Mileva Einsteinová | Reflex.cz
reklama
nahoru

Mileva Einsteinová

Lucie Tomanová19. února 2008 • 10:00

Svému muži obětovala vše, vědeckou kariéru i mládí. Nakonec ale přišla o všechno. Potkal ji osud mnoha jiných manželek, které nezištně pomáhají manželovi ke slávě, aby byly vzápětí vyměněny za reprezentativnější "model". Když 4. srpna 1948 zemřela v curyšské nemocnici, byla to nešťastná a osamělá stará žena. Jen hrstka známých věděla, že svět přišel o jeden z největších vědeckých mozků dvacátého století, jehož otisk zůstal navždy zapsán v podobě matematických důkazů v několika Einsteinových pracích - včetně speciální teorie relativity.

reklama

 


"Potřebuji svoji ženu. Ona řeší všechny matematické problémy," prohlásil Albert Einstein v době, kdy ještě bylo jejich manželství šťastné. Tehdy společně sepsali čtyři významné vědecké práce, například speciální teorii relativity a objasnění fotoelektrického jevu, jež zásadně ovlivnily podobu moderní matematiky a fyziky. Rok 1905, kdy byly zveřejněny, byl později nazván "zázračným rokem", a to jak ve světě vědy, tak v Einsteinově celoživotním díle.

O pár let později, jako slavný muž, už svou ženu nepotřeboval a zažádal o rozvod. Mileva, která mu porodila dva syny, bývala jeho nejbližší spolupracovnicí a obětavě se o něj starala, zůstala sama. Bez stálého příjmu měla co dělat, aby uživila své děti. Její sny o vědecké práci i spokojené rodině se navždy rozplynuly.

TA KULHAVÁ


"Kulhající holčička s velkýma černýma očima a bujnou fantazií" - takto poněkud pateticky Milevu popisuje srbská autorka jejího životopisu Desanka Trbuhovićová-Gjurićová, jež svou hrdinku pojala jako vzor slovanských, zejména pak srbských ctností. Mileva, ač původem Srbka z Vojvodiny, však žádnou velikou vlastenkou nebyla a za svůj domov později považovala spíše švýcarský Curych. Místo, kde mohla skutečně být tím, čím chtěla, bez ohledu na konvence.

Narodila se 19. prosince 1875 v Kaći. Stejně jako později její mladší sestra Zorka trpěla luxací kyčle - vada, kterou dnes odstraní běžný chirurgický zákrok, tehdy představovala pro ženu, jejímž hlavním úkolem bylo dobře se provdat, velký handicap. V kombinaci s průměrným, nijak okouzlujícím vzhledem snižovala šanci na spokojený rodinný život opravdu na minimum.

Přece jen ale měla Mileva kus štěstí v neštěstí: její otec Miloš Marić, důstojník rakousko-uherské armády, byl velmi sečtělý člověk a toužil zajistit všem svým dětem dobré vzdělání. To, že poslal na studia nejen syna, ale i obě dcery, bylo v té době nezvyklé. Kdyby nebyl v Novém Sadu a v Rumě (v dnešní srbské Vojvodině), kam později rodina přesídlila, váženým a ctnostným občanem, nejspíš by mu mezi sousedy taková výstřednost jen tak neprošla.

MICA


Prvorozená "Mica" byla otcovým miláčkem a on do ní vkládal velké naděje. Když mu učitel na základní škole potvrdil, že má dcera opravdu výjimečný talent, neváhal a poslal ji na gymnázium. V Rakousku-Uhersku ale dívky na gymnáziu studovat nemohly (české dívčí gymnázium Minerva, první v Rakousko-uherské říši, vzniklo až o rok později), a tak se Mileva vypravila do Srbska, na Královské srbské gymnázium v Šabci. Bylo to pro ni vysvobození, hlavně od spolužáků, kteří si na ni kvůli jejímu pajdání ukazovali prstem.

Konečně se mohla plně věnovat studiu, hlavně matematice a fyzice, a to tak intenzívně, že zaměstnala sháněním odborné literatury všechny své učitele. Škola jí zabírala téměř všechen volný čas, což jí pomáhalo zapomenout na méně veselé stránky života. Tady už jí sice spolužáci nenadávali jako na základní škole, ale ani jejich soucitné pohledy nebyly zrovna to pravé ořechové.



Mileva se čím dál víc uzavírala do sebe. Netřeba dodávat, že milostné románky a vdavky ze svých plánů vyškrtla rovnou. Vzdělání pro ni nebylo ani tak cestou, jak se vyrovnat ostatním, ale vstupenkou do světa, kde na takových povrchnostech nezáleží. Alespoň tehdy o tom byla, jak vzpomínají její blízké přítelkyně, skálopevně přesvědčena.

CURYCH JAKO ERASMUS


Studia na univerzitě v Curychu, jedné z mála evropských škol, kam měly ženy přístup, byla pro Milevu asi nejšťastnějším životním obdobím. Curych byl sice švýcarsky spořádané, ale liberální město plné studentů - taková líheň vědeckých, hudebních a literárních talentů své doby. Atmosféra se snad dala srovnat s dnešními studentskými zahraničními pobyty v programu Erasmus, odkud se i nejzarytější introverti vracejí jako světáci.

Mileva byla spokojená, hlavně poté, co po roce na medicíně pochopila, že nechce být lékařkou, a přestoupila na polytechniku, která ji bavila daleko víc. Místo memorování anatomie mohla plně zaměstnat mozkové závity fyzikou a matematikou a uchopit podstatu veškeré existence za přijatelný konec. Značně harmoničtější byl i okolní svět. Bydlela v podnájmu s kamarádkami a mezi spolužáky z ročníku, kde byla jedinou ženou, se konečně cítila jako mezi svými.

Brzy se spřátelila i s Albertem Einsteinem, jenž byl o tři a půl roku mladší. Právě on byl největším exotem a zároveň nejcharismatičtější osobností nejen celého ročníku, ale možná i fakulty. Hezký, zábavný, sebevědomý, extrovertní a k tomu nesporně geniální. Měl ale jednu vadu. Jiné ženy se s ním styděly ukázat na veřejnosti, protože jeho rozčepýřený zevnějšek už nebylo možné označit ani za nedbalou eleganci. Chodili na výlety do hor, pořádali koncerty, diskutovali o matematice. Nejprve ve společnosti spolužáků, stále častěji ale sami. On hrál na housle, ona ho doprovázela na klavír. On řečnil o matematice a fyzice, ona hledala pro jeho teorie matematické důkazy. Společně louskali odborné knihy hluboko do noci a navštěvovali jen ty přednášky, které, s lehkou arogancí sobě vlastní, uznali za přínosné. On jí říkal Doxerl (něco jako můj malý jezevčíku, nicméně v bavorském nářečí němčiny jde o důvěrné oslovení) a v dopisech se podepisoval: "Tvůj Johánek."

SPLYNUTÍ MOZKOVÝCH ZÁVITŮ


Ze splynutí mozkových závitů se záhy vyvinul hluboký vztah. "Ona je mi rovná," prohlásil Einstein o své milé a byla to od něj velká poklona, protože při svém nemalém sebevědomí jen tak někoho za sobě rovného nepovažoval. Mileva se do Einsteina zamilovala, ale zpočátku se vztahu dost bránila. Chtěla studovat, získat místo na univerzitě a věnovat se vědě, ne být hospodyňkou existenčně závislou na manželovi. Pokusila se ze vztahu vymanit odchodem na univerzitu v Heidelbergu, kde strávila celý semestr 1897/98. Einstein ji v dopisech vytrvale přemlouval k návratu a tituloval ji "uprchlice". Vrátila se. Stali se spolupracovníky a milenci, dny trávili střídavě ve škole a v Milevině pokojíku. Psali diplomovou práci, připravovali na státnice a byli šťastni.



Einsteinova rodina však toto nadšení nesdílela a paní Einsteinová dostala při každé synově zmínce o sňatku hysterický záchvat. Mileva byla podle nich "stará ošklivá kulhavá knihomolka", která nejen že nepocházela ze židovské rodiny, ale ke všemu byla Slovanka. Zkrátka všechno špatně.

Nakonec Mileva, nejlepší studentka v ročníku, u státnic neuspěla. Proč, to vyšlo najevo až po letech, po zveřejnění jejich korespondence. Mileva čekala nemanželské dítě. Těhotenství nesla těžce fyzicky i psychicky. Nakonec odjela domů k rodině a v lednu 1902 po komplikovaném porodu přivedla na svět dceru Lízu. "Jediné, co je třeba ještě vyřešit, je otázka, jak mít Lízinku u sebe, nepřál bych si, abychom ji dávali k cizím lidem," píše jí Albert. O tom, jak celá věc dopadla, dodnes chybějí jakékoli záznamy. Někteří tvrdí, že Lízu adoptovala Milevina přítelkyně Helene z Bělehradu, jiní mají za to, že zemřela při epidemii spalniček. Mileva se se ztrátou dítěte nikdy nevyrovnala.

ROKY JEDNOHO KAMENE


Když získal Albert konečně trvalé zaměstnání na Patentovém úřadě v Bernu, vzali se. Obě jejich rodiny byly proti, a tak se 6. ledna 1903 konal jen skromný civilní obřad na radnici. Léta v Bernu byla pro oba šťastná. Práce na úřadě nebyla náročná, takže Albertovi zbývalo dost času na společnou vědeckou práci. Mileva si vzala na starost chod domácnosti a roli "paní domácí" v jejich bohémsky zařízeném bytě, který fungoval tak trochu jako vědecká, hudební a literární kavárna i útulek pro chudé a nadané studenty.

Koncentrace výjimečných mozků tu byla výbušná a nutno říci, že i ti nejpyšnější vědci vyslechli odborné názory jinak mlčenlivé hostitelky s nefalšovanou úctou. Častými hosty byli i bratři Habichtovi, s jedním z nichž, Paulem, Mileva spolupracovala na konstrukci přístroje k měření elektrického napětí. Patent je podepsán Einstein-Habicht. Habicht se prý dokonce jednou zeptal Milevy, proč nikdy nepodepisuje práce celým jménem, a ona mu odpověděla: "Proč? My dva jsme přece Ein Stein (jeden kámen)." I Habicht se tedy podepsal jen svým příjmením.

Příhoda vysvětluje, proč tedy od sňatku Milevin podpis nenajdeme na společných výsledcích práce obou manželů. Někdejší autorská dvojice Einstein-Marićová splynula v prosté Einstein. To platí i o čtyřech textech ze "zázračného roku" 1905 otištěných v lipském časopise Annalen der Physik. Díky práci objasňující fotoelektrický jev dostal Albert Einstein později Nobelovu cenu "za přínos v oblasti teoretické fyziky".

PRAŽSKÁ NOČNÍ MŮRA


V roce 1905 se Einsteinům narodil syn Hans Albert, vše se dařilo. Po šesti spokojených a plodných letech se Einsteinovi přestěhovali do Curychu, kde se jim narodil druhý syn - Eduard, zvaný Tete, křehké a nemocné dítě. Poté se znovu přestěhovali, tentokrát do Prahy, kde získal Einstein místo na německé části univerzity. Tehdy se nad jejich vztahem začala stahovat mračna.



Smíchovský byt v dnešní Lesnické ulici se stal pro Milevu kobkou. Albert s ní při vědecké práci přestal počítat a nechával ji doma samotnou s dětmi. Mrzelo ji to o to víc, že jejich přátelé, manželé Pierre a Marie Curieovi, publikovali vědecké práce společně a dostalo se jim uznání oběma. Chyběli jí známí, které měla v Bernu a v Curychu, a najít si nové v Praze byl problém. Pražská univerzita byla v té době rozdělena na dvě v podstatě samostatné školy, českou a německou, a jejich profesoři se vzájemně nestýkali. Jako Slovanka a zároveň manželka německého židovského profesora se ocitla mezi dvěma proudy a její jedinou blízkou přítelkyní nakonec byla ruská fyzička Taťjana Afanasjevová. A už tehdy prý měl Einstein vztah s jednou ze svých studentek.

ROZCHOD A VÁLKA


Zlepšení, v něž Mileva stále doufala, nenastalo ani s návratem do Curychu. Einstein záhy přes její odpor přijal místo na univerzitě v Berlíně. Mileva ho tam i s dětmi následovala, ale pochopila, že její manžel už s rodinou do budoucna ve svých plánech nepočítá. Byl teď pod vlivem své rodiny, hýčkaný, obletovaný, uznávaný. K ženě, kterou kdysi tak náruživě miloval, se teď choval hrubě a přezíravě. Písemně jí stanovil seznam dost ponižujících podmínek, za nichž s ním může žít v jedné domácnosti: Například nemluvit, není-li tázána, a neptat se ho, kdy a kam jde.

Mileva se tedy neptala a vrátila se i s dětmi do Curychu. Mezitím vypukla první světová válka a Milevě přibyla další starost. Byla existenčně závislá na penězích od manžela, jež ale přicházely nepravidelně a někdy taky vůbec. Dost pravděpodobně to způsobila spíše Einsteinova nedbalost než válečné komplikace, protože poslat peníze do neutrálního Švýcarska nebyl problém.

Mileva se ocitla přesně v situaci, které se vždy snažila vyhnout: nemocná, s nedokončeným vzděláním, bez vlastního příjmu a se dvěma dětmi. Aby mohla zaplatit synům školu, přivydělávala si doučováním matematiky a lekcemi piana. Občas byla ráda, když vůbec zbyly peníze na jídlo. Nikdy si ale nestěžovala.

VÝMĚNA MANŽELKY


Mileva doufala v manželův návrat k rodině až do konce války, ale on místo toho zažádal o rozvod. Vyměnil ji za svou sestřenici Elsu Loewenstahlovou, ženu ještě starší než ona, ale zato atraktivní a luxusně oblékanou vdovu. S Elsou žil už delší dobu a krátce po rozvodu se s ní i oženil. Adoptoval zároveň její dvě dcery z prvního manželství.

Einstein byl na vrcholu slávy v Evropě i v USA, sklízel plody jejich dřívější společné práce. Elsa, nevzdělaná, ale starostlivá a tolerantní, mu zajišťovala veškerý komfort; tolerovala mu i mladé milenky.



Když se potřeboval s někým poradit ohledně práce, přijel navštívit Milevu do Curychu. Dál četla všechny jeho práce. Snad i proto jí věnoval celý finanční obnos z Nobelovy ceny, již dostal roku 1921. Mileva za ně koupila tři domy, ty ale musela časem prodat, aby zaplatila péči o starého otce, duševně nemocnou sestru Zorku a později postiženého syna. Když pak otec zemřel a u sestry Zorky naplno propukla schizofrenie, její šťastné dny definitivně vzaly za své. Zřejmě šlo o dědičné rodinné zatížení, protože nemoc se nevyhnula ani mladšímu synovi Eduardu. Že je něco v nepořádku, bylo zřejmé už od jeho dětství. Měl fenomenální paměť i hudební talent, ale už v době studia na medicíně bylo jasné, že se lékařem nestane. Museli ho několikrát hospitalizovat v psychiatrické léčebně, míval záchvaty agrese, vyžadoval neustálou péči. Milevě docházely jak síly, tak i peníze - navíc její přátelé a příbuzní zemřeli nebo odešli za oceán.

Nemocná a psychicky totálně vyčerpaná se starala o Eduarda, který celé noci třískal do piana, aby utišil nesnesitelnou bolest v hlavě. Po jednom z jeho záchvatů ranila Milevu mrtvice - a pár dnů nato zemřela v nemocnici. Eduard, jenž se svému otci podobal, jako by mu z oka vypadl, skončil v psychiatrické léčebně.

SELEKTIVNÍ NESMRTELNOST


Trávit nejproduktivnější roky svého života péčí o manžela či partnera a o rodinu a posléze být vyměněna za "společensky atraktivnější", to je úděl mnoha žen. V případě Milevy Marićové je ale takový konec o to smutnější, že byla majitelkou jednoho z nejbystřejších mozků své doby a mohla se stát stejným přínosem pro vědu jako její vrstevnice - chemička Marie Curieová. Ženě, která si získala respekt předních evropských vědců, nakonec nezbylo než zůstat jen zapomenutou součástí nesmrtelného příjmení Einstein.

 

Lucie Tomanová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama