme verše neznámého posud básníka P. B. Jistě ne proto, že jsou nacionalistické, ale proto, že jsou mohutné a vášnivé a nové, a proto, že si od jeho talentu mnoho slibujeme."

Bezruč byl nadšen a následně panu redaktorovi posílal další básně, přičemž ho naléhavě žádal, aby respektoval jeho inkognito. To ovšem tajemstvím celý rozrušený Herben nedokázal, obzvlášť když se mu zdálo, že "toto písmo vídal". Jenže ať vzpomínal jak vzpomínal, na nic nepřišel a také jeho pátrání nepřineslo kýžený výsledek - na uvedené adrese našel jen poštovního úředníka Františka Losíka, který vůbec nechápal, nač je dotazován.

Pravdu se dr. Herben dozvěděl až v roce 1904, když v divadle náhodou potkal Vaškovu sestru, ale před širší veřejností věc utajil. Zatím v Času vycházela jedna báseň za druhou a literární veřejnost se předháněla v dohadech a v tušení senzace, takže Herben nastalou situaci bez přehánění popisuje jako "honbu na Bezruče". Agilní pražský nakladatel Josef Richard Vilímek ml. okamžitě rozpoznal mimořádnou obchodní šanci a nabídl básníkovi knižní vydání básní, přičemž ovšem - "úplnou diskrétnost v každém směru Vám zaručuji".



Než tajemný básník stačil na nabídku nějak zareagovat, jeho inkognito bylo prozrazeno. Povstal z toho malý skandál, protože z indiskrece byl nařčen přecitlivělý Vilém Mrštík, už tak předrážděný svým vleklým sporem s F. X. Šaldou. Vinen však nebyl on, nýbrž jeho bratr Norbert, který s nenápadným úředníkem Vaškem často a mocně popíjel a při obdobném popíjení s kýmsi jiným se pak podřekl.

Prozrazením rozhořčený Vašek hrozil skončit s básněním a své hrozby naplnil. Ale dlouho to nevydržel, takže bez jeho básní zůstal pouze jeden ročník beletristické přílohy Času. Pak do každého ročníku posílal básně nové, poslední v roce 1911, ale to bylo už dávno po prvním knižním publikování básní. Vyšly v počtu padesát čtyři pod názvem Slezské číslo v roce 1903 a doplněné pak už pod názvem Slezské písně v roce 1909. Pak sbírka za básníkova života vyšla ještě několikrát s básněmi často "opravenými" a "upravenými", takže dnes je editorskou svízelí, k jaké verzi se přiklonit. Za kanonický text se obvykle považuje polygraficky velmi pěkné vydání z roku 1928 "nákladem Nového lidu v Brně".

Ale napsal Slezské písně opravdu Vladimír Vašek, ukrývající se pod pseudonymem Petr Bezruč? Podivná otázka vyplývá z nepřehlédnutelného rozporu mezi autostylizací některých básní sbírky a jejím celkovým laděním a životem a povahou jejich tvůrce Vladimíra Vaška.

V USTRAŠENÉM POKLIDU


Vladimír byl synem středoškolského profesora Antonína Vaška (narozen 1829), který v Opavě vydával "zábavný a poučný týdeník pro lid moravský" Opavský besedník, z něhož se stal - i když byl tištěn švabachem! - jeden z pilířů národního obrozovacího procesu na severovýchodní Moravě a ve Slezsku. Nevlídným úřadům se činnost slezského buditele nelíbila, a tak nepohodlného pedagoga (a statečného bojovníka proti pravosti Rukopisů) přeložila na c. k. slovanské gymnázium v Brně.

V roce 1880 profesor Vašek náhle zemřel a zanechal po sobě vedle díla buditelského a vědeckého i šest nedospělých dětí, z nichž nejstarší Vladimír měl teprve třináct let. Otcův rodný kraj poznával při prázdninových pobytech v Háji u Opavy, kam jezdil ke svému strýci. V Brně vystudoval gymnázium a pak odešel do Prahy na filosofickou fakultu studovat klasickou filologii. V Praze se mu nelíbilo. Trpěl nedostatkem peněz a Praha jako město ho nijak nepřitahovala. Ani o studium samotné neměl valný zájem a po šestém semestru je ukončil. Vrátil se do Brna a nastoupil zprvu do úřadu při Zemském výboru, v roce 1891 složil zkoušku z poštovních předpisů, načež byl jmenován poštovním asistentem v Místku. Po dvou letech na vlastní žádost z Místku odešel k poště v Brně. Tam na nádražní poště pak zůstal celá léta.



Kromě pobytu ve vězení pro podezření z autorství protirakouských básní (1915-16) a několika přechodných milostných vzplanutí jeho život plynul zcela nenápadně, poklidně a v ústraní, dokonce jaksi ustrašeně. Vždyť třeba v roce 1917 odmítl podepsat Manifest českých spisovatelů.

Svědomitý a zdatný poštovní úředník, který odmítl povýšení na ředitele, a když dostal od Karlovy univerzity čestný doktorát, nikdy titulu nepoužil, se v roce 1928 nechal penzionovat a od roku 1939 žil trvale uprostřed milované žírné hanácké roviny v Kostelci na Hané. Jen dva milostné vztahy rozvířily poklidný hanácký život jeho pozdních let - k Františce Veselé a Martě Kristové. Básně už nepsal, jen tu a tam naivní veršovánky, většinou na pohlednice. Hle, jak hluboké zachycení mnichovské tragédie nám zanechal údajný autor Slezských písní: "Mnichove, bědný Mnichove, / jak jsi oškubal náš stát! / Klesli do kolen vůdcové, / ale národ zůstal stát." Nebo jiná, tentokrát mírová: "Na všecko se z dálky dívám / a v souzvuku s lidem splývám, / jenž za mír hlas pozvedá. / Co chce lid, to chci též já."

Nicméně Vladimír Vašek básníkem bezpochyby byl. Dosvědčuje to rozsáhlá báseň Stužkonoska modrá i milostné drobnosti Labutinka. Problémem je jen otázka, zda tento básník Vladimír Vašek, poctěný v roce 1945 titulem národní umělec, mohl být autorem všech básní Slezských písní. (Vašek zůstal i při tomto vyznamenání věren své úzkostlivé plachosti před veřejností, pro diplom si do Prahy nejel, takže do jeho hanáckého útočiště mu ho musel přivézt Zdeněk Nejedlý a Jaroslav Seifert. Také se nikdy nikomu nepodařilo udělat s Vladimírem Vaškem interview a i fotografií zůstalo jen pár.)

PODIVNÝ TURISTA


Za fasádou jednotvárného, až nudného života je věru těžké představit si "od Těšína Bezruče, porobeného národa barda", ten škaredý zjev, z něhož šlehají plameny a srší jiskry, tvůrce tak silných básní, jako je 70 000, jako je Já, jako je Škaredý zjev, barda, který "z Ostravy prchl, z Vítkovic, z Bašky, z Frýdlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů". Jak a kdy vůbec Těšínsko, jehož důvěrnou znalost Slezské písně předpokládají, mohl poznat?



Když Norbert Mrštík vyzradil tajemství pseudonymu, ne každý uvěřil, že jde opravdu o Vladimíra Vaška. Dokonce ještě v roce 1911, tedy dávno po prozrazení pseudonymu a po knižním vydání Slezských písní, se tu a tam na veřejnosti stále ještě mluvilo o autorovi Slezských písní jako o neznámém Slezanovi. Rovněž ti, kteří osobu skrývající se za pseudonym vzali jako danou věc, nemohli dost dobře pochopit, proč se "od Těšína Bezruč" stal zrovna z Vladimíra Vaška, který Těšínsko moc neznal. Jinak řečeno, když už budoucí úředník brněnské pošty chtěl být bardem, proč ne Opavska, kde byla germanizace mnohem silnější než na Těšínsku?

Legenda praví toto: "Když byl zaměstnán v Místku, tehdy prošel jako turista všechny dědiny na Těšínsku, Ostravsku, Opavsku, Hlučínsku, toulal se po horách, snil, dumal, trápil se. Tehdy začal zpívat. Bolavě a hořlavě. V každé dědině poznává lidi, statky, jejich historie, promlouvá s občany, sbírá materiál a své těžké, otřesné dojmy."

Zamáčkněme slzu dojetí a zkusme popřemýšlet. Odhlédněme od faktu, že tzv. jádro Slezských písní vzniklo dřív, než Vašek přišel do Místku, a pohlédněme na mapu. Už první pohled nám prozradí, že tvrzení legendy je povážlivé. Vždyť sám Bezruč říká, že "na Frýdlant bylo jít z Ostravy - / náklad jsem měl trochu těžký - / pět hodin šlapat do únavy". Ani vrcholový bezručolog srozumitelně nevysvětlí, proč Vladimír Vašek na prázdninách v Háji u Opavy šlapal s těžkým nákladem pět hodin z Ostravy do Frýdlantu. Nevysvětlí také, jak úředník z Místku poznal zapadlé slezské a moravské vísky. Vždyť kde by na to vzal čas? Seděl u přepážky "11 hodin denně těžké služby od půl 7. hod. ráno do půl 8. večer s polední přestávkou". Ale dodává: "Čtvrtý den bylo volno, to jsem chodil po celém okolí do Těšína, do N. Jičína, do Ostravy".

Chce nás přesvědčit, že čtvrtý volný den vyrazil na pětihodinovou štrapáci do Dětmarovic či Lutyně, hodinku dvě z oken místní hospody znaveně pozoroval "porobování haluze tam za Ostravicí", načež se pak navracel pětihodinovou túrou, aby příští den zase ukázněně seděl 11 hodin u přepážky? Taktně přejděme svědectví jeho samotného, jak hodně miloval hospodování, které je časově dost náročné. Možná však sedával v hospodě s mapou Těšínska před sebou - ale to je vysvětlení nepřesvědčivé. Část literárněhistorické obce mlčí, část se kroutí, část setrvává při krkolomném podpírání teorie jedinečné eruptivnosti roku 1899. Část se smiřuje s tím, že případ Petra Bezruče asi bude trošku složitější.

ZÁHADNÝ O. B. P.


Kam by úvahy mohly směřovat, ukazuje Petr Bezruč sám v okamžiku, kdy Vladimír Vašek píše Herbenovi, že dovede psát jen jako Petr B. Původ pseudonymu není tajemstvím. Když Vladimír Vašek přišel do Místku, seznámil se s bratry Janem a Ondřejem Boleslavem Petrovými, "horlivými vlastenci brojícími proti germanizaci Těšínska". Nesmiřitelnou, nezkrotnou osobností byl mladší Ondřej Boleslav, starý mládenec a kantor, nyní kancelářský solicitátor, skutečně důvěrný znalec Těšínska a tamních poměrů. Ve všem, co o něm víme, téměř dokonale splňuje představu autora Slezských písní včetně toho, že psal básně. Na rozdíl od Vladimíra Vaška skutečně žil v Těšíně, než byl pro "vzdorné a drzé obhajování češtiny" suspendován z učitelského místa. Literární historik Jan Urbanec o něm ve své knize o mládí Petra Bezruče cituje toto dobové svědectví: "Neměl žádného pevného postavení, a tedy zřekla se ho i jeho milenka, nejkrásnější děvče z Žermanic. Ondřej zdrcen procházel celým Těšínskem a Ostravskem, hledaje nějaké vhodné zaměstnání. I život hornický poznal, viděl útisk havířů." Nakonec Těšínsko opustil s kočovnými herci, ale po letech se vrátil. To všechno se na autora Slezských písní hodí jako ulité a z toho vzniká pravděpodobnost, že O. B. Petr značný podíl na Slezských písních, tedy na tom, co se nazývá jejich "jádrem", mohl mít.



Svízel je v tom, že Petrova poezie se nezachovala a v rodině se jen tradovala vzpomínka, že svou sbírku poslal nějakému nakladatelství, ale byla mu vrácena pro příliš útočný obsah. Po Petrově náhlé smrti v roce 1893 (měl čtyřicet let) rukopis básní prý spálila buď jeho švagrová, nebo bytná. Hlavní svědek tedy zmizel, ale v každém případě paušálně odmítavý názor, že "na vyspělou veršovou techniku charakterizující P. Bezruče Ondřej svým vzděláním nestačil", je nepřesvědčivý, či spíš absurdní. Nápad (podezření či pomluva), že autorem některých (zrovna těch nejsilnějších) básní mohl být O. B. Petr, se objevil už za života V. Vaška a je třeba říci, že Vašek svým chováním, zametáním stop svého mládí, a především "vylepšováním" původních verzí Slezských písní takovému názoru jen nahrával.

Lze to ilustrovat na několika nápadných "proč?". Vzpomeňme třeba na báseň Kantor Halfar. Těšínským kantorem, jehož život skončil sebevraždou (tak se někdy mluví o Petrově smrti), nebyl Opavan Vašek, nýbrž těšínský O. B. Petr. Proč Vašek děj básně přeložil z původního Těšína do Lipiny? A proč Vladimír Vašek začal posílat básně do časopisu až po smrti Petrova bratra? Zajímavé také je, že po pohřbu O. B. Petra náhle a bez vysvětlení přerušil s jeho bratrem styky, ač dříve do jeho bytu chodíval často.

Tím vším nemá být řečeno, že Vladimír Vašek básně svého přítele prostě ukradl. Poslal je, možná trochu upravené, do Herbenova Času v té nejlepší víře jako Bezruč, avšak neočekávaný ohlas básní ho tak překvapil, že se začal do postavy těšínského barda stylizovat sám. Přítelovo spoluautorství přiznával jednak svým pseudonymem, jednak celoživotní podivnou a každého překvapující ostýchavostí, měl-li se ke svým Slezským písním vyjádřit. Proto tak důtklivě a rozmrzele v roce 1918 nabádal spisovatele Vojtěcha Martínka, aby četl básně, místo aby hledal jejich autora, načež se mu v záchvatu upřímnosti svěřil: "Donesla ta knížka do mého života tolik hořkých chvil, že jsem již naproklínal ty okamžiky, kdy jsem se zapomněl a pustil ty verše do světa."

Ano, zapomněl se, ale couvnout už nemohl, a tak básně stále upravoval k obrazu svému, aby byly víc jeho. Upravoval tak, a v tom se shodnou i ortodoxní bezručologové, že je umělecky doslova ničil. Avšak nešlo to jinak, nebylo možné bez úhony spojit poetiku Petra Bezruče a Vladimíra Vaška. Druhé jméno Petr Bezruč je přitom jméno Vaškovy zhrzené lásky Dody Besrutschové, jež to sama potvrdila: "Na své dopisy a později také na básně, které mi posílal, podepisoval se Bezruč a Petr Bezruč. Tož to Bezruč bylo podle mne a to Petr podle nějakého učitele, o kterém mi vyprávěl."

POCHYBNOST NEJEN NOHAVICOVA


Myšlenka, že Vladimír Vašek nenapsal celé Slezské písně, a hlavně jejich nejlepší básně, už u nás napadla ledaskoho. Je ovšem třeba říci, že kruhy učených badatelů ji v naprosté většině odmítaly a odmítají. Mají možná výborné odborné důvody, na druhé straně je možné zlomyslně podotknout, že když někdo zasvětí svůj badatelský život umnému rozboru Slezských písní a shledává souvislosti jejich geneze a obsahu s životními okolnostmi Vladimíra Vaška, pak sotva bude ochoten přiznat, že věc se má podstatně jinak. Velká bezručovská konference z roku 1984 skončila takřka všeobecným souhlasným brumendem, že hledat, či dokonce nalézt jiného básníka Slezských písní je nesmyslná senzacechtivost. Výtečný a důvtipný literární vědec, profesor Oldřich Králík, vysvětloval záhady kolem Slezských písní tím, že Vladimír Vašek rozvíjel odkaz svého otce, a v tomto smyslu se vyjádřil zcela nesmlouvavě: "Něco tak nezdůvodněného za vyvracení ani nestojí. Je nepochybné, že se uměle vyrábí nimbus kolem bezvýznamného ztroskotance O. B. Petra a pomíjí se skvělý zjev Antonína Vaška." Po takovém apodiktickém prohlášení by bylo poněkud trapné, kdyby se nějakou náhodou prokázalo, že ten ztroskotanec byl autorem toho nejlepšího, co ve Slezských písních je. Navzdory svému ráznému postoji však byl profesor Králík natolik seriózní literární vědec, že zároveň v roce 1967 důrazně přiznal toto: "Myslím, že nakonec se nedá vyvrátit fakt, že jiný je básník Slezských písní z roku 1899 a jiný je tvůrce, který se vynořuje po únoru 1900."



Více světla do záhady autorství Slezských písní nepřinesly ani nové objevy, zejména v roce 1984 publikovaný soubor nazvaný Básně, opus V, podepsaný Pavlem Hrzánským, což byl jeden z prvních pseudonymů Vladimíra Vaška. K podepření či popření faktu, že ve Slezských písních jsou básně velice různé umělecké hodnoty, a především rozdílné poetiky i metriky, takovéto objevy ničím podstatným nepřispějí. Ostatně je-li pochybovačství o autorství Vaška většinou literárních vědců odmítáno, jsou zase jiní, pro které je rozpor mezi těšínským démonickým bardem a poštovním úředníkem (s jeho vlídným vztahem k němčině) zcela zřejmý. Už ve dvacátých i třicátých letech v českém literárním světě tu a tam probleskla přání "přece jen se setkat se skutečným autorem Slezských písní" a bezvěrci se najdou i dnes. Patří k nim třeba ostravský spisovatel Miloslav Stoniš stejně jako básník a písničkář Jaromír Nohavica, jenž poetický rozpor ve Slezských písních rozpoznává jak intuicí básníka, tak citem a znalostmi místního rodáka. V roce 2003 publikoval stručné shrnutí "probezručovské (propetrovské) a provaškovské argumentace" ve prospěch první spisovatel Jan Drozd pod výmluvným názvem Autoři Slezských písní.

Záhada Slezských písní tedy zůstává záhadou a nic na tom nezmění ani nervózní prohlášení znalců, že je to jen senzacechtivost. Kdo může říct, jak to tenkrát vlastně bylo? Ale každý čtenář si to může zvážit sám, jen připomínám, že dokonce i matematika zná teorii pravděpodobnosti.

 

JAN P. KUČERA


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama