V naší zemi můžete dnes pečovat o své svalstvo zhruba v tisícovce fitness center. Proto není od věci připomenout, že úplně první zařízení tohoto druhu vzniklo v Praze a vlastně v celé střední Evropě právě před sto lety. Nazývalo se vzletně: Hoyerova škola pro všestranný výcvik těla pro pány, dámy a dítky v každém stáří. Z plakátů na nárožích zvala k návštěvě fotografie svalnatého fešáka Fridolína Hoyera; přes hruď měl šerpu s mnoha medailemi. Tahle škola přežila dvě světové války i několik režimů. Její pokračovatelé cvičí stále, s náležitou hrdostí a původními Hoyerovými činkami.
V dnes docela nenápadném secesním domě č. 287/18 na Karlově náměstí, stojícím téměř proti masívní soudní budově, si známý silák pronajal koncem roku 1907 několik místností a hned podal žádost na c. a k. místodržitelství o povolení živnosti. Když úřady 14. března 1908 jeho úsilí požehnaly, návštěvníci mohli jen žasnout. Spatřili, co sliboval leták: vědecky konstruované přístroje s pružinami, táhly i závažími dovezenými z Paříže a Berlína.
JE-LI SRDCE SLÁBO
Reklamní leták působil seriózně a ke vstupu do školy lákal chytře. Nabízel například:
Zdravý, nepřepínající tělocvik pro jednotlivce, kterým není možno zúčastniti se cvičení ve spolcích a kteří hledají odborné vedení a účelný systematický tělocvik. (...) Taktéž je určen pro slabé děti, školou povinné, jež nemohou zmoci únavu sezením v lavicích, trpící špatnou cirkulací krve, křivící se, aby srovnaly a upevnily své tělo. (...) Jste-li hubený, nervosní, chudokrevný, trpíte-li nezáživností, nespavostí, jsou-li Vaše srdce a plíce sláby a hrudník zúžený, čiňte něco proti tomu a podvolte se a svěřte se rukám majícím zkušenosti třicetileté o výchově a pěstění těla.
A připojen byl rozvrh hodin cvičení pro dámy, pány, dívky, hochy, P. T. pražskou šlechtu, pacienty za dozoru lékaře a také pro zájemce o rohování či zápas. Nechyběly informace o ceníku služeb, o teplotě v sále i o teplotě vody ve sprše (50 stupňů Reomíra). Na vše bylo pamatováno. A početná klientela sem brzy našla cestu, takže se po sedmi letech, v roce 1915, úspěšná a populární škola stěhovala do hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí. A tady setrvala až do roku 1991.
PORUCHA SRDCE
Fridolín Hoyer (23. 12. 1868-11. 6. 1941) měl osm sourozenců a dětství prožil na Žižkově. V šestnácti použil lsti, aby se dostal do Sokola, kam brali až od osmnácti: když přinesl do tělocvičny jako pírko padesátikilovou činku, kterou si jednota objednala, a ukázkově s ní zacvičil, mohl zůstat. Brzy vynikal i v zápase, atletice a gymnastice. Jenomže sokolové odmítali závodění či honbu za rekordy, a proto Fridolín a jeho kamarád Josef Balej našli jednoho dne své činky na dvoře a u nich vzkaz: Hovadiny do Sokola nepatří! Takto byli roku 1891 vyhozeni a museli jít vlastní cestou.
V karlínském Varieté je uchvátilo vystoupení bratří Rasso ze Saska, jak pohazují činkami nebo malíčkem zvednou hříbě na popruzích, a řekli si: Takhle se budeme živit! Trénovali a vystupovali po hospodách, žonglovali se závažími, trhali řetězy, zvedali balvany, tu a tam vystupovali v nějakém cirkuse, posléze jim i Varieté tleskalo, ale k obživě to nestačilo. Fridolín, jenž opustil kotlářské řemeslo v karlínské Rustonce, zkoušel kdeco: na malířské akademii stál modelem Myslbekovi, Mařákovi či Alšovi; dělal strojníka, posunovače a topiče na nádraží, až se uchytil coby školník. Sportovat však nepřestal a roku 1893 patřil k zakladatelům 1. těžkoatletického klubu Žižkov.
Představme si tu idylku, kterak na zahradě hostince U Zemanů borci zvedají břemena, šermují, a dokonce házejí diskem. Fridolín tu pak vyučoval novinku zvanou box. V roce 1897 se původní spolek přejmenoval na Klub atletů Žižka a stál u zrodu České atletické amatérské unie. Fridolínova kariéra zápasníka, boxera i siláka, držitele osmi českých vzpěračských rekordů, tak vrcholila. Jenomže úspěchy měly i svůj rub. "Následkem té dřiny získal jsem slušnou poruchu srdce a plic. Odložil jsem proto vzpírání břemen, počal cvičit s malými činkami a využíval správného dýchání," přiznal, ale až po letech. A tohle zdánlivě neblahé poznání vedlo ke skvělému nápadu.
RODINNÝ PODNIK
Ve Fridolínově životním příběhu sehrálo velkou roli narození syna Jiřího (18. 5. 1894-16. 10. 1974), postiženého křivicí. Ihned pro něj vymyslel posilovací cviky, a třebaže se lékařům nezdály, trval na svém a vytrvalým cvičením zbavil syna během několika let deformity páteře i křivosti nohou. Úspěšná léčba měla odezvu: známé pražské sanatorium ho požádalo, aby v jeho prostorách vedl nápravný a rehabilitační kurs tělocviku. Vzal to jako přilepšení k platu školníka. Časem si přibral tréninky šermířů, pak atletů Slavie a také výuku policistů v módním japonském zápase jiu-jitsu. Odtud byl krůček k myšlence: přes tělocvik si založit živnost, jaká tady dosud nebyla. Šťastný nápad v pravou chvíli.
Hoyerova škola se zaměřila na tři oblasti: kondiční cvičení, nápravný tělocvik a trénink skutečných sportsmenů; nabídka služeb pokryla veškerou poptávku. Navíc manželé Ludmila a Fridolín Hoyerovi zavedli od počátku školy i cvičení žen, což bylo při tehdejším maloměšťáckém stylu života velmi pokrokové.
Do rodinného podniku se brzy zapojil i syn Jiří, student reálky v Ječné ulici. Denně před ochodem do školy v tělocvičně uklidil a zatopil v kamnech, odpoledne se tu sám zdokonaloval v šermu, zápase či boxu a večer předcvičoval jiným. Od roku 1909 dával lekce zájemcům o box. V osmnácti letech se stal boxerským mistrem Evropy ve střední váze a poté žil dva roky v Berlíně. Tady studoval operní zpěv a na obživu si vydělával jako tělocvikář; údajně dával hodiny i vnukům císaře Viléma II. Byl všestranně nadaný, zpíval i tancoval v kabaretu Červená sedma a měl i literární nadání. V roce 1914 napsal jako dvacetiletý vlastenecky laděnou učebnici boxu, v níž vedle užitečných rad o tréninku, pravidlech či utkání můžeme číst: "Boxem vypěstujeme nové, zdravé a odolné spartánské pokolení. A pak nebude třeba mluviti o holubičím národě a s trpkou ironií si zpívati, že ,jsme přece národ holubičí, z ničeho si neděláme nic. A když jedna do tváře nám fičí, sami druhou nastavíme líc ..."
Dnes jen málokoho napadne, jak důležité bylo vlastenectví v počátcích českého sportu. Na sportovním kolbišti se totiž mohl našinec vypořádat - objektivně, v rámci pravidel - s rozličným útiskem či despektem ze strany Rakušanů či Němců.
REPORTÉR I HEREC
Po vzniku Československa v roce 1918 pokračovali otec a syn Hoyerové v úspěšném vedení školy proslulé dechovými cvičeními a posilováním malými činkami. Oba stáli u vzniku našich boxerských unií, vedli tréninky sportovních klubů i přípravu olympioniků na hry v letech 1924 a 1928. Jiří se dále zapsal do dějin jako první sportovní rozhlasový reportér, a to u nás i ve světě. Stalo se tak 2. srpna 1924, kdy na letenském klusáckém stadiónu boxovali František Růžička, alias Frankie Rose, a Američan Rocky Knight. Hoyer odtud líčil utkání v nepřetržitém telefonátu do studia Radiožurnálu ve Kbelích. Tady stenografové jeho slova zapisovali a hlasatel je pak četl do mikrofonu. Leč takový postup byl zdlouhavý, a tak hlasatel brzy tlumočil Hoyerova slova přímo do éteru. Radiopřijímač byl tehdy naprostou technickou novinkou, vlastnil ho málokdo, a tak se reportáž vysílala z jednoho ampliónu na Václavském náměstí. Kdo ale mohl tušit, že zcela zastaví provoz? (Včera amplión, dnes velkoplošná obrazovka, sportovní fanoušci jsou stále stejní, pouze technika se mění ...)
První republika byla v životě Jiřího Hoyera nejšťastnějším obdobím. Po úspěchu reportáže vedl ještě v tomtéž roce první rozhlasový tělocvik. Jako člen baletu Národního divadla vystupoval ve zlaté kapličce. Zahrál si i pár malých rolí ve filmech, například v prvním Švejkovi. Znal se s filmovými režiséry, herci i malíři, s kdekým slavným a významným, neboť přímo patřilo k bontónu chodit do cvičení k Hoyerovi. Boxu vyučoval i v hodinách tělocviku na vysokých školách, psal učebnice, publikoval články o cvičení, ale také veršoval nebo překládal povídky z angličtiny i němčiny.
ŽIVOTNÍ STYL
Když přišel herec Ladislav Pešek v roce 1929 do Národního divadla, uslyšel od šéfa činohry K. H. Hilara: "Půjdete sokolovat k Hoyerovi! Hrazda, kruhy a tak, vzklopky a dieta!" S mladým Peškem tady cvičili Eduard Kohout, Jindřich Plachta a další kolegové. "Hoyerova škola patřila k našemu životnímu stylu. Chodili jsme sem kvůli cvičení, ale i kvůli hodným a zajímavým lidem," vzpomínal herec ve svých memoárech, v nichž je zachycen na snímku při cvičení u Hoyerů ještě v roce 1958.
Tělocvičnu ve Zlaté huse však nenavštěvovala jen slavná či snobská klientela. Kondici a sebevědomí tu získávali lidé všech profesí i věku, studenti, učitelé, dělníci či úředníci. Zajímavá situace nastala za německého protektorátu, kdy okupanti zakázali činnost sokolům. Tehdy tu cvičily až dva tisíce lidí. Nedlouho poté, co roku 1941 zemřel Fridolín Hoyer, se Jiří zapojil do ilegálních organizací V boj a Jindra, jejichž členové chodili dvakrát týdně konspirativně na cvičení. V tělocvičně údajně přespali i parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří spáchali atentát na Heydricha. Z té doby pochází i jedna legenda: gestapákům, již tu chtěli sportovat, dával prý Jiří Hoyer mnohem těžší činky, čímž ztratili zájem.
CVIČIL I KAREL GOTT
Únor 1948 poznamenal školu znárodněním a změnou názvu. Ten zněl dobově: I. Hoyerovo učiliště tělovýchovy a sportu. A Jiří Hoyer byl jmenován vedoucím provozu tělocvičny. I když později přešlo "učiliště" pod Lázeňskou a rekreační službu hl. m. Prahy, cvičilo se tu stále stejně jako před lety. Pan Hoyer poklepával o parkety do taktu hůlkou, cvičební tyčí, a nově příchozím v závěru hodiny z opatrnosti přikazoval: "Noví, již dosti!" Později zamýšlel přejít se cvičenci do TJ Start Praha, protože hotel Zlatá husa chtěl udělat z tělocvičny prádelnu. K tomu ale nedošlo, naopak - roku 1966 tu vznikl nový subjekt, TJ Zdraví. Uvažovalo se i o názvu TJ Hoyer, ale "nahoře" neprošel; prý příliš zaváněl kultem osobnosti. Nejdůležitější však trvalo: Jiří Hoyer vedl cvičení mužů a zůstával správcem tělocvičny.
Hoyerovu školu, jak se tu stále říkalo, nadále navštěvovala pestrá klientela a v interiéru první republiky přežíval duch starých časů. Chodili sem jak neznámí sportovci, tak i známí výtvarníci či hudebníci, namátkou grafik Jiří Švengsbír, textař Jiří Štaidl, začínající Karel Gott. Závodní výbory ROH z úřadů a ministerstev v centru města platily hodiny zaměstnancům, ale ani tento závan nových poměrů nerušil a nevadil.
"Jiří Hoyer měl velkou autoritu, byl to kultivovaný, vtipný a moudrý muž," vzpomíná Jan Moltaš, jenž sem chodil od konce 50. let a vybavuje si dvě z mnoha hesel, jimiž pan Hoyer rád zdobil stěny tělocvičny: Stárnoucí člověk - a těmi jsme všichni - je více ohrožen odpočinkem než cílevědomým cvičením! - Jenom pohyb znamená život. Když Jiří Hoyer odcházel v květnu 1971 do důchodu, neznamenalo to, že přestane do tělocvičny chodit. Navštěvoval ji stále, až do své smrti v říjnu 1974.
U SOKOLŮ V KARLÍNĚ
Teprve až podnikatelská doba po roce 1989 vyřkla ortel nad slavnou tělocvičnou, chrámem českého sportu. Když Interhotel Ambassador zrušil Hoyerovým pohrobkům pronájem ve Zlaté huse v listopadu 1991, v novinách se objevilo pár smutnících článků, nicméně TJ Zdraví si v lednu 1992 našla nový domov v karlínské sokolovně; skoro symbolicky poblíž někdejšího Varieté, kde započala Fridolínova sláva. Tady cvičitelé a cvičitelky, Jiří Papoušek, Marie Vosecká, Jiří Ledvinka a další, pokračovali a pokračují v tom, co Hoyerova škola dávno začala. "Ve cvičební hodině se stále držíme původní metodiky, přes polovinu času cvičíme s malými činkami a dbáme na dechová cvičení, byť někteří cvičitelé zařazují pro zpestření i prvky jógy," říká jeden z nich, Luděk Marek. Tři sta padesát členů TJ Zdraví cvičí v pronajatém malém sálu karlínské sokolovny od pondělí do pátku. Slavnou minulost jim připomínají zarámované snímky Hoyerovy školy na stěnách a v šatně držáky s desítkami letitých činek. Mnohé mají dřevěná držadla a patinu ohmatání několika generací. Vyhlížejí coby muzejní exponáty, ale stále slouží svému poslání. Je to skoro jako zázrak.
