Olga Connollyová-Fikotová | Reflex.cz
reklama
nahoru

Olga Connollyová-Fikotová

Pavel Kovář26. března 2008 • 10:00

Je to ojedinělý příběh v historii našeho sportu. Studentka medicíny házela jen dva roky diskem a vyhrála zlatou medaili na olympijských hrách roku 1956 v Melbournu. Protože se tam zamilovala do Američana a také olympijského vítěze, za kterého se zakrátko v Praze provdala, komunistický režim ji zavrhl: za Československo již nikdy nesměla závodit. Na dalších čtyřech olympiádách tak reprezentovala Spojené státy americké. Nyní žije v Kalifornii, stále mluví skvělou češtinou a tento týden ji vyznamenal Klub fair play Českého olympijského výboru.

reklama

 


Kdo na vlastní kůži nepoznal život za vlády "vždy pravdu mající" Komunistické strany Československa, a to zejména v padesátých letech minulého století, dnes velmi obtížně chápe některé skutečnosti oné doby.

NEPŘÍTEL REŽIMU


Na podzim 1951 zazvonilo u dveří bytu Fikotových na pražské Bořislavce několik mužů. Zatkli Františka Fikotu a pak prohledali byt. Za tři dny oznámil ředitel gymnázia studentce Olze, že její otec je politický vězeň, a hned ji vypeskoval, že mu to neoznámila. Bránila se tvrzením, že nic neví o důvodu otcova zatčení, ale že nic špatného neudělal. Přesto jí hrozil vyhazov ze školy, případně nepřipuštění k maturitě. Několik pedagogů, slušných lidí, zorganizovalo mezi studenty petici, aby k tomu nedošlo. Těsně před vánocemi však přišla další jobovka. "Ze služebního, vojenského bytu se musíte vystěhovat! Vyberte si ze tří adres v pohraničí!" zněly úřední příkazy. Maminka Olgy se psychicky zhroutila a skončila v nemocnici.

Pan Fikota, bývalý legionář, důstojník a člen osobní stráže prezidentů Masaryka a později i Beneše, byl zatčen s několika stovkami bývalých důstojníků a nakonec ho po čtyřech měsících propustili. Ničeho protizákonného se nedopustil, to jen Gottwaldův režim po únoru 1948 potřeboval pouštět hrůzu a "vyrábět" třídního nepřítele. Manželé Fikotovi se pak odstěhovali do Libiše na Mělnicku, kde měli příbuzné, a našli si dělnické zaměstnání v chemičce Spolana Neratovice.

DISK V RYTMU VALČÍKU


Olga, narozená v roce 1932, zůstala v Praze. Bydlela u tety v Dejvicích a pokračovala ve studiu. V té době hrála basketbal i házenou za Spartu a v obou sportech to dotáhla do juniorské reprezentace. Protože nepočítala s doporučením školy ke studiu medicíny, řekla maturitní komisi, že chce pracovat v továrně: "Cítím se součástí dělnické třídy." Poté pozdravila: "Čest práci!" a rychle odešla, aby jí nevytýkali ironii.



Nastoupila do dílen Výzkumného ústavu těžkého strojírenství, pracovala u vrtačky, pak jako kreslička, až si u kádrového referenta (dnes by se řeklo - personálního ředitele, i když kádrový referent nerozhodoval v zájmu podniku, ale přiděloval místa podle "věrnosti" straně a "příslušnosti" dotyčného či jeho předků k dělnické třídě) vyprosila doporučení na medicínu. A protože se stala dělnickým kádrem, přijali ji.

Studovala bez komplikací, zato však zanevřela na košíkovou. Při turnaji v Bělehradě ji trenér reprezentace moc neposílal do hry, a když protestovala, dostala půlroční zákaz činnosti za nezdvořilé chování. Pak sebevědomá dívka potkala na Strahově sportovní idoly, Danu a Emila Zátopkovy. Řekli jí, ať zkusí atletiku, a oštěpařka Dana poradila - disk.

Za dva roky z ní byla výborná diskařka. Nejvíc se naučila od Zdeňka Čiháka a trenéra Otakara Jandery, který jí zpočátku při tréninku na hřišti ve Stromovce pouštěl z tlampače valčík Na krásném modrém Dunaji, aby se v rytmu Straussových tónů správně naučila diskařskou otočku.

MILENCI A ŽELEZNÁ OPONA


S Haroldem Connollym, kladivářem týmu USA a světovým rekordmanem, se setkala na tréninkovém hřišti pár dní před začátkem melbournské olympiády. "Byla to láska, jakou člověk potká jednou za život," vyprávěla později mnohokrát. Vídali se denně, což vedení československé výpravy znepokojovalo. Hry se konaly v listopadu 1956, pár týdnů po takzvaných maďarských událostech, při nichž sovětské tanky rozdrtily maďarské povstání proti komunismu.

Funkcionáři československé výpravy se obávali možné emigrace olympioniků, z toho by měli doma velký průšvih. Olga vyhrála soutěž diskařek výkonem 53,69 metru a o den později získal zlatou medaili i Harold. Světový tisk psal o "zlatých olympijských milencích, mezi které spadla železná opona". Pár dní před koncem her Harold navrhl Olze, že jejich svatbu vyjedná na americké ambasádě v Melbournu a pak pro oba rezervuje letenku na cestu do USA. Odpověděla v slzách, že tohle nemůže rodičům udělat a chce mít svatbu v Praze. Harold slíbil, že si pro ni brzy přiletí.



GRUZA ZVANÁ HRUZA


Naše výprava se měla vracet do Prahy francouzským speciálem, ale těsně před odletem došlo k poruše letadla. Vedoucí výpravy tomu nevěřili, vystrašeně se domnívali, že při několikadenním čekání na opravu by mohl kdekdo emigrovat, a tak zvolili náhradní řešení: cestu lodí Gruzija s výpravou SSSR. Šest set sovětských olympioniků a devadesát Čechoslováků, většinou silně naštvaných, se plavilo měsíc z Austrálie do Vladivostoku. Cesta byla nekonečná, naši překřtili loď na - Hruziji. Vánoce a konec roku trávili daleko od svých rodin. Do Vladivostoku dorazili 30. prosince, odtud osm dní cestovali vlakem po transsibiřské magistrále do Moskvy a teprve pak letěli do Prahy. Doma již na Olgu čekal dopis od Harolda. Psal, že přiletí do Evropy na šestitýdenní přednáškové turné a koncem února se zastaví v Praze.

TŘICET TISÍC GRATULANTŮ


"Harold byl opravdu vytrvalý, a když přijel do Prahy, Olina ho ubytovala v našem bytě," vzpomínal Emil Zátopek. "Měl však vízum na pět dní a bylo jasné, že za tu dobu svatbu nestihnou. Šel jsem na ministerstvo zahraničí, ale ministr mě nepřijal a jakýsi náměstek rozhodl: Neexistuje, aby se vzali!" Connolly musel odjet do Vídně, ale stačil se domluvit s Poláky, že ho pozvou na tréninkový seminář. Když na něj letěl přes Prahu, medička Fikotová zjistila, že Connolly má "strašnou horečku", a proto nemůže cestovat dál.



Mezitím Olga mnohokrát slyšela: "Soudružko, my tě poslali na olympijské hry, a ty nás teď zradíš, utečeš s americkým fašistou do ciziny." Odmítala takovou demagogii, vysvětlovala, že není zrádce. Nebojácně hájila své názory, své právo na svobodné rozhodnutí. Poslala písemnou žádost o povolení sňatku prezidentu republiky Zápotockému, a když jí poskytl audienci, diskutovala i s ním. Zápotockému, který se rád prezentoval jako "lidový prezident", se mezitím snažil vysvětlit situaci dvou zamilovaných sportovců i Zátopek. Nenaplněný příběh lásky zajímal evropský i světový tisk. A nejspíš díky tomu, v obavě před "negativní reklamou", režim ustoupil. Zápotocký prý dokonce řekl: "Když jí svatbu nepovolíme, ona při první příležitosti uteče." Svatba se nakonec konala 27. března 1957 na pražském Staroměstském náměstí. Šťastnému páru přišlo gratulovat a zároveň vyslovit pokojný nesouhlas s počínáním komunistického režimu na třicet tisíc lidí. Přitom svatba neměla v domácím tisku žádnou publicitu, úřady se ji naopak snažily utajit. Po civilním sňatku na radnici se novomanželé stěží prodrali k dalším obřadům do Týnského chrámu (Harold byl katolík) a pak ještě do kostela k Salvátoru (Olga vyrůstala v evangelické víře).

OCHUTNALA ANABOLIKA


V Americe se Olze zpočátku nejvíc stýskalo po rodičích a po škole. Měla za sebou tři a půl roku medicíny na Karlově univerzitě, ale dokončit studium v USA nedokázala. "Odborná angličtina byla pro mne moc těžká. Bojovala jsem, když mi však na bostonské univerzitě nepovolili u zkoušek slovník, vzdala jsem to," přiznala později. Jak slíbila Zápotockému, chtěla nadále reprezentovat rodnou zemi, ponechala si i naše občanství. Na jaře 1959 porodila syna Marka, od podzimu začala závodit. Napsala do Prahy, že by ráda obhajovala zlato na olympiádě 1960 v dresu Československa. Odpověď zněla: není to možné, nominováni mohou být pouze členové tělovýchovných jednot, kteří se doma aktivně připravují.



Požádala tedy o americké občanství, a když ho v létě 1960 dostala, závodila v Římě za Spojené státy. Skončila sedmá (Harold osmý) a na dalších hrách v Tokiu 1964 dvanáctá (Harold šestý). To již byla matkou tří dětí, po Markovi přišli na svět James a Merja. Oba se narodili ve Finsku, kde Connolly několik let pracoval jako trenér. Po návratu do Ameriky se rodina rozšířila o Ninu. Po jejím porodu trápilo Olgu zranění nohy a tři roky prakticky nesportovala, nicméně se dokázala vrátit a na hrách v Mexiku 1968 obsadit šesté místo.

V 60. letech neodolala pokušení a ochutnala novinku, tehdy všemi opěvovaná anabolika. "Hned to bylo znát, v posilovně jsem na činkách bez problémů zvýšila váhu, po tréninku jsem se cítila skvěle." Radila se však s lékaři, kteří ji varovali. Za pár týdnů na jejich slova došlo: mohutné ochlupení na kolenou ji ihned "vyléčilo"; pak již nepozřela ani půlku pilulky.

Naposledy startovala na olympijských hrách, svých pátých, v Mnichově 1972, a to téměř jako čtyřicetiletá. Změnila techniku, vsadila na rychlost a vytvořila svůj osobní i americký rekord - 57,60 metru. O rok starší Harold se na mnichovskou olympiádu již nekvalifikoval.

VLAJKONOŠKOU VÝPRAVY


V té době měla mezi americkými sportovci mimořádné postavení. Zapojila se do ženské organizace Another Mother for Peace (Další matka za mír), protestující proti vietnamské válce. Zajímala ji rovnoprávnost žen i ekologie. A stejně jako kdysi v komunistickém režimu stála pevně za svými názory, byť to oficiální místa neviděla ráda. Když byla atletkami zvolena kapitánkou týmu USA, vedení nechalo volby opakovat. Ale podruhé vyhrála ještě přesvědčivěji.



Pak byla na schůzi kapitánů vybrána jako vlajkonoška celé výpravy při zahájení mnichovských her. Ani to se funkcionářům nelíbilo. Zazněly dotazy, jestli vůbec vlajku unese a proč by ji měla nést, když otevřeně nesouhlasila s válkou ve Vietnamu. Odpovídala, že vlajka patří všem občanům země, lidem různých národností, názorů i náboženství. Pověření touto čestnou rolí srovnávala se ziskem zlaté medaile. V samotné soutěži se však do finále nekvalifikovala a ve svém posledním závodě skončila šestnáctá.

Po atentátu na izraelské sportovce (unesli je palestinští teroristé ze skupiny bojující proti Izraeli, kteří požadovali propuštění vězňů v Izraeli i v Německu) chtěli sportovci uspořádat v olympijské vesnici shromáždění a zaslat dopis Kurtu Waldheimovi, generálnímu tajemníkovi OSN. Olga Connollyová sepsala text, výzvu k zahájení mezinárodního dialogu o zákazu výroby zbraní hromadného ničení a zastavení nejrůznějších útlaků. Redakce olympijských novin přeložila dopis do pěti jazyků a dala jej i s podpisovými archy do jídelny sportovců. "Vedení vesnice ale během hodiny vše odstranilo s neuvěřitelným odůvodněním, že tím bychom vnesli na olympiádu politiku," vyprávěla zklamaně.

CENA KLUBU FAIR PLAY


Dva roky po mnichovských hrách manželství Connollyových zaniklo. "Zatímco se Harold po skončení aktivní činnosti věnoval cele atletice, já měla více zájmů. Přesto ho jako člověka dodnes miluju. Je tím nejfantastičtějším, co mě kdy potkalo. Znovu se oženil, má dvě děti, které se s těmi našimi stýkají. Říkám, že máme vlastně šest dětí a jen jsme se před lety rozvedli." Jako sociální pracovnice pomáhala chudým a také ilegálním přistěhovalcům, angažovala se v ekologickém hnutí.

Od své svatby navštívila Prahu pouze v roce 1962, kdy dostala vízum na pár dní, a pak až na podzim 2006, když účastníci melbournských her uspořádali setkání po padesáti letech. Na otázku, proč nepřijela dříve, odpovídala, že ji potřebovali její sportující děti. Mark hrál basketbal a boxoval, James byl výtečným desetibojařem, Merja volejbalistkou a Nina sportovní gymnastkou.



U této své nejmladší dcery, v kalifornském Corona del Mar, dnes žije. Po operaci kolena již neběhá po pláži, jak byla donedávna zvyklá, ale třikrát týdně vede hodinu pohybové aktivity zaměstnanců univerzity, pak navštěvuje kurz cvičitelky fitness (za rok získá certifikát), třikrát v týdnu pracuje jako prodavačka v obchodě s horolezeckými potřebami a stále se zajímá o ekologii. "Je přece nesmysl, aby člověk po sedmdesátce ztratil zájem o život a zahodil se do šrotu. Jsme stavěni na život do sto dvaceti!" říká s ohníčky v očích téměř rozpustile.

I proto převzala v Praze tento týden od Českého klubu fair play hlavní cenu za rok 2007, neboli ocenění za to, že ve své sportovní kariéře i v životě jednala vždy v duchu zásad fair play. Poté, co jí někdejší politický režim znemožnil reprezentaci, lze toto vyznamenání považovat i za jistý druh satisfakce.

 



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama