Stalinova smrt | Reflex.cz
nahoru

Stalinova smrt

VÁCLAV TIKOVSKÝ12. března 2008 • 10:00

Událost, k níž došlo před pětapadesáti lety, 5. března 1953, patřila ke zlomovým okamžikům 20. století. Miliónů lidí se tehdy zmocňoval pocit, že zhaslo slunce. Zemřel Stalin, veliký otec a učitel národů, nepřemožitelný vojevůdce, záštita světového míru, tvůrce šťastných zítřků. Jeho smrtí skončila jedna epocha.

 


Stalin stál v čele země jedenatřicet let. A nebyl jen pouhou figurou, tribunovým panákem, nýbrž jejím faktickým vládcem. Když se v roce 1935 setkal se svou matkou, kterou dlouhá léta neviděl, tato prostá žena se ho dojatě ptala, čím vlastně nyní je. Stalin odpověděl, že zastává funkci generálního tajemníka ústředního výboru VKS(b). To jí nic neříkalo. Stalin se jí tedy zeptal, zda se ještě pamatuje na cara. "Jakpak by ne!" odpověděla staruška a zbožně se pokřižovala. "No tak já jsem teď něco jako car, maminko," vysvětlil jí syn Josif.

Nebylo to žádné chvástání. Stalin jako kremelský vládce předčil všechny své předchůdce. Žádný ruský car nevládl říši, která by sahala od Berlína až po Peking. A žádný ruský car nedržel prst na spoušti zbraní tak děsivých jako on. Stejně tak žádný ruský car nebyl obklopen aureolou slávy tak burácivé a zářící jako on - někdejší seminarista, vyhnanec a možná i agent carské ochranky.

Co řekl, platilo. Platilo dokonce i to, co neřekl: stačil jediný upřený pohled - a stalo se. Roj Medveděv, autor, jenž se spolu se svým bratrem obsáhle věnoval Stalinově osobnosti, zaznamenal výpověď jednoho carského důstojníka sedícího ve vězení od roku 1920. Ten se koncem třicátých let svěřil spoluvězni, mladému komunistovi M. R. Kuzencovovi: "Jsem šťasten: konečně se naplnil sen našeho milovaného Nikolaje Alexandroviče (poslední car - pozn. autora), který ho pro svou měkkost nedokázal uskutečnit. Vždyť věznice jsou plné Židů a bolševiků. Cožpak nechápete, že tu jde o vytvoření nové ruské dynastie?"

Bělogvardějec se ovšem mýlil. Stalin byl vládcem sice absolutním, ale novou dynastii nedokázal vytvořit. Proto se také poměrně záhy rozhořel boj o nástupnictví.

SOUMRAK MODLY


V prvních březnových dnech roku 1953 však byl tento boj ještě daleko. Jakmile se rozšířila zpráva, že Stalin těžce onemocněl, lidí se zmocnila obava, aby mocný vládce nezemřel. Do Kremlu docházelo bezpočet dopisů a rezolucí s přáním co nejrychlejšího uzdravení. Nechyběly ani žádosti mladých rudoarmejců, kteří nabízeli svá srdce, aby soudruh Stalin mohl dále žít ...


Vše nadarmo: Josif Vissarionovič 5. března vydechl naposledy a země se ponořila do zármutku, který byl zcela upřímný. Když bylo oznámeno vystavení Stalinova mrtvého těla, moskevské ulice zaplnily davy lidí chtějících se s milovaným vůdcem naposledy rozloučit. Na několika místech došlo k nezvládnutelným tlačenicím, v nichž bylo mnoho lidí ušlapáno k smrti. (Nešlo o jev nový, příkladem může být korunovace cara Mikuláše II. v květnu 1896, kdy bylo ohlášeno shromáždění lidu na Chodynském poli; v předvečer oslavy sem přišlo na 500 tisíc lidí, čekali celou noc a v tlačenici zemřelo 2000 osob.) Počet nynějších obětí úřady ale nikdy nezveřejnily.

Už poslední roky Stalinovy vlády byly velice tíživé. Cennou výpověď o tom zanechal Nikita Chruščov ve svých vzpomínkách. Podle jeho slov SSSR už prakticky nikdo neřídil, vláda nevládla, ani politbyro se nescházelo. Stalin zval pouze úzký kruh oblíbenců k sobě do kina v Kremlu, kde si dával promítat západní filmy. Měl rád kovbojky, každý film sice zkritizoval a vytkl mu ideové chyby, ale sledoval je se zájmem. Pokud byly nějaké věci k rozhodnutí, "vyřídil" je o přestávkách při promítání.

Do popředí se také dostávala jeho podezíravost, již předtím pověstná. V posledních letech hleděl s nedůvěrou snad na každého. Vorošilova například deset let podezíral, že je britským špiónem. Přitom po dlouhá léta patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům.

V některých okamžicích byl Stalin schopen si svůj chorobný stav uvědomovat. Chruščov udává, že při dovolené, kterou pravidelně trávil na jihu (bohužel ji blíže nedatuje), roztržitě vyšel na verandu své dači. Byl zamyšlen, přehlédl, že opodál stojí Chruščov s Mikojanem, a polohlasně si cosi říkal. Chruščov, jehož sluch dlouholeté kuloárové pletichy zjemnily a vytříbily, jeho slova zaslechl. "Jsem vyřízený," bručel si prý Stalin. "Nikomu už nevěřím. Dokonce ani sobě ..." A s patrnou bolestí si povzdechl.

NOVÁ VÁLKA?


O duševním úpadku sovětského vůdce pochopitelně nesmělo na veřejnost proniknout ani slovo. Hluboce se mlčelo o všem, co by na Stalinův dokonalý obraz mohlo vrhnout stín. Zcela utajen zůstával i fakt, že Stalin přemýšlel o nové válce a své impérium k ní cíleně kormidloval.


Nevěřil v dlouhé trvání míru, jejž připravoval v Jaltě a Postupimi. Nějakou dobu se sice pokoušel udržet spojenectví se Západem, protože uznával jeho technologickou převahu a doufal v získání některých vymožeností (v roce 1947 se Sovětům také podařilo získat britský proudový motor, který se stal srdcem stíhačky MiG-15), ale iluze o jeho trvání si nedělal.

Už v průběhu válečných operací počítal s tím, že poražené Německo znovu povstane. Svěřil se s tím dokonce prezidentu Benešovi při jeho návštěvě v Moskvě v roce 1943; tehdy uvažoval, že nová válka vypukne zhruba za deset let. Avšak již v roce 1946 dostala 14. výsadková armáda rozmístěná na Čukotce strategický úkol: jestliže Spojené státy provedou atomový útok na Sovětský svaz, vylodí se Sověti na Aljašce, půjdou po pobřeží a rozvinou útok na USA. Stejně tak v oné době (1946), kdy milióny lidí žily ještě v zemljankách, odstartoval sovětský raketový program, opřený o bohatou kořist z Německa. Nezahálel, ani pokud šlo o začlenění evropských zemí, do nichž vstoupila Rudá armáda, do sovětského bloku.

Stalin si uvědomoval kvalitativně novou situaci ve vojenství a fakt existence jaderných zbraní nepodceňoval. Nicméně rozhodující význam přikládal ozbrojeným masám. Obrovské lidské ztráty z minulé války si už nepřipouštěl, žil v představě vyjadřované okřídleným rčením "nas mnógo". Na tajné poradě představitelů komunistických stran sovětského bloku v lednu 1951 oznámil, že podle názoru odborníků má SSSR vojenskou převahu nad USA. Tato převaha má ovšem krátkodobý ráz, proto bude nutné do tří až čtyř let rozšířit moc socialismu na západní Evropu. Všechny armády bloku proto měly být k 31. 12. 1952 připraveny k přechodu na válečný stav.

Signálním konfliktem se ukázala být válka v Koreji. Ta měla mezi jiným prověřit, jak účinné jsou modernizované sovětské zbraně. Po prvních úspěších ale přišla ledová sprcha: americká technologická převaha je výrazná a nesporná. Debakl odvrátilo pouze nasazení 30 divizí čínských "lidových dobrovolníků" a nejmodernější sovětské letecké techniky, letadel MiG-15. Stalinovo okolí si muselo uvědomit, že k novému měření sil v přepokládané době nesmí dojít. Nicméně na to vůdce zřejmě nebude chtít přistoupit. Co tedy dělat?

 

ÚZKÝ KRUH


Odpověď na otázku byla zcela zřejmá, alespoň těm, kteří Stalina bezprostředně obklopovali - Berijovi, Chruščovovi, Malenkovovi a Bulganinovi: se Stalinem dále nelze. Tím spíše, že osnoval další vlnu procesů, tentokrát s lékaři. A dalším záměrem bylo tažení proti Mingrelcům, národnostní skupině z Gruzie, údajně připravující odtržení této svazové republiky. To se týkalo zejména Beriji, který k této národnostní skupině patřil.

Došlo tedy ke spiknutí proti vládci, jehož bylo nutno se obávat? A jak probíhalo? Jako plánovaná vražda - otrávení zdlouhavě působícím jedem, kterou zosnoval a zčásti provedl Berija? Anebo šlo jen o neposkytnutí včasné lékařské pomoci, když Stalina postihla mozková příhoda?

Jako průkazná se zdá být především druhá verze. Berija skutečně přivolání lékaře na 12 až 14 hodin zablokoval tvrzením, že Stalin pouze tvrdě spí a nelze ho ničím rušit. Když lékaři konečně přišli, Stalinův stav byl již beznadějný. Následovala naodvratitelná smrt.

Berija ještě nesl rakev zesnulého generalissima, ale jeho nástupcem se nestal. A nejen to: ještě v roce 1953 byl zatčen, prohlášen za nepřítele lidu, odsouzen v neveřejném procesu a popraven. Titulárním nástupcem Stalina se na přechodnou dobu (1953-1957) stal G. M. Malenkov, jeho někdejší sekretář, jemuž se fyzická likvidace vyhnula (zemřel až v roce 1988 ve věku 86 let).

Do čela politbyra se protlačil Nikita Sergejevič Chruščov, který na nějakou dobu tvořil mocenský tandem s Bulganinem, aby se ho nakonec zbavil také. Vzhledem k Bulganinově pozici (ministr obrany) si ovšem musel počínat velmi opatrně. V roce 1953 ho proto v této funkci nahrazuje válečným hrdinou G. K. Žukovem a přesouvá na post předsedy rady ministrů. Tam v roce 1958 Bulganinova politická dráha končí. Ani on není fyzicky likvidován, přestože je obviněn ze stranické úchylky; umírá v roce 1975.

NOVÁ ORIENTACE


Důležitější než osudy jednotlivých diadochů byly však kroky nového sovětského vedení, které po Stalinově smrti následovaly. Především šlo o ukončení nebezpečné korejské války, jež mohla zažehnout světový požár. Ještě v roce Stalinovy smrti, 27. července 1953, bylo podepsáno příměří v Pchanmundžomu. V následujícím roce dochází v Ženevě k setkání ministrů zahraničí pěti velmocí (je zastoupena i ČLR), kde byla dohodnuta likvidace dalšího válečného ohniska, francouzské koloniální války v Indočíně.



Oba akty jasně signalizovaly zásadní obrat v zahraničněpolitické linii sovětské velmoci. Orientace na ozbrojený střet s USA v blízké perspektivě končí a začíná tzv. politika mírového soužití. Ta ovšem nevylučuje založení Varšavské smlouvy, ozbrojeného souručenství států sovětského bloku. Dochází k němu v roce 1955, v roce desátého výročí konce druhé světové války. Tento rok také přináší překvapivou cestu Chruščova s Bulganinem do Jugoslávie, Stalinem uvržené do klatby. Josip Broz Tito, nedávno ještě "krvavý pes", je nyní nazván "drahým soudruhem". Jugoslávii je pak přiřčena důležitá role v nově utvořeném bloku neangažovaných států sestávajícím z násirovského Egypta, Néhrúovy Indie a Indonésie "bratra" Karna (čili Sukarna).

Rok 1955 zrodí ještě jednu důležitou událost, a sice další konferenci v Ženevě, na níž se setkají šéfové vlád někdejší "Velké čtyřky", tj. USA, Velké Británie, SSSR a Francie. Je to první setkání na nejvyšší úrovni od konce druhé světové války; Sovětský svaz zastupuje Bulganin, již ve své nové funkci předsedy rady ministrů. Konference sice nepřinesla konkrétní výsledky, nicméně dala vzniknout termínu "duch Ženevy", který podporoval naděje na další zmírňování mezinárodního napětí.

Rokem 1956 období po Stalinově smrti vrcholí. Schází se XX. sjezd KSSS a Chruščov na něm vystoupí s proslulým referátem, v němž odhalí Stalinovy zločiny. Zboří jeho nimbus moudrého učitele, otce sovětského lidu, a před oči delegátů postaví tvář tyranského diktátora.

Někteří delegáti nevydrží šok navozený zjevenou pravdou a omdlévají. Když je vynášejí ze sálu, prožívají druhou Stalinovu smrt. Stalin pro ně přestal být modlou.

EXISTUJE TŘETÍ OBÁLKA?


Tyran nezanechal politickou ani jakoukoli jinou závěť - a pokud ano, nenašla se. Zapracoval možná Berija, který údajně první - ještě beze svědků - otevřel Stalinův sejf.


Přesto se vyprávělo, že když Stalin umíral, odevzdal svým nástupcům dvě obálky. Až nastanou zlé časy, má se otevřít první z nich. Došlo k tomu tři roky po jeho smrti a obálku otevřel Chruščov. Přečetl si: "Sveďte to na mě!" Vystoupil tedy na XX. sjezdu a Stalina zkritizoval. Na nějaký čas to zemi pomohlo ... Ale nastaly znovu zlé časy a došlo na druhou obálku. Tu už otevíral Brežněv - a co nevidí: "Dělejte to jako já ..." Uposlechl, Stalina nechal rehabilitovat a obnovil jeho césarismus v nebývalé míře. Jenomže už ho nemohl napodobit ve všem. Jaký tedy div, že říše začala chátrat!

Samozřejmě: šlo o žert.

Faktem nicméně je, že u kremelské zdi stále stojí Stalinova busta, s typicky přimhouřenýma očima, s obočím jakoby výsměšně pozdviženým, a hledí do neznáma. Viděl Stalin chaos a zmar, do něhož se propadlo impérium, jemuž po jedenatřicet let vládl, v devadesátých letech minulého století? A vidí své portréty, jež se znovu objevují při nejrůznějších demonstracích?

Anebo naslouchá odbíjení kremelského orloje a doufá, že poslední hodina jeho říše dosud nenastala? Doufá snad ve třetí obálku, kterou někdo najde a přečte z ní výzvu: "Rusko, probuď se!"? Těžko odpovědět. Ale možná, že už se tak stalo.

 

VÁCLAV TIKOVSKÝ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější